artefakty

Secondhand Women

G-Point

Divadlo Alfred ve dvoře, 25., 26. a 27. 5. 2011

Téma inscenace mezinárodního sdružení Secondhand Women, které vedle Češek tvoří umělkyně z Dánska a Islandu, lze pochopit jen přibližně. Na scéně Alfreda ve dvoře se po většinu reálného času skoro nic neděje: leží na ní nehnutě jako loutky Petra Lustigová, Daniela Voráčková, Halka Třešňáková a Helene Kvint. Zbylá členka svérázného souboru, Stefania Tors, stojí v rohu za skleněným stolem, plným skleněného nádobí, a připravuje zdravý zeleninový salát. Poté beze spěchu každou Šípkovou Růženku učesáním a nalíčením probere k životu. Bytosti z nich udělá hádka o globálních problémech světa (např. o pitné vodě) a následně komická disputace o vlastní podstatě. Ženy tvrdí, že ve svém nitru mají úplně něco jiného, než co je jim obecně připisováno a co od nich společnost očekává. Jejich aktivita vyšinutou argumentací končí a zase znehybní, jen opět jedna z nich pokračuje v omývání a krájení zeleniny. Po předchozích, spíše kabaretních inscenacích sdružení, kde performerky v souvislosti s tématy jako peníze nebo muži řešily hlavně své osobní historie, došlo k výraznému zklidnění a zobecnění, avšak na úkor srozumitelnosti. K pochopení významu akce tak nejvíc odkazuje její název: G-Point. Magický bod, který způsobuje ženě sexuální uspokojení, zde ovšem neoznačuje intimní hledání „principů“ fyzického ženského těla, zůstává spíše metaforou „smyslu“ pro to, čím lze ženu zachytit a charakterizovat. Co je ale oním G bodem, nechává performance nezodpovězené.

Olga Vlčková

 

Český stůl - Pražské Quadriennale 2011, Architektonická sekce

Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, Praha, 24. 6. 2011

Součástí výstavy Současný/budoucí performativní prostor na křižovatce, umístěné ve staroměstském kostele sv. Anny, byla veřejná diskuse Český stůl. Autoři tématu Tereza Kučerová, Tomáš Žižka a kurátor Pavel Štorek se zaměřili na dva nejambicióznější projekty, s nimiž Plzeň získala titul Evropské město kultury pro rok 2015 – na stavbu nového divadla a na konverzi bývalého pivovaru Světovar na kulturní a rezidenční centrum. Vítěz ideové urbanistické soutěže, Pražský ateliér D3A, nám představil vizi Světovaru jako nové muzejní čtvrti, kde se potkají tradiční kulturní instituce (městský archiv, pobočka Uměleckoprůmyslového muzea) s alternativní scénou (budoucí Kultur Fabrik). Pětihektarový areál pojme i nové ulice, domy, koleje, kanceláře, obchody, restaurace, parky (například obvodové zdi ze zbořené sladovny zůstanou, podlahu suterénu pokryje tráva, z níž „porostou“ původní litinové sloupy). K záměru města vytvořit nadregionální kulturní „továrnu“, největší svého druhu v Česku, přispěl i fakt, že památková ochrana některých budov pivovaru odradila komerční investory. Přestavba má začít v roce 2014. Z investice spočítané na zhruba 100 milionů korun má větší část poskytnout evropský Regionální operační program. I když zástupci městské samosprávy působili v debatě odhodlaně, odpovědi na otázky, zda má město dost prostředků na realizaci a především provoz obou nákladných projektů, nezněly příliš přesvědčivě.

Martina Faltýnová

 

NOW & WOW - Znovuzrození módní fotografie

Kurátor Walter Keller, Galerie Langhans, Praha, 25. 5. – 9. 7. 2011

Pražská Galerie Langhans, zaměřená především na současnou světovou fotografii, oznámila, že „z osobních důvodů“ končí. Toto je poslední výstava. Základem jsou fotografie z téměř šedesáti blogů věnovaných módě, třeba playlust.net, lookbook.nu, baraprasilova.com, stylites.net, turnedout.tv, rioetc.com.br ad. Snímky ne vždy zachycují mladá souměrná těla v centru záběru, jsou poloreportážní, civilní, pseudofilmové, divoce stylizované. Různé. Vždy ale stylotvorné. Styl vzniká už samým zachycením oděného člověka a vyvěšením obrázku na správný web. Jejich reprodukce v knize (např. BEIJINGCOOL) či vystavení už kurátor považuje za výsledek dobývání krátkodechých fosilních obrazů, za archeologii. Dojem pomíjivosti a nekonečného množství je podpořen způsobem vystavení – fotky se střídají ve smyčkách na LCD obrazovkách a iPadech zavěšených jako rámečky na stěnu. Nápadité zevnějšky lidí po chvíli splynou v jeden svěží pocit budoucího retra. A pozornost se přesouvá k tvářím, tělům. Tepláky a lodičky, žensky boubelaté tvary džín, muž jaksi zkrácený zdola, zrzka s veverčími zuby a pohledem upřeným do prázdna, frajírci s nakroucenými fousky, živoucí karikatury krasavců, uspěchaný šedovlasý pán, statné asijské dívky v potrhaných punčocháčích. K tomu sbírky Roberta Franka a Juergena Tellera (husté řady portrétů na lanku); ve sklepě Langhansu už jiná výstava, snad kurátorův škleb. Lékařské snímky tělesných vad z Japonska z doby kolem roku 1900 a z Kazachstánu, kde se testovaly jaderné zbraně.

Vincenc Lichnovský

 

Jiří Novák

V pohybu

Bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích, 24. 6. – 31. 7. 2011

Toto je spíš reportážní zpráva z přípravy výstavy než recenze. Výstavu jsem totiž navštívila několik dní před její finální instalací. Pracovala zde skupina umělců pod vedením Radima Labudy: měli za úkol ozvučit objekty loni zesnulého sochaře Jiřího Nováka. Jeho výstava sem doputovala přes zastávky v Klatovech (listopad 2010 – leden 2011) a v Chebu (únor – duben 2011); loni vyšel také katalog s textem Daniely Kramerové (Arbor vitae 2010) a množstvím fotografií Novákových instalací z kovu a dalších materiálů, určených většinou původně pro exteriéry. Kostel či galerie tedy pro jeho artefakty není nejvhodnější místo – kinetické plastiky mají být poháněny větrem, vodou; anebo motoricky. Novákovy konstruktivisticko-kinetické objekty mají precizní konstrukci, ačkoliv kdyby měly znovu fungovat ve veřejném prostoru, bylo by třeba je trochu „vyladit“. Ladění Jiřího Nováka je ostatně název Labudovy intervence; skupina umělců pracujících se zvukem měla možnost si pár dní s artefakty hrát a nahrávat je. A výsledné kompozice, nahrávky různým způsobem modifikované, společně s dokumentací jejich vznikání znějí nyní v kostele. Každý přistoupil ke hře jinak, rozezníváním kovových částí soch prostřednictvím vhazovaných zrnek čočky, jejich rozpohybováním rukama či uměle vytvářenými závany větru. Tyto zvuky pozoruhodným Novákovým objektům vracejí alespoň zprostředkovaně jejich dynamičnost.

Lenka Dolanová