Zeměpis zhola nelidský

Mátyás Sirokai

Stalker

Přisál se k oknu. Od chvíle, kdy jsme

opustili město,

pluje s námi stále stejná krajina. Rafinérie,

dlouhé řady

ošuntělých domů, rostliny bující na svahu,

pářící se zvířata.

Vzdálená modř vznáší se nad horizontem,

vznáší se

nad povrchovými vodami. Vyrušené hejno

ptáků, duše krajiny

domestikovaná rafinérií, nad modravým

horizontem krouží

šedé hejno. Za oknem pustnoucí pláně, mapa

se zdivočelým reliéfem. Vpadají do ní

kolejnice, železniční

vitríny, záchranná brzda, kladivo na obrazy. Zpoza skla

se deru ven, neuhýbám. Po okně utíkají

pramínky vody, pár detailů se rozprchne

a zmizí z dosahu,

okna rafinérie rozbitá, zdi připomínají

hlínu. Vzedme se, domestikované části

pokrývá

špína, v okně se domy zpětným chodem

překlápějí do zašlých časů.

Po hranách mapy bystřina, celá cesta odvinutá

už napřed. Nacházím se hluboko mezi

povrchovými vodami, půdními

oky, žilami, násypy země pod její takzvanou

duší.

Zeměpis, zhola nelidský. Vystupuji.

Plachty

Vystoupím. Na nohy sotva. Nepohnutá

houština psí smečky, až po okraj,

až do přetržení obrazu. Jakžtakž lidské

měřítko, bez člověka. Z dásní horizontu

se plachty stáhly na souš. Se smíchem.

Přičemž jsou ještě arkády, akademie

a řádky, po kterých oči nepřejely. Povolené

dráty. A útok, v kraji napojeném

na zkreslovač zvuku. Vtěsnán mezi čtveřici

šedých zad: orchestr naráz zahřmí

pod zataženou oblohou.

Z betonových kostek na zem povalené

slovo: KRAJINA. A radost, roztroušené

kameny,

ozvučené chraptění. Horký vítr,

okraj.

Dva různé časy.

Nemluví to. Vytrvale to mlčí.

A říká se, že rozkazů bylo uposlechnuto.

Jenže co když smečka špatně rozuměla.

Zub za zub. Anebo požehnání.

Oko za oko.

Domácí koncert

Pokud se zničehonic zjeví zbloudilý otec,

oznámím mu,

že u sousedů se samy od sebe pohybují

ruce a nohy

klavíru.

Jenom si poslechni, jak je ten třínohej

klučina šikovnej, co von jen má těch

tlusťoučkejch prstíčků!

Přesně tak,

jako když hraju sám.

Ale víš, v sousedství

je nemocnice a já

nejsem

nemocný.

Hrnce třískají,

stropy se třesou,

tomu říkám odvaz.

V trikotu černém jako noc

klaní se těžce nemocný klavír.

Cvičím na sobě,

jenže místnost se plní nástrojem.

Kdo mi sem vtrhne, zachytí se mezi struny.

Šikla by se teď nějaká ta matka,

abych si mohl obléct její šaty

a jako ona byl na sebe

náležitě pyšný.

Kov

Budapešť, neodhadneš, kolik je stupňů,

je ti zima. Obloha vybarvená jak z reklamy,

procházka

tě vede postupně všemi vývojovými kroky.

Dvě auta v sobě.

Schránka s cestujícími dere se naproti

druhé,

hranice na okamžik propustné se vzápětí

zpevní.

Sedadlo odmítne dál snášet

svou přítěž, zhýčkanou vším tím jemně

obalujícím šatstvem.

Autorádio ztichne a potom

se znovu probere.

Trochu v něm chrčí, jako by to přicházelo

z jiného kanálu,

ze sousední ulice zní hudba gamelanu.

Jako by naši řeku napájel kohoutek

a právě teď ho kdosi zavíral na chatě v lese.

Drnčící elektrické dráty sem vedou bouřku,

od stěn se vytrvale odráží echo jedné a téže

věty.

Kdybychom byli jen názornými pomůckami,

šťastně bychom vegetovali na nezastavěném

pozemku,

mezi pokroucenými kovy. Jedné a téže věty.

Všechno jsoucí produkuje

svůj přebytek a vyvrhuje ho ze sebe ven.

Sklo

Ulovení lidé s jižním ovocem

na zátiší.

