Margot Friedlanderová, Malin Schwerdtfegerová
Útěk z Berlína
Přeložila Natálie Hendrychová
Ikar 2011, 232 s.
Útěk z Berlína je autentickou zpovědí německé Židovky přeživší holocaust. I když si můžeme říct, že jde jen o další knihu do řady, stojí za to vzít ji do rukou. Důvodem, proč tyto knihy stále znovu čteme, je koneckonců jedinečnost životní zkušenosti. Ta nám osvětlí abstraktní historickou událost v celé její hrůze a drastičnosti – osobní tragédii pak doplňuje suchý komentář typu: „Oni tomu říkali křišťálová noc." Hlavní hrdinka Margot představuje jedno z mnoha zosobnění kolektivního židovského osudu. Žije s rodinou v Berlíně. Dokud může, neodejde, pak už je pozdě. Odvedou jí matku i bratra a ona se ve dvaadvaceti letech sama schovává po městě. Její pouť z jednoho úkrytu do druhého trvá téměř patnáct měsíců. Na nevšednosti tomuto příběhu přidává jeho nečernobílá optika. Ti, kdo Margot chrání a sami se vystavují nebezpečí, jsou většinou obyčejní Němci. Naproti tomu židovští známí se k ní obracejí zády a nakonec jsou to rovněž Židé ve službách nacistů, kteří ji chytí a předají k transportu do Terezína. Vzpomínkovou povahu textu podtrhují autentické fotografie a dokumenty, ich-forma i retrospektiva, doplňovaná strohými rekapitulujícími poznámkami: „Affidavit, vízum, imigrační kvóty. Tahle slova byla hesla příštích let našeho života." Po válce Margot emigrovala do USA, stále se ovšem cítila být Němkou i Židovkou. Vzpomínky jsou způsob, jímž se snaží vyrovnat se svou osobní tragédií i s tím, „že její vlast je někde v minulosti. Je to země, která už neexistuje."
Tereza Šnellerová
Jiří Hauber
Kabbala Poetica Minor
Protis 2010, 63 s.
Můžeme pochybovat a tím nechat moc, ať jedná. Kabbala Poetica Minor přináší záhadný exkurs do šalamounských bádání. Jiřímu Hauberovi jsou inspirativní písmena hebrejského alefbethu, jeho básnická invence se kol nich obtáčí jako svlačec okolo zrezavělé ocelové tyče. Básně Jiřího Haubera se více podobají sentencím anebo vnitřně prožitým duchovním příběhům než klasicky chápaným poetickým tvarům. Jsou jako pseudožalmy nebo z kontextu vytržené monology v meditativním rázu. Chápu, že pro někoho takový výraz může být „konečná", co ale při absenci epiky v takovém výrazu? Vím, spirituální lyrika vábí svou dějovou nekonkrétností, efemérami psychickými – ovšem lze přistoupit ke Kabbale Poetice Minor z hlediska lettristického. Jako východiska si zvolit grafické podoby hebrejských písmen, podobných bylinám a orgánům, jež tak oslovují ducha dobrodružného k novým výpravám. Obsahuje kulturní sympatie i respekt vůči věkovitosti židovské kultury, ale jistě v tom není mindrák. Vnímavá duše snad nalezne impuls a inspiraci k bádání v dalších znakových soustavách. A že jich je! Lidský duch těká mezi realitou a imaginací, proto vyžaduje svobodu jako zásadní podmínku života. A tak i když se vědění kabaly může zdát odtažité dnešku, zůstává jedním z přístupů k nároku žité harmonie v této prostě rafinované době.
Vít Kremlička
Jan Vilímek
Povinnost snu
Kniha Zlín 2010, 64 s.
