Don DeLillo
Bod Omega
Přeložila Lucie Mikolášková
BB art 2010, 119 s.
Východiskem posledního románu, či spíše novely amerického spisovatele Dona DeLilla se stala instalace Douglase Gordona Čtyřiadvacetihodinové Psycho. Hitchcockovo Psycho se v Muzeu moderního umění v New Yorku promítá zpomalené do 24 hodin. Hrdina Jim Finley je projekcí fascinován a pravidelně ji navštěvuje. Kromě toho, že ve snímku objevuje stále nové detaily, které běžnému divákovi ukryje obvyklá rychlost promítání (třeba počet kroužků na závěsu ve slavné scéně ve sprše), přemítá i o svém životě. Scéna u plátna, označená jako Anonymita, pak rámuje příběh, který se mohl stát anebo vznikl jen ve Finleyho hlavě při sledování Psycha: Finley se v něm rozhodne natočit dokument o Richardu Elsterovi, který se podílel na plánování vojenských operací v Iráku. Dokument to má být vyloženě umělecký, natočený v jednom záběru a měl by zabírat jen Elsterovu vyprávějící hlavu. Většina románu se odehrává kdesi v poušti, kde má Elster víkendové sídlo a kde ambiciózní mladík spolu se stárnoucím vědcem meditují o smyslu bytí a o tom, kam lidstvo směřuje. Snad do bodu Omega, který definoval křesťanský filosof Pierre Teilhard de Chardin jako vrchol evoluce – propojeného vědomí lidstva. Teprve lidská tragédie dvojici vytrhne ze světa velkolepých myšlenek do reality. Jako by autor v návaznosti na válku v Iráku chtěl ukázat druhou stranu konfliktu – vedle rétoricky humanisticky vedené války i skutečné dopady na konkrétní obyvatele. Donu DeLillovi se výstižně podařilo propojit svět umění se světem, který nás obklopuje.
Jiří G. Růžička
Miles Davis, Quincy Troupe
Miles. Autobiografie
Přeložil Josef Rauvolf
Plus 2011, 460 s.
„Rebelovat a být černej, nekonformní, být drzej a odvázanej a nasranej a rafinovanej, děsně elegantní a kdo ví, co vás ještě napadne, tohle všechno jsem byl, a určitě ještě o dost víc. Ale trubku jsem sjížděl jako nikdo jinej a měl jsem parádní kapelu, takže jsem nebyl uznávanej jenom kvůli nějaký image rebela. Hrál jsem na trumpetu, měl jsem nejlepší kapelu v celý branži, kapelu, která byla tvůrčí, podnětná, mimořádně sehraná a umělecká. A pro mě tohle znamenalo důvod, proč nás tak uznávali.“
Autobiografie asi není dost přiléhavý název. Miles Davis je skutečným hrdinou svého vyprávění: podává svědectví o vlastním velkém životním boji, vůli udržet se uprostřed hudební scény, něco znamenat ve svém oboru, schopnosti o tom přesvědčovat ostatní (ti tvoří pouhé pozadí jeho činů), o odhodlání být vždy znovu oblíbený a úspěšný, obklopený luxusem a provázen kráskami. Je to však zápas nejen hudebníka, ale také příslušníka černošské menšiny, předhazujícího bílým, že si přisvojují cizí zásluhy a objevy, nenávidícího jejich vkus a tón, který udávají, napadajícího kritiky. V textu prokazuje výraznou fabulační schopnost, řada faktografických údajů je protkána zábavnými historkami. I překladatel zachoval rysy živého strhujícího mluvního proudu a dovedně evokovanou hovorovost. „Tak teda poslouchejte“ – tak otvírá svůj příběh.
Hana Kosáková
Jiří Kárnet
Posmrtný deník
Paseka 2009, 124 s.
