Conan The Barbarian
Režie Marcus Nispel, USA, 2011, 110 min.
Premiéra v ČR 18. 8. 2011
Sword and sorcery, barbarská odnož fantasy žánru, není zrovna v kursu. Dnešku vládnou všemožné variace na velké epické příběhy po vzoru Tolkiena, povětšinou v dětské či mládežnické verzi. Snaha oživit jednoho z čelných zástupců „meče a magie“ tedy vyvolávala už předem rozpaky. Kombinace steroidového Rakušana Arnolda Schwarzeneggera, pravičáckého milovníka zbraní Johna Miliuse a „ducha doby“ ve filmu Barbar Conan z roku 1982 je dnes prakticky nenahraditelná. Marcus Nispel sliboval větší věrnost předloze, povídkám Roberta E. Howarda, v nichž se vše točí kolem jednoduchých hrdinů, soubojů a nadpřirozena. Nutno říci, že příběh je ještě jednodušší než v původním filmu a soubojů také není málo. Jenže i přes líbivé lokace, vyvolávající v mysli nostalgické vzpomínky na staré fantasy ilustrace na hranici kýče, tu něco chybí. Nejenže Milius uměl vyprávět obrazem, hlavně dokázal namíchat směs barbarskosti a laciného lyrismu s opojnou přesvědčivostí. Nispelův Conan je sice pozoruhodný tím, že v áčkovém rozpočtu hrdě nese béčkovou standartu, ale i přes Rkový rating je tu násilí příliš uhlazené a nahota sterilní (a je jí proklatě málo). I v případě, že nadbytečné věty ilustrující, co se děje na plátně, jsou záměrné, a neuskutečnitelné skoky mezi známými místy conanovského univerza jsou sebevědomou známkou brakovosti, výsledkem není provinilá rozkoš, ale rozpaky z hlouposti a kompromisů, okořeněných sem tam povedenou scénou.
Tomáš Stejskal
Kovbojové a vetřelci
Cowboys and Aliens
Režie Jon Favreau, USA, 2011, 118 minut
Premiéra v ČR 25. 8. 2011
Zkusíte-li si podle názvu tohoto filmu střelhbitě představit, o čem by tak mohl být, bohužel budete mít pravdu. Obyvatelé Divokého západu jsou překvapeni útoky mimozemšťanů a posléze se jim rozhodnou postavit. To je celé. Jediný spoiler, kterého se lze dopustit, je informace, zda uspějí. Zkuste hádat, můžete dvakrát. Přehnaná přímočarost by sama o sobě nemusela být negativem, po čem však téma, křížící dva tak vzdálené filmové žánry, přímo volá, je nadhled a vtip, a právě ty Kovbojům a vetřelcům chybějí. Přitom oba hlavní představitelé, Daniel Craig a Harrison Ford, mají díky svým nejslavnějším postavám Jamesi Bondovi a Indianu Jonesovi s balancováním na hraně vážnosti a humoru značné zkušenosti. Jalově toporným dialogům, jejichž trapnost ještě rozdmýchal nepodařený český dabing, se sice možná zasmějete, ale jde jen o kouzlo nechtěného. Otázkou je, proč pod scénářem nacházíme jména hned šesti autorů, když se výsledku jejich kolektivní tvorby nedostává ani překvapivého syžetu, ani poutavých postav. Podobně nepochopitelně naddimenzovaný je rozpočet: snímek stál údajně 160 milionů dolarů, ovšem na plátně ta suma není vidět. Vizuálně atraktivní sci-fi lze pochopitelně natočit za mnohem méně (například District 9 ani ne za pětinu). Většinu peněz nejspíš spolklo obsazení velkých hereckých hvězd a na speciální efekty zbyly jen drobné, takže nakonec to není ani podívaná.
Jakub Pech
Hroch
Režie Karel Steklý, ČSSR 1973, 95 min.
DVD, Levné knihy 2011
Opusťme stále dokola omílané bonmoty, které hodnotí politickou burlesku Hroch jako nejhorší film v dějinách české kinematografie, ostatně podobné absolutní soudy jsou vždy podezřelé. Oprosťme se od toho, že většina postav, scén i reálií se snaží humorně – a zároveň dost zoufale – variovat a parodovat konkrétní události provázející Pražské jaro (zmiňme jen, že hlavní negativní postava politika Borovce zde jasně odkazuje na Dubčeka), a ponořme se do filmu jako onen titulní sudokopytník do bazénku v zoo – bez předsudků, bez iluzí a hlavně s patřičnou dávkou zvrácené rozkoše. V Hrochovi z roku 1973 má totiž náš film svérázného zástupce psychedelické kinematografie se značně surreálným základem. Považte sami: gumová atrapa hrocha, která v pavilonu zoologické zahrady, jehož stěny jsou vyzdobeny variacemi na pralesní obrazy Henriho Rousseaua, spolkne bankovního úředníka jménem Hroch. Tomu se v útrobách jmenovce zalíbí a začne odtamtud promlouvat. A toho se chytnou populističtí politici, protože „hroch je náš společný tank, převálcuje cenzuru na kaši“. Scény hmatatelně překypují jinotajností, která je ovšem tak komplikovaně zašifrovaná, že její význam může být prakticky jakýkoliv. Navíc jejich sled budí zdání náhodného zřetězení, takže v důsledku by vytvářely stejně dobrý děj i v úplně jiném pořadí. Když ke vtipům typu: „,To je hroch?‘ ,Ovšem.‘ ,Ale zpívá jako kráva!‘“ připočteme hudbu, která jednou vychází ze soft jazzu, podruhé z psychedelického popu, můžeme jen litovat, že ve filmu chybějí drogy. Hroch promluvil a svět se zachvěl!
