Michal Ajvaz
Zlatý věk
Druhé město 2011, 308 s.
Druhé vydání románu, jenž se v USA dostal mezi deset knih nominovaných za nejlepší překladovou knihu roku 2011, nabízí pouť skrze místa, doby a především text. Kniha se v podstatě dělí do dvou částí, z nichž v první se vypravěč svěřuje čtenáři se svými zážitky z ostrova kdesi v Atlantském oceánu. Žánr cestopisu je naplňován šíří faktů ze života ostrovanů – mluví se o jejich nedůvěře ke všem zákonům logiky, unikavému jazyku plnému nezvyklých trsů hlásek, charakterové mírnosti a kulinářských zvyklostech. Čtenář ale cítí, že cílem vypravěče není postihnout neznámé z věcné perspektivy, ale že mu vzpomínání slouží jako laguna, kde může spočinout – „prázdno této trhliny volalo po knize, po cestopisu – ne snad proto, aby se zacelilo slovy, ale proto, aby se mohlo zálibně zhlížet v zrcadle vět, aby se v jejich škvírách, trhlinách a jámách mohlo setkat samo se sebou, aby pomocí knihy uhájilo svou neustále ohrožovanou čistotu“. Putování se stává motivem samo o sobě, není to však jen cesta geografického rázu. Vypravěč narazí na Knihu, jedinou knihu na celém ostrově, v jejíchž příbězích (jež mohou ostrované během čtení pozměnit, vymazat či přidávat) se sděluje historie králů onoho místa i vesmíru. Skrze princip čínské skříňky se děje Knihy zrcadlí v knize Zlatý věk, odbočky v borgesovském duchu čtenáři otevírají nové zákruty fikčního světa. Osudy šíleného prince Foa, nadané sochařky Mii i vypravěče bloudícího po Michli jsou stejně podstatné, ač se zároveň propadají do paměti a zůstávají nezřetelné jako výjevy na středověkých iluminacích.
Anna Vondřichová
7edm - literární sborník
Vydavatelství Theo 2010, 227 s.
Antologie 7edm – kdo ji má, ten se má! Jižtě vydavatelství Theo šestý rok v řadě vydalo svazek básní. Jsou jako provázek inckých třásní, jež jsou jako kipu znané, ale jinak nepoznané. Zastoupeni jsou v sedmici autorky s autory krásní: Jakuba Katalpa – Zpočátku byla Angela posedla Oskarovou minulostí – v povídce tragické užívá prostředky magické, čímž provází téma skorem anglické; Jitka N. Srbová – Ve sklenici Santiago de Cuba – básnířka vzmachu mocného i nemocného i pomocného; Jan Štolba – Pochůzky ho zavedly do města – teorii zná, hudbu též a v próze mistr nad mistry!; Karel Šebek – rozkrojil jsem se na půlku a ochutnal pečiva – věrojatně znám, byl surrealistický mág a jednoho dne z léčebny zmizel kdovíkde!; Petr Měrka – Těsně po dosažení jeho plnoletosti nastala válka – kanonýr z Moravy, který to všem vytmaví; Milan Langer – nevinné; kamkoliv jde stín… vyhne se touze – výtvarník, textař, performer & poeta, designér, provokatér; Milan Kozelka – Režírované děje se odvíjely s hygienickou přesností, fixní investice démonizovaly kyslík – šílenec průmyslových orgasmů, globální patolízal a patolízačský globalista. Vcelku a pospolu opravdová eskadra poezie, jak ji postupně vydavatel Pavel Šmíd brožuje v urputné snaze zachytit podstatné dění literární každoročně v antologiích 7edm!
Vít Kremlička
Jáchym Topol
Výlet k nádražní hale
Plus 2011, 199 s.
