Chez Erik. Kuchařka Fra
Fra 2010, 104 s.
Kuchařka připravená překladatelem a vydavatelem Erikem Lukavským je poněkud nestandardní žánrovou literaturou – je to totiž kuchařka literární. A právě v ní se můžeme podrobněji seznámit s recepty, podle nichž jsou připravovány pokrmy, které jsou od konce loňského roku servírovány v pražské kavárně Fra a které osobně připravuje onen titulní pan Erik. Vzhledem k tomu, že Lukavský překládá z francouzštiny, většina jeho receptů pochází z francouzské jazykové oblasti, najdeme zde ale i jídla severoafrická a orientální. Druhou, literárnější část knihy tvoří recepty spřízněných autorů, překladatelů a novinářů. Podle nich si lze oběd připravit trochu hůře, ale zase jsou často zábavné. Najdeme zde třeba Hovniska otce Ubu, japonské olejnaté imprese Rolanda Barthese, básnířka Viola Fischerová se rozplývá nad mýtickými „rajskými koblihami“ a předkládá recept na bramborová vejce, překladatel Josef Jařab vzpomíná na slepičí polévku své ženy, která byla ordinována jako lék na všechny neduhy. Najdeme zde ale i Bašóovo haiku, báseň Petra Borkovce a Jakuba Řeháka. Nejvtipnější je ovšem návod Daniela Podhradského z nakladatelství Dauphin. Jeho recept na polévku pochází od pana Franty, znění receptu je následující: „Polévka pana Franty (povoláním odsouzený, přes dvacet let kuchařem ve Valdicích, na Mírově, Borech atd.). Rozvař vegetu s vodou a dej do toho cokoli. Před podáváním ještě vždy notně opepři. Podávej s šibalským úsměvem.“ Nezbytná příručka do výbavy všech kulturymilovných hospodyněk.
Karel Kouba
Jaroslav Žák
Konec starých časů
Albatros Plus 2010, 254 s.
Když se řekne Jaroslav Žák, divák nedělních televizních odpolední si vybaví Cestu do hlubin študákovy duše a čtenáři lehčího humorného čtiva třeba Dobrodružství šesti trampů. V Žákově románu se setkáváme s pronikavě sarkastickým zachycením památných únorových dnů roku 1948. Dobová literární díla, která ironicky rozkrývají pravou podstatu emocemi zjitřené doby, jsou v naší literatuře vzácností a tato kniha je i jednou z nejvtipnějších. Konec starých časů, který mohl vyjít až po roce 1989, popisuje revoluční den v životech obyvatel Pepova Týnce nad Lesem. Z města se stává karnevalový rej plný vypočítavých flinků vedoucích „revoluci“, starých dělníků, pro něž je nastalá situace rozčarováním, vystrašených občanů, recesistické mládeže i bohémů a exotických podivínů. Děj plný excesů nakonec končí jako alkoholová fraška s vyhlídkou velice tíživé kocoviny. Úsvit nové ideologie je připodobňován k nacismu, který také nesnesl smysl pro humor, mystifikaci a recesi, což je patrné mimo jiné ze samozvaného projevu otce Breburdy: „Vážení spoluobčani! Vy jste se tady sešli, abyste vyslechli výklad o politický situaci. Jelikož se nikdo nemá k tomu, aby vám ty události vysvětlil, řeknu stručně, o co de: sme podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši.“ Dojem z knihy kazí jen nadměrné množství tiskových chyb, které patrně vznikly digitalizací textu a padají na hlavu redaktora. Pomineme-li například nedokončené věty, značnému zmatení podlehneme poté, co je v jednom odstavci tatáž postava označována jako Binar i jako Bojar, ze Šebka se stane Bobek a z řeky Úslavice poněkud explicitnější Úplavice.
Karel Kouba
Achille Gregor
Muž v zástěře aneb Literární kuchtění čili Faire sa cuisine littéraire
Lidové nakladatelství 1969, 219 s.