Už samotný název druhé sbírky básní Jana Vilímka nevzbuzuje zrovna optimistické očekávání. Nomen omen? Tak trochu. Obsah je bohužel ještě o něco tristnější, než by člověk doufal. „I já ukazuji jen jednu tvář,/ nahlížím do dívčích pokojíků,/ zakopávám o krásu růží,/ znám neřesti – ale jsem týž!" ujišťuje nás autor v básni Luna zneklidněná psy. Sebestředný patos, gesta stejně mohutná jako bezobsažná, bezmyšlenkovité hrábnutí po klišé, kdekoli se nabídne, a hlavně všudypřítomný erotizující „náboj", který má ovšem v naprosté většině případů pachuť jakéhosi podlézavého loudilství, oscilujícího mezi šmírováním a sebeoslavou „básníka", tak se totiž lyrický subjekt opakovaně označuje, jako zručného svůdce. To už by samo o sobě stačilo, aby se i pologramotný čtenář knize zdaleka vyhnul. Jenže ono může být ještě hůř. Všechny ty erotické motivy se totiž v jednom kuse s enormním nasazením proplétají s motivy přírodními (jak objevné!), což dává vzniknout jednak pozoruhodným spojením (jedna z básní se rovnou jmenuje Sex se sluncem), jednak poněkud podezřelým asociacím („Tvá vnitrozemí páchla mořem" – co že se tím myslí?). Ne že by se v celé sbírce nenašel jediný slušný verš nebo zajímavý nápad, ale krčí se, chudák osamělý, někde v koutě. Uzavřeme to trápení posledním citátem: „A báseň? Teď? No tak/ jde si svobodně po chodníku/ na druhé straně a je neklidná." Inu, není divu.
Simona Martínková-Racková
Blandine Le Calletová
Věnečky
Přeložil Alan Beguivin
Host 2010, 203 s.
Věnečky vyšly v originále v roce 2006. Českým čtenářům se dostávají do rukou s drobným zpožděním. Škoda jen, že kvalitě knihy neodpovídá kvalita redakce. Struktura příběhu je velmi dobře promyšlená. Za jednou událostí (a ještě k tomu tak významnou jako svatba) se z pohledu několika účastníků odkrývají osobní selhání, pochyby a vyjevují se skrývaná tajemství – za zmínku stojí například coming out černé ovce rodiny tety Marie. Veškeré přerody a proměny jsou navíc nasáklé sarkasmem, silnou dávkou ironie, a to včetně události popisované z pohledu oddávajícího kněze. Ovšem pak přicházejí ony slabiny, které, jak se obávám, jsou chybou překladatele a zároveň i redaktorky. Nejen že prošly některé gramatické chyby (tvary přivlastňovacích zájmen jsou obzvlášť matoucí), ale pochybný je i výběr slov českého překladu. Najednou pak při čtení vystupují právě tyto střípky, které přesně nepasují k jednotlivým vypravěčským hlasům a čtení se zadrhává. Závěrečný dojem je jednoduchý. Kniha by mohla být zajímavá, ale na textu by bylo třeba vykonat skutečně ještě nemálo práce. Jak je možné, že nakladatelství s tak dlouholetou tradicí se nebojí dát na trh text, který je i na první čtení nedotažený? O druhém ani nemluvě.
Barbora Čiháková
Anna Gavalda
A taková to byla láska
Přeložila Silvie Dokulilová
Mladá fronta 2011, 152 s.
Anna Gavalda patří k nejpřekládanějším francouzským autorkám současnosti, o její oblibě svědčí i filmové adaptace děl Prostě spolu (2004) a A taková to byla láska (2003, v českém překladu vyšlo o rok později). Kouzlo těchto knih spočívá v líčení zhluboka procítěných situací, a to nikoli skrze popis, ale detail. Samotná témata jsou často až banální – skupina samotářských mladých lidí nebo mladá žena po rozchodu s manželem, jak je tomu v přítomném románu. Gavalda však umí svým psaním potvrdit dobře známou věc, že banalita se měří z odstupu a že v okamžiku, kdy podobné situace prožíváme, není našemu smutku či bolesti ta opovržlivá nálepka nic platná.
Kulisy jsou načrtnuty prostě: pár mrazivých dní a venkovské stavení, kde nakrátko tráví Chloé a její dvě holčičky čas s tchánem, dědečkem Pierrem. Nicméně nelze říct, že by na prostředí nezáleželo, atmosféra se velmi jemně vytváří prostřednictvím jednotlivých motivů. Gavalda má zvláštní zalíbení v zimě a sníh za okny, jenž zamlžuje výhled, se podobá ledové znehybňující dlani, již má Chloé za krkem od chvíle, kdy si její muž sbalil kufry a odletěl za svou milou. A naopak víno, jež žena s mužem pijí u krbu, provází postupné odkrývání jejich ran a cestu ke smíru. Pocity se vždy posouvají z rubu na líc a zpět.