Novela Výlet k nádražní hale vyšla poprvé v roce 1993 v časopise Revolver Revue, rok nato pak jako bibliofilie u Martina Dyrynka a naposled v Torstu v souboru Topolových textů roku 2007. Přítomné vydání obsahuje (stejně jako vydání z roku 1995 v nakladatelství Petrov) i brilantně přeložený text z pera Alexe Zuckera a také osm dvoustránkových linorytů Michala Cihláře. Krajina, jíž hrdina příběhu prochází, se podobá městu Sestry, městu, v němž se lidé po pádu komunismu dostávají „z podzámčí do zámku“, potkávají zákeřnost zločinu i pozlátko peněz, ale stále v sobě mají stopy hrůz totality – ať již jáchymovských či osvětimských baráků. Horečnatý proud řeči, v němž se mísí obrazy cizinců i typicky pražských vágusů, nejtemnější kouty noci a periferie i satira nově vzniklé touhy po mediální senzaci, leckdy připomíná Ginsbergovo Kvílení – „Přestal jsem se bránit/ protože tohle byl den/ kdy mě okradli/ to byl ten velký den/ kdy jsem potkal muže/ který přežil Osvětim/ a všechno mělo svý/ vlastní rozměry/ a něco z toho/ bylo skutečný. Je jedno, co je pouze halucinace a co je sen (nadto to ve víru porevolučních událostí nebylo vždy snadné poznat), stejně jako nelze rozlišit hodnotu událostí. Pasáže psané volným veršem či podané formou klasického divadelního dialogu hrdiny a chóru tematicky nevybočují, avšak nejde jen o formální hru. Společně s vypravěčskou ich-formou a rozsáhlými pasážemi přímé řeči se snaží postihnout hrdinovu rozpolcenost – citovost, lyričnost, ale i konflikty, s nimiž se musí vypořádat.
Anna Vondřichová
Luca Enoch, Stefano Vietti, Giuseppe Matteoni
Dragonero – Temný drak
Přeložili Pavel Švanda a Marek Barányi
Crew 2010, 288 s.
Žánrové evropské komiksy v Česku i kvůli předchozím neúspěchům moc nevycházejí. Ale časy se mění, a když u nás přibývá čtenářů superhrdinských recyklátů, proč nezkusit stále populární fantasy? Po pár stranách kniha čtenáře zaujme zejména tím, jak kombinuje steampunk (fantasy obohacená o sci-fi technologie) s hrdinskou fantasy. Zápletka je tradiční: zlo začíná ohrožovat dobro, a tak je potřeba správně nakombinovat skupinu, která ho zničí. Přes sílu je tu bijec Ian a jeho zlobr Gmor, přes magii stařeček Alben, přes technologie domina Myrva a přes kung-fu panenská Ecuba. Nakonec se vytvoří skupiny dvě, obě s vlastním úkolem. Už v půlce se zdá být téměř nemožné, že by mohl stále rozvíjený a o minulost obohacovaný příběh jen tak skončit. Zničehonic se však obě výpravy prolínají a vyrážejí k závěrečné bitvě. Inu, důležitá není cesta, ale cíl. Podobně zkratkovitě probíhá i závěrečný souboj. Jako by autoři potřebovali příběh rychle ukončit. Úhledná černobílá kresba je někdy až překomplikovaná a je nutné přemýšlet, co vlastně zobrazuje. Kniha je přeplněna poznámkami pod čarou, kde se dozvíte, co znamená to které podivné slovo (třeba contrívadhóre) v překladu ze „starověkého jazyka“ (to, co mění na prach). Kdyby autoři více promysleli, jak do příběhu zapojit technické vynálezy z úvodu, a méně se věnovali mapě vymyšlené země, mohlo to být výrazně zábavnější.
Jiří G. Růžička
Nedim Gürsel
Alláhovy dcery
Přeložil Tomáš Laně
Host 2010, 272 s.
Prorok je chtěl adoptovat, zahrnout do svého zjevení, leč ukázalo se, že ne anděl, nýbrž Satan mu vnukl ony verše. A tak Lát, Manát a Uzzá zůstaly bohyněmi cyklického času, „kámen a dřevo, nikoli labutě sestoupivší z nebes…“, staly se pro muslimy modlami, jejichž chvíle se naplnila, moc pominula a nenávratně zmizela.