K čemu všemu můžou posloužit ankety – když se v roce 1968 Václav Havel ve Spojených státech tázal řady českých exulantů, zda a za jakých okolností by se vrátili do vlasti, inicioval mimoděk jedno literární dílo. Nedávno zesnulý Jiří Kárnet (1920–2010), představitel generace Mladé fronty, poúnorový emigrant a zaměstnanec Svobodné Evropy, reagoval asociativním textem, výpovědí, jež je „pluralistická, a tudíž zmatená, příšerně mnohomluvná, irelevantní, nedomyšlená a místy je i nevyhnutelně sentimentální a neurotická“. V popředí rozpoznáváme nenasytnou touhu protrhnout mlčení a závrať z možnosti oslovit po dvaceti letech českého čtenáře doma, s nímž se navzájem neznají, i rozkolísanou nejistotu ze smyslu psaní do prázdna a hovoru k neurčitému příjemci. Probíhající Pražské jaro autor komentuje marginálně, střídmě a umírněně. Kárnetův vyprávěcí proud se zalyká mezi zoufalstvím odtržení a nadějeplnou smířlivostí, touží překonat a překrýt oprávněnou obavu, že „mnoho mluvím a strašně málo říkám“; možná i proto se „smutný optimista“ a (sebe)ironik neohlíží na srozumitelnost („Našel bych ještě dnes nový poměr k číslům? A nemyslím tím jenom Slovenky…“) a píše hlavně pro sebe, patrně si konfrontaci s novým českým čtenářem už nedovede představit.
Jiří Zizler
Pascal Mercier
Noční vlak do Lisabonu
Přeložila Eva Pátková
Plus 2011, 442 s.
Švýcarský autor, jenž vystudoval a vyučuje filosofii a filologii, získal dle anotace tímto románem „punc bestsellerového autora se vším všudy“. Nabízí se otázka proč, a zdali to vypovídá něco o kvalitě díla. Příběh stárnoucího profesora, který vlivem náhodného setkání opouští studenty, důvěrně známé řecké a hebrejské texty, Bern a předvídatelný (ale bezpečný) život, aby poznal autora záhadné portugalské knihy Amadea Pradu, se odvíjí v pokojném tempu čtení na prázdniny. Gregorius jde po stopách deníku plného samoty a pochyb (několikrát se tu odkazuje na Pessoovu Knihu neklidu) a konfrontuje Pradův osud výjimečného studenta, lékaře, bojovníka odboje i zranitelného syna se svou situací, zaniklým manželstvím a tím, co ještě lze změnit. Kniha rozvíjí několik dějových linií, tím však oslabuje sílu klíčového pátrání. Pro Gregoria je cesta sebenalézáním, jež vyžaduje boření stereotypů, osobní zaujetí i odvahu – pro čtenáře však vyprávění nepředstavuje obtíž žádnou, nepočítáme-li dostatek času na čtení. Mercier hrdinu nechá cestovat za aktéry Pradovy knihy, postupně, mechanicky, až složí celou historii. Neosobní vyprávění je prokládáno úryvky z deníku, zpověďmi Pradových blízkých a Gregoriovými úvahami nad životem, různorodost však bohužel neznamená přílišnou hloubku. Protože je to naopak – slovy Amadea „z tisíce zkušeností, které učiníme, zformulujeme do slov nejvýš jednu“. Tento román tolik zdůrazňující unikavost slov a sílu citu zkrátka řekne příliš mnoho, než aby čtenáři nechal svůdný prostor k myšlení.
Anna Vondřichová
Pavel Čech
Dědečkové
Albatros 2011, 68 s.
V obrazech, ilustracích i komiksech Pavla Čecha vždy panovala takřka hmatatelná nálada starých, zašlých, vzdálených a přitom důvěrně blízkých časů. Důvěrnost pocházející už ze samotného faktu, že Čechova tvorba je pokaždé stejně osobní i osobitá, a to ať již vytváří obrazy, autorské komiksy či ilustrace k cizím knihám. A jde o klukovské světy plné tajemství i dobrodružství, které jsou zároveň vzpomínkami „tajného člena Rychlých šípů, indiána, rekordmana v rozdělávání ohně třecími dřívky“ Čecha, jenž s pečlivostí i umanutostí naivního malíře a věčného hocha vytváří svá díla bez ohledu na trendy. Jeho vrstvené kombinace malebných, kresebných a grafických postupů však netrpí žádným deficitem samouka, jsou technicky precizní a udivují nejen pracností. Z většiny jeho děl dýchá skoro až podezřele mnoho optimismu, u knih pro děti a mládež je to však pochopitelné, ba naopak je sympatické, že v dnešních klucích zjevně někdo umí vyvolat potěšení tak starosvětsky, po vzoru Jiřího Trnky.
