Nad světem, který skončil

Narativní rámec románu Traktát o louskání fazolí (Traktat o łuskaniu fasoli, 2006) Wiesława Myśliwského (nar. 1932), dvojnásobného laureáta prestižní polské literární ceny Nike (v roce 1997 ji obdržel za knihu Widnokrąg a za Traktát o louskání fazolí v roce 2007), je víc než jednoduchý. Za vypravěčem, který má za sebou dlouhý život a je samotářským samozvaným hlídačem v kolonii výletních domků, nečekaně přijde neznámý muž a chce si od něj koupit fazole. Místo toho se ale muž stane adresátem monologu majícího přes tři sta stran, v němž se poutavě proplétají různé časové vrstvy, tvořící rozsáhlý příběh, který sahá od doby druhé světové války až k přelomu tisíciletí.

Osud a náhodná setkání

Takové klasické narativní podání souzní i s neméně klasickým obsahem vypravěčovy samomluvy. Vyprávění volným a širokým slalomem obkružuje hrůzy války zažité v dětství, drsná léta dospívání v chlapeckém učilišti, nelehké existenční reálie v poválečné době, sen o bohatém Západě, zoufalství z lásky k ženám i potíže plynoucí z lásky ke hře na saxofon. Myśliwski, který je sám autor už letitý, se nemusí bát vkládat vypravěčovi do úst životní moudra a dovolit, aby skrze něj promlouvaly zkušenosti dějin a pokročilého věku. Hostitel se mimo jiné domnívá, že mu jeho návštěvník není zcela cizí. Vyvíjí tedy pojednání o smyslu náhodných setkání a moci osudu, a to na základě zručných mikropříběhů zakomponovaných do děje a především také prostřednictvím líčení spletitých životních kolejí, které ho na stará kolena přivedly zpět na místo děsivých válečných událostí, před nimiž se o padesát let dříve zázrakem zachránil. Kdo je návštěvník a jestli vůbec existuje, však není jedinou otázkou, na niž v knize nenajdeme odpověď.

Další opakující se témata se také blíží rudimentárním existenciálním problémům, jako jsou vztah jedince k minulosti, iluzivní naděje střídajících se generací na lepší budoucnost, či prchavá povaha paměti (uměle udržované pomocí vnějších znaků, ukazatelů či pamětních desek). Omylem by však bylo vykládat si titulní slovo „traktát“ jako úsilí o zařazení myšlenek obsažených v textu do vysoké filosofie. Monolog se sice dotýká primárních lidských problémů, ale celý projev operuje ve výrazně stylizovaném lidovém modu. Tímto způsobem Traktát plynule navazuje na dosavadní Myśliwského tvorbu, vyvíjející se v proudu takzvané selské prózy, která byla od padesátých let literární oblastí snažící se vyhnout politice. Osudy sedláků a vesnický život jsou v ní zpravidla vykresleny v kontextu univerzálních hodnot. Myśliwski je považován za klasika tohoto žánru.

Stáří vpřed!

Traktát o louskání fazolí ani předchozí Myśliwskeho knihy ale nejsou apoteózou vesnického života. Není to ovšem poprvé, co tento autor ve svém románu uzavírá svět, který skončil nebo je zrovna na sklonku existence. Ačkoliv je sentiment k minulosti ve vypravěčově mluvě citelný, spíš než v začínající stařecké zarputilosti proti proměněnému světu (militantní názory na zavedení řádu do letní kolonie) se projevuje shovívavým a nepříliš vyčítavým konstatováním změn a péčí o přechování paměti, zhmotněnou například vypravěčovou zálibou v restaurování náhrobních desek.

Z pozadí krajiny, v níž si můžeme domyslet atmosféru polozapomenutého a místy nedotčeného świętokrzyského kraje, vyvstává také i jistá metatextová nostalgie. Je to nostalgie po literatuře prosté nablýskaného klamu, pozlátka strojené novoty a nucené mladistvosti. Traktát o louskání fazolí je sice vzdálený klasickému epickému veledílu, ale přes veškerou fragmentárnost a rozčlánkování je na rozdíl od mnoha současných spisovatelských pokusů konzistentním a promyšleným celkem, v němž vypravěč opravdu něco vypráví, a nejen plácá, co se mu namane. Stáří vpřed!

Autorka je bohemistka.