Dis­-organ­-izované bytosti

Jedním ze znaků mainstreamu je, že se v jeho fungování většinová označení a významy prostupují s těmi menšinovými. Lesbické tělo – a znaky, jež je tvoří – je zde představováno jako tělo zásadně dis­-organ­-izované. Lesbické je přitom stejně iluzorním konstruktem jako ženské. Existují tu ženy a lesbická těla: každým tělem procházejí mnohačetné způsoby označování, různým tělům náležejí různé historie, různé způsoby reprezentace a reprodukce a různé sociální zkušenosti s lesbismem, ať už jsou dané etnicitou, třídní příslušností, genderovou identitou nebo sexuálními praktikami. Lesbická těla jsou v mainstreamové kultuře zkrátka víc vidět, a proto jsou patrnější i rozdíly mezi nimi. Tato moderní pozice lesbismu v sobě nese svobodu i omezení. Na jedné straně jsou lesby chráněny před kategorickým vydělením z kulturního prostoru, na straně druhé se tak ale problematizuje otázka jejich identity a tím i jejich politická síla.

Identita je vždy věcí způsobu označování v rámci společenských vztahů specifických pro jisté historické období. Snahy vymezit lesbickou identitu se objevily mnohokrát – obzvláště vštěpována nám byla imperativem názvosloví, jak si je vyžadovaly viktoriánské taxonomie „sexuální vědy". Měli bychom definovat lesbu na základě určité sexuální praktiky, nebo na základě její absence? Na základě historie skutečných, nebo virtuálních vztahů? Může být jednou provždy identifikována veřejným, plošně šířeným polibkem, určitým aktem sebevyjádření nebo veřejným coming­outem? Měli bychom ji poznat podle absence penisu, nebo podle vlastnictví silikonového simulakra? Takové materiální vymezení může zajít až příliš daleko. Neměli bychom se potom ptát, nelze­-li psát lesbický text přes tělo „muže"?

Tělo jako originál a simulakrum

Otázka lesbického znakového těla nás přivádí zpátky k úvahám o identitě uvnitř těla, o těle jako identitě, k úvahám, jež se problematizovaly v průběhu postmoderny v závislosti na změnách v procesech reprodukovatelnosti. Walter Benjamin v eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (1936) tvrdí, že právě reprodukovatelnost zničila auru původních artefaktů, a co víc, poskytla prostředky masovým ideologiím, včetně fašismu dvacátého století. Pro potřeby uvažování o budoucnosti lesbických těl v postmoderně bych proto nejprve ráda zmínila Benjaminovu kritiku techno­-fetišizace reprodukčních technologií a vztáhla ji k současné situaci lesbických těl – těl, jež fungují na základě označovacích principů simulace a opakování.

Jean Baudrillard definoval posttechnickou reprodukci jako obrat simulakra, vstup poválečné postindustriální kultury do fáze hyperreality. Tato fáze se rodí ve chvíli, kdy kulturní reprodukce začnou primárně odkazovat k faktu, že zde chybí originál. Pro Jacquese Attaliho je posttechnická reprodukce příznakem rozkolu mezi ekonomií reprezentace, v níž se moc reprezentace využívá k udržení víry v harmonii společenství, a ekonomií opakování, charakterizovanou repetitivní masovou produkcí všech společenských vztahů a tišením nepokojů byrokratickou mocí. Ta pracuje v atmosféře ohlušujícího synkretického proudu masové produkce. Kulturní reprodukce lesbických těl ve věku (post)technické reprodukovatelnosti, to jest v procesu opakování simulakra, více než kdy předtím oslabila auru „originální" lesbické identity, zároveň však také představuje kulturní pole, skrze něž si lesbismus přivlastňuje politická ekonomie postmoderny.

Benjamin podotýká, že estetické debaty ohledně statutu fotografie jako „umění" zastínily podstatnější otázku, zda vynález fotografie neproměnil samotnou podstatu umění. Stejně tak se s příchodem veřejného lesbismu nabízí otázka, zda se „povaha" ženského v postmoderní kultuře zásadně nezměnila. Jde o to, že politická ekonomie (post)technické reprodukovatelnosti přetváří tradiční hodnoty a projevy společenských, genderově založených identit jakožto dějinných subjektů.

