Muzeum českého venkova NZM Kačina, 1. 4. – 30. 11. 2011
Muzeum českého venkova je jedním z těch neprávem pozapomenutých. Nachází se ve skvostném empírovém zámku Kačina nedaleko Kutné Hory. Současná výstava o včele medonosné představuje stručně život včelstva, historii včelařství a význam včely pro zemědělskou výrobu v části expozice ve tvaru úlu (kterou střeží obří včela usazená na stříšce v předzahrádce), zajímavější je ve vitrínách vystavené včelařské nářadí a pomůcky z různých časových období. Expozice úlů začíná již na schodišti, kde návštěvníky překvapí vyřezávané úly ve tvaru lidských postav v životní velikosti (světcům létaly včelky přímo do břicha či do hrudi), dále různé slaměné úly a ležany, i modernější typy úlů jako Pětiletka z let šedesátých. Kromě toho je tu stálá expozice věnovaná pěstování zemědělských plodin a chovu zvířectva, umístěná v rozlehlém sklepení (ponurá je část o kafilerii; řady sklepních místností pak vyplňují vycpaná hospodářská zvířata a větší zemědělské stroje). Od loňska nová část představuje vývoj zemědělských stavení a život na venkově od pravěku dodnes: prostřednictvím modelů a nákresů budov, nářadí, oděvů, kreseb a fotografií. Obsahuje interaktivní prvky (například můžete zkusit podle pachu rozpoznat kravský hnůj od prasečího) a na panelech se kromě stručných charakteristik období dočtete příběhy přibližující osudy jednotlivých lidí či rodin. Pokud nepřijedete dostatečně s předstihem před zavírací dobou, propásnete sekci o dějinách rodu Chotků a nezbude vám čas ani na skleníky v zahradě, která díky evropským penězům prochází v současnosti rozsáhlými úpravami.
Lenka Dolanová
Timing
Orchestr Berg, Dekka Dancers, Balet ND
Nová scéna Národního divadla Praha, 9.–11. 5. 2011
Poème symphonique pro 100 (tentokrát soukromých a různými osobnostmi divadlu zapůjčených) metronomů od skladatele Györgye Ligetiho otevřela hudebně-taneční insacenaci Timing. Pod vedením dirigenta Petera Vrábela zazněly ještě skladby Ramifications (Ligeti), Koncert pro klarinet a orchestr Aarona Coplanda a Dances Louise Andriessena. Timing měl být mimo jiné sondou do nitra Nové scény. Televizní obrazovky umístěné na jevišti za orchestrem měly být průhledem do zákulisí. Jenže černobílý přenos by byl schopný z hloubky hlediště podrobně sledovat snad jen nějaký rys ostrovid (a to vidím opravdu dobře). Celá věc navíc trochu ztratila své kouzlo, když jsem pojala podezření, že se nejedná o přenos, ale o – minimálně částečně – scény předtočené. (Když chtěli návštěvníkům ukázat tehdy novou operu v Oslu, kde je také baletní soubor, hrálo se – v choreografii Jiřího Kyliána – přímo v zákulisí, a diváci tak skutečně poznali divadelní útroby, vybavila se mi jedna zahraniční paralela.) Na jevišti pak tanečnice a tanečníci otevřeli zlomky svých osobních příběhů (což patří k principům práce režisérky Petry Tejnorové; jako dramaturg se na Timingu podílel Lukáš Trpišovský). Určité výhrady ale nic nemění na tom, že je Berg v domácím kontextu ojedinělým tělesem, jehož dramaturgii a produkce se vyplatí pečlivě sledovat.
Jana Bohutínská
William Shakespeare
Sonety
CD, Radioservis 2011
Reedice šesti kompaktních disků, již Radioservis vydal roku 2007 v reakci na úspěch rozhlasového pořadu Českého rozhlasu 3 – Vltava, v němž v režii Markéty Jahodové recitovali sonety Scott Bellefeuille a Pavel Soukup spolu s průvodním komentářem překladatele Martina Hilského (2002), vychází nyní na jednom disku. Každý ze 154 sonetů je nejprve interpretován v širších souvislostech a poté zazní v originále a překladu. Oproti anglické verzi, hejskovské a zvučné, je provedení Pavla Soukupa poněkud unylé a mechanicky profesionální. Nicméně kombinace textu a jeho interpretace se zdařila – je zachováno zdání sonetu jako medailonu, určité samostatné jednotky, jež v sobě nese mnoho vrstev významu. Sám překladatel říká, že Shakespearovy sonety nejsou „algoritmem na rým“, ale spíše „shakespearovskou poštou“, tedy sdělením, jež má rysy intimního i veřejného. Interpretace přitom není limitující – Hilský často předkládá tvrzení, jež jsou domněnkami, ne kódem, jak číst/poslouchat. V podobném tónu vyznívá i závěrečné shrnutí, které je zároveň úvahou nad rolí překladatele a z něhož čiší veliká úcta před básníkovým uměním. Tento disk není pouze povedenou literární adaptací, ale zároveň také ukazuje, jak lze uvažovat a mluvit o literatuře. A je dobře, že tento příklad literární kritiky určené nejširší veřejnosti je nanejvýš kultivovaný, originálu odpovídající i srozumitelný.
Anna Vondřichová
Virginia Woolfová
Deníky
CD, Radioservis 2011
Deníky modernistické prozaičky vyšly v češtině v překladu Kateřiny Hilské poprvé roku 2006, jejich rozhlasová adaptace vznikla rok poté. Text v sobě obsahuje dvacet šest sešitů, do nichž si Woolfová zaznamenávala životní události od roku 1918 do doby krátce před sebevraždou roku 1941. Editor původního vydání (1953, 1975) Leonard Woolf tvrdí, že v denících své ženy ponechal „prakticky vše, co se nějak vztahuje k jejímu psaní“, což představuje pro přítomné CD nemalý problém. Nicméně režisér Ivan Chrz ve spolupráci s překladatelkou literární předlohu zkrátili citlivě a pečlivě. Přednes Taťjány Medvecké působí civilně a nijak se nesnaží sílu textu zdůrazňovat, což je sympatické. Deníky Woolfové, jež se dotýkají všeho od psaní až po výlety s manželem a klobouk bohaté přítelkyně, totiž žádnou dramatizaci nepotřebují – sama slova evokují smutek, radost, rozpustilost i úzkost zcela okamžitě. Avšak vyvstává zde neodbytná otázka – co se stane s žánrem deníku, pokud jej někdo (cizí) čte nahlas? Zcela namístě jsou mluvené adaptace děl jako Sto roků samoty nebo Švejk, kde samotné vypravěčství je tématem díla, ale u autobiografických žánrů? Hlasité čtení jaksi narušuje žánrovou konvenci, vyslovením napsaného boří pocit důvěrnosti a výjimečnosti sdělovaného. Nejspíše jde o čtenářskou neschopnost se přizpůsobit, ale tato adaptace pro mě zdaleka neměla sílu originálu.
Jan Švestka