Peter Ho Davies
Velšanka
Přeložila Lucie Mikolášková
BB art 2009, 229 s.
Velšanka je důkazem, jak může zvolený název i zavádějící charakteristika na přebalu dílu uškodit. V těchto dvou bodech se kniha jeví jako román o lásce velšské dívky a německého zajatce za druhé světové války. Snaha přitáhnout čtenářské masy však dílo nejen mylně spojuje s žánrovým podtypem milostného románu, ale hlavně bagatelizuje jeho nesporné kvality. Velšanka rozhodně není milostný příběh. Velšanka ve své podstatě není ani o Velšance. Peter Ho Davies byl za ni nominován na nejprestižnější britské literární ocenění Man Booker Prize, a ačkoli tento fakt nemusí automaticky něco znamenat, v tomto případě znamená. Román plní všechna kritéria pro čtenářsky úspěšnou a kritiky ceněnou knihu. Veřejnost ocení detailně propracovanou, srozumitelnou a poutavou naraci, kritici přísně dodrženou motivickou návaznost, psychologicky věrohodné postavy a stylovou jednotnost. To, proč se dílo, rovnocenně mapující osudy několika postav, jmenuje právě po jedné z nich, zůstává do velké míry záhadou. Děj není ani zdaleka zaměřen pouze na velšskou dívku Esther. Jejímu vztahu s Karstenem je v knize věnováno jen několik málo stran, což je dobře. Kniha má nepochybně větší potenciál. Zhmotňuje tajemnou zemi severního Walesu i s jeho obyvateli, tematicky rozvíjí několik rovin, z nichž každá je dotažena do konce. Kvalitu snižuje jen všudypřítomná snaha o vysvětlení každého přeneseného významu, o dovyprávění všech dějových linií. Dílo tím ztrácí na vrstevnatosti i tajemství, přesto se však jedná o ryze příjemné čtení.
Martina Blažeková
Zdeněk Vašíček
Slavoj Český & spol.
Plus 2010, 213 s.
Svazek z edice Speculum, zaměřené na texty literárněkritického charakteru (vyšly zde eseje M. Hilského, České typy J. Jedličky či Eagletonův Úvod do literární teorie), představuje výbor z komentářů, projevů a esejů historika, literárního vědce, držitele Ceny F. X. Šaldy Zdeňka Vašíčka (1933–2011). Texty mohou být podepsané Slavojem Českým, JUDr. Bedřichem Břichem či Zdeňkem Vašíčkem, ale nikdy neztrácejí sílu. Jde o statě převážně časopisecké (především Babylon a Kritická příloha Revolver Revue), vyznačují se proto stručností a rázností. V sedmi oddílech pojednávajících o politice, filosofii, architektuře, výtvarném umění a kultuře obecně Vašíček tepe do zjevných i skrytých mechanismů naší společnosti – všímá si přehlcenosti informacemi (užívá zde termín knowledge society), zkratkovitosti jazyka, ale zkoumá i podloží našeho kulturního sebeurčení. Vrací se k poměrům za normalizace a poukazuje na mechanismy, jež nevědomky přejímáme, nicméně obrací se i do zahraničí, zejména do Francie. Ani zde neskládá své zbraně – na případu poradkyně prezidenta Mitterranda (astroložky, jež chtěla pomocí své monstrózní disertace přesvědčit svět, že astrologie je exaktní vědou) ukazuje, nakolik jsme ochotní se nechat zmást vinou neschopnosti samostatně myslet. Vašíčkův styl kombinuje záměrně starosvětskou archaičnost jazyka, vědeckost poznámek (jež jsou ale na rozdíl od běžného úzu naplněny mnohdy nevěcnými detaily) a ironickou nadsázku. Charakteristická je však i bojovnost, odmítání rezignace, protože: „Volba je na nás. A vždycky byla.“
Anna Vondřichová
Revolver Revue 83/2011
Pod hráškovou zelení se skrývají zapomenuté a znovuobjevené dokumenty a svědectví. Anna Kareninová uvádí texty vyjadřující se k aktivitám Ezry Pounda v třicátých letech a v době války, přičemž oba dokazují, že Poundův vztah k fašismu i své zemi nebyl tak černobílý, jak se traduje. V této literární sekci najdeme i esej J. Guziura o podobách fašismu v průběhu minulého století. Vzpomínkový charakter mají i dopisy fotografa Miroslava Háka kolegovi ze Skupiny 42 Ladislavu Zívrovi ze sedmdesátých let. Svědčí o umělcově tvrdohlavém morálním postoji i smutku, který v něm hlodá. Z beletrie zaujme text Milana Pitlacha, jenž je prezentován jako zveřejněný autentický dokument, série milostných dopisů Jeho a Jí. Ať už je původ jakýkoliv, rozhovor jímavě reflektuje chvění počátků lásky, snahu nešlápnout vedle, nezranit druhého, ale i pochyby, výčitky a strach. Konečně celoroční vzpomínkou je příloha z cyklu Jedna věta. Za rok 2010 je autorem básník a prozaik, představitel ineditní literatury čtyřicátých až padesátých let Ivo Vodseďálek. Tomu je věnován i esej J. Pelána, jenž se snaží postihnout slovesný charakter autorových sbírek, a především podstatu jejich humoru. V Couleuru vystupuje rozloučení M. Špirita se Z. Vašíčkem, kritika Českými lvy oceněných Pout (A. Drda) a reflexe nové budovy ČVUT. Autor posledně jmenovaného textu P. Kalina napsal i esej o těle a duši hypermarketů – je záhodno si uvědomit, jak svůdně působí nákupní park ve srovnání se střízlivou a neprostupnou budovou fakultní.