Zatímco do své poslední komiksové knížky Tajemství ostrova za prkennou ohradou, která loni získala cenu Muriel za nejlepší komiks roku, promítl Čech své vzpomínky na dětství a rozličné tehdejší lásky – k zarostlým zahradám, broukům, toulání, oprýskaným zdem či dobrosrdečným lidem –, nová kniha Dědečkové je o vzpomínkách fiktivních. Vlastní dědečky Čech nezažil, ale poslední dobou se v jeho tvorbě objevují často. Devět příběhů této knihy, vyprávěných pouze obrazy beze slov, je věnováno všem dobrosrdečným, lehce dětinským dědečkům, prostě těm ideálním, tak trochu pohádkovým, milým, ale též hrdinským. Forma krátkých, téměř bezdějových, náladotvorných „etud“ s drobnou pointou, někdy překvapivou, jindy do ztracena, i témata smrti či holocaustu objevující se v některých z nich řadí Dědečky trochu mimo předešlé dobrodružné příběhy.
Chtělo by se napsat směrem k dílům pro dospělejší čtenáře. Jenže na knize fascinuje nejvíc právě to, že vzdoruje oslovování ideálního čtenáře určitého věku. Dobrotivost a klid dýchající i z oněch vážnějších, mrazivých point povídek Knoflík či Ještě něco možná nepostačí k tomu, aby je rodiče mohli vysvětlit svým malým nečtenářům, jinak je však právě forma obrázkového čtení vhodná pro společné večery, kdy svou fantazii, či méně pohádkově řečeno své interpretační schopnosti procvičí při převypravování dospělí i děti. Naopak vyprávěcí schopnost samotného stylu, v němž roztřepená, neklidná kresba tužkou proniká do malovaných pozadí, občas tvořených s použitím dobarvovaných fotografií a dotvářených obtiskováním různých materiálů, docení převážně dospělí. A nezdolný optimismus též trochu naráží na patinu ponuře tónovaných, dnes skoro „vyhynulých“ prostor křivolakých uliček, které hrozí rozpadnutím podobně jako třepící se, letmo načrtnuté rámečky jednotlivých vinět.
Tomáš Stejskal
Benjamin Black
Anatomie strachu
Přeložila Martina Knápková
MoBa 2011, 270 s.
Druhá kniha ze série s protagonistou Quirkem má jiného nakladatele i překladatele než první. Výsledek však dopadl dobře i přesto, že Richard Podaný svým překladem nasadil v Kdo je bez viny vysokou laťku. Bohužel ani tady se nepodařilo zachovat přesnější překlad názvu: v obou případech je v originále zmíněna ženská oběť. Tentokrát titul neodpovídá obsahu vůbec, zní spíše jako název televizního seriálu. Podobně lacině působí obálka, především kvůli fádní typografii. Pod pseudonymem Benjamin Black se skrývá irský spisovatel John Banville, držitel Bookerovy ceny za román Moře. Proto ani jeho detektivní romány nejsou zcela běžné, jakkoliv on sám tvrdí, že u jejich psaní odpočívá. Hlavní hrdina není detektiv, ale patolog. Není to žádný mladík ani krasavec, ale urostlý padesátník a na rozdíl od oček žánru drsné školy už s alkoholem přestal. Do detektivních příběhů Banville zapojuje celou Quirkovu rodinu. V Kdo je bez viny byl viníkem Quirkův nevlastní otec, ovšem jen jako součást zkorumpovaného systému, v Anatomii strachu se zásadně ve zločinu smočí Quirk i jeho dcera. Detektiv se do případu zaplete v podstatě náhodou, když chce prokázat službu téměř zapomenutému příteli ze školy. Oproti románu Kdo je bez viny je v Anatomii strachu méně temné dublinské atmosféry. Zároveň tu autor využívá metodu Agathy Christie, když postupně rozšiřuje počet podezřelých, aby skutečného viníka ukryl do jejich stínu. Čtení je to napínavé a především odpočinkové, bez důmyslných jazykových hrátek.
Jiří G. Růžička
Plav 2/2011
Měsíčník pro světovou literaturu, Splav! 2011, 56 s.