Vzhledem k tématu jsem od pana redaktora dostal povolení připomenout v rubrice (nové) knihy jeden svazek značně starší. Po zralé úvaze jsem obětoval Kuchařku naší vesnice, která vyšla v zasloužených patnácti vydáních a kterou si rád čtu nasucho, neboť krom názorných rad, třeba jak elegantně stáhnout králíka, a krom barevně i kompozičně ďábelských řešení stolování (mám 7. vydání z roku 1970) je důsledná v tom, kterak do téměř každé části pokrmu vpravit kus sádla, slaniny, špeku, případně oleje řepkového. V Muži v zástěře jsou totiž recepty prošpikovány docela zábavnými literárními parodiemi, fejetony a ušlechtilými anekdotickými příběhy. Jejich četba mi evokuje obraz Miroslava Horníčka nad kuřetem tabaka se sklenkou koňaku Napoleon v ruce nebo veselé sloupky Jiřího Peňáse. Je to kuchařka sebeironického znalce života. Pokyny novináře a satirika Achille Gregora (1910–1998) jsou jednoduché, názorné, rychlé, velkorysé (Jamie Oliver může závidět). Autor se nebojí polotovarů, často se však blýskne též složitým postupem z kavkazské, bulharské či srbské kuchyně. Vybírám kus nikoli zcela reprezentativní. „Lunch meat vyklopíme z konzervy a nakrájíme na plátky. Plátky lehce osmažíme na rozpáleném oleji a obložíme jimi teplé toasty. Ozdobíme kolečkem okurky nebo kouskem kapie a ihned podáváme. Hodí se i jako samostatná večeře, k pivu i k vínu.“ Značně inspirativní je mohutný oddíl Alkoholické nápoje, který člověku v socialistických podmínkách pomohl vytvořit dojem luxusu. Za pomoci mnoha vaječných žloutků.
Karel Brávek
Miroslav Červenka
Textologické studie
Ústav pro českou literaturu AV ČR 2009, 296 s.
Textologické studie, práce z let 1966 až 1998, jsou prvním svazkem nové edice Varianty, již Ústav pro českou literaturu věnuje disciplíně dosud do jisté míry opomíjené – textologii. Výběr Miroslava Červenky pro vstupní svazek (v dalších by se měly objevit mimo jiné práce Alexandra Sticha, Oldřicha Králíka či Michaela Špirita) není náhodný. Červenka je pravděpodobně nejznámější jako literární teoretik, versolog, též jako básník; jeho zájem textologický byl dosud vnímán ve stínu těchto jeho aktivit. Zatímco v literární teorii a historii navazuje na silnou tradici, v textologii je, zdá se, z určitého hlediska postavou pionýrskou. Červenka samozřejmě není první český textolog, novátorské je ale jeho pojetí této disciplíny a pole, které jí otevřel. Zatímco běžně je textologie vnímána jako – chce se říci pouhá – pomocná věda popisující a zkoumající genezi a autorství textu a připravující text k vydání, poukazuje přítomný svazek na její jinou tvář. „Dnes se česká textologie z souboru praktických zásad vydavatelských proměňuje v konkrétní průzkum uměleckého textu a začíná participovat na centrálních úkolech literární teorie i historie,“ píše Červenka na úvod studie o Halasovi. Tak například klasický textologický problém, různé varianty v proměnách textu, jež má textologie eliminovat a definovat jedno autentické či správné znění, mohou v Červenkově perspektivě přispět k „poznání jednotlivých sil a vrstev, jež spoluurčují řád umělecké osobnosti“. Obecně řečeno: plně se zde vyslovuje strukturální pojetí díla jako pevně a smysluplně provázaného celku.
Pavel Šidák
Marek Fencl
Vinný kámen
Masarykova univerzita 2009, 60 s.
Básnický debut Marka Fencla (1967), nazvaný Vinný kámen a nominovaný na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, je vyzrálý, kultivovaný, oduševnělý. Tyhle jeho devízy, patrné na první přečtení, jsou však zároveň jistým úskalím. Prvních pět, možná deset básní skoro až ohromí prostou suverenitou, ukázněností, vyrovnaností, smyslem pro řád, citlivostí ke zvuku slova i verše. Jenže sbírka se až na pár výjimek nese v jediné tónině. Těžko říct, proč přibývají další a další variace na známé, byť věčné téma krajiny (a vína, vinic, vinařů). Aby byl naplněn plánovaný rozsah sbírky? Aby ty verše nepřišly nazmar, když už je autor jednou napsal a jaksi nejsou špatné? Jako cyklus nebo stručnější výběr, třeba v podobě bibliofilie (básně si přímo říkají o výraznější výtvarný doprovod), by byl Vinný kámen skvostný. Takhle vyznívá trochu rozpačitě – ano, všechno je to vykrouženo souměrně a vkusně, ale co naplat, když se točíme v kruhu?
