Milena Bartlová
Naše, národní umění – studie z dějepisu umění
Barrister & Principal 2009, 149 s.
Milena Bartlová shromáždila do útlého sborníku několik vlastních studií, vydaných v posledních letech v odborných periodikách a zabývajících se národnostními interpretacemi v dějinách umění. Analyzuje různé způsoby konstruování „národního umění“. Vztah tohoto oboru a národních identit byl vždy velmi těsný, a tak si klade otázku, je-li vůbec možné psát jiné než nacionalistické dějiny umění. Výtvarná tvorba je vhodným nástrojem „ke konceptualizaci a k vizuálnímu zpřítomnění etnických, národních a rasových identit a rozdílů“ (s. 100). Bartlová ukazuje, jakým způsobem bylo po první světové válce psaní dějin umění využíváno pro posílení sebevědomí nově vznikajících států. Generace historiků se pokoušely oddělit středověké, barokní či osvícenecké umění Čech a Moravy od toho německojazyčného; snahy o jasnou identifikaci slovanského a germánského elementu využívaly nejasně definovaný termín „lyričnost“ coby identifikační příznak českosti. Bartlová zdůrazňuje nutnost kritického přístupu k představám o esenciální stabilitě a kontinuitě etnického či národního principu určitého území. Psaní v „nadnárodním“ měřítku (například evropském) by podle ní nefungovalo, neboť by muselo dojít k narušení koncepce památkových dědictví i školních osnov, takže „nám hranice národního státu jednoduše zbývají jako základní souřadnice výkladu“ (s. 106). Kritická analýza samotných předpokladů disciplíny je cenným příspěvkem k prozatím nepříliš reflektovanému tématu a naznačuje, kam by měla směřovat širší celospolečenská diskuse.
Lenka Dolanová
Rozhovory s Miesem van der Rohe
Ed. Moisés Puente
Přeložila Petra Ocelková
Archa 2010, 93 s.
Nedávno u nás vyšel překlad knihy Skleněný pokoj britského spisovatele Simona Mawera (A2 č. 26/2009), letos na jaře pak kniha rozhovorů s Miesem van der Rohe neboli Ludwigem Miesem. Obě knihy pojí brněnská vila Tugendhat, přestože se o ni její architekt ve třech shromážděných rozhovorech nezmiňuje. Ve Skleněném pokoji úloha architekta končí tím, že odjíždí učit do Spojených států amerických, z rozhovorů pak vyplývá, že ze vztahu ke studentům vzešlo jakési jeho procitání. Architekt skla a oceli zde mluví zejména o třech tématech: o architektuře jako reprezentaci určité epochy, o dokonalé architektuře, jež je v harmonii s technikou, a o jazyce architektury, za jejíhož gramatika se Mies sám pokládal. Architektura by měla vyjadřovat svou dobu, podobně jako v minulosti, kdy byla celá období pojmenována podle ní. A jelikož posledních sto padesát let je dobou rozvíjející se techniky, měla by být současná architektura reprezentantem techniky. Pro Miese je v architektuře nejdůležitější vztah mezi jednotlivostmi: v rámci budovy, komplexu budov či dokonce města. Mies promlouvá sebejistě, nepochybuje. Působí to možná trochu namyšleně, nicméně čtenář má pocit, že naslouchá vyzrálé osobnosti. Součástí knihy jsou fotografie zobrazující zejména Miesovy americké projekty a také krátký esej Iñaki Ábalose, který autor zakončuje hodnocením Miesova manhattanského mrakodrapu: „Seagram Building není nejvyšším, nejvýstřednějším ani nejvýraznějším mrakodrapem. Je jednoduše tím nejdokonalejším.“
Jiří G. Růžička
Setkání / Encounter
Brno, 6.–10. 4. 2010
Mezinárodní festival divadelních škol Setkání/Encounter letos oslavil dvacáté výročí své existence. Již tradičně do Brna přijeli zástupci varšavské divadelní akademie, letos s inscenací Shakespearova Večera tříkrálového. Poněkolikáté se festivalu zúčastnil též soubor Národní filmové, televizní a divadelní školy v Lodži; přivezl hru Isaaka Babela Západ slunce v režii filmového a divadelního režiséra a pedagoga Mariusze Grzegorzka (1962). Varšavský Večer neaspiroval na víc než na zručné, rutinní předvedení komedie jako okatě bezstarostné hříčky, v souboru vynikl a za mužský herecký výkon byl porotou festivalu oceněn Paweł Krucz v roli Malvolia. Divadelníci z Lodže zapůsobili k varšavskému představení jako veliký kontrast. Babel v Západu variuje námět Dostojevského Bratrů Karamazových v polokriminálním prostředí oděského židovského ghetta. Tvůrci se nezabývali společenskými problémy, soustředili se na emocionálně vypjatou atmosféru v rodině a rozehráli komorní drama s rituálními prvky (otec, který si našel mladou dívku a propíjel peníze, byl syny přemožen a zmrzačen v bílém kruhu). Herci vycházeli z psychologické povahokresby a rozvíjeli individuální výraz postav v expresivní až hysterické stylizaci, která festivalové diváky svedla k tradičnímu špičkování o polském hereckém patosu. Za Západ získali lodžští tvůrci ocenění poroty za výjimečnou kolektivní práci.
Martin Bernátek
Vojtěch Ron
Lidové pašijové divadlo v českých zemích
Vyšehrad 2009, 248 s.
Vydání monografie předcházelo několik let příprav. Liberecký herec a teatrolog Vojtěch Ron pociťoval výzvu k sepsání monografie o pašijích za tak zavazující, že její realizaci stále odkládal. Kniha vychází bohužel už po jeho smrti. Jde o výběr jedenácti starších a již dříve otištěných autorových studií (až na jedinou výjimku dodanou v rukopise). Tematicky je zaměřen na oblast, která Rona, vyučeného klenotníka, k teatrologickému bádání přivedla. Jako podkrkonošského patriota jej od mládí fascinovalo sousedské divadlo, jež se v regionu rozvíjelo v 17.–19. století a pro něž používal vlastní termín „divadlo spostných“. Celý život se snažil vystihnout jeho specifika, zmapovat jeho výskyt, pochopit jej v geografickém i historickém kontextu a vydat dramatické texty v kritických edicích. Kniha výjimečná autorskou pečlivostí je pouze zlomkem toho, co mohla obsahovat. Zdeněk Hořínek, Ronův dlouholetý přítel, autora v portrétu nastiňuje jako člověka a herce s vřelou lidskostí, humorem a mnohovrstevnatostí – „duchovní robustností“. Nelehký úkol postihnout širokou oblast Ronova badatelského zájmu připadl Adolfu Scherlovi, který ji popsal poněkud suše, ale výstižně. Kniha je důstojnou vzpomínkou na významného, leč přehnaně skromného teatrologa Vojtěcha Rona.
Markéta Dolníčková