Michal Šiml
Jiné hlasy, jiné pokoje
Velká galerie Chodovské tvrze, Praha, 13. 5. – 26. 6. 2011
Galerie Chodovská tvrz představuje novou výstavní dramaturgii, zaměřenou na současnou malbu a její přesahy. Kurátorka Helena Blašková pro ni připravila výstavu Michala Šimla. Ačkoli je autor spojován s akcemi skupiny Pode Bal, jeho sólová výstava přináší zcela odlišný pohled a vybízí k zamyšlení nad mnohem intimnějšími otázkami, než jsou ty politické. Na řadě materiálů a technik Šiml promýšlí problém genderové identity, včetně své vlastní, a to prostřednictvím portrétů, respektive autoportrétů. V úvodní místnosti nalezneme malé akvarely ze série Feed. Šiml v nich používá zejména modrou a červenou barvu, jejichž vzájemným prolínáním vznikají tóny fialové a růžové. Přeneseně tak dochází k míšení mužského a ženského elementu, nejednoznačné a rozmazané kontury umocňují dojem nerozlišitelnosti pohlaví zobrazených osob. Genderovou nevyhraněnost autor ještě výrazněji podává ve fotografických autoportrétech (Toaleta, Velká toaleta), když nahý schovává penis mezi stehny. Komorní instalace výstavy zdůraznila citlivou formu osobní zpovědi a zároveň více poodhalila androgynní duši. Jestliže má umění bořit zastaralé normy a tradice, nechte se svést hlasy, které se ozývají z Šimlových pokojů.
Veronika Trubačová
Eduard Bass
Cirkus Humberto
CD, Radioservis 2010
Další románovou klasikou české literatury, která teď vychází poprvé na CD ve formátu MP3, je rozsáhlý román Eduarda Basse Cirkus Humberto z roku 1941. Rozhlasovou verzi, namluvenou hercem a překladatelem Rudolfem Pellarem, natočil v roce 1957 Přemysl Pražský. Pellarovi se výborně podařilo hlasově charakterizovat osobnost postav, od nejistého zedníka-tenťáka Antona Karase až po jeho syna Vaška, který v románu prožívá svůj americký sen. Své jazykové znalosti zase uplatnil při replikách cizinců, které obohatil příslušným cizím přízvukem (vyčnívá zejména krotitel lvů Gambier). Četba neobsahuje celý román, ale jen zhruba polovinu: končí návratem Antona a Vaška do rodné šumavské vesnice a definitivním odchodem zpět k cirkusu (tedy první dvě románové části). Z knihy čiší především snaha o vytvoření ideálu českého člověka: pracovitého, mnohostranného, šikovného a rovného – avšak ve výsledku tím vším trochu směšného. Rozhlasová dramatizace se pevně drží dvou hlavních postav a uhýbá jen minimálně, třeba v předposlední kapitole, kde dostane přednost vyprávění o bojích dvou Čechů v Jižní Americe. Je to spíše účelově vložená pasáž, která má ukázat další pozitivní stránky české duše – cirkusáka/spolubojovníka se k návratu do exotického prostředí nepodaří přesvědčit, zůstává věrný cirkusu (stejně jako je starý Anton bezmezně věrný své zemřelé ženě). Možná měla tahle pasáž v padesátých letech posluchače přesvědčit, že doma je nejlíp… Téměř šestihodinová nahrávka je, trochu naivní, ale především díky hereckému výkonu Rudolfa Pellara stojí za slyšení.
Jiří G. Růžička
Heiner Goebbels
I Went To The House But Did Not Enter
The Hilliard Ensemble, Národní divadlo Praha, 2. a 3. 6. 2011
The Hilliard Ensemble hostoval v pražském Národním divadle po dva večery, a to jako součást programu mezinárodního festivalu Pražské jaro (světovou premiéru měla inscenace v roce 2008 na festivalu v Edinburghu). Heiner Goebbels (rozhovor v A2 č. 19/2009), v Česku známý například spoluprací s Orchestrem Berg a režisérskou dvojicí Skutr (A2 č. 21/2009), je v tomto případě autorem koncepce, hudby a režisérem. I Went To The House But Did Not Enter je „scénický koncert ve třech obrazech“, v němž jsou použity texty T. S. Eliota, Maurice Blanchota, Franze Kafky a Samuela Becketta. Goebbels inscenaci komponuje esejistickou formou: scéna, kostýmy, jevištní akce (ani otevřené přestavby scény jakožto intermezza), zvuky, hudba nemají fungovat jako ilustrace, které by měly popisně zpřítomňovat recitovaný či zpívaný básnický text. Naopak, scéna i zvuky, do detailu naplánované chování mužů a věcí na scéně (luxování, pád obrazu, jedení, telefonování, zesílený zvuk tekoucí vody…) jdou spíše proti řečenému/zpívanému a celková audiovizuální skladba v sobě obsahuje dost ironického humoru, namířeného i na realistickou divadelní konvenci. Jen jsem si ještě nezodpověděla otázku, co Goebbelsovo hostování vypovědělo o místním publiku – na první repríze bylo poloprázdné hlediště a diváci se nerozpakovali uprostřed představení hlučně a ostentativně odcházet.
Jana Bohutínská
Lenka Vítková
„Ať je to cokoliv, má to své požadavky“
Galerie Kostka – MeetFactory, Praha, 9.–26. 6. 2011
V galerii Kostka smíchovské MeetFactory vystavili kurátoři Jiří Ptáček a Dušan Zahoranský nedávno dokončený soubor obrazů Lenky Vítkové, rozměrná plátna na pomezí abstrakce a předmětnosti. Malby v uměřených pastelových barvách šedé, žluté a zelené s akcenty černé jsou vizuálně silné a skvěle zapadají do prostoru bílé kostky galerie. Rozmlžené pozadí maleb vytváří neurčité prostředí pro lapidárně zachycené předměty, které tak téměř levitují v prostoru. Kniha nebo lepicí páska jsou pak na dalších plátnech z podoby samostatných objektů znovu redukovány na tvary, skvrny, stíny. Obrazy nabízejí prožitek z osvobozených tvarů (i významů), generovaných vším, čím jsme obklopeni. Se samotným estetickým účinkem by se ale autorka nespokojila (a divák také asi ne). Její dosavadní práce, ať ve formě obrazových cyklů, videa nebo zdařilých textových instalací, spojuje potřeba konceptu, sdělení, i když třeba velmi subtilního (v tomto případě se nápověda skrývá v názvu výstavy). Ve svém díle osciluje mezi textem (slovem) a obrazem (podobně jako mezi rolí umělkyně, kurátorky a kritičky umění). Text se může stát samostatným objektem (písmena vybraného citátu vymodelovaná ze smirkového papíru v instalaci Šest mečů) a předmět se rozplynout v barevnou skvrnu. Jiná aktuální výstava Lenky Vítkové je k vidění v jihočeské Volyni, kam byla po Ondřeji Malečkovi a Josefu Bolfovi pozvána na rezidenční pobyt, aby po svém využila prostor bývalé smuteční síně, nyní Galerie Na shledanou (do 10. 7.).
Martina Faltýnová