Sérgio Sant’Anna
Noční let
Přeložily Pavla Lidmilová a Lada Weissová
Dybbuk 2010, 180 s.
Noční let je výbor povídek z různých etap autorova života, přesto souzvučných. Akustika díla napomáhá šířit ozvěny avantgardy, ke které Brazilec Sérgio Sant’Anna (nar. 1941) v sedmdesátých letech tíhl. S formou zachází uvolněně, povídky se liší vnitřními pravidly, například v Gorile se proplétají telefonní rozhovory, reportáže, televizní debaty, dopisy. Nepřehlédnutelné je téma smrti, jež přichází v různých podobách: úvahy o posmrtném životě, novinový článek o oběšené dívce, sebevraždy, setkání s tajemnou ženou, která prohlásí, že patří k mrtvým. Sant’Annu fascinuje „nerozlišenost“, „beztvarost“, ze které jsme vystoupili a do které se ponoříme. Příběh má zpravidla hravou kadenci, autor otevírá povídku jakoby nic, nevinně, žertovně, a končí závažným závěrem: jakmile se někdo vyjadřuje, protíná chaos a nastoluje odlišnost v nerozlišenosti. Pojmenováním se oddalujeme pojmenovávanému, vědění bude vždy dál, mimo náš dosah, mimo vyřčené slovo. Vypravěč se setkává s pocitem, že v něm žije někdo další, a to je vystupňováno k zhmotnění. (Někdo ve mně má myšlenky, které chci poznat.) Člověk, který proniká k tomu druhému v sobě, objeví zastydlé pocity, které se dostávají ven v deformované podobě. Rozbouřená touha, obsese, neklid. Lidé se proměňují, když si emoce přiznají. Postavy bývají opuštěné, často sužované svými chybami a nedostatky, a vysvobodí je (pokud něco, tak) láska. V tomto smyslu je láska jediným tématem v životě člověka.
Barbora Urmaničová
Willem Frederik Hermans
Už nikdy spánek
Přeložila Magda de Bruin Hüblová
Host 2011, 267 s.
Dílo nizozemského klasika (1921–1995) vychází v českém překladu s téměř padesátiletým zpožděním a na aktuálnosti mu to neubírá. Student geologie Alfred se kvůli disertaci přemístí z přelidněné holandské krajiny do nehostinných a pustých oblastí Norska. Jako nepraktický a nedostatečně připravený cizinec naráží na „překvapivou“ skutečnost: předpoklady hraničící s jistotou, které učinil za zdmi univerzity tisíce kilometrů daleko, absolutně neodrážejí realitu výzkumu. Pokud to nebudeme chtít chápat jako jednu z mnoha ironických hříček autora, pak je to pro každého, kdo jen trochu uvažuje, slabší místo příběhu. Nicméně viděno širší perspektivou je text nejen parodicky pojatá dobrodružná výprava, ale představuje též líčení touhy po uznání, jež by potvrzovalo oprávněnost vlastní existence. Čili hledání odpovědi na otázku: co dělat, když máme za sebou poslední zkoušku? Od toho se odvíjí styl. Reflexivní pasáže s opakujícími se myšlenkami na úspěch, jenž se vzdaluje, a dialogy o životě, které místy budí dojem programovosti, se střídají s detailním popisem nedotčené krajiny. Tato zdánlivě fádní struktura má nenadálý spád a na působivosti jí přidává i důvěrně zachycená studentská mentalita, ostrá ironie a toporné až groteskně působící postavy. Hermans tímto způsobem nečekaně citlivě odhaluje v krystalické podobě život, jenž není zopakovatelným experimentem, a tak „si nikdo nemůže vyčítat, že žije poslepu“.
Tereza Šnellerová
Robert E. Howard
Zpátky do temnoty
Přeložili Pavel Medek a Petr Onufer
Plus 2011, 208 s.