Druhý nejznámější turecký spisovatel a host letošního Festivalu spisovatelů 2011 touží proniknout ke kořenům islámu, ponořit se do jeho zdrojů, převyprávět si znovu Mohamedovy osudy v konfrontaci se zkušeností vlastní i rodovou. Hlas bohyň, milujících básníky a hrdiny, se v tomto románu, jenž je prvním autorovým dílem přeloženým do češtiny, prolíná s reminiscencemi na dětství s přísně zbožnými prarodiči, vzpomínkami dědečka na první světovou válku a bratrovražedný arabsko-turecký střet. V pozadí je abrahámovský příběh, tolik se vzpírající pochopení, a hluboká úcta k orální tradici z dob, kdy vyprávění bylo aktem životadárným a udržujícím. V Gürselově dikci cítíme tu pomalou pouť od pohádky k románu, příznačnou pro orientální společnosti (snad i sociální metaforu jejich vývoje), kde vědomí mýtu dosud utváří a realizuje pospolitost. Pokud se vytrácí, autor se rozhodně nepřidává k jeho vymítačům. Zakladatel islámu je však pro Gürsela bytostí především lidskou, jejíž psychologie ho zajímá se všemi projevy osamělosti a depresivity, které vznikají pod tíhou zvěstovatelského poslání.
Optikou mýtu je i autor oním ne-obětovaným Izákem, jehož Bůh ušetřil a daroval mu život; nezbavil jej však skepse a potřeby ujasnit si základy své víry. A zde si musí připustit možnost, že oběť bude uskutečněna, že Bůh nakonec nezasáhne v poslední chvíli – hloubka víry hraničí s násilím a šílenstvím. Poznání je trpké: „Teď už se Alláha nebojíš, ani utrpení. Máš jen pochybnosti, hlodají v tobě jako tvé druhé já.“ Čáp, který měl v dětské představivosti vypravěče odnést do Mekky, se už nevrátil – opustila jej důvěřivá víra a nastoupil svět odstupu a kritického zkoumání. I bohyně byly rozbity na kousky, jež se rozkutálely po zemi, jejich divoce krásná éra se uzavřela, ale něco tu z ní přece zbylo. Jde o to chránit tradici, ale reflektovat ji a otevírat se novému, neboť doba nevinného a vděčně přijímajícího dětství bez otázek musí jednou skončit. A Nedim Gürsel je jedním z těch velkých vypravěčů, kteří právoplatně navazují na své předchůdce z pohádkových časů a předjímají další cesty islámských společenství.
Jiří Zizler
Michal Čunderle
Jak Mařenka a Boženka koukaly
Ilustrace Barka Zichová
Albatros 2011, 48 s.
Kniha o jednodenním dobrodružství dvou důchodkyň, sester Vonáškových, vznikla na základě stejnojmenného dětského představení Divadla Minor. Jakkoliv se seniorky – a to rozhodně žádné milé kouzelné babičky – zdají být pro dětskou knihu hrdinkami poněkud mimoběžnými, celou věc vyřeší hned ze začátku víla Ryběnka. Velká voda totiž přinese Vonáškám na dvůr mořskou, resp. rybniční pannu, chůze ani jízdy na kole neschopnou. Jak ji dopravit zpět do Panského rybníka, než vyjde měsíc? Babky tam ani nedojdou, natož se zátěží, a říct proradnému listonoši Haknšmídovi nepřipadá v úvahu. A tak se rusalka kouzlem promění ve snítku rákosí a babky se jí podaří omladit, až poněkud příliš, na věk sladkých deseti let – odtud podtitul knihy Pohádka mládí. Mařenka s Boženkou rákos ztratí, najdou, putují, létají, poslouchají konverzaci hrášků v poli, přelstí Haknšmída, až nakonec Ryběnku přece jen zachrání a nerady, leč statečně přijmou zpět svůj původní věk. Kniha důkladně těží z nonsensu, je výronem nápadů a hříček vystavěných na zdařilém slovním humoru. Proti lichožroutské poetice Šrutově je příběh jak bláznivější, tak i poetičtější, hlavně ale nezatěžkaný přílišným rozsahem. Nejvíce se asi blíží Ouředníkovu Princi Čekankovi, nicméně jeho virtuozity zase nedosahuje. Text místy trpí problémy adaptace, živé dramatické dialogy jsou zatíženy uvozovacími větami a místy příliš popisnými, návodnými komentáři. Nicméně i tak stojí tahle prepubertálně-seniorská hříčka jednoznačně za to.
