Pavlína Dunovská
Na horách taje sníh
Zdeněk Susa 2010, 76 s.
Poezie Pavlíny Dunovské (nar. 1974), autorky, která po dvanáctileté pauze vydala třetí básnickou sbírku, je jako z jiného světa. Jako by obloukem přeskočila snad všechno, co se v poezii dělo od dob Manifestu české moderny, a vracela se až k dobám Sládkovým, a ještě spíše Hálkovým. Zpěvnost, splývavost a nikoli respekt k tradici, ale přímo bytování v ní však není gestem, provokací, natož parodií. Zdá se, že autorka tímto stylem, dnes tak nezvyklým, básní, jako když dýchá – naprosto přirozeně, jako by to jinak ani být nemohlo. Srůstání s krajinou, cykličnost jako podoba věčnosti, opakující se motiv proměny v kontrastu s ukotvením v nezpochybnitelném řádu, v němž „dobro“ je dosud (nebo už zase?) dobro a „zlo“ je zlo – to je pevné podloží, z nějž verše Dunovské vyrůstají, někdy na sebe berouce i podobu modlitby. Uvnitř této konejšivě klidné – pro leckoho až příliš – meditativní poezie však doutnají konflikty, bortí se pevné vazby, kdysi „věčné“ se hroutí v pominuvší. Zpočátku překvapí výrazný erotický, milostný akcent, i ten však vyznívá měkce, jako cosi samozřejmého a prodchnutého důvěrou; vždyť intimní přece znamená nejbližší. Sbírka Na horách taje sníh se svou pokorou i vznešeností (člověk se toho slova skoro bojí) působí jako dávné zjevení – škoda jen, že se naivizující básnířka tak často spokojí s tím nejbanálnějším klišé (ano, až k rýmům typu láska – praská) a příliš snadno sklouzne k tezovitosti zploštělé daleko za únosnou míru.
Simona Martínková-Racková
Lojze Kovačič
Křišťálová doba
Přeložil Aleš Kozár
Kniha Zlín 2010, 350 s.
Druhý díl autobiografické prózy slovinsko-německého autora je všechno, jen ne průzračný. Protagonista se charakterizuje jako netečný pozorovatel, který trpně vykonává každodenní činnosti. To je však jen skořápka příběhu, daleko hutnější a „obsažnější“ je hrdinův vnitřní život. U sebe i u jiných ho fascinuje to nehmotné, co uvádí člověka do pohybu, a snaží se to co nejpřesněji popsat. Vede ho celoživotní snaha nalézt lidství – duši společnou milencům, národům a lidem vůbec. Tento cíl krášlí filosofické úvahy („Čin je vyšší než veliká idea.“, „Tvůrčí život je jediná omluva pro bytí, bez něho je zoufalství.“), které se vzápětí tříští o vzpomínky na dětství, psychologické portréty známých, bilancování či současné zážitky z práce. Fyzično je zcela upozaděno, není důležité. V souladu s tím lidé nemají tváře ani jména, většinou jsou vedle své psychologické stránky charakterizováni pouze kapitálou odkazující ke jménu. Text působí jako jednolitý útvar deníku či mluveného svědectví: dlouhé věty, absence odstavců či až rušivě nadužívaná trojtečka, po které však tak jako tak přijde dořečení naznačeného – vše jen proto, aby vyprávění plynulo „jedním dechem“. Škoda jen, že se „jedním dechem“ nedá také číst. Některé introspektivní pasáže vyvolávají pocit rozplizlosti a jsou v podstatě plkání. Ačkoli v textu nalezneme momenty, jež dokazují snahu o strukturní propracovanost (například tematické členění kapitol), čtenář se nemůže zbavit dojmu, že autor pojal dílo jako autoterapii a že jemu, čtenáři, je určeno pouze mimochodem.
Tereza Šnellerová
José Saramago
Slepota
Plus 2010, 389 s.