Robert Erwin Howard není zdaleka jen tvůrcem postavy Barbara Conana. Vytvořil řadu hrdinů, které namíchal do různých fiktivních dějin, geografií i nábožensko-mytologických systémů, jež se do určité míry překrývají se světem H. P. Lovecrafta. Svazek představuje tvorbu z let 1933–1936, kdy byl tento texaský spisovatel na vrcholu popularity (v roce 1936 pak ukončil život sebevraždou). Některé z povídek v českém překladu vycházejí poprvé. Fantastické a nadpřirozené motivy jsou zde často vetkány do historických kulis, od římské Británie po starý Sumer. Děj těchto akčních příběhů bývá místy předvídatelný, mnohé prvky působí jako klišé a přepjatě, takže namísto autorem zamýšleného hororového efektu a napětí se občas dostavuje (alespoň u dnešního čtenáře) pocit směšnosti. Jenomže ohrnutí nosu nad Howardovým dílem jako nad pokleslým žánrem pomíjí minimálně jednu věc: autor možná není kdovíjaký stylista, ale jeho příběhy se přesto dotýkají hlubin čtenářovy psychiky a zanechávají pocit okouzlení. Do povídek je snadné se ponořit a chyby přestat vnímat. Akce bez oklik, zbavení se všeho „přebytečného“ několika lakonickými větami, rychlé tažení děje vpřed, to všechno Howard umí výtečně. Doslov knihy obsahuje mimo jiné příběh časopisu Weird Tales a jeho šéfredaktora Farnswortha Wrighta, protože právě v tomto magazínu Howardovy povídky často vycházely.
Pavel Houser
Michal Viewegh
Další báječný rok
Druhé město 2011, 276 s.
Chtěli byste mít doma Michala Viewegha? Já teda ne, to vám povídám. Na obálce jeho beletrizovaného deníku je jak jeho jméno, tak jeho fotografie s naprosto šílenými brýlemi (lennonky mu slušely nejvíc) a v knize snad na každé straně manželský sex. Když uvážíme, že manželství bývá nejčastěji hrobem citu, chápeme, že smysl má jedině sex milenecký. Co ještě má běžný člověk společného s Michalem Vieweghem krom výletů do Krkonoš v tu nejnemožnější dobu školních prázdnin, kdy se má ležet na zahrádce, dřít na mrkvi a pít zteplalé lahváče? Zas tolik marné ale Vieweghovy deníky nejsou: čtenářstvo se dozví, že slovenští redaktoři bulváru mají zákaz psát o našem reprezentantovi Michalovi, že slovenské pasažéry drah pobouřil ve vlaku reklamní plakát na Román pro muže, neb tam bylo vyobrazeno ženské ňádro (Bůh je veliký, Bůh je mocný, že obdařil ženu takovým vynálezem!), ale porníčka jim nevadí, a mně se zdá, že se po smrti Dominika Tatarky erós ze slovenské literatury nenápadně vytratil, tak nezbývá než popřát, aby se na Slovensko někdy zase mrk. Zpátky k Michalu Vieweghovi: celkem chvályhodné, že se deníkům věnuje, alespoň udržuje kondici navzdory estetickým výkyvům. Jsou možná nejčtivější z jeho díla, prosty smyšlenek a pustého lartpourlartismu. Je možné, že jediné z jeho díla přežijí, psány pro čtenáře, nikoliv pro kšeft.
Vít Kremlička
Serhij Žadan
Big Mac
Přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk
Fra 2011, 162 s.
O cestě odnikud nikam dnes píše každý. Postavy cestují, vypravěči glosují, jsou nad věcí, nepokoření a odhodlaní brázdit (střední a východní Evropu) koksovým tempem. Ukrajinský prozaik Serhij Žadan ale k cestě (ke čtenářovu velkému štěstí) přistupuje jinak. Postavy osmi autobiograficky laděných povídek sice pijí po nocích i dnech vodku za vodkou a kouří cigaretu za cigaretou, Žadan se ovšem na rozdíl od svých vrstevníků a tematických souputníků nebojí sentimentu v pozitivním slova smyslu. Volně inspirován tradicí beatnické školy se vydává (doslova a do písmene) na metaforickou cestu, tady pak potkává losery a outsidery nejsmutnějšího ražení, umělce, kteří dávno ztratili naději, a party přátel, které dost možná nespojuje nic jiného než nutkavý pocit „utéct odsud“ a „utéct hned“. Odpovídá tomu i autorova dikce a styl, v němž se jedním dechem prolínají minimalistické promluvy postav, smršť hospodských dialogů s melancholickými kontemplativními popisy situací a nálad. Big Mac je kniha vyvážená a vyzrálá. Žadanovy povídky oscilují po trase vlaku mezi Vídní a východoukrajinským Donbasem, nic v nich není růžové a děj, který se odehrává před zraky čtenářů takzvaně v přítomném čase, slouží jako šikovný oslí můstek pro vzpomínky na mládí postav a na dobu, kdy se rozpadal Sovětský svaz.
