Obrazy mediálního magnáta Ruperta Murdocha vyslýchaného poslanci britského parlamentu obletěly celý svět a přenášela je i jeho vlastní média. Informační diktát vládne i nad těmi, kdo vlastní televizní stanice nebo tiskoviny. Jakkoli totiž v dnešních masových demokraciích panuje mýtus o nepřiměřeném politickém vlivu médií, jejich moc je (podobně jako moc zákonodárná) neosobní.
Politické ambice a korupční potenciál soukromých médií jistě nelze podceňovat. Připomeňme si například současnou Berlusconiho mediálně politickou mašinerii nebo otevřený pakt mezi bývalým ředitelem televize Nova Vladimírem Železným a stranickým vedením ODS na přelomu tisíciletí. Ve skutečnosti je ale mediální moc obecně přeceňována a mezi politickou a mediální realitou existuje podstatný rozdíl. Důkazem je například skutečnost, že v mediálně pravicové české společnosti mohly pohodlně vládnout sociálnědemokratické vlády.
Na politickém mýtu o mediální moci je tak nejzajímavější schopnost masmédií vyvolávat skandály, které se valí veřejnou sférou bez ohledu na to, jestli se jedná o politiky, mediální šéfy, fotbalisty nebo herečky. Skandál může dokonce sloužit jako kritérium otevřenosti demokratické společnosti. Kde chybějí skandály, tam zpravidla chybí svoboda projevu a panuje nekontrolovaná moc. V tomto smyslu mají i bulvární média svou nezastupitelnou roli v každé otevřené společnosti. Proč nás ale skandály současně tak znepokojují a proč se pohoršujeme, když sledujeme nebo čteme o jiných osobách informace, které nám měly zůstat utajené? Proč jsou některé skandály „prospěšné“, zatímco jiné „nechutné“? Proč jim přisuzujeme nejen politický, ale především morální význam? Existuje rozdíl mezi odhalením sexuálního styku politika s pokojskou a odhalením jeho přátelských styků s obchodníky, jejichž zájmy prosazuje i z titulu svého úřadu? A proč vůbec chápeme politickou korupci jako problém morální, takže potom naopak i ty nejsoukromější aféry posuzujeme z hlediska „veřejného zájmu“?
Důležitost, jakou v dnešních demokratických společnostech přisuzujeme mediálnímu skandálu, nakonec jen svědčí o tom, že morálka je vyšším stupněm pokrytectví, bez kterého by se každá společnost rozpadla. Kořeny moderního společenského skandálu musíme hledat v romantismu a jeho zdůrazňování všeho, co je osobní a autentické, a co je proto také morálně dobré. Jak ovšem víme, politické volání po autenticitě zpravidla končí v teroru, který slibuje vymýtit všechno špatné a který z politických oponentů dělá nositele zla a nepřátele lidstva. Moderní morálka musí potom reagovat na destruktivní sílu tohoto volání po autenticitě, aby se co nejvíc omezilo společenské „vymítání zla“. Řešením je ustavení systému neosobních hodnot, kterými se všichni máme řídit a které z dobra vytvářejí obecnou kategorii. Nezáleží už na tom, jestli se těmito hodnotami skutečně řídíme, ale jestli ve společnosti platí. Namísto teroru autenticity nastupuje morální pokrytectví – a jedním z jeho nejvýmluvnějších příkladů jsou právě bulvární média a jejich skandalizační praktiky. Sami se tak snadno smíříme s tím, že na silnici jezdíme rychleji, než je povoleno, nebo že máme milenky, ale když se to samé dočteme o populární zpěvačce nebo policejním řediteli, připadá nám to skandální a voláme odpovědné osoby nebo rovnou celý svět k nápravě.
Morální pokrytectví je základem civilizace, ale na rozdíl od Rousseaua bychom se tím neměli znepokojovat. Jedná se o tzv. paradox čistoty, v němž se poctivost osobního názoru a jednání považuje za úhelný kámen veřejného mínění, i když je patrné, že politické otázky nelze omezovat na otázky hodnot. Ti, kdo volají po morální očistě politiky, nakonec vždy sledují politické cíle. Navíc vystupují v roli pokrytců, kteří se stavějí na stranu dobra, i když dobře vědí, že i u nich mohou média kdykoli objevit nějaké jiné morální poklesky. Oběti veřejných skandálů tak nejsou oběťmi své morální pokleslosti, ale politického boje. Také proto se politici zpravidla tolik bojí moci masmédií a volají po jejich větší odpovědnosti a po regulaci, kterou si ovšem představují především jako jejich politickou kontrolu. A Murdochův skandál, jak ukazují útoky jeho obchodních i politických protivníků, není výjimkou.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.