Ad Pozdrav katolickým buznám (A2 č. 18/2011)
Polemiku kolegy Slačálka oceňuji jakožto jednu z nejinteligentnějších a zároveň nejslušnějších, jaké se na mou adresu kdy snesly. Pouze a právě proto odpovídám.
Ondřej Slačálek má pravdu, pokud jde o riziko „dvojího metru“, jež člověk klade na témata, která se ho osobně týkají, a na ta ostatní. Některé „ostatní“ mé názory, v článku reprodukované, však musím upřesnit.
Za prvé, pokud kritizuji gender studies (a všechno akademické revolucionářství a dekonstruktivismus), pak proto, že se v nich někdy podivně mísí dvě roviny – občanský aktivismus a akademická odbornost. Obé má svůj smysl, ale to první nesmí nahrazovat to druhé. A tento požadavek kladu o to striktněji i na témata, jež se mě osobně týkají. Vždycky říkám studentům, kteří chtějí psát něco o homosexualitě: NEJDŘÍVE musíte umět nějaké pořádné řemeslo (historii, sociologii, kulturní historii atd.), a PAK se s ním věnovat tématu. Ba, abych parafrázoval citát, kolegou Slačálkem ze mne vytržený: Homosexuálové, kteří něco umějí, to dělají – vědu, politiku či umění. Homosexuálové, kteří nic neumějí a jsou ambiciózní, dělají gay studies.
Za druhé, pokud jsem ocenil knihu amerického „ultrase“ Pata Buchanana Smrt Západu a pokud často vyzdvihuji spisy různých reakcionářů – pak proto, že z jejich někdy extrémního úhlu pohledu lze zahlédnout leccos pravdivého, co se týče kritiky současnosti. Moderní reakcionáři bývají často mistry společenské kritiky. V České katolické literatuře 1918–1945 dokumentuji tuto tezi i na českých pravičácích předválečné éry: když vystihovali slabé stránky demokracie a liberalismu, byli často skvělí. Když se pustili do „pozitivních“ projektů, byla to obvykle katastrofa. A ostatně, copak moderní levičáci nečtou podobným způsobem i svého Marxe, ba Lenina, ba Mao Ce-tunga?
Za třetí, „indiánská říkadla“ a jiné „nezápadní“ a „nekanonické“ texty nechci nijak snižovat. Vadí mi však, když Zápaďané v okouzlení vším „jiným“ už neznají svoje vlastní velké texty, z nichž vyrostli, jimiž se po staletí napájel jejich jazyk a jejich myšlení. Neznám-li to vlastní – jak chci poznávat to jiné? Termínem Ondřeje Slačálka – na čem mohu seriózně zakládat svou empatii?
Martin C. Putna
Ad Bůh nás vyslal na misi (A2 č. 18/2011)
Antonín Tesař formuluje ve svém článku tezi, že české myšlení o komiksu už by se mělo oprostit od své neaktuální buditelské rétoriky a začít se věnovat kritickému psaní. Plně s ním souhlasím, přiznám ale bez okolků pocit nespravedlivého nařčení: překvapilo mě, když si coby pars pro toto současného reprezentanta českého komiksologického obrozeneckého písmáctví vybral zrovna mě.
Na základě mé ne zrovna nejzdařilejší rétorické figury (ale jen figury) o „čekání na první velký komiksový román“ coby „míhavý ideál“ buduje Tesař úvahy o protekcionismu, který prý ohledně domácí produkce v českém psaní o komiksu panuje, o nebezpečenství evoluční teleologické perspektivy a o tom, že snad coby horlivý buditel nábožně očekávám příchod „velkého českého komiksového románu“. Zvědavý čtenář nechť sám posoudí, nakolik text mé recenze komiksu Lucie Lomové Divoši (z něhož článek oněch několik vět bez kontextu vytrhává) prozrazuje tyto mé údajné neduhy a nakolik se jedná jen o směšné neporozumění, které svědčí spíš o Tesařově neochotě hledat vhodný materiál pro celostránkovou úvahu jinde než na stránkách zrovna nejblíže ležící tiskoviny.
Dovolte mi ještě krátkou reakci k jedné z Tesařových tezí obecně: sleduji české psaní o komiksu relativně pečlivě, ale o výraznějším nadržování komiksu domácímu příliš dokladů nenacházím. A nemám teď na mysli jen mé texty vlastní, tam nechť míru „chráněné dílny“ ohodnotí zvědavější čtenář sám, třeba když jen otočí stránku od rozebíraného Tesařova článku a najde si mou recenzi nedávné české komiksové Chyby, ale i recenzní a analytické texty kolegů. Mnohem častějším jevem je mediální nadreprezentace druhořadých až třetiřadých překladových prací: i tomu nejjalovějšímu superhrdinskému konzumu se dostane tiskového prostoru, o kterém by si mohla kupříkladu literatura nechat jen zdát.
A nejzvědavější čtenář ať ve volné chvíli provede významový rozbor Tesařova tvrzení, že: „Model velkého příběhu komiksu v Česku s sebou totiž nese určité prvky, které v momentální situaci působí spíš kontraproduktivně. Jedním z nich je podivná evoluční teleologická perspektiva, která chápe komiksovou scénu jako prostředí, jež se vyvíjí směrem k nějakému ideálnímu cíli (například velkému komiksovému románu). Dnešní komiksový trh u nás naštěstí směřuje spíš k McCloudovu ideálu žánrové a stylové pestrosti.“ Je totiž nesporně škodlivé vyvíjet se k ideálu, jak údajně tvrdí Kořínek. Ještě že se vyvíjíme k jinému ideálu, tomu Tesařovu (prý že McCloudovu). To jsme si oddechli.
Pavel Kořínek
Oprava
V článku Celibátem proti prostituci (A2 č. 18/2011) jsem špatně označila zdroj citovaného komentáře ke knize Michala Pullmanna Konec experimentu. Text jsem omylem přisoudila Ondřeji Štindlovi (který otiskl svůj sloupek s podobným závěrečným vyzněním v LN 7. 6. 2011). Autorem citovaných slov je však Jan Rejžek (LN 9. 6.). Oběma pánům a čtenářům se omlouvám.
Libuše Bělunková