Překvapení. Takový je Saramagův úvod. Z ničeho nic oslepne první muž, jehož svět se promění v bělavé světlo, ale nezůstane sám, jelikož slepota se jako nákaza šíří mezi ostatní. Lidé se začnou proměňovat. První zvítězí strach, snaha nevidoucí izolovat, ale to nebude fungovat, protože bílé světlo pohltí všechny. Až na jedinou ženu, která si nemoc u sebe vymyslí, aby mohla následovat manžela. Jako jediné jí je ponechán zrak a ona se stane očima nového světa, kde vládne čistá pudovost, lidská schopnost páchat zlo. A bude o tom podávat svědectví. Z toho plyne i expresivnost jednotlivých popisů. Právě na ty si čtenář musí zvyknout, protože jejím očím neunikne nic. Manželka doktora vidí mrtvé, které pojídají zdivočelí psi, postavy chovající se jako zvěř, zdevastované a zaneřáděné město. Slepota zbavuje zodpovědnosti, ochromuje lidskost. Postavy ztratí jména, mají jen přízviska (doktor, starý muž s klípcem) – jsou bezejmenní jako choroba sama. Dokonce i styl se podřizuje slepotě, přivírá oči nad klasickou syntaxí. Neodděluje přímou řeč uvozovkami, neodsazuje ji. Věty propojuje, natahuje je, až připomínají lament. Ta jednolitost promluvy vypravěče, dialogů postav, které jí prolínají, fungují jako textová podoba bílého světla, jež mají slepci před očima. Závěr je stejně náhlý. A dosvědčuje, že slepota má opravdu hluboké kořeny.
Barbora Čiháková
Lubomír Filip Piperek
Předěly
Kniha Zlín 2011, 106 s.
Číst poezii může být občas strastiplná záležitost. Zhusta se to bohužel týká pozdní prvotiny L. Filipa Piperka (nar. 1954). V nakladatelství Kniha Zlín si v edici Walt – Vratký oheň, řízené básníkem Pavlem Petrem, na jedné straně dávají obdivuhodnou a chvályhodnou práci s vydáváním souborného díla málo známých, avšak často zajímavých autorů (Libor Kadlec-Filípek, Bořivoj Kopic, Jaroslava Kutheilová), na straně druhé požehnají vydání evidentně slabých sbírek, jako kromě této třeba Povinnost snu od Jana Vilímka. Při pohledu zvenku je to těžko pochopitelné, ale budiž. Teď už k věci, respektive k veršům: ty Piperkovy jsou především k uzoufání sentimentální, ba co hůř, nepokrytě bolestínské, když necháme stranou přetlak patosu a klišé. Sebetrýznivým vzdychavým smutněním (kdyby to byl aspoň pořádný drásavý žal!) je kontaminována drtivá většina básní, takže člověk jen trne, kdy to zase přijde – a téměř nikdy není úlevně „zklamán“, neboť i Mlčící telefon vzbuzuje/ šílené představy/ něžného milování s mladým a bohatým/ podnikatelem. Moc nespraví ani záblesk invence (třeba závěr básně Rudé moře nebo střední část básně Dublin airport), ani lákající exotické kulisy v oddílech Egypt a Irské zlomky, protože bije do očí, že jsou to právě jen kulisy. S lyrickým subjektem jistě lze soucítit, autorovi však takhle slabé básně odpustit nelze.
Simona Martínková-Racková
Pavel Pepperštejn
Pražská noc
Přeložil Libor Dvořák
Plus 2011, 154 s.
Text Pavla Pepperštejna (nar. 1966) působí na první pohled jako zjevení. Autor, představitel moskevské konceptualistické školy a absolvent pražské Akademie výtvarných umění, totiž román proplétá nejen četnými iluzemi na pražské pověsti a popkulturu, ale především ho naplňuje řadou úvah o povaze a obrazu moderního města. Ve svých esejích Ruské město a Buď / Anebo protestuje proti nahrazování starých budov v Moskvě a Petrohradě. Tvrdí, že takové jednání může výrazně pošpinit duši Ruska. Oproti tomu požaduje propojování těchto objektů s novými budovami, v nadsázce pak žádá ilustrované satelity, jež by na nových mrakodrapech komunikovaly s dušemi zemřelých. Na výstavě nazvané Sen a museum prolamuje hranici mezi obrysy kolektivní paměti (jak jsou zakonzervovány v muzeích) a subjektivními, nekontrolovatelnými výtvory snu. Neurčitost reality, jež z takových pohledů plyne, charakterizuje Boris Groys jako „teoretický rodinný rozhovor“, jenž vzniká i zaniká v nejistotě.
