Kde hledat důvody neopatrné komunikace děti a mladých lidí na internetu?
Téma bezpečného chování na internetu se v posledních letech stalo součástí široké veřejné diskuse. Apel vyzývající k opatrnému chování je nejsilněji vysílán směrem k nejmladším generacím jeho uživatelů. Ti se na svých internetových profilech nebojí veřejně sdílet kontaktní údaje či intimní fotografie. Rodiče jsou neopatrností svých dětí zděšeni. Stěžují si na vyzývavé fotografie, sdílení intimních informací či veřejné rozesílání videí prostřednictvím internetových profilů a osobních blogů, zatímco odborníci sepisují pravidla bezpečného zacházení se sociálními sítěmi.
Statistiky a výzkumné zprávy trendy nové komunikace mezi mládeží potvrzují. Poslední tuzemská výzkumná zpráva „Nebezpečí elektronické komunikace 2“, kterou letos publikovalo Centrum prevence rizikové virtuální komunikace Univerzity Palackého v Olomouci,, uvádí, že 57,6 procenta oslovených dětí je ochotno sdílet své soukromé informace s cizí osobou nebo že provozování některé z forem nebezpečného chování na internetu (zasílání osobních kontaktních údajů, fotografií či videí) není cizí až dvěma třetinám z 12 533 dětí, které byly do průzkumu zahrnuty.
Začalo to před internetem
Rozhodně není vhodné brát údaje o internetovém chování dětí a teenagerů na lehkou váhu. Obavy rodičů jistě není na místě zpochybňovat. Je však dobré zamyslet se nad tím, proč se adolescenti i mladší děti ve virtuálním prostředí chovají právě tímto způsobem. Jedno z vysvětlení by mohlo být v tom, že se jednání dětí a dospívajících v elektronickém prostředí nikterak dramaticky neliší od jejich běžné sociální interakce s okolím ve „skutečné“ realitě.
Zveřejňování soukromého života na internetových stránkách a profilech můžeme vidět jako výsledek dlouhodobého procesu stírání hranice mezi soukromou a veřejnou oblastí života. Tento jev poprvé pojmenoval již v sedmdesátých letech minulého století britský sociolog Richard Sennett v knize The Fall of Public Man (Pád veřejného člověka). Nazval jej intimizací veřejného prostoru. Nejvýraznějšími příklady tohoto procesu jsou bulvarizace veřejného života a vzájemný zvýšený dohled lidí nad soukromím těch druhých. Tento trend pak ještě posílil rozvoj nových možností komunikace.
V komunikaci na internetu se však zároveň uplatňuje řada pravidel běžných v klasických způsobech sociální interakce. V nich je komunikace vždy spojena se vzájemným hodnocením. S vědomím této jednoduché pravdy se proto snažíme kontrolovat svůj vzhled a ladit své vystupování. Usilujeme o vytvoření pozitivního obrazu, prezentujeme své klady, dovednosti, vystupujeme přátelsky a nekonfliktně. Erving Goffman tuto snahu ve své dramaturgizační teorii přirovnal k hraní na jevišti. Internetové profily dětí a teenagerů podléhají stejnému jevu dramaturgizace. Při vytváření vlastních profilů zastávají děti roli konstruktéra. Otevírá se před nimi pole možností k selekci, výběru a úpravě obrázků, fotografií, videí a textu, které zveřejní. Hlavní motivací k utváření profilů je pro děti veřejná prezentace celebrit a silná snaha o pozitivní hodnocení druhými uživateli, „přáteli“, založená na emoční spirále „máš mě rád, pak já tebe taky“.
Nápodoba „významných druhých“, jimiž se ve skupině dětí mladšího a staršího školního věku stávají veřejně známé osoby, je dokladem nutného procesu socializace, jímž dítě prochází. Tento socializační proces, který dítěti pomáhá uvědomit si vlastní já jako individualitu, probíhá ve virtuálním prostoru stejně jako v běžném životě. Médium internetu tak nepřináší zcela nové či zásadní změny chování dětí. Je pouze odlišnou platformou, na níž můžeme socializační procesy sledovat.
To, čeho se rodiče obávají, není ztráta soukromí dětí na internetu, ale zneužití obsahů nacházejících se na těchto stránkách. Představa fotky dítěte v rukou duševně nemocného jedince se v očích rodičů rovná zneužití dítěte. Antropologie takovéto spojení předmětu a síly popisuje jako kontaktní imitativní magii. Rodič připisuje fotografii dítěte skutečné důsledky. Ty přináší každodenní chování dítěte, nikoliv jeho obrazová reprezentace, která je součástí dětského umělého konstruktu. Internetové způsoby sebeprezentace jsou totiž jen projevem každodenního sociálního chování dětí převedeného do nových možností a podob virtuálního společenství.
Autorka je studentka FHS UK.