Týdeník Le Nouvel Observateur, který zlí jazykové nazývají hlásnou troubou „kaviárové levice“, přinesl v květnu pro Elysejský palác nepříliš lichotivou statistiku. Podle ní hodnotí negativně zatím čtyřletou Sarkozyho vládu téměř tři čtvrtiny Francouzů. I přesto ovšem dopadlo poměrně dobře posouzení některých reforem, které francouzský prezident uskutečnil během posledního funkčního období. Dvanáct stěžejních reforem realizovaných během posledních čtyř let hodnotilo s pozitivním znaménkem 60 procent respondentů a s negativním pouhých 15 procent. Největší podporu veřejnosti získaly reformy na podporu životního prostředí, zákon o minimální dopravní obsluze během stávek, zavedení státem garantovaného minimálního příjmu pro zaměstnance i nezaměstnané, vytvoření urbanistického plánu renovace Velké Paříže a reforma systému proplácení přesčasů. Mezi negativně hodnocené Sarkozyho reformy pak patří reorganizace daňového systému, zvýhodňující Francouze s vyššími příjmy, důchodová reforma, reforma hypoték, univerzitní reforma a reorganizace pracovních úřadů. Podle ředitele společnosti BVA Opinion, která zmíněný výzkum veřejného mínění realizovala, se zdá, že Sarkozyho reformy jsou obecně daleko úspěšnější než jeho závody s ultrapravicovou Národní frontou o popularitu u xenofobně orientovaných voličů. Současně také dosáhlo svého tříletého maxima hodnocení francouzské ekonomiky. „Index ekonomického pesimismu“ mezi Francouzi klesl z 55 bodů v březnu na pouhých 35 bodů v květnu 2011. Přestože dvě třetiny Francouzů zůstávají pesimisty ohledně budoucího vývoje, průzkumy zároveň ukázaly, že se Sarkozy momentálně těší zatím největší přízni veřejnosti, a zůstává otázkou, jak s ní ve volbách napřesrok naloží.
Nefunkčnost modelu, jenž byl dáván za vzor ostatním evropským zemím řešícím otázky integrace potomků migrantů, odhalil na konci května deník Le Monde ve své příloze věnované společenským otázkám. Verze anonymních životopisů, v nichž žadatelé o práci neuvádějí své jméno, adresu ani věk, mají ve výsledku naprosto opačný efekt, než jaký byl původně zamýšlen. Podle informací Le Monde tyto životopisy, zavedené v roce 2006, vedou k diskriminaci uchazečů jiného než francouzského původu nebo uchazečů, kteří pocházejí ze sociálně slabých oblastí. Článek cituje výzkum uskutečněný společně Centrem pro výzkum v ekonomii a statistice (Centre de recherche en économie et statistiques), pracovní agenturou J-PAL a pařížskou Školou ekonomie (Ecole d‘économie de Paris). Podle něj anonymní životopisy neumožňují snížit rozdíl v šancích mezi jednotlivými uchazeči o práci, naopak rozdíly v šancích zvyšují. Výzkum vychází z evaluace anonymních životopisů mezi listopadem 2009 a listopadem 2010 na pracovních úřadech osmi francouzských départementů a ukazuje, že při využití běžných životopisů mají uchazeči z řad potenciálně diskriminovaných žadatelů zhruba desetinovou šanci získat práci. Pravděpodobnost, že budou vybráni ostatní kandidáti, je zhruba osminová. V případě anonymních životopisů ale získá práci jen každý dvaadvacátý uchazeč z potenciálně diskriminovaných skupin a každý šestý z těch ostatních. Výsledky výzkumu, které sami výzkumníci označují za neočekávané, mají podle nich souvislost se vstřícným přístupem personalistů v případě nominativních životopisů. V případě nejasností v motivačním dopise, za něž lze považovat například mezery během vzdělání nebo nedostatečnou pracovní zkušenost, mohou nalézat omluvu v obtížném přístupu ke vzdělání a zaměstnání, protože uchazeč pochází ze sociálně slabšího prostředí. V anonymním životopise jsou však tyto informace skryty. Nehledě na tyto zásadní nedostatky ovšem anonymní životopis umožňuje odstranit to, že personalisté při volbě uchazečů dávají přednost sobě podobným – muži mívají tendenci nahrávat kandidátům, ženy pak kandidátkám.
Francouzskými médii konce letošního jara hýbala obdobně jako těmi českými sexuální aféra Dominiqua Strausse-Kahna. Na druhé straně podobně jako v českých médiích francouzští zpravodajci vesměs přehlíželi události ve Španělsku, kde lidé obsadili náměstí v mnoha městech, na nichž vytvořili speciální diskusní kroužky artikulující potřeby skutečné demokracie. Španělské „Hnutí 15. května“ mělo svůj bezprostřední ohlas i v Paříži, kde 23. května na náměstí Bastily policejní jednotky poměrně nevybíravě rozehnaly skupinu inspirovanou španělskou platformou „Skutečnou demokracii teď“ (Démocratie réelle maintenant). Spojení obou témat nabídl v titulku ve svém druhém červnovém vydání týdeník Les Inrockuptibles, když přinesl rozhovor s bývalým premiérem Dominiquem de Villepinem. Ten byl ve své době chápán jako horký favorit na funkci francouzského prezidenta. V rozhovoru pro týdeník orientovaný zejména na posluchače rocku překvapil prohlášením, že ve Francii je potřeba „francouzské jaro“, což v mediální řeči Hexagonu neznamená nic jiného než ekvivalent „arabského jara“. Není překvapením, že zhrzený nástupce a oblíbenec minulého prezidenta Jacquese Chiraka klade většinu francouzských problémů současnosti za vinu svému úspěšnému konkurentovi. A to se týká i aféry Dominiqua Strausse-Kahna, v níž francouzští socialisté fakticky utržili další ze série symbolických porážek. Sarkozy dělá podle de Villepina opravdu všechno špatně, a pokud něco může Francii zachránit, pak to bude pouze obdoba arabských revolucí neboli „francouzské jaro“. To by mělo znovuobjevit smysl pro kolektiv v zemi, která není podle de Villepina ve vleku ostatních, ale je skutečným aktérem světové historie. Gaullistickou dikcí de Villepin pokračuje ve vysvětlování své vize. V roce 1995 začal Jacques Chirac hovořit o společenském rozštěpení ve Francii. Tehdy prý nechal Chirac vypracovat analýzu stávající situace, ale nenašel odpověď na sérii zjištěných společensko-ekonomických problémů. Řešením je podle Dominiqua de Villepina vytvoření smyslu pro národ založený na společné velké historii. Ať tedy příští rok dopadne výběr kandidátů pro prezidentské volby ve Francii jakkoli, je už nyní více než pravděpodobné, že většina kandidátů, ať už nalevo anebo napravo, případně ještě více napravo, neupustí od nacionalistického bití do prsou, postkoloniální nabubřelosti a přesvědčování Francouzů o tom, že jsou národem vyvoleným k psaní světových dějin. Jistým specifikem Francie pak je, že jejich diskurs reprodukují i časopisy primárně orientované na rockové fanoušky.