Ani Žid, ani Arab

Když vezmeme v potaz životopis Břetislava Turečka, můžeme s nadsázkou říci, že napsání Nesvaté války o svatou zemi byla téměř jeho povinnost. Blízkým východem se coby novinář zabývá už od třiadvaceti let. Největší část pracovního života strávil v deníku Právo, od roku 2007 působí v Českém rozhlase. Od ledna 2008 žije coby stálý zpravodaj této stanice v Jeruzalémě. V roce 2007 vydal svou první monografii Světla a stíny islámu, zaměřenou na blízkovýchodní společnosti a každodenní život tamních obyvatel.

Oproti prvotině se Tureček v Nesvaté válce nevyhýbá politickým tématům. V reáliích malého, ale neklidného území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán by to ostatně bylo jen stěží možné. Podle vlastních slov se rozhodl vyprávět o tom, jakou roli hraje izraelsko-arabský konflikt v osudech „obyčejných lidí“. Nesnaží se předkládat čtenáři ucelený a didaktický výklad politických dějin arabsko-izraelských vojenských střetů a mírových rozhovorů. Spíše mu otevírá dveře otlučených palestinských taxíků a izraelských šerutů a bere ho s sebou na zajímavá setkání s místními novináři, aktivisty, politiky, duchovními, špiony, donašeči, vojáky, osadníky, pastevci či s matkami zavražděných chlapců a dívek z obou nepřátelských národů. Strhující rozhovory prokládá řadou pozoruhodných faktů čerpaných z jiných zdrojů – zejména novinářských a odborných publikací. Vyprávění židovského přistěhovalce z Íránu se volně rozvine ve výklad o imigračních vlnách Židů z muslimských zemí a vyprávění obyvatele palestinského uprchlického tábora v Bejrútu je předehrou k pasáži, v níž dostanou slovo renomovaní historikové zabývající se exodem Arabů z Palestiny před a po vyhlášení státu Izrael. Autor navíc nezůstává nic dlužen své současné profesi rozhlasového reportéra: barvitě popisuje prostředí, ve kterém se pohybuje.

Volnou chůzí k falešným náhrobkům

Kniha nemá jednotící strukturu, což lze do jisté míry považovat za jednu z jejích mála slabin. Čtyři desítky kapitol můžeme přirovnat k článkům řetězu, který se volně vine od suché Negevské pouště až po zelené pahorky Golanských výšin, od první židovské álíje na konci 19. století až po krvavé boje v Gaze v roce 2009. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují a často tak vznikají volné tematické bloky zabývající se různými aspekty jednoho širšího problému. Začátek knihy skýtá možnost seznámení s heterogenní izraelskou společností, která vznikala či stále ještě vzniká z různých přistěhovaleckých vln ze všech koutů světa a jejíž demografickou převahu nad Araby mimo jiné pomáhají zajistit nevládní organizace podporující svobodné matky. Autor postupně přechází k otázce odchodu arabských obyvatel Palestiny na konci čtyřicátých let, což ho mimo jiné zavádí do kanceláří izraelských organizací zabývajících se právy Palestinců. Na cestě se zastavuje u nekonvenčního intelektuála Šlomo Sanda, který popírá existenci „izraelského národa“, spolu s řadou spisovatelů a publicistů se zamýšlí nad dopadem holocaustu na soudobé dění na Blízkém východě a překvapuje čtenáře informací, že více arabských obyvatel východního Jeruzaléma touží po izraelském občanství než po eventuálním občanství palestinském.

Další z volných bloků se kupříkladu věnuje ústřednímu symbolu celého blízkovýchodního konfliktu – městu Jeruzalém, jež je domovem svatých míst hned tří monoteistických náboženství. Tureček popisuje historii řady budov a archeologických nalezišť, která se v průběhu uplynulých desetiletí stala předmětem sporu dvou národů, jež Jeruzalém považují za své hlavní město. Dozvíme se například o muslimských aktivistech, kteří se nároku na údajně starobylé pohřebiště domáhali prostřednictvím falešných náhrobků, či o židovských osadnících, kteří se v touze po ovládnutí východojeruzalémských čtvrtí rovněž nezdráhají uchýlit ke značně pochybným metodám.

