Amélie Nothombová
Kyselina sírová
Přeložila Lucie Šavlíková
Mladá fronta 2011, 144 s.
Prozaička Amélie Nothombová si před napsáním tohoto románu zřejmě položila otázku, co může v současné době člověka ještě šokovat. Obsedantní nenaplněná lesbická touha na pozadí uměle vytvořené, avšak naprosto skutečné brutality v televizní reality show, jejíž předlohou byl nacistický koncentrační tábor? Dost možná. Kyselina sírová vyvolala prý ve francouzské veřejnosti řadu polemik. Jistě je o čem mluvit. Nicméně kontroverznost námětu není podle mne tím, co by si zasloužilo největší (pokud ne rovnou všechnu) pozornost. Román se pohybuje na hranici žánrů, čtenář si není jistý, jedná-li se o zobrazení reality v rámci fikčního světa, nebo už sci-fi (děj se odehrává v bezčasí „kdesi“ v Evropě). I to přidává příběhu na působivosti. Nejzajímavější je však autorčin styl, který ostře kontrastuje s tím, o čem se mluví. Význačné jsou krátké stručné věty, er-forma a vševědoucí vypravěč, který vraždění v přímém přenosu předkládá s jakýmsi indiferentním odstupem. Zároveň ale detailně popíše chování lidí, kteří mají to štěstí a ocitli se na „správné straně zdi“. Dílo tak můžeme chápat jako ironickou, avšak trefnou sociologickou sondu do srdce a mozku společnosti, která neváhá takový program večer co večer sledovat. Je to útok na čtenářovo morální cítění i na etiku jako pojem.
Tereza Šnellerová
Hans Arp
Zádumčivé plameny
Přeložil Aleš Novák
Toga 2010, 78 s.
Hans Arp – ovšem u frankofonů Jean, umělec, jehož si nárokují jak Alsasané, tak Francouzi, ano i milci z okolních zemí a okruhů pozemských. Kdo byli dadaisté – ti lidé, co v Curychu nosili na hlavách kornouty vysoké jako kandelábry? Ano, to byli oni. Jaktože s nimi nedrcnuli o hvězdy? Protože jejich cylindry byly povahy jiné. Nádherné – leč kdo byl On, tolik vzývaný, o němž i Else Lasker-Schülerová básně skládala? To byl On, ztotožněný Ego… buďte ujištěni, že Nic přestalo být jisté. Zvláštní, jak je Mistr Arp aesthetitiky přivlastňován, Hans či Jean – a přitom jeho fantomy nemají jmen! Studoval ve Výmaru a v Paříži, přitahoval jej Der Blaue Reiter, věhlasná skupina německých surrealistů, byl členem curyšského sdružení Cabaret Voltaire – to se není co divit, že si jej usazení galeristé dneška nárokují! Jméno z Hans na Jean si změnil v roce 1939 na protest proti nacismu – vydržel déle. Co může učinit umělec jiného než gesto svobody? Cabaret Voltaire, jejž dadaisté uvedli do provozu roku 1915, trvá dosud – má svůj program, otvíračku, cafée, venkoncem podnik s čerstvou tradicí a perspektivami. Co však jsou zádumčivé plameny – přísvit monitorů, západ slunce, anebo Eldorádo mizející provždy v hloubi jezera Titicaca? Anebo pablesky ohňových plamů na stěnách jeskyně zející do noci pravěku? My nevíme.
Vít Kremlička
Bianca Bellová
Mrtvý muž
Host 2011, 110 s.