Jana Šrámková
Souvislosti 1/2011
První číslo Souvislostí vzdoruje květnovému povětří. Kontext ladí čtenáře melancholicky – od textu Aleny Dvořákové o skomírání románu přes esej Blanky Kostřicové o díle Jana Balabána po portrétní fotografie Josefa Seidla. Tematizuje se stesk, zašlé životy a v obličejích na snímcích i neproniknutelnost osudu. Palčivá zjitřenost čiší i z textů Tématu. Překladatel Denis Molčanov představuje povídky významného čínského spisovatele Mo Yana (vydání připravuje Dauphin) a část z jeho románu Země alkoholu (1993). Hrdinové tu bojují o svou existenci, jsou to opilci, děti žijící na haldě šrotu, žebračky, to vše v kulisách mrazu, detonací i arogantní moci. Blok je věnován lotyšské literatuře – kromě rozhovoru s filosofem Igorsem Šuvajevsem na témata převážně politicko-sociologická a ankety, připravené překladatelem Michalem Škrabalem a týkající se popularity stáží v Lotyšsku mezi českými autory, jsou zastoupeni Juris Zvirgzdiņš, Laima Muktupãvela a Inga Žolude. Společná je jim sociální tematika, první a poslední z jmenovaných vyprávějí z naivní dětské perspektivy, prostřední zachycuje zkušenost gastarbeitrů v Irsku. Z oddílu Literatura neradno přehlédnout básně Alana Gillise v překladu Davida Gossera a Ondřeje Pilného, s recenzí Justina Quinna. Schopnost evokovat přírodní i městskou atmosféru se nevšedně kombinuje s apelativností a pádnou pointou: „Tak rychle jdi a užívej svůj úvěr, i když vše,/ co bylo či ubývá, tě nikdy být nenechá./ Ve smrti jen roste dluh člověka.“
Jan Švestka
Ilona Kotyzová, Oldřich Kotyza
Zmizelé Čechy: Litoměřice
Paseka 2011, 88 s.
Další z cenných obrazových publikací ediční řady Zmizelé Čechy je kniha archivářky Ilony Kotyzové a archeologa Oldřicha Kotyzy věnovaná Litoměřicím. Z průvodního textu, který má tentokrát nadprůměrných šedesát stran, se dozvíme nejen poměrně zevrubné informace o historii města, ale s ohledem na primární funkci obrazové dokumentace zmizelého genia loci také mnoho o proměnách městské zástavby. Zjistíme, proč ve významném gotickém městě najdeme jen málo gotických památek (nejvíce architektonických reliktů z té doby se skrývá pod zemí) nebo jak to bylo se záhadným tunelem ústícím pod zdmi kapucínského kláštera, vše obohaceno množstvím citací z dobových zdrojů. Výhodou Litoměřic je relativní nedotknutost průmyslovou výrobou, což je výrazně patrné i z fotografické části knihy, která je veskrze idylická. Tento dojem však narušují zdokumentované destruktivní zásahy do tváře města – hygienické úpravy v druhé polovině 19. století a ve třicátých letech 20. století, bombardování na konci války nebo překlad železniční trati v padesátých letech. K návštěvě města na soutoku Labe a Ohře nás může nalákat třeba přísloví o severočeských městech: „Musí být rád ten, kterého v Žatci nevypískali, v Lounech nezbili a v Litoměřicích neopili.“ A i když podle veršů ze 14. století zdejší pivo úplně bezchybné nebylo („Jedíť kyselo a húby zapíjejíc litoměřickým pivem/ jež vždy smrdí bahnem a dýmem.“) a ještě v 19. století na pivo místní obyvatelé sváděli epidemii břišního tyfu, nyní je možné po devíti letech ochutnat opět původní místní pivo nazvané Labuť, které se opravdu povedlo.
Jan Gebrt
Miep Giesová / Alison Leslie Goldová
Zachránit!
Přeložila Ludmila Janská
Leda/Rozmluvy 2010, 252 s.