Lesbická asimilace falu

Subjektivní transformace, již Benjamin po­­psal v letech před druhou světovou válkou, zahrnovala vztah reprezentačních technologií k lidskému tělu v souvislosti s identifikací. Podle Benjamina spočívají širší dopady fotografie a filmu v tom, že se zaměření diváků přesouvá z herce (Hitler) na kameru (technologie). Technická reprodukce nemění jen recepci uměleckých děl masou, ale žádá tyto masy, aby vstoupily do pozdně moderní či postmoderní doby jako technické, ne přirozené subjekty.

Dnes se například nacházíme ve fázi kultury, kdy se na poli sexuálního průmyslu masově vyrábějí plastové modely falů. Dokonce i Playgirl, magazín orientovaný především na hetero­­sexuální ženy, obsahuje řadu reklam na falická simulakra. Můžeme se ptát, co asi tak mohou tyto ženy provádět s oboustranným dildem. Není však pochybnosti o tom, že lesbická asimilace sexuálního průmyslu mění teritoriální uspořádání kulturně zkonstruované aury falického znaku. Tím, že si lesby přivlastnily falus/penis, obrátily sémiotický proces, to znamená znakový režim nápodoby, stejně jako politickou ekonomii spotřební kultury, proti naturalizaci maskulinní hegemonie. Pokud je penis masově reprodukován, jakákoli iluze přirozeného pojítka mezi kulturní mocí, plynoucí z obrazu (znaku) falu, a penisem, tedy tělesným orgánem, se ukáže být umělá. Reprodukce penisu ve formě dilda totiž odhaluje mužský orgán jako znak ukazující k falu, a ne naopak. To znamená, že dildo odhaluje kulturní orgán falu jako simulakrum. Dildo je umělý penis, přivlastněný falus a materiální znak imaginárního základu pro historicky manifestovaný falický mocenský režim.

Fakt, že spojení sexuálního průmyslu a plastových technologií má vliv na lesbickou identitu, ukazuje podvojnou povahu vazeb, jež jsou pro lesbismus v postmoderně typické. Ironií je, že v okamžiku, kdy začne být penis masově reprodukován jako znak a jako zpeněžitelný produkt, je též potřeba znovu prozkoumat opodstatněnost falické moci a genderové identity vepsané v biologické odlišnosti mužského těla. Komodifikace znaku (jímž je v případě falu penis) zároveň zatemňuje politicko­-ekonomickou reprodukci heterosexuálních vztahů tím, že významy lesbického převádí z nejistého a nestálého registru transgenderové identity do zcela vyrovnaného, imaginárního registru touhy po fetiši­-znaku (jde v podstatě o neměnný proud vášně, jenž se točí v nekonečné smyčce od penisu jakožto falu k falu jakožto penisu). Jinak řečeno, ačkoli si městské lesby z dělnické a střední třídy či předměstské lesby prozatím nemohou dovolit zdravotní péči a nemají ještě skutečné politické zastoupení na celonárodní úrovni, mohou si aspoň pořídit desetipalcového „ptáka" s padnoucím koženým postrojem a zabavit se tím, že k lesbické identitě přidají znaky maskulinní moci. Tato situace poskytuje jak možnost znovuobjevení a posílení sebe sama, tak přivlastnění si lesbické identity v komoditní logice technokultury.

