Při nedávné cestě na Vysočinu jsem v BBC zaslechla paní Lucy Kellawayovou, vysvětlující (patrně jí vynalezený) termín worlidays. „Je to trochu jako prázdniny a trochu jako práce,“ říkala. Worlidays (což by se dalo přeložit trochu legračně jako prácniny) jsou prý budoucností všech profesionálů. V jejím případě to funguje třeba tak, že vstane, vyřídí pár e-mailů a jde na procházku k moři, pak píše článek a přitom sedí pod stromem s výhledem na říčku. Při práci si prý odpočine daleko lépe, než kdyby seděla někde v dešti s unuděnými teenagery (tím asi měla na mysli své děti). O něčem takovém jsem přemýšlela asi před měsícem cestou na prázdniny – ehm, spíš prácniny –, zlobíc se nad tím, že se mi zase nepovedlo nechat notebook doma, neb jsem ještě ve vlaku na poslední chvíli dopisovala článek. Teď už vím, že pro můj stav existuje odborný termín. Navíc je to, navzdory běžným představám, prý docela zdravé. Že by lék na přepracovanost spočíval v dobrém výhledu?
L. Dolanová
„A tak se jen modlím za její duši, která je až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje – kéž pro ni toto překvapení není příliš tvrdé a nemilé,“ zakončil teolog Tomáš Halík Modlitbu za Jiřinu Švorcovou, uveřejněnou v Právu. Kdyby se držel starozákonního oko za oko, zub za zub, určitě by vyvolal spoustu nevole, ale aspoň by ho nikdo nemohl podezírat, že svou radikální demonstrací křesťanské lásky zneužívá mrtvolu. Aby se mu to jednou – až přijde jeho čas – nevrátilo: Co když místo do nebe vstoupí do panelákového bytu, z kuchyně ho místo anděla přijde přivítat Jiřina Švorcová a v křesle nebude sedět Bůh, ale Jaroslav Moučka a řekne: „Tak, Tomáši, nebylo to špatný, ale nebylo to ani dobrý. Co mi k tomu řekneš?“
k!amm
Jedni z nejlepších tanečníků, jaké jsem kdy viděla, patřili k Madonnině company na jejím prvním pražském koncertu. Přesní, gumoví, vytrvalí, krásní – v jistém smyslu fyzicky ideální tvorové, po nichž v čistě uměleckých projektech ani netoužíme, přesto jsou fascinující. Jako oživlé antické sochy. Pro své další turné bude tahle perfekcionistka hledat tanečníky „z ulice“ – klubisty, kteří ji přesvědčí svým pohybovým uměním. Spojila se při tom se známou značkou vodky, takže jde o klasický promyšlený globální marketing. Zároveň jsem ale na její úlovky obého pohlaví upřímně zvědavá.
J. Bohutínská
Nedávno skončila v Brně výstava Sochy v ulicích. Nejlepší z komentářů napsal jakýsi M. K. na jednom webu o umění. Šlo o performanci Michala Škody (Bílá, 2011), spočívající v nabílení podchodu ve vyústění ulic Dornych a Křenová, sousedícího s budovou Městské policie. M. K. vysvětluje poděkování kurátora expozice Karla Císaře policii („Práce vznikla díky laskavé podpoře uživatele budovy Městské policie, která poskytla tento prostor s vědomím, že proměna tohoto místa může některé obyvatele Brna provokovat k negativním projevům vůči provedené ,bílé‘ rekonstrukci.“). Kurátor prý záměrně volil devótní výrazy asociující děkovná poselství komunistické straně a vládě a do velkého M ukryl poselství o kontinuitě restriktivních složek. Nabobtnávání moci, pokračuje M. K., o to víc vynikne na místě, v podchodu je totiž kamera, která jakékoliv choutky na ničení řádné výmalby silně redukuje; přesto se to nad kamerou podařilo aspoň jiřičkám. Pošpiněná bílá se tak stává pravým obrazem současnosti, kdy se umělci, kurátoři a publicisté marně snaží vymanit z nánosů špíny socialismu, kterým se obalili buď v době dospívání v případě těch starších, nebo prostřednictvím neodhoditelné sítě svých, za socialismu často prominentních rodin. Tak končí tato interpretace a mně je líto toho podchodu.
A. Krajkovičová
Tenhle jazykový proud Portálu české literatury, řízeného a administrovaného Literární sekcí Institutu umění, mám nejraději: „Kreativní kurz naučí tvořit podle amerického bestselleru. Iveta Havlová, koučka kreativity, zve lidi s láskou ke psaní na intenzivní 12-ti týdenní kurz odblokování kreativity v angličtině. Podle bestselleru Julie Cameron. Kurz startuje 26. září na Praze 1.“
K. Brávek
Na vyhřátých ulicích je městské obyvatelstvo ještě sužováno létem, ale ve stínu větvoví vzrostlých stromů, z kterých se tu a tam váhavě snese uschlý list, je už znát podzim. Ztichlým areálem Olšanských hřbitovů s kolečkem, lopatou, smetákem a hráběmi postupují zametači prvního spadaného listí. S romantickým dekorem tlumených barev omšelých náhrobků, zřícených zídek a sentimentálního břečťanu už z dálky kontrastuje veliká žlutá igelitka. Zálibně rozeznávám cinkání prázdných pivních láhví. Poklidná práce, říkám si, aspoň pokud neprší! Nenáročné pohyby lenivých paží, oddech na příhodném náhrobku. Teprve pak si lépe prohlédnu své nové společníky: stárnoucí trpaslík bez ustání trápí svůj hltan, chrchlá a uprostřed 8. odd. V. hřbitovní části si hojně odplivuje. Jediné, čemu se vyhýbá, je zrzavý vousáč v maskáčích, pán lahváčů. Nakonec se frankensteinovskou chůzí s tělem dozadu zpoza pomníků, za nimiž ulevil svému měchýři, vynořuje bledolící mladík. Usedá na hrob a ptá se trpaslíka: „Co bys dal svojí holce, kdyby jí bylo třicet? Já vím, ty bys ji plácal klackem po hlavě.“ Zakrnělec mlčky přikývne. Kdo by se pod mohutným obeliskem Tyrše a Fügnera aspoň na chvíli nezasnil?
O. Klimeš