Protagonistka Hana podniká exkurz do vlastní minulosti, předkládá osudy dvojčete Davida, mami, babi a tatiho horečnatým stylem určeným jedinému posluchači. Vyprávění dostává intimní nádech a zároveň rysy těkavosti, obavy, že na tolik historek nezbývá čas. „Já vím, nechávám se unést vlastní obrazností… roubuju významy, tvořím paralely, kterým nikdo jiný nemůže rozumět… Nejsem žádná Šeherezáda. Nejsem ani krásná, ani moudrá. Nejsem žádný odsouzenec v cele, ale sedím si tu s tebou na sluníčku v parku a snáším ti na jednu hromadu ozdobný peříčka a klacíčky, abych z toho uplácala nějakej uchopitelnej tvar… nenudíš se?“ Nudit se čtenář nebude. Bellová, jež debutovala textem Sentimentální román, dokáže jedním obrazem vystihnout trapnost či bolest (vzpomínka na stonání s bratrem, mrazivá cesta vlakem, vlas v bábovce jako stopa scházení hrdinčiny babičky), situace jsou živé, jenomže potíž je v tom, co s nimi. Otcův coming out v předlistopadové éře, matčina nedbalost, babička skrývající smrt svého muže v komunistickém vězení a k tomu ještě klíčový vztah Hany, jenž jí přináší hořkost, nenaplněnost a chvilkové pocity lásky naráz. Na tak omezené ploše se postavy sotva projdou jevištěm, a už je ztrácíme v dohledu. Nakonec z příběhu vycházejí jako členové rodiny, v níž všichni trpí určitou obsesí (ať diagnostikovanou, nebo neuvědomovanou). Jejich přítomnost v románu však nezakládá žádnou strukturu. I pointa příběhu, jež osvětlí počínání protagonistky, je pojednána jaksi ve zkratce, až se nechce věřit, že by to s láskou, odpuštěním a pomstou bylo tak snadné. Škoda, neb tu jsou scény, na něž se jen tak nezapomíná.
Anna Vondřichová
Zygmunt Miłoszewski
Zapletení
Přeložil Pavel Peč
Host 2011, 341 s.
Polský prozaik Zygmunt Miłoszewski (nar. 1976) začíná román Zapletení jako běžnou detektivku – vraždou. Navazující sled událostí má ovšem ke klasickým kriminálním příběhům daleko. Hlavním hrdinou je prokurátor, který dostane na stůl další nudný případ, jenž se opět se vší pravděpodobností nepodaří vyřešit. A jak dává název knihy tušit, má ke své skepsi vážný důvod. Čtenář se velice rychle vmyslí do prokurátorovy figury a nabude dojmu, že se sám stal součástí příběhu podávaného strhujícím, inteligentním způsobem. Celému vyprávění sekunduje černý humor, který odlehčuje vypjaté situace. Kromě vyšetřování nahlížíme do soukromých životů hrdinů, kteří se potýkají s osobními problémy typu tíha zevšednělého manželství, nechuť ke každodenní práci či život v centru „špinavé“ Varšavy. Nechybí ani řešení dilemat, jež mohou zásadním způsobem ovlivnit jejich osudy. Kniha je rozdělena do dvanácti datovaných kapitol shrnujících hlavní události dne, které se skutečně ve Varšavě roku 2005 odehrály. Když knihu nakonec zavřeme, kýžené uvolnění se nedostaví; naopak si uvědomíme, že znalost lidské psychiky je v rukou vraha skutečně tou nejmocnější zbraní.
Barbora Dušková
Katharina Hagena
Chuť jablečných jadýrek
Přeložil Petr Štědroň
Host 2010, 230 s.
Literatura pro ženy. Vágní termín, který ve skutečnosti žádným termínem není. Přesto je toto slovní spojení tím prvním, co čtenáře po několika stránkách románu německé autorky napadne. S každou další kapitolou se pocit prohlubuje. Chuť jablečných jadýrek popisuje osudy žen jedné rodiny. Zeširoka, možná trochu chaoticky, ale hlavně, a to je primární problém, schematicky. Postavy jsou v knize tohoto typu alfa a omega, všechno stojí na nich. Ty od Kathariny Hageny jsou sice rázovité, ale každá z nich více či méně plní určité klišé. Ženy staré či mladé, podivné nebo normálnější, každá jako by už tady tisíckrát byla, takže z ní ve finále zůstává forma bez obsahu, postava neschopná opustit papír a ožít. To se nejvíc promítá v linii milostného vztahu hlavní hrdinky s přítelem z dětství – dialogy těchto dvou postav nebezpečně balancují nad propastí červené knihovny a několikrát do ní taky spadnou.