Tělo se rozpadá

Nové reprodukční technologie – včetně umělého oplodnění dárcem, fertilizace in vitro, náhradního mateřství a přenosu embryí nebo vajíček – dnes představují biologické varianty sociálních rolí založených na genderu. „Tělo" se rozpadá. A nemluvím zde jen o pracujícím těle, zpovídajícím se těle či sexuálním těle. To všechno, jak už ukázal Michel Foucault, jsou staré metafory. V postmoderně se od těla oddělují i samotné orgány. To, že jde o orgány v doslovném slova smyslu, tomuto procesu nijak neubírá na síle. Děloha je například oddělená od prsou, vagina od promlouvajících úst, vaječníky a jejich činnost od dělohy a tak dále. Vztah lesbického těla k novým technologiím zcela jasně reprezentuje rozporuplnost postavení lesbických subjektů v postmoderně. Je pravda, že reprodukční technologie zpravidla posilují represivní ekonomii přímé mateřské produkce, ovládání těla a třídně privilegované dělení práce. Oproti tomu meziděložní transplantace vajíček, i přes svoji výraznou ekonomickou podmíněnost, konečně umožňuje lesbě porodit dítě jiné lesby. To je skutečnost, kterou dosud lékařské kruhy i média zcela ignorovaly.

Důležité je, že těla, jež by v duchu esencialistických argumentů měla být základem identity, jsou ve skutečnosti vnitřně fragmentarizována biotechnologickými metodami a pokročilými chirurgickými zákroky (včetně změny pohlaví) a zároveň zvnějšku zásobována řadou technologií podmíněných sémiotických registrů (od sexuálního průmyslu po veřejné vystupování). Z této situace pak vyplývá rozšířenost a zároveň neznalost smyslu provokativních spojení, jako jsou ženská penetrace, ženská maskulinita, stylizované S/M lesby nebo lesbické matky s falem.

Gilles Deleuze s Félixem Guattarim, stejně jako Foucault, opakovaně ukazovali, že všechna společenská těla v sobě obsahují mnohočetný znakový systém. Lesbická těla ve věku posttechnické reprodukovatelnosti jsou však výjimečná svou radikální sémiotickou mnohostí. Což není nijak překvapivé. To, že lesby nejsou ženy, neboť ženy jsou třídou definovanou svým vztahem k mužům, jak tvrdí Monique Wittigová, ještě neznamená, že víme přesně, kým tedy lesby jsou. Ve veřejné kultuře postmoderny představují lesby subjekty ve stavu zrodu. Jejich znaková těla či těla jako znaky se vydávají všanc různým přivlastněním a revidování a odpovídají tak politickým liniím technologie a identity.

Politika asambláže

Dvojí nárok technologie a identity komplikuje naše chápání lesbických těl jako těl menšinových. Takové hodnocení plyne z kulturní odlišnosti od většiny heterosexuálních mužů a žen. Wittigová vidí lesby jako věčné uprchlíky, „otroky na útěku, kteří však nedohlédnou na druhou stranu Mississippi", je ale nesporné, že ve stejném okamžiku, a často i v témže těle, lesby skrývají zbraň, nosí děti, stávají se módním artiklem, komoditou, Hollywoodem, sexuálním průmyslem nebo kyborgem – asambláží člověka a stroje. Obdobně, i když z jiného úhlu pohledu jsme svědky toho, jak se vojenské stává lesbickým, heterosexuál­ní ženy se spolu s módou, Hollywoodem a sexuál­ním průmyslem mění v lesbické středostavovské ženy a také korporátní Amerika a technokultura se stává lesbickou. Nejen že se lesbické znakové tělo, stejně jako všechna menšinová těla, postupně přibližuje většině. Většinová těla se současně v mnoha sférách napříč kulturním prostorem o překot stávají lesbickými. Tato představa transsémio­tiky identit vychází z Deleuzovy a Guattariho schizo­analýzy lingvistických postulátů, v nichž slovní smysl minoritních jazyků vytváří svou významovou variantu nikoli protikladným, ale rizomatickým vztahem k základním, většinovým významům.

Lesbická existence ve věku ­posttechnické repro­­­dukovatelnosti nelikviduje radikální ­politiku, ale žádá, abychom přestavěli své chápání otázek identity. Ty zahrnují moment přeměny a hybridnosti, ale také odporu. Jde o politiku, jež funguje uvnitř i vně technokultury a rasových i třídních struktur, které reprodukuje. Donna Harawayová v Manifestu kyborgů (1991) popisuje směr, jímž se mohou lesby vydat při vytváření dalších sítí v kulturních hrách identit. Právě pro lesby by mělo mít vytváření asambláží z těl a strojů navržené Harawayovou zvláštní význam. Lesby jako skupina totiž mají s hrou asamblážovaného těla historickou zkušenost, jíž se převleky heterosexuálních žen mohou jen stěží vyrovnat.