Tón stoupá do tak bolavých výšek,

jako by hrála jehla skleněného

gramofonu a ten, kdo zapnul přístroj,

utíkal od stromu ke stromu.

Ale nikdo tam není, jen po poháru na vodu,

který jsme s sebou přinesli, krouží

nepozorný

prst. V lese, jak víte, totiž vládne ticho…

Jedno skoro náhodné okno vlaku

na úbočí, pohlédneme ven… protože

to čekání

mě dost vytáčí a jen tak mě neuklidníš,

ukazuje se nám výzkumná stanice, kde se

nudí flóra a fauna zároveň.

Nemůžeš být tak lhostejný, říkáš.

Předtucha je pochod, který odsud směřuje

mezi budovy a reproduktory.

Roland Acsai

Vidina lesa

Jezero je vidinou lesa. Sluka pláčem

Zdvojuje večer, jako dvojité okenní

Sklo, nebo hladina vody,

Na kterou se vkradl stříbřitý opar.

Sobi dýchají hvězdnou mlhovinu.

Bylo ti šest a napsala sis Mikulášovi

Právě sem, na polární kruh.

Bylo ti šest a někdo ukázal kolem dokola:

Tamto jsou hvězdy, tohle je večer

A Mikuláš žije daleko na severu.

Bylo ti šest a věděla jsi všechno.

V představách jsi celé léto strávila tady

S divokými husami Nilse Holgerssona.

Teď je srpen. Po hvězdách

Ani památky. A přece večer, jak býval

Za tvého dětství: jediný.

Oostende

Ke břehu moře dorazil starý muž.

Stěží jsi přes to dunění vln uslyšela

Můj hlas, když jsem tě na něj

Upozornil. Položil tašku, potom

Si pečlivě vyhrnul nohavice.

Nejdřív jsem čekal, že vkráčí

Do únorového moře, nohy bílé rybí kosti.

Namísto toho vtlačil špičatá kolena

Do písku, přežehnal se, potom

Sepjal ruce a začal se modlit.

Zapletený do rezavých chaluh tvých vlasů

Pozoroval jsem klečícího muže, jak

Obrácen k moři pokračoval ve svých

modlitbách –

Bezhlesými slovy v závorkách lastur.

Hlubina plná světla

Překročil jsem bránu lesa,

Promlouvaje praskavou řečí

Sešlapávaných větví,

A náhle jsem hleděl z očí do očí

Osamocenému sobu.

Držení hlavy, symetrie paroží

Jako by vypadly z obrazů Osmy Rauhala.

Zdola nás osvětloval

Zelený neón mechů a lišejníků.

Stáli jsme v chlorofylové záři

Bez hnutí.

Jako by se ani jeden z nás neodvažoval

Krokem do mechů

A lišejníků

Stoupnout nad tu hlubinu plnou světla.

Mrtvé panství

Vrátit se k nám na zahradu, dolů

k mokřinám: jako bych si na rozřezání

dávno zapomenuté obálky bral ostrý

rákosový list. Luštím stopy

na chodníku protínajícím zahradu

– myšlenky Země. Oka kaluží

s vějířem vrásek v koutcích, po straně

obilné pole: měsíční srpky užovek

o polednách. Špehuji ondatry, jak ve vodě

okusují rdest: nehybný

stín topolu; v kořenech objevím

jejich tajné chodby. Mrtvé rameno

roků temní a vytrvale narůstá.

Zmocním se rákosu

a vyrazím do svého mrtvého panství,

abych znovu našel tu želvu:

tu, co na svých zádech nesla svět.

Jan Garbarek: Rites

Do přehrávače vkládám CD

Jana Garbareka, abych si znovu poslechl

Rytmicky se opakující zvuky vlhy pestré,

Vpletené do melancholických

Saxofonových sól – tyto

Éterické, jemné, osamocené zvuky,

Které probublávají z hlubokých vod

Oblohy dětství. Vzdálené

Postavy se potácejí směrem

Ke mně, pomalu, tunelem paměti.

A když se pak začnou vyptávat na to,

Co jsem učinil a co ne,

Znovu pustím Garbarekovo CD:

Odpověď vlhy

Bude i mou odpovědí.

Přeložili Tünde Mészárosová a Jaromír Typlt.

Překladatelské dílny Re:Verse Workshop, kterou pro země Visegrádské smlouvy organizuje budapešťský Kruh Józsefa Attily, se v roce 2009 dále účastnili básníci Ján Gavura, Bálint Harcos a Martin Skýpala.