Burian – Křivinka / Pelčák / Rusín – Wahla
Stavby a projekty
Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 30. 6. – 28. 8. 2011
Galerii Jaroslava Fragnera zaplnil výběr z tvorby tří brněnských ateliérů Aleš Burian – Gustav Křivinka, Tomáš Rusín – Ivan Wahla (RAW) a Pelčák a partner. Oproti předloňské premiéře v Moravské galerii v Brně je pražská repríza rozšířena o nejnovější projekty. Generačně spříznění architekti, v současnosti jedni z našich nejvýraznějších tvůrců, pracovali po absolutoriu v brněnském Stavoprojektu pod vedením Viktora Rudiše, v roce 1991 pak založili výstavní a ediční teoretickou platformu Obecní dům Brno. Každý z atelierů jde ve výrazu jinou cestou. Burian s Křivinkou volí inovativnější přístup (přestavba bývalého kartuziánského kláštera v Brně – Králově Poli na kampus Fakulty informačních technologií VUT Brno). Naproti tomu realizace RAW (kam patří i vydařené interiéry brněnských kaváren Café Onyx, Café Blau a Café Steiner) a Petra Pelčáka provází typická míra konzervativnosti, inspirovaná místní meziválečnou modernou (Otto Eisler, Ernst Wiesner, Bohuslav Fuchs a další), jejíž skutečnou reflexi posunula totalitní éra až do současnosti. Všem prezentovaným stavbám je pak společná příjemná dávka civilnosti i citlivosti k uživatelům a okolnímu prostředí. Výstavní katalogy (každý ateliér má vlastní) doplňuje sborník statí Petra Pelčáka z posledního dvacetiletí Několik poznámek k současné architektuře. Dočteme se tu také o specifikách dnešní brněnské scény, kde se v poměru k malému množství zakázek pohybuje velký počet architektů. Prosadit se tu je tak ještě o něco těžší než v Praze.
Martina Faltýnová
Jan Freiberg
Sad
fenster window gallery, Praha, 22. 7. – 20. 8. 2011
Výstava nese podtitul Torzo, převzatý ze sociálně agrikulturního dokumentu mapujícího fotografii a sadařství. Jedná se skutečně o výřez širšího projektu, který se, jak autor naznačuje, nachází na zajímavém pomezí mezi fotografií, lokální historií, zemědělstvím a sociální terapií. Umělci v něm zkoumají tradici sadařství spolu s médiem fotografie. Spojnicí mezi nimi je melancholie a sentiment a s nimi spojené odkazy k uplynulým okamžikům a sklizeným plodům. Výsledky výzkumu ovšem nemají podobu pouze fotografických záznamů, nýbrž také audiodokumentů – rozhovorů s pamětníky či praktikujícími sadaři, prozatím zejména z Uničova. Autor svůj geografický záběr plánuje rozšířit až do Drážďan. Závěrečná výstava, která by se měla uskutečnit na podzim, slibuje také filmy a sborník. Tolik k celkovému projektu. Pro samotnou výstavu, instalovanou v okenním výklenku, byl zvolen minimalistický přístup, jak také jinak, sadařskou ochutnávku tu zastupuje fotografie plodů hrušní, odrůda Clappova červená. Dle fotografické dokumentace na vernisáži pršelo, zprávy o tom, zda byly návštěvníkům servírovány Clappovy červené hrušky či nikoliv, nemáme. Když už se prodereme davy turistů, obklopujících Jakubskou ulici, můžeme se aspoň chvíli kochat barevnými (ne)soulady, jež vytváří oblečení turistů se zvláštní vínovou barvou hrušek na fotografii. Sklízejí se ve druhé polovině srpna, vydrží do poloviny září. Mají šťavnatou dužinu a navinule sladkou chuť.
Lenka Dolanová
William Shakespeare
Zkrocení zlé ženy
Letní shakespearovské slavnosti, Praha, premiéra 29. 6. 2011
O Zkrocení zlé ženy říká režisér Daniel Špinar, že jde o „úžasně vtipnou studii na téma namlouvacích rituálů lidských samečků a samiček“. A snahou, aby to bylo „úžasně vtipné“, skutečně režisér ani herečky a herci nešetří. Scénou je jakýsi skleník, v němž visí na provázcích jablka (jak symbolické). Herci jsou oblečení do nejnemožnějších a co nejulítlejších kostýmů, mládež je povětšinou tak trochu hipísácká – když si může zakouřit trávu, nepohrdne. Petruchio (Roman Zach) v kožené bundě řeže do elektrické kytary, Kateřina (Tatiana Vilhelmová) ve svém streetovém outfitu řádí na houpačce. Na kostýmech se Lucia Škandíková prostě vyřádila, stejně jako Jan P. Muchow na muzice a Lenka Vágnerová na pohybové spolupráci. V letní zábavné inscenaci asi netřeba hledat žádný vyšší záměr než snahu přilákat publikum na známé tváře. Překladatel Martin Hilský interpretuje klasika současným jazykem, a když se člověk zaposlouchá, otřepaných dvojsmyslů je tu docela dost. Co už může být vousatějšího než vtipkovat na téma „nástroj“ ve smyslu mužského přirození? Jenže i tomu se dnes lidé pořád smějí. Herci se vydovádějí, pár vtipů jim opravdu vyjde a zasměje se i o něco málo náročnější divák. A když se nerozprší nebo neochladí, máme za sebou zase jeden vlahý, kulturní, leč nenáročný večer. K smrti jsme se ještě neubavili.
Jana Bohutínská
Josef Váchal
Krvavý román
CD, Paseka 2011
Krvavý román Josefa Váchala z roku 1924 stál na samém počátku existence nakladatelství Paseka – v roce 1990 zde vyšel reprint knihy jako jeho vůbec první publikace v ještě předlistopadovém nákladu čtyřiceti tisíc výtisků. Se stohy knih jsme se pak mohli potkávat v různých antikvariátech a výprodejích mnoho dalších let, ale na soubor tří kazet s hlasem Leoše Suchařípy, které nakladatelství vydalo v roce 1994, se poněkud pozapomnělo. Nyní, o necelých dvacet let později, si tuto snad vůbec první českou audioknihu můžeme poslechnout ve formátu mp3. Spojení Suchařípova hlasu s Váchalovou knižní variací na různé pokleslé krváky a dobrodružné příběhy lidového čtení, v níž se to hemží nemanželskými dětmi, tajnými chodbami, zákeřnými vrahy a spikleneckými spolky, je geniální. Suchařípa text knihy podává charakteristickým „faunovským“ projevem, který souzní se záměrně přehnanou insitností Váchalova textu. Někdy přednes připomíná excitované kázání samozvaného proroka, někdy deklamování podivínského ochotníka a jindy žlučovité vyprávění z hospody po zavírací době. Váchalova exploatace brakových žánrů je tedy interpretována nadmíru povolaně, na mnoha místech se nelze ubránit výbuchům smíchu. Nahrávka románu bohužel není kompletní, ale díky značně koncentrovanému ději jednotlivých epizod to zas tak nevadí. Na všechna důležitá místa se dostaneme: do hampejzu, mezi piráty, do pitevny, do kavárny Germania i mezi lapiduchy v blázinci doktora Řimsy.
Karel Kouba