Básník se místy opakuje, i co se motivů týče: „Sluneční ostří každodenně/ uřezává hlavy kohoutům/ a pařáty ztuhlé v agónii/ rvou jinak prázdné nebe na větrné cáry./ Údolí je kost ohlodaná potokem,/ hozená sem neznámým bohem,/ dřív než zařve,/ aby přiškrtil těsnou tepnu soutěsky…“ (Na salaši). Když poprvé vystaví čtenáře takovéto metafoře, je to bezpochyby působivé. Ale když podobným příměrem vyrukuje popáté? Těch podříznutých hrdel, pahýlů, cárů a krve je snad opravdu přes míru – a proč vlastně? Řídit se v poezii chlapáckým heslem „Nemůžeš? Přidej!“ se nemusí vždycky vyplatit, a navíc to může nakonec působit paradoxně bezradně. Jistě, výsledek je někdy velmi efektní, ale má autor s tak evidentním talentem zapotřebí tolik tlačit na pilu? Opravdu nelze věřit jiným než silným slovům? Jsou ta ostatní automaticky slabá, nedostačující a „nehodná muže“? Klišé pravící, že méně je někdy více, u tohoto jinak kvalitního „pozdního“ debutu platí hned v několika rovinách, týká se kvantity i intenzity.
Krajina, kolem níž a v níž se všechno točí, je opakovaně vnímána jako zraněná, zraňovaná. Krajina jako úraz, jako dějiště úrazu, násilí, jako jeho příčina i oběť? Takový náhled může skýtat mnoho inspirace a bohaté „archetypální“ konotace. Autor si je toho dobře vědom, a umí vodu ze své studny jako zázrakem proměnit v nádherné obraty, verše i celé básně (Athos, Krkonoše, Sen…). Nejpůsobivější je příznačně tam, kde se nenechá svézt i svést ornamentálností popisu, prohloubí pohled a ztiší tón (Oskeruše, Samota). Mimochodem, je zajímavé sledovat, jak tato navenek spíše chladná poezie přesných kontur pracuje s emocemi, nostalgií, tajemstvím, atmosférou místa a okamžiku. Verše díky tomu nepůsobí jako tělo bez duše, a nutno podotknout, že i přes uvedené výhrady patří sbírka Marka Fencla k nejzdařilejším debutům, které u nás v posledních pár letech vyšly. Objev roku? Proč ne… A co dál?
Simona Martínková-Racková
Ari Folman, David Podonsky
Valčík s Bašírem
Přeložil Viktor Janiš
BB Art 2010, 120 s.
Komiksová verze původního animovaného filmu (dvě recenze v A2 č. 3/2009) se povedla. V podstatě málomluvný příběh, jenž sází především na emocionálně silnou výtvarnou stránku, funguje v knize snad lépe než na plátně. Co mi u filmu vadilo (v podstatě nevysvětlená historie války v Libanonu), tady sice chybí taky, ale tolik to nedře. U čtenářů (ale také u diváků), kteří o konfliktu nic nevědí, neznají roli křesťanských milicí atd., může dojít k mírnému zmatení, u komiksu to ale nevadí. Autorův záměr opsat jednu válku psychologicky hlubinným výzkumem, ale přitom zcela nepsychoanalyticky málomluvně – a v posledku tak vlastním příběhem obvinit války bez rozdílu –, při čtení funguje. Folmanova ztracená a posléze znovu objevená paměť totiž funguje obrazově; pohledy a výjevy pronásledují jeho přítele z války a tím spustí i vlastní Folmanovou výpravu za vytěsněnými hrůzami, jichž byl bezprostředním svědkem. Faktem ale zůstává, že přes všechnu hrůznost je každá válka jiná, přičemž o té, jež se vede proti Palestincům, to platí dvojnásob. Těžko ale chtít po izraelském režisérovi, kterému se navíc skvěle daří vyhrát svou osobní válku s nevědomím, aby volil jiný, odosobněný pohled na způsob vyprávění. Není to žádný dokumentarista, je účastníkem děje a do téhle role nenápadně nechá vklouznout i nás.
Lukáš Rychetský
Alan Moore, John Totleben, Stephen Bissette, Shawn McManus, Rick Veitch
Bažináč 2 – Láska a smrt
Přeložil Viktor Janiš
BB art, Crew 2009, 182 s.
