Reset. Média-Performance-Paměť
Divadlo Komedie Praha 2.–4. 12. 2010
V závere prvého decembrového týždňa sa konal festival digitálnej kultúry RESET (hlavný organizátor CIANT), jeho súčasťou bolo sympózium Média-Performance-Paměť a konferencia na tému Archeologie médií. Po dlhých rokoch som opäť v Prahe. Mestom sa práve prehnala snehová kalamita a ja som sa ocitla v Rudolfinu. Zážitok z ľudskej (ne)prirodzenej telesnosti vystriedalo ponorenie sa do transcendentnej minulosti oživovanej v našej prítomnosti. Divadlo Komedie bolo miestom konania sympózia o spôsoboch zaznamenávania performance, o transformáciích živého umenia v procese záznamu a možnosti jeho opätovného sprítomnenia. Podujatie viedla Jana Horáková z brnenskej FF MU, ktorá predstavila profesorku mediálnych štúdií Barbaru Büscher z Lipska. Miloš Vojtěchovský vyvolal kvapku nostalgie so scénológiou spartakiády ako masovej divadelnej performance, estetik a filozof Jozef Cseres prednáškou Nová performance paměti nechal v divákoch evokovať dojem, že o performanci sa dá diskutovať (aj) formou performance. Večerná performance THE FIRST THEATRE SHOW NEVER: PROCESSING PROCES/S (Michal Kindernay a Guy van Belle) vyretušovala subtílnu líniu medzi umením a životom vo chvíli, keď nikto vlastne nevedel, či akcia už prebieha. Sledovanie záznamu z tejto akcie by bolo veľmi nezáživne, avšak jako kus zdieľanej reality, zaznamenanej našou personálnou kamerou, zostane v pamäti zachovaný ako súbor avi. Pre dnešný deň som sa stala mentálnym nomádom pohybujúcim sa medzi paralelnými skutočnosťami; reálnou a virtuálnou, uvedomujúc si medze svojej fyzickej identity, a medzi nezabudnutou a (dočasne) zapamätateľnou, uvažujúc o kapacite a efemérnosti mojej pamäti.
Martina Ivičič
Jan Horák
Šavle
MeetFactory Praha, premiéra 3. 10. 2010
Inscenace Jana Horáka Šavle by neměla zapadnout. V MeetFactory na ní spolupracoval, stejně jako na projektu Muži malují (viz A2 č. 9/2009), s výtvarníkem Michalem Pěchoučkem. Dramatizace Královniny šavle, novely současné polské autorky Doroty Masłowské, která v Česku zabodovala také díky svébytnému překladu Báry Gregorové, se soustředí na vyprávění o provinční celebritě Standíkovi, jeho zmizelém manažerovi a silvestrovském večírku pro ještě provinčnější hvězdy. Tato linka ale vyznívá trochu do prázdna. Zachraňuje ji příběh zneužívané Patricie Cantzové, jíž na závěr ublíží i Standík. Do toho vstupuje s komentáři o svém psaní a své vlastní proslulosti sama autorka. Inscenátoři ovšem slovní veršovaný vodopád plný vulgarit, novotvarů a slangu nijak scénicky nevyužívají; scénu tvoří jenom tři pohovky, na nichž sedí tři ukáznění recitátoři: Halka Třešňáková, Dominika Horynová a Kajetán Písařovic. Veškeré dění je toliko v košatém jazyce, vyjadřujícím vznešenou a komplikovanou formou obhroublý a plytký obsah. Překvapuje ovšem výkon herečky, ale především tanečnice a choreografky Halky Třešňákové. Ta náročným textem svých monologů (komunikace mezi aktéry je minimální) přechází z cynismu autorky do polohy tupé a poctivé čtenářky lifestylových časopisů. Nejsilněji působí jako ponížená, mužem odmítnutá Patricie. V přísném frázování nechává prostor pro improvizaci a i v tomto strohém literárním divadle najde místo pro pohyb na scéně. To když roztahuje bílý závěs, na němž se rozsvítí světélka. Doposud jsem tak dojemné zobrazení panelákového sídliště neviděla.