Big Mac se nesnaží drsně reflektovat a pranýřovat současnou ukrajinskou společnost, ale plasticky a šetrně dokáže uchopit její problémy a neduhy. Mladí Ukrajinci v příbězích koukají na porno a bezcílně cestují, nejsou zrovna úspěšní ani odhodlaní postavit se životu čelem. Jejich chvilková rezignace a bezmoc, s níž zakotvili v prostoru mezi ničím a něčím, však nepůsobí na čtenáře nijak depresivně. Mají zkušenosti s komunismem a s konzumní společností bojují jako každý jiný člověk. Nejsou revolucionáři, ale přímí účastníci podivné reality show, zvané „kontinuální přerod komunistické země v dynamického postkapitalistického draka“. Zjednodušeně řečeno, Big Mac je jejich citlivým otiskem. Nepůsobí přehnaně surově nebo cynicky, a třebaže se toho v povídkách zase tolik neděje (hrdinové se přesouvají mezi kolejemi, nádražními halami, čekárnami, kluby, bary, kavárnami a ateliéry), nezůstane po přečtení poslední stránky na rtech podivná pachuť „další kapitalismus-znuděně-kritizující“ knihy. Serhij Žadan (rozhovor v A2 č. 12/2011) je autor citlivý a pozorný; neostýchá se vyvolávat nostalgii a dovede ji dopřát i svým postavám. Možná proto patří k nejzajímavějším a nejvýraznějším současným ukrajinským prozaikům.
Michaela Hečková
Ira Levin
Ten báječný den
Přeložila Emílie Harantová
Knižní klub 2011, 304 s.
Ira Levin, autor slavných knih Stepfordské paničky a Rosemary má děťátko, předkládá tentokrát sci-fi thriller. Ten „báječný den“, o kterém je řeč, je svět řízený počítačem, svět bez nejrůznějších výhybek a nejasností, ale hlavně svět bez lásky a přátelství. Je to však i svět poměrně bezpečný, neboť zde chybějí typické lidské vlastnosti, jako je závist, sobectví či pokrytectví. Příběh je tak oklestěn o jakékoli emoce, a to i v případě naprostého „vyléčení“ hrdinů. Protagonista knihy, LiRM35M4419, se už narodil v tomto „báječném“ světě, ale – jak očekáváme – začne mít o přesně nalinkovaném dokonalém životě určité pochybnosti. Je ovšem otázka, který ze „systémů“ je nakonec lepší. Protože vrátit se do starých kolejí je daleko jednodušší. Levin se zjevně inspiroval Orwellem, vystihuje vizi budoucnosti a kritizuje celé lidstvo. Vyprávění se však poněkud táhne a je už předem jasné, jak to celé asi dopadne. Teprve na posledních stránkách knihy se dočkáme výraznější akce a napětí. Fanouškům žánru však tyto nedostatky vadit určitě nebudou. A ostatním čtenářům stejně nezbývá nic jiného než protagonistům přese všechno fandit ze všech sil a doufat, že se jim skutečně podaří najít vysněný způsob života. Zdali ho opravdu najdou, posuďte sami.
Barbora Dušková
Kazuo Koike, Rjóiči Ikegami
Crying Freeman – Plačící drak 1
Přeložil Ľudovít Plata
Crew 2011, 408 s.
