Ad Něco jako světlonoši (A2 č. 13/2011)
Kterak prapodivné mohou se stát cesty interpretace dějin; kterak komplikované může člověk nalézti onu všeobecně milovanou „objektivitu“. Často se stává dějinná okolnost prostým zázemím pro aktuální politický střet. Autor Ondřej Slačálek, ohánějící se v článku svým levičáctvím – skrze útok na ono „opačné“ pravičáctví –, se snaží popřít roli Ústavu pro studium totalitních režimů, ústavu sice kontrovezního, avšak navzdory komplikovanému vývoji fungujícího, respektive ukazujícího viditelný vývoj. Ústav je i do budoucna skutečně schopný smysluplně mapovat dějiny totality v našich moderních dějinách. To, že dle autora národ nebojoval, může být pravda, ano, konformita podřízených čtyřicet let trvajícího režimu je smutným faktem, popřít však, že jistí lidé nestáli v davu, je sprostota (promiňte silný výraz) nejvyššího kalibru. Je jasné, že třetí odboj není možné poměřovat podle prvního ani druhého, ty se odehrávaly za světových válek, třetí za války takzvané studené. Okolnosti jsou jiné, tedy i odboj vypadal jinak. Že by však neexistoval? Nu promiňte!
Jan Kratochvíl
Ad Křivánku, odcházíš (A2 č. 6/2011) a Došlo (A2 č. 12/2011)
Myslím, že Petr Šimák – bez ohledu na kvalitu Křivánkovy publikace Vladimír Holan básník, kterou jsem nečetl – upozornil na velký problém, který se (občas?, často?) objevuje v literárněhistorických studiích. Jde o používání velmi obecných pojmů, které jsou zároveň veřejným majetkem a zároveň jsou zatíženy filosofickou a vědeckou tradicí. Tyto pojmy lze používat analyticky (věda, filosofie), využít jejich poetického potenciálu (literatura, bohužel někdy i věda) nebo je lze použít laicky. K analytickému použití je třeba být obeznámen s příslušnými vědeckými a filosofickými koncepcemi, které se k těm pojmům historicky vážou; poetičnost někoho může svádět. Literární vědec by si měl být těchto možných problémů – že slovo člověk zahrnuje tisíc různých koncepcí člověka – minimálně vědom a ve svých textech jim předcházet, tedy buď své pojmosloví analyzovat, nebo rizikové obecné výrazy nestavět do centra svých úvah. To ovšem pociťuje každý jinak, zřejmě podle toho, s kolika jednotlivými koncepcemi se už setkal. Vědec by se však rozhodně neměl uchylovat k tvorbě poetických ekvivalentů popisovaného předmětu – vždyť je vědec a pracuje s pojmy, nikoli slovy či emocemi.
Petr Andreas