Dalším problémem tohoto románu jsou nedotažené dějové linie a rovněž postavy a motivy, které se zjeví jednou, dvakrát, a pak bezdůvodně zmizí. Jako by autorka zapomněla na staré, nicméně pořád nosné pravidlo, že pokud se v příběhu objeví pistole, ke konci má být použita (nejlíp k zabití, pochopitelně). V opačném případě se vystřídá v příběhu plejáda postav, které čtenáře zbytečně popletou. Zde může být příkladem figura dědečka hlavní hrdinky, o kterém se dozvíme, že byl za války nacistou, na kůlně se zjeví hanlivý nápis, ten pak hrdinka se svým milencem setřou… no a pak nic. Dědeček i se svou zajímavou minulostí nevýznamně posloužil příběhu a zmizel z jeho povrchu. Tato nedůslednost je místy až nepochopitelná, jelikož autorka je schopna vytvořit i funkční a nosné motivy, jako je tomu v případě rodinného domu, jejž protagonistka zdědí a který je určitým obrazem rodiny. Jako by autorka chtěla říct vše, ale v záplavě slov, metafor, postav a nedokončených dílčích příběhů se to vše ztrácí; chybí řád, základní konstrukce, promyšlenost. Tímto způsobem lze samozřejmě také psát, mělo by však jít o záměr, chaotická narace vyžaduje pevný vnitřní řád, motivickou provázanost, psychologicky komplexní, uvěřitelné postavy a žádné (nebo účelově používané) klišé. Chuti jablečných jadýrek jsou však tyto atributy cizí. Katharina Hagena jako by si uvědomovala důležitost motivu pro soudržnost a sémantickou i estetickou komplexnost díla (příkladem je motiv jablka a jeho nitra), nicméně s ním nedokáže důsledně pracovat. Dílo se rozpadá, příběh rozmělňuje. Neúnosná míra romantizujících stereotypů, předvídatelnost milostných zápletek, schematické postavy a třpytivé metafory ji pak tu více tu méně posouvají tam, kam by v zásadě patřit neměla – ke knihám označeným výše zmíněným vágním termínem.
Martina Blažeková
Brian Azzarello, Eduardo Riso
100 nábojů 4: Rozčtvrcený zítřek
Přeložil Petr Zenkl
BB art, Crew 2011, 260 s.
Čtvrtý díl špionážní komiksové série zahrnuje deset sešitů a dostáváme se jím téměř do třetiny celého cyklu. Příběhy se rozdělily na hlavní linii (o tak trochu zednářské společnosti Trust a jejích ochráncích minutemanech) a na ty vedlejší, jež přinášejí lidské tragédie. Do těch vstupuje bývalý minuteman agent Graves s pistolí a s kufříkem plným nevystopovatelných nábojů. Ústřední téma se zamotává, a tak paralelní vypointované příběhy mstících se lidí představují zpestření a odreagování. Často se tu objevují střihy propojující vzdálené scény a dialogy. Nechybí ani sešit, v němž si počtou především znalci francouzského jazyka, jeden přibyl i pro španělštináře. Jakýmsi bonusem je ten, v němž jedna z postav celý děj i hrdiny rekapituluje: je obohacen o portréty figur série od významných kreslířů, jako je třeba Dave Gibbons (Strážci) nebo Frank Miller (Sin City) – zároveň je to hádanka pro čtenáře, protože autoři jsou uvedeni spolu na titulním listě, umístěném netradičně až na konci. Škoda, že série vychází jen dvakrát ročně, po půlroce spolehlivě většinu postav i děje zapomenete a musíte si je osvěžit.
Jiří G. Růžička
Gustav Meyrink
Pražská vizitka / Prager Visitenkarte
Přeložil František Marek
Argo 2011, 28 s.