V knize není nouze ani o přímá svědectví účastníků více či méně známých událostí blízkovýchodních dějin. Máme tak možnost vyslechnout vyprávění vysoce postaveného operativce, který na konci sedmdesátých let po pádu Šáha evakuoval rezidenturu Mosadu v Teheránu, či důstojníka arabské Jiholibanonské armády, která v osmdesátých a devadesátých letech bojovala po boku Izraelců na území občanskou válkou sužované sousední země. Několik málo kapitol je věnováno i české zahraniční politice vůči Izraelcům a Palestincům. I zde se autor částečně opírá o přímá svědectví, například bývalého ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody.

Spílání ze všech stran

Jsem přesvědčen, že Břetislav Tureček uspěl v náročném úkolu nahlédnout s velkou mírou objektivity a značně detailně do nitra konfliktu, který se sice přímo týká jen malého zlomku obyvatel planety, budí však vášně téměř všude na světě. Emocí ostatně není ušetřena ani česká společnost, v níž se k palestinsko-izraelskému konfliktu vyjadřují snad všichni od novinářů a akademiků přes politiky až po návštěvníky náleven nevalné úrovně. Nezřídka tak činí bez větších znalostí problému, ale s o to větším zanícením. V takovém prostředí je velmi těžké udržet si pozici nestranného komentátora a analytika. Pokud se kterýkoliv blízkovýchodní expert rozhodne spravedlivě hodnotit obě strany konfliktu, riskuje, že jimi bude shodně nenáviděn a bude mu spíláno zároveň do islamofobních rasistů i antisemitů. Tureček si je tohoto rizika nesporně vědom. V jedné z kapitol ostatně spolu s britským novinářem Robertem Fiskem rozebírá skutečnost, že zahraniční příznivci Izraelců či Palestinců jsou ve verbální rovině mnohdy agresivnější než sami místní obyvatelé.

Blízkovýchodní experti čelí i faktu, že obě strany konfliktu mají vypracovaný velmi dobrý argumentační aparát, kterým méně zkušeného posluchače dokáží zanedlouho přesvědčit, že pravda je právě jen a jen na jejich straně. Na svých verzích událostí obě strany pracují s pečlivostí židovských zlatníků a arabských pasířů již po dlouhá desetiletí. Na tento fakt Tureček upozorňuje trefným citátem již z první poloviny dvacátého století: „Vzhledem k tomu, že nejsem ani Žid, ani Arab, nepodporuji jen jednu stranu, ale obě. Dvě hodiny arabských stížností mě zaženou do synagogy. A po intenzivním kurzu sionistické propagandy jsem připravený přestoupit na islám.“ (Sir Ronald Storrs, britský guvernér Jeruzaléma v letech 1918–1926)

Tureček podle všeho dokázal oběma zmíněným překážkám čelit. Ve snaze o objektivitu nechává promlouvat znesvářené strany, aniž by ovšem jedné nebo druhé dovolil získat hegemonii na výklad událostí. Věci nazývá pravými jmény, což se skutečně řadě kritiků nemusí líbit. Násilí na neozbrojených civilistech zůstává terorismem, i kdyby ho páchal kdokoliv ve jménu jakkoliv vznešených ideálů. Individuální utrpení těch, kteří přišli o své blízké či byli vyhnáni ze svých domovů, je v zásadě stejné, ať už k němu došlo za jakýchkoliv historických souvislostí. Kniha tak skutečně ukazuje blízkovýchodní konflikt viděný očima zkušeného a spravedlivého pozorovatele. Zůstává otázkou, bude-li takto přijata. Teprve reakce na ni nám do velké míry napoví, jaká je úroveň české intelektuální debaty.

Autor je arabista.