Feminismus a marxismus si v různých svých odnožích pohrávaly s imperativy kontinentálního myšlení, aby vytvořily revoluční subjekt, který předpokládá scelení metafyzické identity. Oproti tomu Harawayová tvrdí, že těla kyborgů se ze své identity vysvlékla a mají možnost svobodně přepsat text svých těl a společenství vně omezení daných opozicemi boha/člověka, vlastního/cizího, kultury/přírody, ženského/mužského. Politika kyborgů by pak byla politikou mnohonásobného kódování a vnášení hluku do systému dokonalé komunikace, politikou mnohosti, politikou hybridů namísto hranic.

Hledání kyborga

Pokud přijmeme fakt, že se tělo spojuje s technologií v asambláž, samotné „lidské" tělo se může zdát podřízené tělu kyborga, jehož součást vytváří. Kulturní politika tak nebude v rozporu jen s ideálem jednotného buržoazního subjektu, ale vepíše se do převládajících státních režimů označování, jak je představují média, komodifikace tužeb, nové reprodukční technologie, Star Wars, technologický pokrok a globalizace. Téma organizované společnosti se rozrůstá – zahrnuje časové i prostorové souřadnice mnohačetných, rizomatických společenských identit. V každém jednotlivém případě bude třeba znovu určit, kde tělo kyborga začíná a končí (stejně jako má i text své limity) a kdy je vnějšek zároveň i vnitřkem. A kdo bude vlastnit prostředky k produkci a reprodukci kyborgů?

Lesbická těla nejsou ze své podstaty protimocenské kulturní ostrůvky, jak ráda prohlašuje Wittigová, jež ve svém eseji One is not Born a Woman (Člověk se nerodí ženou, 1981) píše, že lesby nemusí být sice ženami, ale nestojí zcela mimo heterosexuální kulturu. Každá lesba má možnost vyjadřovat se či jinak se vztahovat k nějakému aspektu většinového režimu postmoderního označování, ať už jde o mužskost/ženskost, mateřství, rasu či národnost, praktiky simulace, transplantace, komodifikaci duší i vědění, reprodukční technologie nebo vojenství pod vládou globálního kapitalismu. Lesby jsou naráz uvnitř i vně, jsou menšinové i většinové zároveň.

Lesbická těla vždy představovala jistou výzvu pro esencialistické představy o ženské identitě a v dějinném kontextu postmoderny se jejich problematičnost ještě zvýznamňuje. Vzmach pozornosti, který začal v období pozdně industriální a postindustriální společnosti po druhé světové válce, trvá dodnes. Tato těla dozrála ve stínu holocaustu, jenž nabyl svého tvaru skrze stvoření hrůzy natolik bytostné, že zachvátila všechny předchozí významy. Lesbická agenda proto musí pracovat s omezenými politickými právy celosvětové populace civilistů žijících ve vojenském režimu globální bezpečnosti.

Pokud lesbická těla splňují kritéria komoditní politiky, je jim nabízena široká škála náhradních orgánů a sebeutvářejících technologií – v podstatě škála různých těl. A pokud jsou na útěku, prchají před toutéž politickou ekonomií, jež umožnila jejich vznik. V tom spočívá podvojnost jejich vazeb. Naléhavým krokem, před nímž lesbická těla v postmoderně stojí, je donutit dis­-organ­-izované tělo znaků a identit, aby sloužilo pokrokové, radikální politice.

Autorka je teoretička genderových studií.

Z anglického originálu Lesbian Bodies in the Age of (Post)Mechanical Reproduction (in: The Lesbian Postmodern, ed. Laura Doan, Columbia University Press 1994) přeložila Anna Vondřichová.

Redakčně kráceno.