Jan Pfeiffer
Za zády se rozprostírá tušená krajina
Galerie Kostka, MeetFactory, Praha, 21. 7. – 7. 8. 2011
Z prostorné krychle galerie Kostka vymezil Jan Pfeiffer úzký průchod, kterým vede diváka do temné místnosti a pak pomocí vyznačených otisků nohou až doprostřed světlého kruhu promítaného na podlahu. Obvyklá realita se v této intimní projekci pro jednu osobu převrací. Zorné pole diváka je ponechané prázdné, náznak pohybu, děje, načrtnutý v černobílé kresbě, se odehrává ve výseči kruhu za jeho zády. Aktuální videoinstalace pokračuje v autorově zkoumání vztahu člověka a prostoru. Vztah, kterému se nelze vyhnout a jehož prožívání ovlivňuje naše fyzická determinace i sociální automatismy. Jan Pfeiffer, výrazná postava současné výtvarné scény, spoluzakladatel malostranské galerie Pavilon, se pokouší „rozklíčovat“ utváření míst, aby pochopil, jak se v nich žije. V projektu Zkratky zaznamenával cestičky, které si lidé vyšlapávají v parcích, a poté jim na cedulích oznamoval, kolik času a kroků ušetří (při srovnání evropských metropolí se ukázalo, že se vyskytují ve větší míře v posttotalitních státech). Jak by to vypadalo, kdybychom opustili zavedené řády, ukazuje video Bez kontroly (poprvé promítané na Bienále mladého umění ZVON 2010). Urbanismus města plánuje postava se zavázanýma očima, intuitivně se posouvá k nepředvídatelným řešením. Projekt „Používejte stíny budov bez ohledu na to, co reprezentují“ nás inspiruje k tomu, abychom „ve stínu“ dominant nezůstávali pasivní a naopak je využili k vlastním potřebám (jak předvádí sám autor, třeba ke čtení na dece ve stínu Internationalu).
Martina Faltýnová
Václav Havel
Vernisáž. Anděl strážný
CD, Radioservis 2011
Pro Centrum Paraple vydal Radioservis cédéčko obsahující dvě jednoaktovky Václava Havla. Známější Vernisáž byla natočena v roce 1992. V režii Lídy Engelové tu Bedřicha (v podání Jana Hartla) moří svým spořádaným životem a vzorovým vybavením domácnosti Michal (Tomáš Töpfer) a Věra (Helena Friedrichová). Snaha předvést se v tom nejlepším světle a přitom občas ponížit návštěvníka jeho domnělými problémy je vskutku skvělým příkladem absurdního divadla. Zatímco hostitelé všemi těmi superlativy postupně odkrývají svou vnitřní prázdnotu, pozvaný se pokouší co nejrychleji a nejslušněji ze zatuchlého bytu vycouvat. Kolik se toho vlastně změnilo? Příliš ne, snad jen že majitelé velkolepých sídel dokážou ještě lépe využít stávajícího systému. Prázdnota zůstala. Nepříliš známá je hra Anděl strážný, jejíž nahrávka vznikla již v roce 1968. Spisovatel Vavák (Jaromír Hanzlík) má také neobvyklou návštěvu. Nezvaný host (Jiří Sovák) se od počátku v cizím bytě chová jako jeho majitel. Postupně se ukazuje, že je to zřejmě agent StB, nasazený na spisovatele. Název dramatu je zároveň jménem Vavákovy hry, nezvaný host je pak hlavním hrdinou, který jako anděl strážný dohlíží na to, aby byl autor v bezpečí, tedy držel hubu. Hru zrežíroval Josef Melč. Škoda, že CD vypadá spíše jako reklamní produkt (včetně reklamního banneru, který zabírá skoro čtvrtinu zadní strany přebalu). Hry i jejich rozhlasové adaptace jsou ale skvostné.
Jiří G. Růžička
František Černý
Portréty pražských herců slovem a karikaturou
Editor Jan Dvořák
Nakladatelství Pražská scéna 2010, 244 s.
Kniha obsahuje medailony českých herců v časovém záběru od první generace Národního divadla (Mošna,Vojan, Kvapilová) po herce dozrávající v 50. a 60. letech minulého století. Texty vznikaly příležitostně k životním datům umělců nebo jako kritiky konkrétních inscenací. Zčásti byly publikované v dobovém tisku (a v autorově knize Pozdravy za divadelní rampu, jež se však v roce 1971 pro výskyt některých tehdy nežádoucích jmen nesměla dostat ke čtenářům), zčásti se objevují poprvé až zde. I když se František Černý (1926–2010) považoval víc za historika divadla než za kritika, kritický spár nezapřel. Měl schopnost literárně přetavit jedinečný divácký zážitek, a tak alespoň něco uchovat z prchavého hereckého výkonu. Rovnocennou složkou knihy, která se nedá přehlédnout, je výtvarný doprovod textů. Hoffmeisterovy, Muzikovy a Bidlovy karikatury, byť stokrát zhlédnuté, neomrzí. Objevné jsou kresby A. V. Hrsky (E. Kohout), J. Šímy (Nataša Gollová) a Z. Rykra (Andula Sedláčková). Hodně autor vytěžil z koníčka herců-kreslířů (M. Nesvadby, V. Bičíka a J. Šaška). Málo známé jsou Haďákovy portréty Josefa Kemra a Miloše Kirschnera se Spejblem a Hurvínkem a litografie F. Škody zpodobující Marii Vášovou (škoda, že nemohla být reprodukována barevně). Spíše úsměvný je pokus o kreslený autoportrét Jana Třísky z roku 1990. Předmluvu, sumarizující význam Františka Černého pro českou teatrologii, napsal Adolf Scherl, doslov o výtvarném tématu knihy Věra Velemanová.
František Knopp
Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu
Autorka koncepce Hana Rousová
Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna, 26. 5. – 25. 9. 2011
„Zkušenosti, kterých se budu dovolávat, nejsou, nebyly a nebudou nikomu platné, protože nejsou platné ani mně samotnému.“ Věta Jana Hanče vytištěná na zeď nad obrazy úzkosti, marnosti, němoty zastřešuje ostatní výborně vybrané citáty z literatury dobové i dobou objevené (Mácha, Rimbaud, Orten, Blatný, Chalupecký, Kolář, Kainar, L. Kundera, Havlíček, Effenberger). Expozice českého umění let 1938–1948 v Městské knihovně je jeden z kurátorských výkonů roku: hutnost (na několik hodin), koncepčnost (především mladí umělci; doprovodné texty a katalog bez vaty), objevnost (cokoliv od Václava Chada, kresby Olgy Čechové a Čestmíra Kafky, Václav Bartovský, méně známé kusy Jana Baucha, obraz Společnost od Karla Součka, autorské knihy Jindřicha Heislera a spol.), kontext (fotografie z nacistických oslav v pražské Lucerně, z bombardování Prahy, vyhlášky, seznam zvrhlých malířů pro ministerstvo školství a lidové osvěty, rozkrytá propaganda včetně výstavy Zotavení a pohostinství v Čechách a na Moravě, 1942), rozevřená struktura (prolínání asi dvaceti soudržných motivických oddílů), interpretační podrývavost (část Kýč a umění), důvtip (replika pařížské výstavy z roku 1946, filmové cover verze surrealistických fotografií v podání Zbyňka Baladrána a Evy Jiřičky; citace výstavních postupů). Kromě Hany Rousové se podíleli: Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Milan Pech, Anna Pravdová, Lucie Zadražilová.
Karel Brávek