Nina Hedwic Mainerová a Martin Mainer
Kalendář 11
Galerie Kabinet, Střítež, do 17. 11. 2011
Večerní cesta do Stříteže, osvětlená bývalá škola a klub umístěný v jejím přízemí. Pár lidí popíjí v klubu, další jsou ještě nahoře na půdě. Tento půdní prostor nedávno proměnila v galerii umělkyně Veronika Bromová a už zde proběhlo několik výstav. Martin a Nina Mainerovi tu představili čtvercové krajinky (rozměru 30 x 30 cm) vytvořené v thajských ostrovních vesnicích, ale i v Bangkoku. Oba umělci v průběhu měsíčního pobytu vytvářeli ve vzpomínce na prastarou tradici malby v plenéru cosi jako cestovní deník. Na vernisáž jsem dorazila pozdě (a propásla tak proslovy, byly-li nějaké, a hru na trumpetu Fernanda Daniela Visa z Argentiny). V podvečer před vernisáží byla nálada v klubu klidná, místní hovořili o lokálních záležitostech. V den vernisáže obecenstvo doplnilo pár umělců a dalších návštěvníků. Diskutovalo se mimo jiné o tom, že rukopisy obou umělců jsou nerozpoznatelné, a o tom, jakou malbou vymalovat klub (bílou prý ne, rychle by to zčernalo, protože se tam hodně kouří). Martin Mainer vedl třináct let ateliér malby na brněnské FaVU VUT a malbě v plenéru se moc nevěnuje, Nina Mainerová vystudovala architekturu a vede vlastní Výtvarný ateliér. Bylo to poslední výstava galerie v letošním roce. Veronika Bromová říkala, že místní už byli rádi, že jsme vypadli a mohou mít klub zase sami pro sebe. Pozvala nás k sobě do bývalého kravína, kde nás hostili argentinsko-českými pokrmy.
Lenka Dolanová
Babel Prague
Divadlo Archa, Praha, 3.–4. 10. 2011
Největším magnetem prvního večera nového pražského hudebního festivalu Babel Prague měla být osmdesátiletá americká skladatelka Pauline Oliveros a tuto úlohu potvrdila, zvlášť vezme-li se v úvahu, že magnet nejen přitahuje, ale i odpuzuje. Pokud jde o vystoupení samo, zvuky jejího digitálně modifikovaného akordeonu měly spíš odpuzující efekt. Pro mě osobně byl vrcholem krátký okamžik nejistoty, kdy se zdálo, že Oliveros bojuje s jakýmsi technickým problémem: ačkoli urputně mačkala klávesy a přepínala rejstříky, zvuk se neozýval. Poté následovala improvizace kvarteta Nakamura/Palacký/Neumann/Filip. Od takto silné sestavy lze těžko čekat překvapení, přesto jsem měl pocit, že se stalo něco, k čemu nedochází u volné improvizace tak často: že se posluchač přestává soustředit na aspekt souhry či komunikace, ztrácí přehled o tom, co kdo jak zrovna vytváří, a nechává se vtahovat dovnitř zvuku, vstříc čistě fyzickému zážitku. Druhý den, po skvělé kvazikrautrockové psychedelii B4 s invenční 8mm projekcí Martina Ježka, mne potkalo něco, co nemůžu nazvat jinak než prozření. Nikdy jsem neměl rád Christiana Fennesze. Měl jsem ho za kolotočáře, který pouští soundtrack z Titaniku, do toho brnká na kytaru a sem tam něco zabzučí. Tentokrát jsem si zhruba v polovině koncertu uvědomil, že jsem na dekadentní, zpomalené diskotéce, mezi lidmi, kteří se nemohou hýbat, a totálně jsem se do Christiana zamiloval. Scházela mi jenom líně se otáčející diskokoule. To není ironie, ale vyznání!
k!amm
Petar Todorov a Jaro Viňarský
Kalbo
Festival Hybaj ho!, Studio Alt@, Praha, 14. 10. 2011
Festival Hybaj ho! je přehlídkou slovenského tance a pohybového divadla. Letos jsme díky němu mohli vidět vedle Jara Viňarského také choreografku a tanečnici Petru Fornayovou (vystoupila v jednom večeru s Viňarským) nebo soubor zahraničních Slováků Les Slovaks. Kalbo je uvedené jako „představení o vztahu člověka k Matce Zemi", což by jednoho až vyděsilo, Todorov s Viňarským se ale do žádné pasti kýče a sentimentu nechytli. Naopak, téma pojímají s absurdním humorem. Viňarský je na scéně nahý, je zavřený a shrbený v zeměkouli – kulaté konstrukci vytvořené z kovových prutů. Točí se s ní, pózuje, prostrkává ven ruce, nohy, hlavu tak ladně, jak mu to zdánlivě těsná konstrukce umožní. Pak z ní rychle vyklouzne, podobně neuvěřitelně, trikem analogickým s vytahováním ježka z klece. A role se obrací. Viňarský se zeměkoulí zachází spíš brutálně než opatrně, pózuje s ní jako Atlas, roztáčí ji a nakonec rozkládá na díly. To ale ještě není pointa. Po pauze za scénou se tanečník vrací jako umazaný svářeč, v montérkách Zemi zase hbitě smontuje a jako bodrý chlapík vyvede dívku z publika, zavře ji do zeměkoule-klece a ve finále roztočí. Kalbo má dramaturgickou stavbu, myšlenku a interpreta, který dokáže ze vznešenosti suverénně přehodit výhybku k frašce a nepustit přitom diváckou pozornost z opratí.
Jana Bohutínská
Současná architektura a historické město
Interaktivní mapa Národního památkového ústavu v Praze, www.npu.cz/novostavby
Není žádným tajemstvím, že se architekti a památkáři nemají příliš v lásce a navzájem se osočují z neznalosti a povýšenosti. Z oboustranné nevraživosti pocházejí dvě zažitá klišé: památkář prý z podstaty svého povolání bez rozmyslu potírá vše nové, architekt zase údajně myslí především na prezentaci sebe sama. Dnešní stav, kdy spolu obě profese, většinou ke škodě věci (domu, města), soupeří, se pokouší prolomit Národní památkový ústav prostřednictvím dlouhodobého projektu Současná architektura a historické město. Započat byl vloni na podzim sérií debat na téma donedávna v památkové péči téměř neznámé, a sice „zdařilé novostavby v historickém prostředí". Stěžejní pro celý projekt bylo spuštění interaktivní mapy, kam sami památkáři doplňují příklady novostaveb z celé republiky. Rozdělují je do několika kategorií: nové ve starém (stavby, které obohatily historická centra měst), nevratné ztráty (stavby, které místo nevratně poškodily), za oponou (zásahy, které nejsou na první pohled vidět) a živé město (příklady zdařilých adaptací veřejných prostor). Po téměř ročním fungování webu vystavila shromážděné povedené stavby (hotel Karlov v Benešově od Ladislava Lábuse nebo dům na Mírovém náměstí v Kouřimi od ateliéru Bočan & Partners) i zásahy devastující město (mimo jiné plejáda komerčních center) Galerie Jaroslava Fragnera. Na vernisáži se nad výstupy projektu sešli a věcně debatovali architekti i památkáři. Opravdu nezvyklá podívaná.
Martina Faltýnová