Píle
Galerie U Dobrého pastýře, Brno, 31. 8. – 12. 10. 2011
Umělci ze sdružení P.O.L.E. připravili projekt, jehož tématem je metafora včelí píle (viz včelí A2 č. 16/2011). Tereza Stejskalová v průvodním textu Zkažené včely zmiňuje Bernarda Mandevilla, jenž zironizoval představu včelí komunity jako vzorného společenství. Výstava se však snaží oživit pozitivní včelí předobraz. Včelu jako symbol pracovitosti, spolupráce a solidarity připomíná instalace představující dělnické družstvo Včela, které se v meziválečném období věnovalo výrobě a prodeji potravin, kulturní a osvětové činnosti a sociální práci. Jeho neslavný konec v devadesátých letech jako by potvrzoval Mandevillova slova o neslučitelnosti včelího ideálu s kapitalismem. Stejskalová zmiňuje i smutný konec pařížské umělecké kolonie z počátku 20. století La Ruche (Úl). Do těchto reálií jsou zasazena nová díla: Au But (Do cíle) je fotografie „sousoší“ nahých mladíků s roztaženýma rukama na louce (na místě bývalé kolonie). Důležitou součástí výstavy jsou objekty z Machova včelína v Krušlově – úl, portréty včelařů a malby amerických a ruských úlů. Nový film Roj v zrnivé projekci zobrazuje ve smyčce akci dvou postav na louce; Akce s úly je fotozáznam ze spikleneckého poměřování úlu; audiopohádka O jednom napraveném království vypráví, jak včely potrestají zpupné panstvo a lid si z dobrého hmyzu vezme příklad. Audioinstalace Honey (od The Bureau of Melodramatic Research), umístěná na toaletách, je složená z audionahrávek, v nichž se ozývá oslovení honey. Pozitivní obraz včel (a s nimi lidí) je zachráněn.
Lenka Dolanová
Vladimír Merta
Malby větrem
Galerie NoD, Praha, 1. 9. – 25. 9. 2011
Vladimír Merta, konceptuální umělec a vůdčí osobnost ateliéru Environment na brněnské Fakultě výtvarných umění při Vysokém učení technickém, známý tvůrce mnoha objektů a instalací pro galerie i plenér (v osmdesátých letech se aktivně zapojil do proudu akčního umění), také maluje a kreslí. Svá nejnovější plátna právě vystavuje v pražské galerii NoD. Do jaké míry se může považovat za jejich původce, je však otázka. Štětce totiž nevedl rukou, ale zavěsil je na speciální konstrukci a tahy tvořilo samovolné působení větru. Přesto měl proces z větší části pod kontrolou: určil kompozici, barevnost a chvíli dokončení. Zprvu vznikaly tušové vrstvené kresby, později velké vícebarevné obrazy. Vladimír Merta zkoušel už dříve, jak to vypadá, když kresbu vytvoří pohyb papíru upevněného na desce plující na vodní hladině, na výstavě Veřejná geometrie ve Špálově galerii zase „kreslil“ pivem zachyceným v průhledných plastových trubkách. Třebaže sám koncept, který vznikl, když autor přemýšlel, jak nejvýstižněji ilustrovat básnickou sbírku Jana Opolského Staré lesy, působí dost křečovitě, výsledné práce takové nejsou. Přes nápadnou estetičnost neztrácejí svou sílu, divokost záznamu. Ta přichází nečekaně, jak dokládá i vyprávění autora. Poté, co si jednou po několikahodinové nečinnosti živel dovolil napomenout, „že se fláká“, zvedl se vítr takové síly, až mu odnesl část střechy. Po zkušenostech s větrem-umělcem s určitostí říká, že vítr není něco, ale spíš někdo. Po zhlédnutí jeho výtvorů tomu nemáme důvod nevěřit.
Martina Faltýnová
Nikolaj Vasilijevič Gogol
Revizor
CD, Radioservis 2011
Po otevření decentního digipacku člověka zarazí nevkusná koláž s dívkou a květinami ve tvarech různých uměleckých předmětů. Slečna „ví, kde kvete kultura“, a tak „jde svou cestou“. („Jdeme do hloubky i do šířky, díváme se na vše zblízka i s odstupem.“ – Český rozhlas.) Rozhlasová nahrávka Gogolovy hry Revizor vznikla v normalizačním roce 1973 v režii Jiřího Horčičky a Chlestakova tu ztvárnil Václav Postránecký. Posluchač si spíš než v Rusku devatenáctého století připadá jako u nás v uvolněných 60. letech, když líný, vychytralý a především správně buranský Chlestakov znemožňuje jednoho vesnického pohlavára za druhým. Vedle dokonalého ztvárnění modelu potěmkinovské vesnice funguje Gogolova hra i jako kritika rozbujelého systému státní byrokracie, prolezlého poklonkováním a korupcí. Pro aktuální příklady nemusíme chodit daleko. Taková Sazka potřebovala svého revizora, i kdyby falešného, už dávno. Horčička hru v začátku rytmizuje s použitím hudebního doprovodu Josefa Pecha, dále už si vystačí s přesně se prolínajícími hlasy herců. V roli policejního direktora exceluje Martin Růžek, dále uslyšíte Zdeňka Dítěte, Růženu Merunkovou nebo Václava Vydru staršího. Pro inscenaci byl použit dnes už zastaralý překlad Bohumila Mathesia v úpravě Kristiána Sudy. Rozhlasová hra má téměř dvouhodinovou stopáž, což je moc na jedno CD a zároveň málo na formát MP3, a tak v krabičce najdete dvě klasická CD.
Jiří G. Růžička
Svět a divadlo 4/2011
Nejnovější číslo SaDu přináší sondy do regionů i zahraničí. Publikuje hru slovenské dramatičky Zuzy Ferenczové Problém a k ní otiskuje také interview s autorkou (vedl ho šéfredaktor Karel Král), které je poměrně pesimistickým obrázkem slovenského dramaticko-divadelního dění. V části časopisu Mámení mýtů a Buran jsou k nalezení texty věnující se brněnskému divadlu – například nahlédnutí do dílny Buranteatru od Radky Kunderové. Pod hlavičkou Šílený s hledačkou následují profilové články o režisérovi Janu Fričovi (od Kateřiny Veselovské) a režisérce Petře Tejnorové (od Josefa Rubeše). Marie Zdeňková se o kus dále věnuje MeetFactory a Michalu Pěchoučkovi, který překračuje hranice uměleckých druhů a promíchává výtvarné umění s divadlem. Vojtěch Varyš se v článku Zloun z Loun (v části časopisu Bam a buch z českých luh) trefuje do Miroslava Bambuška, jenž podle něj „v sobě spojuje nebezpečnou oslavu násilí a podporu rychlých a jednoduchých řešení“. Lenka Dombrovská píše o Bambuškově České válce v Divadle Na zábradlí (viz též A2 č. 14/2011) a bambuškovský exkurs pokračuje poznámkou k inscenaci od Jiřího Stránského. Přes politické divadlo se aktuální SaD dostává také k divadlu ve Vídni. Soubor důkladných textů (ze čtenářského hlediska někdy až pedantsky popisných) uzavírá tradiční kaleidoskopický výhled do světa (od Slovenska po Spojené státy).
Jana Bohutínská