Spolu s Jošihiro Tacumim či Jošiharu Cugem patří Kazuo Koike ke komiksovým tvůrcům, kteří v šedesátých letech prosazovali dospělejší variantu japonské mangy nazývanou gekiga. Ovšem zatímco Tacumi i Cuge chápali dospělý komiks jako prostor pro osobitá sociální dramata či fantasmagorické experimenty, Koike proslul především jako autor excesivního braku. Jeho slavné a úspěšně zfilmované mangy Vlk samotář a mládě a Lady Snowblood dokázaly umně spojit pulpové atrakce v čele s krví a nahotou s dramatickým vyprávěním prodchnutým slastně exaltovanou tragičností. Crying Freeman pochází z osmdesátých let a Koike tu vystupuje pouze jako scenárista (autorem kresby elegantně kombinující realismus s akční dynamikou je Rjóiči Ikegami), nicméně série nabízí podobně prvotřídní brakovku. Ve fatalistickým patosem prodchnutém příběhu elitního zabijáka čínské mafie, který po každém činu roní slzy, figuruje čínská zločinecká organizace modelovaná po vzoru různých polomystických tajných spolků proti jakuze, jež se naopak profiluje jako bezskrupulózní moderní korporace. Láska se tu rodí ze setkání zabijáka s jeho potenciální obětí, která ho před smrtí požádá, zda by se s ním nemohla pomilovat, protože ještě s nikým nespala. Manga nevynechá jedinou příležitost ukázat zabíjení či nahá těla, nicméně zároveň vytváří specifický živelný a svým způsobem podmanivě poetický svět, který je zcela určený násilím, sexem, zločinem, mocí a velkými city.
Antonín Tesař
Roger Chartier
Na okraji útesu
Přeložil Čestmír Pelikán
Pavel Mervart 2010, 276 s.
Ačkoli historik Roger Chartier odmítá ve třetí části své knihy „filosofickou historii“, je celý jeho text opřen o sociální vědy a filosofii v míře, která je ve Francii docela častá, u nás však naprosto nevídaná. Jistým omezením je, že všechna témata jsou pojednána zejména ze stanoviska francouzské historiografie, byť se Chartier věnuje i tropice diskursu Haydena Whitea či sociologii textů Donalda Francise McKenzieho. Kniha je pojata jako triptych kapitol, navzdory esejistickému charakteru textu je však trojice hlavních témat racionálně rozčleněna na řadu krátkých pojednání, provázaných jednotnou explikační linií. V první části knihy podává Chartier kriticky reflektovaný přehled hlavních směrů historiografie. Na pozadí děl Michela Foucaulta, Michela de Certeau a Louise Marina se pak v druhé části zabývá otázkou čtení i výkladu diskursů. Nikoli náhodou je nejzdařilejší závěrečná část, neboť je věnována pomezním oblastem historiografie, zejména vztahu historiografie a geografie, filosofie a literární vědy, tedy končinám, kde z amalgamizace různorodých přístupů povstává originalita. Navzdory velkému prostoru věnovanému výkladu díla Michela Foucaulta je zde nejvíce patrný vliv Paula Ricoeura, především jeho knihy Čas a vyprávění. Otázka narativity se prolíná celou Chartierovou knihou, která je zároveň dějinným výkladem historiografie 20. století i predikcí výhledů této disciplíny, což je patrné zejména v pasážích věnovaných sociologii textů.
Michal Janata
Jean Clair
Protivný deník
Přeložila Pavla Doležalová
CDK 2010, 172 s.
Konzervativci dnes ztratili sebevědomí, pokoru i láskyplnost a šíří kolem sebe jen dusnou zpupnost a jalové rozhořčení. Bědují nad tím, že čas se nezastavil (o nic bychom přece nepřišli), každá změna je k horšímu a budoucnost už není tím, čím bývala. Mrzutost staromilských zpátečníků, kteří vidí čertovo kopyto za každým rohem, žel zastírá fakt, že mají často pravdu. Clair hořekuje střídmě a tlumeně, trápí ho tabáková fobie a povinnost být zdravý („Hitler nekouřil, nepil a byl vegetarián“) a celý průmysl hédonisticko-hygienického šílení („mít rád pachy znamená mít rád život a přitom přijímat smrt“), vadí mu i pedocentrismus a přehnaný strach z pedofilie (dítě je prý „od přírody zlomyslné a s věcmi sexu obeznámené“ – to je ovšem čistý středověk, ale autor vskutku touží „vzdávat poctu jedinému Bohu a sloužit jedinému pánu“), projevuje strach ze zániku soukromí, individualizace a atomizace světa a kultury. Proti mánii ovládat a kontrolovat život klade imaginaci a sen, paralelní světy, jež se dotýkají zázraku. Clair hájí proti náporu obrazivé kultury knihu a četbu, „kniha se svými skrovnými prostředky rozhodně patří na stranu slova, co se stalo tělem, a obraz se svou pomíjivostí a vlezlostí na stranu zkaženosti a smrti“. Ano, jistě; velký nostalgik Jean Clair občas umí trefit do černého.