Po šesti letech vyšel druhý z šesti sebraných svazků Bažináče/Swamp Thinga v podání Alana Moorea. Pro Moorea to byla první americká mainstreamová série, kterou v její druhé inkarnaci přebral sešitem číslo 21. V jeho rukou se Bažináč proměnil v eko-horor pro dospělé s žánrovými přesahy a zejména literární úrovní textu. Zároveň je tato série určena jen dospělým. První svazek u nás vyšel ještě v černobílé podobě, druhý už v barvě. Ta prospěla zejména přehlednosti Totlebenovy kresby. Druhý svazek začíná předmluvou Neila Gaimana a víceméně předznamenává jeho sérii Sandman - cesty dvou významných britských komiksových scenáristů se tu protínají. V jednom příběhu sestupuje Bažináč jako Orfeus do říše mrtvých, aby odsud osvobodil dívku Abigail. V knize najdeme vícero ucelených vyprávění. Vedle zmíněného sestupu do podzemí to je Bažináčův boj s nemrtvými, jejichž těla jsou oživena hmyzem, a pak krátký příběh Pog – kresbou (disneyovské postavičky se objeví ve špinavém Bažináčově světě), dějem (béčkové sci-fi místo mixu fantasy, hororu a romance) a zejména jazykem (téměř halucinogenní kroucení slov) zcela vybočující příběh o mimozemšťanech, kteří doputují na Zem při hledání nezničené přírody. Závěrečný kus je pak naplněn titulní láskou. Autor zde nechává v mezidruhových sexuálních scénách obcovat květinu Bažináče s Abigail. Alan Moore se tu rozcvičuje, ale už to stojí to za to.
Jiří G. Růžička
Tomáš Malý
Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací: Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století
Matice moravská 2009, 352 s.
Potemněle barokní obálka knihy Tomáše Malého, mladého historika z FF MU v Brně, jistě na knihkupeckých pultech upoutá pozornost. „Laického“ čtenáře snad odradí scientisticky dlouhý název, avšak pokud ne, nalezne uvnitř zpochybnění řady zažitých pravd českých raně novověkých dějin, jimž uvykl už od základní školy. Kniha přitom vznikla původně jako autorova doktorská práce, u níž se celkem automaticky předpokládá primární orientace na čtenáře z vědecké obce. Autor se zaobírá problematikou výzkumu testamentů jako prostředku k poznání mentálního horizontu raně novověkých měšťanů a jeho proměn v dlouhodobé perspektivě. Zajímavost studia smrti v minulosti nespočívá ve zdánlivé bizarnosti tématu. Na pozadí smrti se život stává transparentním, odhalují se základní sociální a kulturní problémy a postoje člověka k jeho konečnosti poskytují příležitost k sondě do povahy lidského života vůbec. Třebaže ve francouzské historiografii má tento typ tzv. seriální historie (analyzující časově dlouhé série pramenů stejného typu) tradici, u nás si stále ještě zachovává jistý přídech avantgardy. Odborný zájemce ocení široký záběr literatury, která se neomezuje na úzce historiografickou produkci, ale využívá i poznatků obecné sociální teorie. S ohledem na fakt, že Malý stojí teprve na počátku své vědecké kariéry, se ovšem jedná o velmi solidní dílo.
Jakub Rákosník
Hana Zemánková
Biokuchařka Hanky Zemánkové
Grada, Smart Press, 2005 (2. vyd. 2008), 177 s.
Známá propagátorka biopotravin a zakladatelka sítě bioprodejen Albio Hanka Zemánková vydala jednu z prvních českých biokuchařek. Tedy pokud to lze takto vůbec říci, jelikož naše babičky a starší generace vařily téměř výhradně bio. Teprve s příchodem konzervantů, pesticidů a umělých barviv se situace změnila a bylo potřeba začít uvažovat, co vlastně jíme a jak si tím měníme život. Kniha obsahuje přes sedmdesát receptů, které zvládne i začátečník. Sežene-li ovšem suroviny, jež donedávna ještě byly nedostatkovým zbožím, jako třeba dýně Hokkaido, tempeh, bulgur nebo mořské řasy. Autorka se zaměřuje hlavně na sladká jídla a dezerty, k nimž má coby provozovatelka biopekárny nejblíže: třeba jahelné šišky s mákem nebo nepečené jahelné kuličky s mandlemi. Upozorňuje i na zapomenuté přílohy, třeba bramborovo-jahelné šťouchance nebo grilovanou kukuřičnou polentu, oblíbenou v Chorvatsku či Rumunsku. Hojně zastoupená jsou jednoduchá a rychlá jídla (polévky, saláty a pomazánky) a samozřejmě bezmasé pokrmy. Za hlavní klad knihy ale nepovažuji recepty, které dnes už najdeme v mnoha časopisech o vaření. Hlavním přínosem jsou pasáže o vlivu potravin na naše zdraví i vyvracení mýtů a předsudků o biopotravinách a zdravém životním stylu. Tato kuchařka je ideální pro ty, kdo stále pochybují, zda mají svůj jídelníček změnit a proč. A pro ty, kteří se v záplavě současného bio trendu příliš neorientují a potřebují vodítko.