Karel Kouba
Purling Hiss
Lounge Lizards
Mexican Summer 2011
Americký hudebník Mike Polizze, tvůrčí jádro skupiny Purling Hiss, provokuje ke stále stejné otázce: kolik času zabere normálnímu člověku zaměnit v názvu skupiny P a H? Vůbec žádný čas. Obě znění jsou stejně výstižná, přesmyčka jen upřesňuje oficiální verzi. Hučící šum, variující posedlost současné indie scény špinavým zvukem, poskytuje Chrlícím chcankám vhodný kontext. Spíš než o hru významů jde o vytváření nepořádku, o radost ze zvrtnutí. Po třech albech, která si Polizze nahrál sám, se nyní Hurling Piss změnili v trojčlennou kapelu, pořád ale platí, že mísí psychedelii s punkem sedmdesátých let a výsledný zvuk připomíná kazeťák puštěný v koupelně. Pro bližší charakteristiku postačí špinavé hadry a kus molitanu. Produkce slouží jako vycpávka, dunění a nekonečné vrzání kytary lze snadno nahmatat. Jestli se přitom dotkneme nové záliby nebo ztraceného kusu sebe samých, je celkem jedno. Co totiž může být rockovější?! (Tahle otázka se opomíjí.) Na svůj čtyřstopák nahrávám už dvanáct let, takže se prostě vezu po proudu, říká Polizze o zdrojích své tvorby. A jak jinak ji také chápat než jako proud podvědomí? Abychom mohli říct, co zde znamená rock, potřebujeme v okamžiku, kde se hudba hroutí sama do sebe, hlubinnou archeologii vyvřelin naší deformované emocionality. Úmorně opakované riffy a ubíjející rytmické postupy byly už odehrány. Zbývá tělesná energie, s mastnými vlasy na prvním místě, a škála špíny, z které se lehkost přehrávání pozvedá jako psychologická kategorie.
Billy Shake Jr.
If, Bwana
16 Live / Cicada #3
VUZ Records
Newyorčan Al Margolis – skrývající se za podivným jménem If, Bwana – je na hudební scéně přítomen již od počátku osmdesátých let, kdy o sobě dal vědět coby hybatel kazetového vydavatelství Sound Of Pig, jež po desítkách vydaných titulů přejmenoval na Pogus. Zajímá jej svět přesahů vážné a neartificiální elektronické avantgardy a sound artu… a občas si zahraje na baskytaru v punkové kapele. Třípalcové CDR 16 Live / Cicada #3 si ale nevydal sám, nýbrž jej poskytl německým VUZ Records. Na disku vydaném v 66 kusech najdeme dvě stejně dlouhé, desetiminutové skladby, na nichž se zvuk Margolisových terénních nahrávek a elektroniky proplétá s trombónem skladatelky a interpretky soudobé vážné hudby Monique Buzzarté. 16 Live je pestře bublající ambientní močál, v němž se trombón vynořuje z nezahlcujícího bahna v podobě krátkých motivků, přefuků a „lapání po dechu“. Následující Cicada #3: Buzzarté Version je dalším přepracováním Margolisova neustále se vracejícího tématu – evokace přitažlivého, těkavého a zároveň neodbytného bzukotu cikád. Nejsugestivněji zní asi výchozí, čistě elektronická verze, trombón ale dění v korunách stromů nijak neubližuje, pouze připomíná, že koruna má své podzemní zrcadlo v kořenech. Příjemná margolisovská marginálie, novicům ve světě If, Bwana ale doporučuji vyhledat některé z pogusovských dlouhohrajících alb či reedici dvacet let starého elpíčka Wah Yu Wan vydanou v těchto dnech – pro změnu na kazetě – rovněž značkou VUZ.
Petr Ferenc
IQ + 1
Tváří v tvář
Self-released 2011
Ačkoli by se pod zkratkou IQ + 1 mohlo skrývat leccos, nemusíme mít obavy, že by se nás tento improvizující sextet, vzešlý z operací na půdě komunikačního prostoru Školská 28, snažil poučit. Ve třech elektro-akustických kompozicích nám dokazuje, že sejmutí ostrozrakých brýlí vede k intuitivnímu vnímání hudebního časoprostoru. Jak obal napovídá, statické konstrukce začínají vířit, prostory se prolínají. Doporučení poslechu ve sluchátkách odkazuje k pozorování mraveniště, ne však z ambientního povzdálí, ale zcela v jeho hmotě a rytmu, bez nebezpečí nepřetržitého předráždění kyselinou. Logika operujícího sexteta je daná počátečním tichem a možností prolnutí různorodých světů, aby se však hra nestala pouhým zákrokem, musí být zachována bledost barevnosti – možnost prostupu. Z akce najednou přestává být jasné (začíná být lhostejné), zdali Sova operuje Blažeje nebo jestli jsme se my stali Štrosmajerem. A pokud se ozve dění narušující cinkot nástrojů, pak je zahaleno v oslnivou zář reflektoru. Soustředění je zde stejně důležité jako otírání potu z čela. I když by se mohlo zdát, že je prostor zvukově přeplněn (od cella přes korgy až po tanec), nikdy nenastane přesycení vedoucí k tříštění. Hráči jsou si moc dobře vědomi, kolik tváří stůl snese a za jakých okolností nastane to, oč jim jde. Stav, kdy – jak sděluje průvodní text – není třeba slov, není třeba ničeho, pouze ticha na začátku. Svůdnost těchto bledých operatérů spočívá v tom, že se dívají do tmy: je tak barevná.
Patrik Rameno