Jiří Zizler
Virginia Smithová
Dějiny čistoty a osobní hygieny
Přeložila Alena Faltýnová
Academia 2011, 458 s.
Kniha známé britské historičky patrně příliš nenadchne odborníky, protože autorka vychází z omezeného okruhu sekundární literatury a její výklad je mnohdy povrchní. Naopak laického čtenáře, jenž se bude chtít obohatit o dílčí poznatky týkající se kosmetiky či lázeňství v minulých epochách, nepochybně zaujme. Tematika dějin hygieny může být studována v zásadě třemi způsoby: z hlediska institucionálního vývoje, dále jako dějiny idejí nebo jako vývoj každodenní praxe. Virginie Smithová se nejvíce přibližuje třetímu ze jmenovaných; nevyvarovala se však rizik, jež se s tímto přístupem pojí. Pokud si autor nezkonstruuje pro svůj výklad nějaké jasné konceptuální schéma, výsledkem je více či méně plynulé vyprávění skládající se z mnohdy nahodile nalezených jednotlivin. Koho zajímá, jak se v Evropě objevila syfilis nebo jak se vyvíjel záchod, přijde si určitě na své. Překvapivé bude možná zjištění, že středověká společnost Evropy zdaleka nebyla tak nečistotná, jak si na základě banálně pokrokářských stereotypů představujeme. A kdo zná „britské Pompeje“, tedy odkrytou neolitickou osadu na ostrově Skara Brae, známou kamennými chodbami mezi chýšemi, dozví se, že byly postaveny kvůli rozsáhlým hnojištím kolem příbytků, aby se lidé mohli vůbec po své vesnici pohybovat. Při pohledu na dnešní městské skládky to snad může působit jako smutná útěcha, že již v roce 3000 př. n. l. se naši předkové od nás asi nijak zvlášť nelišili.
Jakub Rákosník
Gilbert Keith Chesterton
Ortodoxie
Vybral a přeložil Alexander Tomský
Leda 2010, 204 s.
Ortodoxie vznikla jako odpověď na otázku, v co má moderní člověk věřit, pokud nechce nebo nemůže věřit v sebe. Chesterton byl velký apologetik, takže rozjel triumfální obranu katolické církve naplno. Zavrhuje Schopenhauera, Nietzscheho, Tolstého, Renana, France, klade paralelu mezi šílence a materialisty, poměřuje současnost minulostí (což je ovšem demagogie, protože v minulosti nežijeme a nostalgie za ní může být nezávazně bezbřehá). Úvahy o sebevražednosti („sebevrah je člověk, kterému nezáleží vůbec na ničem“) jsou psychologicky chatrné a naivní, slavné paradoxy („kdo lásku jen předstírá, končí kompromisem, ta skutečná končí krveprolitím“) nedomyšlené – když nevěrnou partnerku nezabiju, ale nějak se s ní dohodnu, tedy jsem ji nemiloval? Chesterton však psal v době, kdy bylo křesťanství pod dvojitou palbou liberálů a socialistů a úkol dokázat, že církev svatá reprezentuje ideál uspořádání všeho, byl zajímavou výzvou. Autor tak s velkým gustem propojuje jadrný selský rozum s umnou sofistikou a zábavnou propagandou. Katolicismus ukazuje jako jednotu v různosti i smiřování protikladů. Chestertonovo myšlení se utápí v milovaných paradoxech („hlásat sobectví je samo o sobě nesobecké“). Jeho samého však přivedli k víře ateisté, logicky by tedy musel podporovat ateismus či se ateistou stát, aby mohl obracet na víru. K tomu se všal Chesterton neměl, tedy i jeho Paradoxie měla svoje hranice.
Jiří Zizler