V Pražské noci, dokončené roku 2008, se mísí hned tři kultury – česká, ruská a americká, přičemž se střetávají poměrně antagonisticky. Pražské jaro. Ruská mafie. Americká globalizace. Pražská lákadla na ruské a americké turisty. Obraz Prahy jako tyglíku cizinců a místních, ale i nejrůznějších subkultur připomíná Sestru Jáchyma Topola – „Koho jste tu jen neobjevili! Uprostřed lokálu se tísnily pestré skupinky gayů a lesbiček (…) Seděli tu rastamani v pletených čapkách, nahrbení rappeři v širokých kalhotách, halasila tu i společnost fašizujících Chasidů v černých kloboucích a kabátech, s pejzy až na ramena a se stříbrobílými šálami, na nichž měli vyšité Davidovy hvězdy s hákovým křížem uprostřed.“ Oproti Topolově syrové obraznosti a stylu, jenž osciluje mezi vulgarismy, neologismy a lyričností, se zde však rozehrává poněkud popová hra, jejímž protagonistou je nájemný zabiják, či možná anděl smrti Ilja Korolenko. Na své pouti Prahou zahlédne, případně zmíní téměř všechny její komerční atributy – Švejka, Kafku, Meyrinka, rabiho Löwa. Být to pouze takhle, čtenář by nabyl dojmu, že čte verzi Urbanova Sedmikostelí či jiného románu založeného na kombinaci thrilleru a mýtu v lehce ironickém ladění. Pepperštejn jde ale dál v tom smyslu, že se nedrží svého příběhu. Záhy ho rozvolní do série halucinačních sekvencí, v nichž postavy vytahují z kapes různé tváře i identity, přičemž i pražské symboly nabývají nových kontur. Český lev se prolne s obličejem Klementa Gottwalda, nad lidmi bdí Karel Gott a z Miloše Jakeše je proslulý slovanský mág. Pepperštejn vypráví rychle, bez oddechu, navíjí na sebe obrazy stejně zručně jako etymologická odvozování a čtenář se tak ocitá na pulsující horské dráze. Fragmentárnost celé protagonistovy zkušenosti posilují i černobílé kresby ostrých tahů podobné komiksovým polím, jež skutečnost spíš deformují, než popisují. Jak bylo řečeno, příběh tu není podstatný, je snad i předvídatelný – to, co jej naplňuje, však zdaleka předčí pražské romány posledních let.
Anna Vondřichová
Oscar Wilde
Obraz Doriana Graye
Přeložila Kateřina Hilská
Odeon 2011, 224 s.
V češtině teprve druhý překlad proslulé novely, jež předznamenává angloamerický modernismus, se povedl. Ačkoliv se nijak zásadně neliší od svého předchůdce, textu J. Z. Nováka z roku 1958, vychází čtenářům vstříc hovorovostí a větším užitím idiomatičnosti. Známý příběh o neporazitelné síle umění prošpikovaný dandyovskými bonmoty je nadto opatřen důkladným poznámkovým aparátem. Ten uvádí nejen četná francouzská spojení, ale osvětluje též souvislosti uměleckého rázu – odkazy na díla literární i dramatická, osobnosti antiky, charakter jednotlivých bohů. Po audionahrávce Radioservisu z roku 2009 jde o další aktualizaci klasiky, jež však nijak neumenšuje její původní hodnotu, nezjednodušuje na úkor kvality. Ale čtenáře napadá, není-li to trochu málo na tak významný text. Nezasloužil by si víc než jen anotaci na obálce, jež říká, že „látka tohoto evergreenu moderní klasiky, v němž se prvky hororu a alegorie snoubí s variací na věčné faustovské téma, byla nejednou zfilmována a dočkala se i muzikálové adaptace“? Povrchní shrnutí je v podstatě pravdivé, ale bez vysvětlení vyznívá prázdně či škodlivě. Kromě úvodního eseje Martina Hilského v Modernistech (Torst 1995) se v českém prostředí k Obrazu nikdo důkladněji nevyjádřil, což je ostuda.
Jan Švestka
Cugumi Óba, Takeši Obata
Death Note – Zápisník smrti 1
Přeložila Anna Křivánková
Crew 2011, 198 s.