V přítomném bilingvním vydání tří povídek autora a překladatele Gustava Merinka nepůsobí Praha na rozdíl od spisovatelových románů jako město plné tajemství, dávnověkých rituálů a překročitelných hranic mezi realitou a snem. Tvrdí se zde sice, že „město totiž stojí, jak známo, na síti podzemních chodeb, a taková tajná chodba spojuje toto středisko pražského německého života se vzdáleným, ale kmenově spřízněným Jeruzalémem“, ale jde o čirou ironii. Meyrink si mnohem víc všímá toho nejprozaičtějšího – šatů dam, knírů pražských kupců nebo jídla na rodinné tabuli. Líčení je, v intencích žánru, zkratkovité, řízné; mnohdy v jmenných větách na jednom řádku. Druhá povídka je dějovější, načrtává, co v metropoli zapříčiní konání zlatokopského Američana George Makintoshe. Hledání blýskavého kovu zachvátí všechny a Praha končí v apokalyptickém „hustém mraku“. Paradoxně jediní, kdo neztratí klid, jsou ti nejvýše postavení. Meyrink předkládá obrazy nadmíru aktuální, byť alegorické, se stejnou silou se však zaměřuje na jazyk pražských figurek. Ta se dělá – princeska zní název poslední povídky a jde jen o jedno z mnoha klišé, které postavy použijí. Meyrink si zde dělá nepokrytě legraci z nedůvěry postarších radů k mladým, k telekinezi, ale i k současným umělcům – „Maeterlink – Meyrink – měknutí mozku“. Hloubka satiry odpovídá rozsahu několika stránek a času několika vlakových zastávek (příběh zachycuje rozhovor spolucestujících v kupé), ale i tak se z ní lze těšit.
Jan Švestka
Ralph Georg Reuth
Hitlerova nenávist k Židům
Přeložil Jiří Vodvárko
Ikar 2011, 320 s.
Když 27. června 1919 list Deutsche Zeitung informoval své čtenáře, že se v katakombách pod pražským židovským hřbitovem každých sto let scházejí zástupci dvanácti kmenů izraelských, zdálo se ještě, že je to možné. O šedesát roků později jsme tamní katakomby prolézali s Princem, Cirnfusem, Landou a Marešem – a nikde ani jeden kmen! Bylo to na konci školního roku. Potřebovali jsme kostry na vystrašení spolužaček. Nenašli jsme ani lebku, jen ve výši nad námi svitnul zamřížovaný otvor prastaré studnice. To je důkaz, že tedy žádný komplot nebyl! Kniha německého historika Ralpha George Reutha podává zasvěcený výklad o vývoji antisemitismu Adolfa Hitlera od období v zákopech první světové války až do jeho smrti. Objektivně vysvětluje i příčiny německého nacionálněsocialistického tažení proti Židům od konce 19. století a celkem pravdivě hodnotí drakonický „versailleský mír“ jako faktor umožnivší expanzi bolševismu do střední Evropy a Německa i jako předpoklad narůstání společenských rozporů v Německu vůči zemím Dohody, které vedly k vzestupu nacismu a ke druhé světové válce. Pro dějepisáře a studenty se zájmem o historii neocenitelná kniha, R. G. Reuth též stručně zmiňuje a hodnotí ostatní hitlerology, takže je k mání také jako rukověť k vlastnímu bádání.
Vít Kremlička
René Descartes
Geometrie
Přeložil Jiří Fiala
Oikoymenh 2010, 268 s.
Překlad jedné ze tří „výkladových“ částí slavné Descartesovy Rozpravy o metodě je důležitým příspěvkem nejen k poznání celého jeho filosofického odkazu, ale zejména k poznání charakteru novověké vědy, a tím pádem i k poznání naší vědecké současnosti. Není zřejmé, zda po vydané Geometrii a Dioptrice bude následovat i třetí část Meteory a nový překlad Descartovy Rozpravy samé. Česko-latinská bilingva umožňuje porovnávat důležité pojmy na hranici obou jazyků, ale vzhledem k tomu, že východiskem překladu je francouzský originál z kritické edice Adama a Tanneryho, bylo by jistě třeba zvážit, zda nepoužít česko-francouzskou bilingvu. Rovněž je škoda, že poznámky neobsahují rozbor kritiky Descartova pojetí matematiky od Imre Lakatose, ač je tu připomínán. Jinak je dílo vzorně edičně připraveno. Geometrie je mimo jiné důležitou součástí Descartova konceptu mathesis universalis, tedy modelu novověké vědy. Způsob, jakým Descartes spojil geometrii s aritmetickými operacemi, je totiž pro ni, jež hledala univerzální metodu pro všechna svá odvětví, zásadní. Redukce postupů na metodicky účinné cesty k rozpoznání pravdy v novověce vědeckém pojetí je v Geometrii velice názorná. Přestože mnohé metodické postupy již obsahovala Pravidla pro vedení rozumu (česko-latinská bilingva z téhož nakladatelství), právě zde, v Geometrii, jsou rozvinuty společně se zcela novým pojetím geometrie či spíše (ve spojení s algebrou a aritmetikou) s novým pojetím matematiky, a tím pádem i na ní založené vědy obecně.
