Velocypedia
Výstava současného umění o vášni ke kolům a o udržitelné dopravě
Kurátoři Lenka Kukurová & Milan Mikuláštík
Galerie Národní technické knihovny, 4. 5. – 24. 5. 2011
Velocypedia je příkladem angažované výstavy – shromažďuje díla umělců, designérů, kutilů i dalších cyklistických nadšenců inspirovaná bicyklem. Jejím cílem je kromě propagace cyklistiky upozornit na problematickou dopravní situaci ve městech a negativní dopady automobilismu. Uvidíme zde množství cyklistických objektů: od různých asambláží (skrumáže kol Krištofa Kintery, pánské a dámské sedátko Lenky Klodové, kolo-židli Zdeňka Ruffera) až k designovým návrhům (skládací kolo Folder Mikuláše Novotného či projekty skupiny OKOLO). Také videa, malby, komiksy – karikatury automobilové dopravy Alana Singera a žulové sochy aut Tomáše Hlavenky. Cyklosauna ateliéru H3T Architekti je sauna tažená za kolem. Na stroji Markéty Držmíškové lze vygenerovat energii k pohonu světla. Projekt Povinná výbava Vladimíra Turnera přichází s možností při jízdě si před sebou promítat vlastní cyklostezku. Dobré je také upozornit, že výstava vznikla ve spolupráci s Auto*matem, iniciativou Praguewatch a časopisem Carbusters a je součástí mezinárodního festivalu Transeuropa, probíhajícího nyní v několika městech Evropy. Je nesporně divácky atraktivní. Vytknout by se jí snad dala jen přílišná jednoduchost a šíře konceptu – všechno spojené s auty a koly. V tomto případě by asi méně bylo více a větší koncentrovanost a promyšlenost tématu by možná zaručila, že vedle nadšeneckého zápalu výstava vskutku přispěje k diskusi o alternativní městské dopravě a nebude jen její pěknou ilustrací.
Lenka Dolanová
Viktor Kolář
Kurátoři Marek Pokorný, Jiří Pátek
Moravská galerie v Brně – Místodržitelský palác, 11. 3. – 5. 6. 2011
,,V 80. letech můžeme domácí fotodokument trochu zjednodušeně postihnout dvěma jmény: Jindřich Štreit a Viktor Kolář,“ píše se v doprovodném textu. Kolářových výstav v Česku bylo zatím spíš poskrovnu. Jeho snímky jsou přitom součástí prestižních zahraničních kolekcí. Ačkoliv Kolář se Štreitem sdílí zájem o tzv. sociální fotografii, zaměření jeho snímků je příznačně monotematické, dokumentující prostředí domovské Ostravy. Kolářův životopis je známý: práce v ocelárnách již od dětského věku, kanadská dělnická i úspěšná fotografická kapitola i návrat do Ostravy v roce 1973. Od půli let devadesátých vede jeden z fotografických ateliérů FAMU. Některé z Kolářových fotografií se staly téměř symbolickými: pán krmící labutě na pozadí industriální krajiny; paní ohlížející se za bortícím se domem a stěnou s naskládanými dveřmi; nahé děcko na kopci mezi paneláky, které výstavu uvádí. Popisky na výstavě jsou sympaticky skromné; letopočtů pod řadami fotografií si zprvu ani nevšimneme. Směřují k přemítání, že bychom většinou asi nepoznali, pocházejí-li snímky ze sedmdesátých či devadesátých let. Lidé působí stále stejně vykořeněně, na ulicích, na oslavách, i děti jsou podivně smutné a zaražené. Není divu, že část nákladu publikace Ostrava – obležené město nechal ostravský magistrát ještě v roce 1995 zničit; nebyla dostatečně reprezentativní. V minulém roce vydalo obsáhlou publikaci s názvem Ostrava nakladatelství KANT, také díky účasti Ostravy v soutěži o titul Evropské město kultury 2015. Industriální prostředí se mezitím stalo tématem. Také díky Viktoru Kolářovi. Vidět krásu v ostravské všednosti nebylo dřív tak jednoduché.