Jedna z nejúspěšnějších mang současnosti, série Death Note, není jen neuvěřitelně funkční kombinace trendy prvků, jako jsou goth móda či mezi fanynkami mangy oblíbený kult tajuplných, mlčenlivých, vysokých a hubených chlapců vzájemně poměřujících své schopnosti i charisma, ale také brilantním oživením některých prvků klasické detektivky vystopovatelných až k A. C. Doyleovi. Death Note není detektivka, ale mystery thriller, využívající elegantní fantaskní nápad se zápisníkem, který způsobí smrt každého, jehož jméno je do něj zapsáno. Se Sherlockem Holmesem ho ale spojují profily dvou hlavních postav, ukázkových geniálních podivínů, kteří jsou jako stvoření k páchání zašmodrchaných zločinů či k jejich rozplétání. Od začátku sice víme, kdo je padouch, ale užíváme si delikátní bitvu nervů, plynoucí ze vzájemného testování obou intelektuálně nabušených protivníků pomocí složitých plánů v jiných plánech. Komiks je postavený především na textu, obrázky Takeši Obaty působí často jako zbytné ilustrace, ovšem u některých postav, zejména u vyšetřovatele označovaného jednopísmenným pseudonymem L a u jeho pozdějších následovníků, obohacuje kresba děj komiksu o drobná gesta či libůstky, jež prohlubují jejich podivínskost. Death note je vrcholná ukázka proudu mainstreamové mangy, založeného na důmyslných a košatě rozvíjených zápletkách.
Antonín Tesař
John Stuart Mill
Utilitarismus
Přeložil Karel Šprunk
Vyšehrad 2011, 183 s.
Vydání tohoto spisu přispělo k dílčímu zaplnění hluboké mezery, která dosud tkví v naší překladové literatuře, jelikož díla zásadních myslitelů anglického utilitarismu 19. století (Bentham, Sidgwick nebo Millův otec James) stále v češtině nejsou. Český liberalismus 19. století čerpal spíše z jiných ideových zdrojů, pokud se vůbec věnoval promýšlení metafyzických základů svých politických tezí, a prvorepublikoví liberálové jako Čapek či Peroutka se více podobali americkým pragmatikům než těmto filosofickým radikálům. Podobně nová překladová literatura akcentuje díla programově zaměřená jako polemiky s utilitaristickou legitimizací kapitalismu (například Rawls, Dworkin). A tak tu stále přetrvává mlhavá představa, že se jedná o bizarní etiku z dob zrození kapitalismu, která se pokoušela morální zásady převést na matematické výpočty a vyznačovala se obzvláštní bezohledností k příslušníkům nižších tříd. Angličtí dělníci ve své době utilitarismus překřtili na brutilitarismus. Náš zájem o toto téma mají šanci oživit nedávné překlady Foucaultových pozdních děl (zvláště Zrození biopolitiky), v nichž se autor utilitarismu rozsáhle věnuje nikoli jako ideologii, nýbrž jako určující technologii ovládání v epoše modernity. V tomto pojednání nabízí John Stuart Mill čtivou a kultivovanou obhajobu etických premis, které se někdy právem, jindy méně oprávněně stávaly předmětem vášnivých útoků. Koho nepřesvědčil jako maxima osobního jednání Kantův kategorický imperativ, ten nechť sáhne po tomto Millově etickém konsekvencionalismu.
Jakub Rákosník
Gérard Duménil, Dominique Lévy
Marxistická ekonomie kapitalismu
Přeložil Rudolf Převrátil
Grimmus 2011, 117 s.
Útlý svazek francouzských ekonomů Duménila a Lévyho je stručné a docela hutné nahlédnutí do současné marxistické ekonomie. Autoři představují marxistický analytický přístup jako stále platný, i když korigovaný historickými proměnami. Zkoumají otázky konkurence, zisku, ekonomických cyklů, nadhodnoty a v neposlední řadě krizí. Východiskem jim jsou teoretické rámce načrtnuté v Kapitálu, rozpracované se zřetelem k metodám soudobé ekonomie, ale také ke změnám posledního století. Kapitalismus se v průběhu 20. století proměnil hlavně díky oddělení vlastnictví podniků a jejich řízení a vzestupu financí a nakonec také nástupu neoliberalismu v sedmdesátých letech. Ten je podle Duménila a Lévyho specifický a nový proto, že vzhledem k proměně poměru mezi finančním a nefinančním sektorem ve prospěch financí zisk přestává být závislý na ekonomickém růstu. Zároveň je podle nich třeba korigovat pohled tradičního marxismu na společnost s ohledem na současnost, v níž se „bipolární antagonismus mezi kapitalisty a proletáři rozpouští v komplexnější struktuře manažerského kapitalismu“. V ní přichází na scénu nejednoznačnější opozice manažerů a zaměstnanců. Nástup manažerů autoři považují za natolik významný, že uvažují i o možnosti konce kapitalismu a jeho nahrazení manažerismem. Kniha Marxistická ekonomie kapitalismu přinejmenším připomíná, že ekonomie není neutrální disciplína, ale je vždy definována i ideologicky a politicky – má více než jednu perspektivu.
