Marta Górnicka
Ženský chór
Premiéra 13. 6. 2010; psáno z hostování na festivalu Divadlo, z reprízy 17. 9. 2011
Kompozice hlasů a těl. Skupina více než dvaceti žen představuje určitou ženskou průřezovou typologii. Jsou tu dívky i zralé ženy vzešlé z otevřeného konkursu, dlouhovlasté i krátkovlasé, silnější i hubené, blond i tmavovlasé, mají různá povolání… Mají nevýrazné oblečení, a když se postaví čelem k publiku, vypadají jako ženská armáda. Název inscenace přiléhavě napovídá, o co v ní jde. Ženy mluví, skandují, zpívají, šeptají o těstu na buchty stejně důrazně jako o těle a jeho manipulacích. Michel Foucault a Simone de Beauvoir se v textu mísí s receptem, pohádkou nebo reklamním sloganem. A hlasy tvoří zvukovou kompozici, kterou vede režisérka – dirigentka. Ženský chór lze tak sledovat v souvislosti s domácí tvorbou Jiřího Adámka nebo Ondřeje Davida, proto stál za pozornost. Podle informací na webu festivalu jde o jednu z nejlepších alternativních a hudebních inscenací polského divadla. To je trochu smutné, protože při vší kvalitě je Ženský chór jen taková třičtvrtěhodinová miniatura. Propracovaná, vtipná, to ano. Mimochodem, představení v polštině bylo přeložené do českých titulků promítaných na zadní plátno. Jsme ale přece na mezinárodním festivalu, nemělo by být běžné také titulkování v angličtině? Zahraniční hosté v publiku, kteří nevládli ani polštinou, ani češtinou, se zřejmě museli spolehnout na překlad souseda nebo si museli vystačit s vnímáním slova jako zvuku.
Jana Bohutínská
Františka & Tim Gilman
Mám okno – vidím a zapomínám
Hunt Kastner Artworks, Praha, 11. 8. – 8. 10. 2011
Manželé Františka a Tim Gilmanovi žijí a tvoří v New Yorku, částečně doma jsou ale i na české umělecké scéně. V letenské galerii Hunt Kastner Artworks v současnosti vystavují obrazy z cyklů After a Monads z let 2006 až 2008. Po vstupu do výstavní síně to nejprve vypadá, jako bychom se ocitli v nedávno opuštěném architektonickém ateliéru a prohlíželi si nedokončené návrhy interiérů, schodišť, oken a dveří, náčrty fasád. Při bližším pohledu se však fotorealisticky vyvedené fragmenty architektury levitující na bílém pozadí poloprázdných pláten jeví jako zátiší mimo prostor a čas. K odosobněné atmosféře děl přispívá i záměrně bezvýrazný realismus malby. Pro autorskou dvojici je co nejhlubší dekontextualizace zvoleného výseku skutečnosti příznačná. Jednu ze svých dřívějších instalací, vzhůru nohama překlopenou věrnou kopii zařízeného domku, doprovodili Františka a Tim slovy: „Chceš vejít do domu a bydlet v něm, od toho tu je. To je to, co od předmětu očekáváš, ale ten ti to nikdy neposkytne. Nikdy k němu nemůžeš mít takový vztah, jaký bys chtěl.“ Ze svého prostředí vytržené a funkce zbavené části staveb vnímají umělci jako paralelu naší paměti, fragmentární i ve chvíli, kdy vzpomínáme na důvěrně známá místa. Celý koncept posouvají ještě dál, když říkají: „Tak jako okna pomáhají definovat stavbu, tak díry v naší paměti definují naši mysl.“ Technické dokonalosti děl odpovídá precizní dotaženost konceptu, jen zdánlivě odtažitého.
Martina Faltýnová
Josef Kainar
Ubu se vrací
CD, Radioservis 2011
V roce 1949 se po letech vrátil král Ubu, když spolu s matkou Ubu v Divadle satiry vylezl na pódium z kanálu, kde dva roky přežíval o krysách. Dlouho však na scéně nepobyl a po jediném představení se musel vrátit zase zpátky do kanálu. Podruhé vylezl v roce 1988 v Divadle Viola a potřetí v rozhlasové adaptaci hry, kterou v roce 1999 natočila Hana Burešová (ta ji režírovala i ve Viole). Kainarův Ubu v provedení Burešové je od té doby malým pokladem „současné“ rozhlasové tvorby. Ztrátu vizuální stránky hry kompenzuje ubuovský komentář vypravěče v podání Jana Vondráčka (hned na počátku si krkne). Jako Ubu exceluje Leoš Suchařípa, který nadává, prdí a hovňajsuje se svou specifickou dikcí o sto šest. Matkou Ubu je pak Lenka Vychodilová. Hra až příliš přesně zapadla jak do atmosféry nastupujícího komunistického režimu, tak do doby jeho pádu, což jí bylo osudné. A vyjímá se i dnes. Ve hře vystupují víceméně samí blbci, všichni toužící po moci a bojující o to, kdo k jejímu dosažení využije ještě větší sprosťárny a hlouposti než ostatní. Ubu tu třeba loví předsedy levicové a pravicové strany do pastiček, kde je pak lechtá výčitkovým dřívkem. U motorového soudu pak musí udržovat Ubua zašpuntovaného. Když se odšpuntuje, musí se vyzpívat (protože král je ten, kdo neumí zpívat, ale nikdo mu to nemůže zakázat). Podobně poetických a zároveň absurdních nápadů je ve více než hodinové hře přehršel. Rozhodně jedna z nejlepších a nejzábavnějších audioknih, které u nás letos vyšly.
Jiří G. Růžička
Minimaraton elektronické hudby
Dům umění, Ostrava, 27. 9. 2011
Přestože se Minimaraton elektronické hudby v rámci festivalu soudobé hudby Ostravské dny odehrává během jednoho dne, lze ho považovat za nejrozsáhlejší přehlídku experimentální hudby u nás. Během deseti hodin se ve dvou sálech Domu umění vystřídaly dvě desítky skupin, projektů či performerů převážně z Evropy a USA, místní scénu zastupovala zhruba třetina zúčastněných. Přes kvalitní dramaturgii Martina Klimeše z občanského sdružení Bludný kámen se potvrdilo, že festival jako celek je divácky a posluchačsky těžko snesitelný. Extrémní horko v kombinaci s určitou zvukovou uniformitou programu muselo nutně skolit i toho nejlačnějšího fanouška současného hudebního experimentu. Navzdory velkému množství povedených setů se jen o několika z nich dá říct, že se během nich dělo něco překvapivého či nepředvídatelného (především Tomáš Vtípil a Romano Krzych). Celá akce tak trochu působila, jako by byla pro vystupující performery za odměnu: hráli ostatně především sami pro sebe, respektive pro okruh hudebních přátel a souputníků. Bylo to vlastně takové experimentálně-hudební Sejdeme se na Vlachovce: kvalitně a profesionálně odvedená práce na všech úrovních bez jakéhokoli přesahu mimo určující kontext. Určitě má smysl se takto pojaté přehlídky nevzdávat, jen by to možná – v narážce na jména jediných dvou uvedených účinkujících v tomto textu – chtělo víc vtipu a křiku.
Ivan Drago