Michal Janata
Grace Livingstoneová
Zadní dvorek Ameriky
Přeložili Ondřej Marek a Zdeněk Jehlička
Grimmus 2011, 360 s.
Kniha americké novinářky Grace Livingstoneové se zabývá vztahy USA k Latinské Americe od Monroeovy doktríny z roku 1823 do éry „války s terorem“ za vlády George W. Bushe jr. Po celou tu dobu považovaly USA zbytek Amerik za výsostnou sféru svých zájmů. Ty nabývaly podoby územních expanzí, přímé ekonomické nadvlády s příležitostnými intervencemi nebo podpory „spřátelených diktátorů“ od Haiti po Chile. Až na poslední tři tematické kapitoly, věnované protidrogové politice, ekonomické supremaci a kulturnímu působení, text chronologicky sleduje tvářnost a povahu vztahů, jež měly Spojené státy k jednotlivým státům Latinské Ameriky. Kniha se vcelku pochopitelně nejpodrobněji věnuje období po druhé světové válce, kdy se s nástupem bipolárního rozdělení světa zvýšil a politicky vyostřil zájem USA směrem na jih. Pomineme-li ony tři kapitoly, nesnaží se Livingstoneová být nijak zvlášť analytická, pouze sestavuje prvky rovnice, na jejíž jedné straně stojí ekonomické zájmy a imperiální ambice a na druhé používané metody a důsledky jejich prosazování. K těm důsledkům patří mimo jiné organizování vojenských převratů, podpora diktatur (včetně té nejznámější Pinochetovy), financování a výcvik teroristických contras v Nikaragui nebo podílení se na likvidaci politických oponentů pod zástěrkou boje proti „narkoterorismu“ v Kolumbii. Výsledný obrázek „sousedských vztahů“ je pro Spojené státy dost nelichotivý.
Matěj Metelec
Margarete Buber-Neumannová
Zajatkyní Stalina i Hitlera
Přeložila Lenka Šedová
Barrister& Principal 2011, 413 s.
Německá publicistka Margareta Buber-Neumannová (1901–1989) prožila díl života – nacistickou a stalinskou diktaturu – povětšině za ostnatým drátem. V sovětských koncentrácích GULAG byla vězněna v letech 1936–1940, odkud ji sovětská moc vydala do Třetí říše, kde byla vězněna v KL Ravensbrück až do dubna 1945. Její literární svědectví patří k pramenům vědění o metodách totalitní moci. Tolik suché heslo – k vrcholným kapitolám knihy patří medailon české novinářky Mileny Jesenské, s níž se autorka v koncentračním táboře Ravensbrück setkala a spřátelila. Její řádky o přátelství vyzařují jistou vroucnost, naznačují atmosféru rozhovorů ve vzácných okamžicích táborového volna. Buber-Neumannová byla zřejmě pozoruhodná žena – jistě, všechny jsou hodny pozornosti, ale –, zřejmě vládla jakýmsi charismatem, že z ní lágroví bachařové byli prostě paf. „Hitlerova i Stalinova diktatura prokázaly, že moderní průmysl umí s otroky výborně pracovat, hlavně když nejsou zábrany využívat do úmoru lidské síly a zároveň ani nepanují obavy z materiálových nákladů.“ Tolik pro hnidopichy – hledače rozdílů. Autorčino dílo a postoj zůstávají trvale aktuální. Uvažme, že v současné diktatuře Severní Koreje režim už padesát roků provozuje totálně vyhlazovací tábory vůči vlastním občanům. Co by k tomu řekla babička Margareta?
Vít Kremlička