Legendární příběh Anne Frankové, známý jako Deník Anny Frankové, má významný doplněk: vzpomínky dívky Miep, která se starala o rodinu Frankových, když po vyhlášení rasových zákonů nad nizozemskými Židy přešli do úkrytu v zadním traktu domu s kancelářemi rodinné firmy. Memoáry Miep Giesové, napsané spolu s Alison Leslie Goldovou, rozšiřují čtenářskou představu o dalších okolnostech v období nacistické okupace Nizozemska a době zachycené Annou Frankovou v jejím deníku až do 4. srpna 1944, kdy byl úkryt prozrazen a všichni odvlečeni do koncentračního tábora. Miep Giesové se podařilo Annin deník zachránit a ukryla jej až do konce války, kdy se z tábora vrátil Annin otec. Byl jediný z rodiny, kdo přežil, a připravil deník své dcery ke knižnímu vydání. Za zmínku stojí určitá souvislost mezi nizozemskými občany deportovanými do KL Sachsenhausen-Oranienburg a situací v poválečné ČSR. Po skončení druhé světové války byl vydán nizozemskou vládou zatykač na tehdejšího předsedu Rady odborů a pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého. V KL Sachsenhausen působil jako vězeňský kápo a prý se dokonce účastnil poprav vězňů. Po konci války však již mělo Československo namířeno za „železnou oponu“, a pozemské spravedlnosti tedy nemohlo být učiněno zadost.
Vít Kremlička
Miroslav Schneider, Sarah Scholl-Schneider, Matěj Spurný
Sudetské příběhy / Sudetengeschichten
Antikomplex, o. s., 2010, 382 s.
Dvojjazyčná publikace „sudetských příběhů“ obsahuje jedenáct životopisných rozhovorů s pamětníky a aktéry z dob vysídlování českého pohraničí po druhé světové válce. Setkávají se v ní jak osudy Němců, tak příběhy těch, kteří vyprázdněné území po válce dosídlovali. Nedílnou část knihy tvoří i dvě studie od Marity Kraussové (píšící o integraci sudetských Němců v poválečném Německu) a Matěje Spurného, který popisuje novou vznikající společnost v českém pohraničí. Pro české prostředí je zvláště cenný příspěvek Kraussové, která přibližuje u nás dosud neakcentovaný prvek začleňování německých vyhnanců v Německu. Spurný se pak ve svém textu snaží potvrdit tezi o neúspěšném projektu dosídlení, které s sebou neslo a stále nese dědictví nesourodé společnosti bez hlubšího vztahu k novému domovu. Společnosti bez přirozených vazeb a pout mezi lidmi a krajinou, které jsou součástí tradiční identity. Důvod Spurný vidí ve faktu, že se pohraničí stalo dobovou sociální laboratoří komunistické diktatury. Sudetengeschichten se tak snaží zpřesnit obrysy naší minulosti. Předložená forma však klade otázky, jaká je cílová skupina publikace. Množství různých rozhovorů doplněných texty, nesoucími se ne vždy ve stejné rovině vědeckého či populárního sdělení, probouzejí rozpaky nad tím, zda forma dosahuje kvality záměru. Kniha totiž částečně odkazuje formou spíš ke sborníku různých textů než k vyvážené monografii.
Ivan Malý
Jana Kulhánková
Lidé duhového hada a strážci dlouhého šedého mraku
Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze 2010, 240 s.
Ten, kdo na pultě knihkupectví zahlédne letos vydanou knížku univerzitního nakladatelství, by si mohl myslet, že se jedná o studii exotických kultur autorky z nové generace českých antropologů. Po jejím otevření se čtenář dozví něco o počtu domorodých jazyků australských Aboriginců a novozélandských Maorů, něco o historii kolonizace, etnickém obrození i současných životních podmínkách, aktivismu a školství původních obyvatel. Právě kapitolky o fungování současného vzdělávacího systému patří k těm, kde autorka uplatňuje nejvíce ze svého pozorování a zkušenosti. Informováni jsme ovšem také o tom, s kým autorka chodila, že si potřásla rukou s objevitelem australských jeskynních maleb Georgem Chaloupkou a že jí při pobytu v novozélandské Hokitice pršelo. Publikace celkově není ani vědeckou studií, ani cestopisem, ani vzpomínkovou knihou či esejem na zvolené (dvoj)téma. Text se vyznačuje málo kritickým vztahem k pramenům (ať písemným či ke sdělení narátorů), mnoha nereflektovanými stereotypy (mýtus ušlechtilého divocha a jeho harmonického soužití s přírodou nebo mýtus „původních“ tradic) a často toporným jazykem.
Filip Pospíšil