Jan Švestka
Radim Kopáč (ed.)
Létavice touhy. Erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho
Akropolis 2011, 223 s.
Osobní anekdota na začátek: Jak si nechat zkazit texty tří oblíbených autorů? Nechte pod ně podepsat Radima Kopáče. Konec invektiv. Spanilá jízda samozvaného experta na projevy erotiky, pornografie a skatologie v literatuře začala před čtyřmi lety Knihou o kundě (viz A2 č. 26/2007) a od té doby jeho kompilační tematická tvorba utěšeně bobtná. Vše navíc činí s kouzelně naivním přesvědčením o osvětovém boji, jehož výsledkem má být vymanění se z tradice národního obrození, která prý dodnes z literatury dělá tvora s úzkostně potlačenou tělesností. Aktuální svazek, který Kopáč opatřil předmluvou, ale naštěstí nevznikl pouhým bezúčelným vypisováním. Přináší materiál tří (vnitřně) spřízněných autorů, kteří se na konci čtyřicátých a po celá padesátá léta vymezovali vůči socialistickému realismu a zároveň se vymaňovali z vlivu meziválečných avantgard. Výběr je určen milostnými vztahy Jany Krejcarové s oběma básníky, které se nějakým způsobem odrážejí ve vybraných textech, což je jistě hledisko obhajitelné. Největším přínosem souboru je to, že zde poprvé knižně vychází Havlíčkův cyklus Levou rukou, na nějž Krejcarová reagovala proslulým souborem textů Zahrádka otce mého. Na závěr tedy raději citujme básníka: „Kořím se jazykem tvé ojíněné díře/ Líbám tvůj celofán a laskám tě jak míč/ Hroužím se do tebe jak moucha do talíře/ Co dělat? Přírodo! Chci mrdat s tebou pryč.“
Karel Kouba
Steven Galloway
Sarajevský cellista
Přeložila Markéta Jansová
Kniha ZLÍN 2010, 191 s.
Obléhání Sarajeva, jež trvalo od dubna 1992 do února 1996, je v románu kanadského prozaika představeno skrze dvacet dva dny. Jednotícím motivem je tu onen cellista z titulu, jehož postava je založena na reálné osobnosti Vedrana Smailoviće, který se rozhodl za každou z obětí útoku na civilisty čekající ve frontě na chleba hrát Adagio g moll barokního skladatele Tomasa Albinoniho. Galloway však nepíše historický román, ba ani ne v pravém slova smyslu válečný. Příběh není zasazen do konkrétních dobových kulis, nebýt hudebníkova rozvrhu, ani bychom si nebyli jistí, zda se jedná o dva dny či rok, natolik je zde podstatné vnitřní prožívání času. Prostor je zachycen velmi detailně, autor šikovně načrtává bídu rozpadlých ulic, ale i okolí Sarajeva, směr útoků. Cellistova vystoupení jsou reflektována každou z postav, ale jejich příběhy jsou autonomní, autor se nesnaží o jejich propojení v dramatické zápletce. Odstřelovačka Střela (též inspirovaná reálnou osobou), postarší Dragan i nešťastný manžel Kenan, ti všichni se pokoušejí novou podobu města pochopit a zjistit, jak se v tomto, pro ně neznámém prostoru dá žít. Jejich svět je rozdělen do vzpomínek na minulost, fantazií o budoucnosti a na realitu, v níž je třeba být neustále ve střehu. Každý čelí válečnému stavu po svém – Střela je odhodlána zabít tolik „mužů na kopcích“, kolik jen bude třeba, Kenan mechanicky plní každodenní povinnosti, přičemž si je vědom toho, jak zranitelná jeho existence je, a Dragan se upíná k iluzivnímu snění o minulém i budoucím. Ani on ale není v bezpečí – právě on se setká se smrtí zblízka.