Příběh má několik linií, jež rámcuje chvilkové soužití Pierra a Chloé. Během pár večerů si oba vykládají o lásce a laskavosti. Vnitřní monology ženy, jež čtenáři zprvu předkládají detaily reálií i jejích stesků, brzy ustupují střídavým monologům muže i jí samotné. Postupně se příběh mění až v jakýsi scénický dialog s minimem zprostředkujících prvků. Skrze tuto dualitu je zřetelně vidět, nakolik se liší to, co si myslíme, a to, co (ze slušnosti) říkáme, ale i to, co si myslíme o druhých, a to, co nám oni sami nakonec prozradí. Jak bylo řečeno – banální téma. Banální však není přirozenost, s jakou Gavalda vypráví, a už vůbec ne proměna, která se s odhalováním dávno promarněných šancí odehrává v řeči. Tchán získává nad svou snachou ve vyprávění převahu, vybavuje si nejmenší detaily i hnutí mysli a nijak se nešetří. Skoro se zdá, jako by zde druhá postava autorce trochu překážela, její občasné komentáře trčí z textu a nepomůže jim ani drsná expresivita. Jenomže snacha tu je, a ne nadarmo: celé tchánovo vyprávění má totiž jasné poselství. Láska může zraňovat, ale i tak budeme jen o něco zatrpklejší, pokud se jí neodvážíme. Tuto tezi ilustruje hned několik příběhů podaných z různých perspektiv. Povahu vyprávění vyjadřuje koneckonců trefně samotný titul – nejde tedy jen o lásku Chloé a Adriena (ta je vlastně zmíněna jen na okraj). Škoda jen, že síla, s jakou se vypráví, je tímhle snadno čitelným konceptem rozmělněna a banalita, již mohlo vyprávění překonat, zůstala přítomná.
Anna Vondřichová
Masaši Kišimoto
Naruto 1 – Naruto Uzumaki
Přeložil Jan Adamčák
Crew 2011, 190 s.
Důvod, proč se ze všech dětských a teenagerských hrdinů mangy právě Naruto stal mimořádně populární postavou, díky animované adaptaci známou i u nás, není příliš zřejmý. Série je poměrně typický zástupce dětské odnože žánru šónen, tedy mangy určené pro chlapce. Podobně jako další úspěšné šónen mangy (např. Bleach, sportovní příběhy typu Hikaru no go a konečně i Pokémoni) je příběh vystavěn na sérii úkolů, které musí hrdina podstoupit, aby se zdokonalil na cestě k vytyčenému cíli. V tomto případě se jedná o frackovitého studenta nindžovské školy, který chce získat prestižní titul hokage, aby si ho ostatní obyvatelé vesnice začali vážit. Spolu s Hetalií je také první svazek Naruta ze všech dosud u nás vydaných mang nejvíce zaměřen na komunitu skalních fanoušků japonské popkultury, nazývaných otaku. Naruto totiž nejvydatněji čerpá z klišé ustanovených v mainstreamové manze, jež se někdy výrazně liší od konvencí západních populárních příběhů. Význam některých typických znaků je dokonce pro čtenáře nepoznamenaného mangou obtížně srozumitelný. Například krvácení z nosu v jazyce mangy označuje nepotlačitelné sexuální vzrušení. Všemu vládne expresivní emocionalita. Postavy se jednoznačně dělí na hystericky afektované a flegmaticky rozvážné. Uvidíme, zda se českého vydání dočká všech dosud publikovaných padesát dva knih této série.
Antonín Tesař
Thierry Jonquet
Tarantule
Přeložila Michala Marková
Knižní klub 2011, 240 s.