Matěj Metelec
Wally Olins
O značkách
Přeložila Hana Loupová
Argo/Dokořán 2010, 253 s.
Kniha odborníka na korporativní identitu a branding nepojednává ani tak o značkách, ale o firmách či institucích, jež stojí za nimi. Zdaleka největší pozornosti se dostává právě tomu, čemu Olins říká – v českém překladu – „svádění“. Překvapit může fakt, že autor pomíjí kritiku manipulačních technik prodeje a věnuje se obhajobě firemní identity a stabilizační role značek. O tom, že i značka jako zdánlivá záruka spolehlivosti bývá součástí klamavé hry na neexistující symetrii mezi poskytovatelem a příjemcem zboží či služeb, v knize nepadne ani slovo. Ostatně sám název knihy je podobnou manipulací jako svět obchodního kouzlení se značkami. Jaká je sémantika brandingu, zda obsahuje vůbec odkaz na nějakou realitu, anebo je to jenom hra uvnitř virtuální reality zcela nevirtuálního byznysu, se nedozvíme. Zdají-li se podobné otázky akademicky odtažité, pak ale nelze v žádném případě pominout otázky sociální. Například zda působení obchodních značek ještě více neprohlubuje hlubokou asymetrii mezi těmi, jimž slouží značky jako nástroj zisků, a těmi, kdo podléhají magii značek bez jakékoli zjevné výhody. V knize chybí až příliš mnoho otázek. Jaký je vztah mezi manipulačním potenciálem politické propagandy a obchodních kampaní? Jakou důvěryhodnost mohou mít zavedené značky, když je patrné, že meze firemních zisků jsou ohraničeny kupní silou obyvatel, nikoli však Rawlsovým principem diference, podle něhož jsou nerovnosti přijatelné pouze za podmínky, že nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni?
Michal Janata
Mariusz Szczygieł
Udělej si ráj
Přeložila Helena Stachová
Máj/Dokořán 2011, 224 s.
Po veleúspěšném Gottlandu přichází polský novinář Mariusz Szczygieł s další knihou věnovanou Čechům. Oproti Gottlandu nehledá tolik v historii, ale snaží se popsat současného Čecha. Mnoho čtenářů pak bude možná zklamáno formou, která je mnohem uvolněnější a hravější, často i trochu rušivě. Jedna kapitola je třeba pojata jako cestopis (po dílech Davida Černého, který provádí Prahou Poláka), jindy je to rozhovor a občas autor v ich-formě skládá výpovědi hned několika lidí do souvislého textu. Na osud Martina Šmída, falešně zabitého studenta na Národní třídě, vystačí Szczygiełovi půlstrana s chronologicky řazenými událostmi jeho života po revoluci. Naopak Jan Saudek je tu zpracován formou záznamu osobní návštěvy a posezení při lahvi vína. I vzhledem k této snaze o pestrost není kniha tak vyvážená jako Gottland. Některé kapitoly mohou sice zaujmout Poláky, ale už ne tak Čechy. Třeba jeden z nejdelších textů v knize je věnován Halině Pawlowské. Ani přehled děl Davida Černého nás zřejmě příliš nepřekvapí (i když některé okolnosti jejich vzniku ano). U kapitol, v nichž se autor věnuje víře a diví se, jak bez ní můžeme tak lehkomyslně žít, se naopak bude asi většina českých čtenářů divit tomu, co je na tom tak divného. V čem tedy připadají Szczygiełovi Češi jiní než Poláci? Jsou většinou ateisté, s čímž souvisí, že si dělají srandu úplně ze všeho, s čímž souvisí, že nejdůležitější pro ně je být v pohodě, s čímž souvisí, že se příliš nestarají o zemřelé. Protože smrt v pohodě moc není.
Jiří G. Růžička