Minulost i budoucnost jsou vyprávěny lineárně, poklidně, o to větší kontrast přichází s líčením tady a teď. Situace jsou popisovány zvnitřku, pomocí polopřímé řeči, ale zároveň i pomocí střihů a strohých, rytmizovaných vět: „Pak se rozběhne zpátky směrem, odkud přišel. Teď necítí ani plíce, ani nohy, ani žaludek. Je z něho automat, zvíře, a prchá. Tělo připravené na další odstřelovačův výstřel, ten, který ho vyřídí. Čím blíž je nebezpečí, tím víc ho očekává. Vidí Eminu stát za vagónem. Pusu má otevřenou, rysy pokřivené a má pocit, že ji zaslechl volat jeho jméno.“ Působí to, jako by postavy neměly času nazbyt, jako by rychlost byla důležitější než uspořádanost vět. Dynamika vět kopíruje děj románu, člověk v jejich tempu rozeznává zvuk padajících granátů a hroutících se lidských loutek. Pozitivní ale je, že se autor takřka vyhýbá patosu. Jeho popisy jsou střízlivě věcné, postavy ani čtenář nedostanou prostor se dojímat. Stejně tak se zde vůbec neřeší podstata národnostních konfliktů, jsou tu obyvatelé Sarajeva, a pak ti v horách nad ním. Jen na samém konci se tato sympatická neideologičnost naruší konfliktem, do něhož se dostane mladá Střela. Avšak ani tato peripetie neubírá příběhu na působivosti, jež je paradoxně založena na absenci citů a gest.
Anna Vondřichová
Petr Štengl
3+1
Nakladatelství Petr Štengl 2010, 72 s.
Petr Štengl (1960) už pět let šéfuje časopisu Psí víno, kterýžto životopisný fakt dává naději, že by pro něj poezie mohla být půdou důvěrně známou, ba i milou. Bohužel to však nijak zvlášť nesouvisí se samotnou kvalitou textů. Autorova druhá sbírka 3+1, jejíž název předznamenává „civilní a každodenní“ zaměření přítomné poezie a odpovídá vnitřnímu dělení na tři oddíly plus závěrečnou báseň, je co do umělecké přesvědčivosti rozkolísaná až k extrémům. Paradoxně nejpřesvědčivější je první část sbírky, shrnující na čtyřicet „básní v próze“. Mnoho z těchto miniaturních příběhů či útržků lne k outsiderům, k osamělým bytostem bez nároku na porozumění a mapuje různé podoby míjení, ubližování a přízemnosti. Směřování ke „všední tragédii“ je přitom ještě podtrženo závěrečným cynickým uzemněním (Vyhlásili bopo, Pomalinku pálím fotku za fotkou aj.). To jsou texty, které se vryjí do paměti a už tam zůstanou. Dokázaly by to i leckteré básně ze sympaticky přímého „panelákového“ druhého oddílu, jenže je bohužel snadno přehluší halasné, politicky i eticky angažované básně třetího oddílu. Mávat ve verších Obamou, Hitlerem či tibetskou vlajkou je jistě naprosto poeticky korektní, jenže jak známo, silná slova ještě nedělají silnou báseň. Zvlášť když z těch veršů místo charismaticky nakažlivého zápalu pro přesně zacílenou věc sálá spíš tlumený plamen univerzální naštvanosti.
Simona Martínková-Racková
Frederik Peeters
Lupus, vol. 1
Přeložili Sylva Kolářová-Majtnerová a Tomáš Chlud
Nakladatelství Sýpka 2010, 92 s.