Olga Vlčková
Gabriel García Márquez
Sto roků samoty
Radioservis, 2010
Román kolumbijského spisovatele vyprávějící o šesti generacích rodiny Buendíů, jejíž historie je, ještě dávno předtím, než se rodina obrátí v prach, zaznamenána v kronikách cikána Melquíadese, charakterizuje všudypřítomná hyperboličnost a simultaneita – postav, událostí, emocí i smrti. Nicméně nahrávka (původně Československý rozhlas 1985) se s touto mnohostí vyrovnává výborně. I přesto, že se zaměřuje pouze na hlavní linii potomků Úrsuly a Josého Arcadii a nezachycuje biblický zánik Maconda, přesně vystihuje atmosféru příběhu. V sugestivním podání Jiřího Adamíry se před očima posluchače, který román zná, vybavují scény zasuté v paměti a ten, kdo jej slyší poprvé, má při pomalém vyprávění prostor představit si vše v přítomnou chvíli. Založení Maconda, led, jejž přivezli cikáni jako atrakci, Rebečino soužení pro Pietra Crespiho a její vášeň pro Josého Arcadiu, Úrsulin stud a smutek nad krutostí plukovníka Aureliana Buendíi, nanebevzetí Krásné Remedios, nekonečné boje a příměří bez pokoje, nevratné dopady banánové horečky jsou na tomto disku přirozeně provázány do dvanácti kapitol, jen s krátkými hudebními vsuvkami, jež využívají latinskoamerických nástrojů a motivů souvisejících s dějem (kytara, vojenské bubny, citera). Celková délka nahrávky je bezmála šest hodin, nicméně posluchače až zamrzí, že příběh tak brzy končí, a zcela chápe smysl mytického vyprávění, jehož kouzlo a síla přeměňuje posluchačův profánní čas v čas sakrální.
Anna Vondřichová
Barokní mistři
Besední dům Brno 9. 11. 2010
Úvodní koncert Komorního cyklu Spolku přátel hudby nesoucí jednoduchý název Barokní mistři by se měl spíše jmenovat Barokní mistr, neboť zde kromě krátké Zelenkovy skladby zazněla výlučně díla jeho slavnějšího lipského současníka. Úvodní Koncert A dur pro oboe d’amore a orchestr nepředstavil soubor Collegium 1704 v právě nejlepším světle. Zejména hobojistka Petra Ambrosi předvedla několik špatných nástupů. Václav Luks však udržel soubor pohromadě. Krajní věty byly lepší, technická brilance byla do jisté míry nahrazena svěžím elánem. Skladba, pocházející z Bachova závěrečného lipského období, přitom poskytuje dost prostoru, v němž by soubor těchto kvalit mohl plně rozvinout svůj potenciál. Škoda, že toho nevyužil. Zato žalm Confiteor tibi Domine Jana Dismase Zelenky vylepšil reputaci ansámblu o sto procent. Hlavní zásluhu na tom měl mladý barytonista Tomáš Král. Předvedl dramatickou a dobře srozumitelnou deklamaci textu. Bachova Suita g moll, skladba, která představuje mistra kontrapunktu v poněkud rozmarnější podobě, nese stopy nastupujícího galantního stylu. A tyto slohové požadavky se Collegiu podařilo naplnit beze zbytku. K bachovskému repertoáru rovněž náležející (také vzhledem ke svému názvu vhodně zvolená) závěrečná duchovní kantáta Ich habe genug představovala opravdové vyvrcholení večera. Zbývá ještě zamyslet se nad strukturou tištěného úvodního slova (programu). Nebylo by vhodné otisknout celý text hudebních útvarů s textem operujících – zvláště pokud jde o texty cizojazyčné?
Miloš Zapletal