Emílie Fajmanová
Petra Tejnorová & the Company
IAS ON ME DE A
Premiéra 24. 10. 2010, psáno z reprízy 29. 4. 2011, Alfred ve dvoře Praha
Tvůrčí cestu, která vedla k inscenaci, vystihuje podtitul „od mýtu k materiálu“. Průzkum, sběr textů (v širokém smyslu, kdy textem je např. i film), vlastní příběhy protagonistů (Hana Müllerová, Csongor Kassai, Štěpánka Glogarová, Ondřej Bauer), přípravné workshopy, to vše byla součást pohybu k výslednému tvaru, který zřejmě není zcela napevno zafixovaný, ale dává hercům a herečkám určitou volnost, počítá s vkladem diváků, kteří jsou do představení drobnými interaktivními ataky zatahováni, což vyžaduje jistou míru improvizace. Jestliže je rešerše součástí tvorby, v podstatě se stává také součástí diváckého přístupu. Poměrně známý Médein příběh se postupně klube ze slov, pohybu, tance, hudby. Jednotlivosti se slévají do amalgámu, který si každý bude interpretovat trochu po svém, podle toho, jaký přístup si k němu najde. Zřejmě si „příběh“ odnese domů (spolu s programem či vzniklou knížkou) a podle vlastní libovůle na něj nabalí další své poznatky, dodá své rešerše, představy, pochopení či nepochopení, své životní peripetie opuštěné ženy nebo muže, který opustil. Je škoda, že scény, kde by měli všichni na jevišti být sami za sebe, mluvit o sobě, vyznívají (přes vtip) trochu falešně. Vybavila se mi starší režie Tejnorové, Osobní anamnéza. Obě inscenace (a díky za ně) mají jedno společné – je za nimi důkladný, osobní tvůrčí proces, silné téma. Ale jako by se pak ne zcela důsledně podařilo ho s takovou energií překlopit na jeviště.
Jana Bohutínská
Rinus van Alebeek & Ezramo
Jupi Bar, Hamburk, 23. 4. 2011
Maličká kavárna v hamburské nezávislé enklávě Gängeviertel byla dějištěm společného vystoupení holandského spisovatele a zvukového umělce Rinuse van Alebeeka a mladé italské experimentální hudebnice Ezramo (oba usazeni v Berlíně). Komorní atmosféra s menším než desetihlavým publikem (ale některé hlavy jako by měly víc uší, než je obvyklé) nevzbuzovala ani trochu nepatřičný dojem, jak už bývá u malých hudebně-experimentálních akcí – bez ohledu na to, v jaké evropské metropoli se konají – obvyklé. Rinus van Alebeek pracoval výhradně s magnetofonovými přehrávači, ze kterých mixoval a vrstvil nahrávky nejrůznějšího původu, a s rádiem, Ezramo používala preparovanou citeru, theremin, různá chrastítka a především vlastní hlas, modifikovaný jak artikulačně, tak elektronicky. Nezvykle tichý zvuk z reproduktorů se mísil s neamplifikovaným šramocením a klapáním, vrzáním židle, rozhovorem procházejících pankáčů i se zachrápáním jednoho usnuvšího posluchače. Působivá zvuková koláž přípomínala úryvek z Barthesovy Rozkoše z textu: „Jednou večer v baru, napůl usínaje, jsem se pro zábavu pokoušel spočítat všechny jazyky, které ke mně doléhaly: úryvky hudby, cáry konverzace, zvuk židlí a sklenic, celou tu stereofonii… Stal jsem se veřejným prostranstvím, tržištěm. Proudila mnou slova, drobná syntagmata, útržky formulací, aniž utvářely větu, jako by to byl zákon této řeči. Byla to řeč zároveň kulturní a barbarská, lexikální, sporadická; svým zdánlivě jednotným tokem ve mně vytvářela trvalé diskontinuum.“
k!amm