Humoru se v současnosti daří? Nedaří? Lépe, když se mu nedaří, protože kdyby se mu dařilo, znamenalo by to, že něco není v pořádku. Osobně mám však dojem, že je lepší mít se o něco hůř a s důvodem k humoru než se mít dobře a důvod k humoru tristně nemít. Život vážný totiž bývá vážnější a vážnější, až je úplně nejvážnější a člověk pod jeho tíží začne klesat. Plav č. 2/2011 uvádí defilé „po světových humořích“. I znalec uzná, že se jedná o přehlídku skvostnou: výběru vévodí básně Písně trumpetisty a poety, patafyzika Borise Viana v překladech Jiřího Dědečka – komika v poezii, opravdová klauniáda je nejspíš obtížnějším kusem skladebným než tragika, přestože ta bývá estetiky akademickými kladena výše. Výbor Plavu dále obsahuje pijáckou Červenou Karkulku od fríského mořského vlka i kabaretiéra v jednom Joachima Ringelnatze; velšskou pijáckou skladbu Žlutý bukač, pozoruhodnou rýmováním i časomírou; bezkonkurenční komiksové stripy Macanudo od kreslíře Linierse (rozhovor v A2 č. 5/2011); prózy všeho druhu několika autorů, se kterými se budete hurónsky bavit: Pierre-Henri Cami (jenž redigoval listy pařížských pohřebek), Kurt Tucholsky, Thomas King, Bohdan Žoldak, Michel Faber, David Sedaris, Łukasz Kaniewski, George Langelaan, Charlie Fish. A recenze.
Vít Kremlička
Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein
Nudge (Šťouch)
Přeložila Eva Dejmková
Kniha ZLIN 2010, 309 s.
Dva profesoři z chicagské univerzity se v knize snaží představit vlastní třetí cestu mezi levicovou a pravicovou ekonomií – libertariánský paternalismus. Jeho smyslem je, aby lidé měli svobodu volby, ale zároveň by měli být „pošťouchnuti“ k lepšímu výběru. Autoři se přitom opírají o výzkumy lidské psychiky. Třeba že radost při získání nové věci je poloviční oproti zármutku při její ztrátě. Když můžeme ušetřit v budoucnu, je to pro nás mnohem jednodušší, než když si peníze dáme stranou hned. Na tom je založeno třeba pošťouchnutí v rámci důchodové reformy. Tady autoři navrhují systém Ušetři zítra víc, který je založen na tom, že poměr odvodu na soukromé důchodové spoření se bude zvyšovat spolu se zvyšující se mzdou. Člověk tak bude ukládat víc peněz až ve chvíli, kdy jich bude mít víc (a nebudou mu tedy chybět). Podobné zlepšováky autoři nabízejí i ve zdravotnictví, dárcovství orgánů, ekologii nebo manželství. Tady je jejich nápad přímo převratný: manželství by se zprivatizovalo, takže oddávat by mohl kdokoliv, kdo by získal licenci, a mohl by tak činit podle vlastních pravidel. Každý by si mohl vybrat, zda chce svatbu katolickou, jehovistickou nebo třeba motorkářskou. V souvislosti s peněžními službami pak autoři navrhují systém RECAP – banka by zákazníkovi na konci roku vystavila elektronický formulář se všemi poplatky, které zaplatil, a ten by se pak dal srovnat s nabídkami ostatních bank. Kniha Šťouch nepřináší zásadně převratné informace, ale obsahuje mnoho návrhů, které by se daly využít jak ve veřejné, tak v soukromé sféře. I když pošťouchnout se dá samozřejmě i k horšímu…
Jiří G. Růžička
Marc Bloch
Feudální společnost
Přeložila Irena Kozelská
Argo 2010, 520 s.