Švýcarský komiksový autor Frederik Peeters se představil v roce 2008 autobiografickou knihou Modré pilulky, v níž vyprávěl o vztahu s dívkou nakaženou AIDS. V sérii Lupus je hlavní postava podobná, žánrově se však řadí spíše ke sci-fi. Ani to ale není přesné. Důraz zůstává na vztazích, konkrétně na přátelství mezi introvertním Lupusem, který příběh vypráví a komentuje, a ostříleným Tonym. Třetí postavou se stává tajemná Sana, kterou Lupus „sbalí“ v baru a ona se přidá k jejich výpravě. Rybářské! Lupus s Tonym létají od jedné planety k druhé a rybaří. Spíš než o rybí úlovky se však zajímají o to, jaké drogy lze kde koupit. Je to, jako kdybyste zkombinovali Vesmírnou odyseu se Strachem a hnusem v Las Vegas a dokumenty o rybářských výpravách Jakuba Vágnera. Peetersova kresba tuší je občas nepřehledná, zejména když po obrázku s celkem nasleduje detail. Rozehrává různé situace, ale příliš se nesnaží je dokončit, takže slábne chuť číst dál. Čtenář čeká, kam se posune vztah mezi milenci nebo jak to dopadne s vodní příšerou, které se bojí obyvatelé celé planety. A zatímco jeden vztah (Lupus – Sana) odkrývá trhliny ve vztahu druhém (Lupus – Tony), z příšery se vyklube jen přihlouplá ryba. Nejsilnější zůstává Peeters ve vnitřních Lupusových komentářích, v neschopnosti vyznat lásku Saně nebo si prostě pokecat s Tonym. To ale pilulková očekávání nezachrání.
Jiří G. Růžička
Zdeněk Pinc, Lucie Černá, Jan Kašpar, Jan Stern
Být ovádem obce. Fragmenty ze života Zdeňka Pince
Fakulta humanitních studií UK 2010, 222 s.
Vydáním knížky pamětí svého zakladatele a dlouholetého proděkana v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu se FHS UK dopustila na první pohled malé domů. Jenže to není tak úplně jednoduché. Vzpomínání, ve kterém filosofovi, sociologovi, sociálnímu kurátorovi, chartistovi, nočnímu hlídači, chovateli ptactva a konečně polistopadovému akademickému hodnostáři a vysokoškolskému pedagogovi asistovali jeho studentka, podřízený z fakulty a psychoanalyzující novinář, přináší mnohá cenná osobní svědectví. Jakkoliv jsou interpretace událostí a každodenního života v období od padesátých let do dneška ovlivněna autocenzurou a snahou o sebeobhajobu a pozitivní sebeprezentaci, přinášejí zároveň mnoho kritických postřehů k proměnám české (československé) akademické sféry a jednání jejích aktérů. A nejen to. Se svou vitalitou a schopností se realizovat v různých podmínkách včetně obtížného období normalizace nás vzpomínající provádí mnoha dalšími sociálními prostředími, například komunitou žižkovských cikánů nebo dětských pacientů léčebny pro postižené obrnou. Své vyprávění Pinc doplňuje odkazy k autorům (Jan Patočka, Emmanuel Lévinas, Hannah Arendtová, Hans-Georg Gadamer, Max Scheler), jejichž myšlenky fungovaly jako intelektuální pozadí pro utváření jeho vlastních názorů a životních postojů.
Filip Pospíšil
FEMA
Feministický magazín č. 1 a 2
„Co se stane, když chystáte číslo o krizi a samy do krize upadnete? Je to jasné: vydáte březnové číslo s tématem ženy-muži-krize-peníze v půlce června.“ Chtěl jsem s minirecenzí nového dobrovolnického časopisu, vydávaného Genderovým informačním centrem NORA a občanským sdružením Nesehnutí, počkat na třetí číslo, ale to bych možná o již vynaložené snaze převážně brněnských feministek „žít genderovou rovnost“ nenapsal nic. Čtyřicetistránkový časopis (první číslo mělo stran 30) je inspirován grafikou i stylem fanzinů, zpravodajů neziskových organizací a street-paperů, připomíná jakýsi vkusnější Nový prostor. Jistou stopu na něm však zanechává též akademický slovník, který zabraňuje myšlení i dialogu. Zatím redakce kolísá mezi informačním servisem (Stalo se v ČR, Představujeme organizaci, Poradna, Kalendář akcí, báječná je spousta webových odkazů a hlavní téma 1. čísla, jež připomíná feministické světové i tuzemské aktivity a tiskoviny od Ženských listů po Bloody Mary) a „zábavnými“ texty (Gender Combat, recenze a některé články k hlavnímu tématu 2. čísla Sport). Někdy se podaří pěkný průnik – Michala Frank Barnová (v rubrice Feministickou optikou) rozebírá všechny možnosti změny příjmení, jež měli s milým před svatbou; někdy únik – třeba k ekologii. Celkově mám z Femy dojem sympatické, občas neústrojně rozptylované energie. Snad nový titul překoná „krizi“, jíž ostatně pravidelně trpívá většina časopisů s periodicitou řidší než měsíční.