Kamila Boháčková
Jeremy W. Hayward, Francisco J. Varela
Mosty k porozumění. Rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli
Přeložil Michal Šamoa.
DharmaGaia, Praha 2009, 331 s.
Zde zaznamenaná plodná konfrontace západních vědců s duchovním vůdcem Tibetu dalajlámou se udála na konci 80. let. Východní myšlení a filosofie (zejména buddhismus) tu vede dialog se západním, typicky vědeckým přístupem k problematice mysli, vědomí a mozku, kdy se řeší základní otázky, co je já a co je vědomí – ve vztahu k našemu osvětí. Přitom se rozkrývají základní otázky života a smrti: zdali se můžeme během života osvobodit k transcendentálnímu chápání reality a k lidštějšímu a zároveň filosofičtějšímu vidění světa a přírody (aby např. nemusely být do posledního vybíjeni živočichové jako velryby, žraloci, tresky aj.). Z prolnutí východního a západního myšlení může vzejít nová atmosféra laskavějšího přístupu k věcem světa a schopnost vůbec se přiblížit k nezbadatelnému bytí. Ukazuje se, že buddhistické myšlení v podání dalajlamově je otevřené všemu, co vede k pravdě, co otevírá člověka desiluzivnímu pohledu na sebe i jsoucno v celku. Východ může Západu zdůrazňovanou črtou milující laskavosti a péče o trvale udržitelný život dodat potřebný pozapomenutý smysl pro globální (univerzální) odpovědnost. Západ potřebuje vždy znovu doplňovat své analytické úsilí o syntetičtější pohled, intuitivní vhled, který člověka nasměruje k jednomu moudrému. Kniha nabádá k hledání a k hlubšímu ohledávání vlastní mysli tak, abychom byli s to dospívat ke zkušenosti evidence bytí.
Jiří Olšovský
Robert Young Pelton
Oprávnění zabíjet. Kontraktoři ve válce s terorizmem
Přeložila Eva Konečná
Mladá fronta 2009, 392 s.
Zatímco naši předkové slýchávali fámy o cizinecké legii, kde pak někteří z nich zkusili štěstí, v době ústupu ze slávy této étosem prodchnuté organizace a vzestupu tzv. privatizace bezpečnosti jsou dřívější (bájná) vyprávění převrstvena pověstmi o kontraktorech. Což je eufemismus pro žoldáky. Dnešní nájemní bojovníci – legitimizovaní absurdně malou ochotou příslušníků pravidelných vojenských sil vyspělých zemí zmírat kupříkladu v boji proti terorismu – jsou však ve zcela jiné situaci. Jejich byznys se smrtí získal na vážnosti, stal se v podstatě dalším ekonomickým odvětvím. Kapitáni, protagonisté v jistém smyslu konkurenčního boje se státními vojensko-bezpečnostními aparáty, potom příkladně neváhají investovat do vlastního technologického vývoje. Mezi tyto „hrubé kusy“ patří společnost Blackwater, proniknuvší do povědomí veřejnosti hlavně po divoké medializaci jejích zločinů na iráckém civilním obyvatelstvu. Kniha s titulem i podtitulem zavánějícím těžkou komercí nemá vědecké ambice. Byla psána z pohledu zkušeného novináře, dobrodruha, jenž se nebojí nebezpečí. Bohužel se nebojí ani kýče, jelikož svůj výtvor věnuje „všem neznámým hrdinům ve válce s terorizmem; kontraktorům, kteří obětovali život ve službě klientům“. Na domácím trhu takřka průkopnický text má řadu nedostatků, ale skutečně tristní je úroveň překladu. Shrnuje snad všechny druhy češtinářských přešlapů, čemuž sekunduje nevalná předmluva „domácího zájemce“ o až příliš atraktivní problematiku.
Pavel Kopecký