Autor knihy patří na českém knižním trhu k již dobře zavedeným jménům díky péči nakladatelství Argo, které vydalo již dvě jeho zásadní díla (Králové divotvůrci, 2004, Podivná porážka, 2007). Nelze ovšem opomenout ani soubor reflexí o dějepiscově řemesle Obrana historie, které se dočkalo českého překladu již v roce 1967. Feudální společnost můžeme považovat za Blochovo vrcholné dílo, jímž završil svou práci v oboru hospodářských a sociálních dějin středověku. Kniha je vynikajícím příkladem stylu, který se později v Německu začal nazývat „historickou sociální vědou“. Bloch opouští tradiční oborové mantinely a kráčí vstříc dalším sociálním disciplínám, zvláště durkheimovské sociologii. Čteno dnešní optikou, autor tu vytváří obraz zrození Evropy, která se formuje pod tlakem vnějších nájezdů (muslimských, maďarských a normanských). S jejich koncem končí v jeho periodizaci i první feudální věk (kolem poloviny 11. století) a nastává druhá fáze, pro niž jsme zvyklí zpravidla používat označení vrcholný feudalismus. Kdo hledá hrdinské činy králů a rytířů, bude knihou spíše zklamán. Avšak ten, kdo chce pochopit středověké vazalství, třídní štěpení, diametrálně odlišné fungování tehdejšího práva či dobovou mentalitu, nechť se do tohoto fascinujícího textu začte. Lze se jen ztotožnit s názorem nakladatele uvedeným v předsádce, že „Feudální společnost představuje jedinečnou knihu o dějinách středověku, jež nebyla do dnešní doby překonána a jež více než 70 let inspiruje k novým a novým úvahám“.
Jakub Rákosník
Libor Čech
Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu
Univerzita Pardubice 2010, 168 s.
Každým rokem si 10. dne měsíce muharramu připomínají ší‘itští muslimové v Íránu i v jiných zemích během svátku ‚ášúrá‘ mučednickou smrt třetího imáma Husajna. Je to den smutku, lamentování, pláče a flagelantských výstupů. Všemu dominují ta‘zije, expresivní představení, kombinující divadlo a náboženský rituál, jakási obdoba křesťanských pašijových her. V íránském národním vědomí hraje 1300 let stará ‚ášúrá‘ významnou společenskou, kulturní i psychologickou roli. Symbolizuje utrpení a s ním spojený koncept mučednictví, historickou zkušeností hluboce zakořeněný v ší‘itské větvi islámu, jehož bylo v íránských moderních dějinách hojně využíváno v rámci politického boje a mobilizace mas. Autor knihy si je vědom, že fenomén ‚ášúry nelze redukovat na pouhý svátek v jednom dni roku. Vedle precizního, na terénním výzkumu založeného popisu rituálů a tradic spjatých s 10. muharramem zasazuje tento den do širokého kontextu íránských dějin a ší‘itského hodnotového systému a ukazuje, že není možné v tomto případě oddělit přístup kulturního antropologa od historiografie, politologie a dalších společenskovědních oborů. Výsledkem je zdařilá monografie, jež nabízí informovaný pohled na významnou součást íránské kultury, která ani s postupem globalizace a šířením postmoderních hodnot neztratila na své dynamice, spíše naopak. Celkový dojem z knihy kazí pouze poměrně velké množství chyb a překlepů, které se v textu vyskytují.
Jan Kondrys
Václav Smitka
Eseje o člověku
Ježek 2009, 152 s.
V Evropě brzy bude velmi mnoho starých, nemocných, dementních lidí. Otázky stáří, tohoto existenciálně i sociálně krajně obtížného období, je a bude třeba promýšlet z mnoha stran. Klinický psycholog a psychoterapeut, pracující více než třicet let v gerontologii, sám tělesně postižený Václav Smitka, reflektuje problémy senia hluboce a jemně, s citem pro analogii i metaforu, s rozhledem po filosofii a umění, s důrazem na závažnost všednodennosti (jsme více lidmi ve své práci nebo mimo ni? Kde jsme autentičtější?), s neokázalou skromností („neznám jiné odpovědi než tápající“). Škoda jen, že některé myšlenky, například přemítání o fenomenologii sezení, stání a ležení, jsou jen lehce načrtnuty, ale autor své články adresuje zejména lékařům, sestrám a zdravotnickým pracovníkům, kde jsou asi užitečnější než v teoretických revuích. V textech o sebevraždách v dějinách ukazuje, že suicidia antických filosofů často vycházela z identifikace s vlastním učením, tj. z důslednosti dnes neznámé. Knihu obhajující a prosazující důstojnost stáří završuje reflexe autorových prožitků po vážném onemocnění, kdy na vlastní kůži ochutnal stavy a pocity svých pacientů. Pascalovský obraz člověka jako „myslící třtiny“ je mu tedy příměrem osobně prožitým a zakoušeným. Nenápadně, ale důrazně Smitka všemi svými texty poukazuje na někdy neznatelnou, ale zásadní diferenci mezi „být“ a „jevit se“, která nám k naší škodě tolikrát uniká.
Jiří Zizler