Josef Obruč
Richard J. Reid
Dějiny moderní Afriky: od roku 1800 po současnost
Přeložila Ivana Mertlová
Grada Publishing, a. s., 2011, 336 s.
Autor si již v úvodu klade otázku: „Proč se nikdo až dodnes nepokusil systematicky rekonstruovat africkou minulost?“ A poukazuje na jednoduchý důvod: Afrika byla v odborných kruzích až do začátku 20. století kontinentem bez historie a na Afričany bylo nazíráno jako na primitivy a divochy postrádající kulturu a jakoukoli politickou strukturu. Tento společenský diskurs dal vzniknout širokému konceptu nadřazenosti a podřadnosti, jenž vyústil v dlouhý proces transatlantického obchodu s otroky, koloniální období a evropskou politickou i ekonomickou dominanci v subsaharské Africe po celé 19. a 20. století. Reid to vše ovšem nevidí v ostrém kontrastu jako střet civilizací. Všímá si například mnohých momentů, kdy Evropané pouze převzali a masově rozšířili stávající obchodní činnosti, určité africké vrstvy z této reality profitovaly a tímto prostřednictvím se vytvářela dynamická africká státní uspořádání. Podobně nazírá i na islám, jenž nikdy nebyl pouhým prostředkem k násilné arabizaci. Reid neopomíjí ani novou tvář nezávislé Afriky, v níž se odrážejí hořká zklamání po nenaplněných nadějích. Čtenáři se dostává do rukou souhrnná historie přinášející nejednu provokativní myšlenku. Kniha nevykresluje Afriku pouze jako terč zahraniční mocenské politiky; napravuje mnohá historická zkreslení a přiznává Afričanům významný podíl na utváření jejich vlastní minulosti, v pozitivním i negativním smyslu.
Barbora Wainerová
Jan Vladislav
Nebylo těžké říci ne
Radioservis, 2011, 161 s.
Rozsahem skromná knížka je přepisem vyprávění spisovatele a překladatele Jana Vladislava pro Český rozhlas a lze tvrdit, že svůj účel skvěle splňuje i v psané podobě. Nejde pouze o jedinečnost Vladislavova života a kouzlo jeho statečně umanuté nátury, jež v sobě smiřuje venkovského uličníka s vášnivým intelektuálem, ale i o podobu vyřčených vět, které jsou co do stylu prosté a jednoduché, zároveň ale velmi literární. Snad s tím souvisí Vladislavova láska k pohádkám a dětským knihám vůbec, přitom ale platí, že jeho vlastní život v žádném slova smyslu pohádkou nebyl. Sám byl dle svých slov disidentem dvacet let předtím, než u nás tento termín zdomácněl, což mu vždy přišlo vlastně samozřejmé, stejně jako odvaha, kterou to vyžadovalo. Vlastní geneze u Vladislava vede k jisté nedůvěře k těm, kteří procitali později. Občas se zdá být ve svém paušálním odsudku nespravedlivý, když je schopen vstup do KSČ kolem roku 1948 v případě řady intelektuálů vnímat pouze jako vypočítavý boj o kariéru. Jako by zapomínal, že jiné rodinné prostředí a jiné zážitky mohly docela přirozeně vyústit právě k tomuto kroku. Jeho vlastní osud ale dokazuje, že mnohé šlo prohlédnout, aniž by se člověk musel nutně zajímat o politiku. Snad to byla univerzální metoda Vladislavova chápání světa: když něco viděl, chtěl tomu také hned rozumět, nestačilo mu pouze věci registrovat. A když něco vidět nemohl, tak tu vždy byly knihy, které přiblížily i to, co bylo vzdálené. Pod 120 z nich se podepsal jako překladatel nebo autor.
Edita Roubíčková