„Byla to tarantule, pavouk pomalý a kradmý, krutý a krvežíznivý, lačný a neuspokojitelný." Slova, která naprosto přesně vystihují podstatu díla Thierryho Jonqueta. Kniha obsahuje dvě povídky, s tím, že tu první si vybral jako volný námět ke svému novému filmu Kůže, kterou nosím režisér Pedro Almodóvar. Už to budí v čtenáři určitou zvědavost. Obě povídky jsou vystavěny na stejném základě, na syrovém stylu podání, který je okleštěn od jakýchkoli výraznějších emocí. Vědomí, že hrdinové jednají s naprosto ledovým klidem, nahání až hrůzu. Protagonisté svým temným chováním totiž balancují na samotné hranici normality a snesitelnosti, což dokonale ukazuje samotná forma vyprávění. Střídají se zde dvě časové roviny, které se nakonec protnou, a čtenáři v tu chvíli dojde, že se k někdy až bizarnímu konci schylovalo již od začátku. Místy se v příběhu objevují také myšlenkové pochody hrdinů, které umožňují nahlédnout do jejich, navzdory všemu zranitelného nitra a přidávají na autentičnosti celému dění. Výsledný pocit je, že jste právě dočetli knihu, která je výborně napsaná, byť někdy s větší dávkou sexuálních deviací, zla a především pomsty, než je běžný čtenář schopen unést.
Barbora Dušková
Marie Hrušková a Jaroslav Michálek
Podivuhodné stromy
Knižní klub 2011, 168 s.
Říká se, že kdo někdy vstoupí do Bělověžského pralesa, posledního evropského reliktu původního nížinného lesa, potká v příšeří mezi obřími stromy povědomý pocit, který v něm vzbuzují zasuté vzpomínky lidského rodu. V našich končinách se můžeme setkat pouze s pozůstatky starších divokých porostů, s obdiv vzbuzujícími mnohasetletými stromy, označovanými jako památné. Kniha Podivuhodné stromy, která o nich pojednává, se nesnaží postihnout formou průvodce všechny památné stromy, ostatně takové knihy už existují. Jejím přínosem je jakási výběrová typologie stromů, rozdělených do kapitol podle jejich hlavních příznaků. Někdy je to pověst o významném panovníkovi (jako třeba u Oldřichova dubu v Peruci) nebo pohádkový příběh, jindy významná historická událost nebo funkce stromů jako hraničních bodů či směrníků u starých stezek. Zjistíme, že v mnoha projevech našeho vztahu ke stromům se zrcadlí staré představy a tradice (jako například dodnes přetrvávající tradice rodových stromů, zasazených při narození potomka), a také, že podle stromů můžeme vypátrat i zaniklé osady (což platí především ve vojenských újezdech, jimž je věnována celá kapitola). Dozvíme se, pod jakými stromy sedávali spisovatelé (Karolina Světlá pod lípou, Karel Klostermann pod dubem), hudebníci a výtvarníci. Nikoho asi nepřekvapí, že nejčastěji zastoupena je zde lípa a hned po ní dub, což je podmíněno především dlouhověkostí obou stromů, ovšem jsou tu i méně časté druhy, jako oskeruše, tisy nebo hrušně.
Jan Gebrt
Rudolf Kučera
Muži Října 1918
Masarykův ústav AV ČR 2011, 208 s.
Nenápadné supplementum časopisu Střed, které vzniklo ve spolupráci Akademie věd a Filozofické fakulty UK, otvírá u příležitosti nekulatého jubilea témata týkající se vzniku Československa v roce 1918. Charakterem jde o sborník, na němž se podílely téměř dvě desítky historiků, renomovaných i těch úplně nejmladších. Vzhledem k tomu, že studie vyšly jako součást odborného periodika, dalo by se očekávat, že budou primárně orientovány na profesionály. Není to však ten typ vědeckých příspěvků, v nichž poznámky pod čarou rozsahem dalece překračují vlastní text. Ve většině případů jsou to spíš narativně pojaté a čtenářsky přitažlivé biografické medailonky než stati koncentrované na historické kontroverze a s ambicí alternativních interpretačních postupů ve vztahu ke vzniku státu. Tradičně se uvádí, že mužů 28. října bylo pět (Rašín, Stříbrný, Soukup, Švehla, Šrobár). Z nich mají v publikaci medailon jen první tři, což je škoda. Pozornost byla ale věnována i mnoha dalším, kteří se také zúčastnili budování samostatného státu: starostovi Sokola Josefu Scheinerovi či spisovateli Viktoru Dykovi. I když název tuto skutečnost striktně zamlčuje, nutno poznamenat, že se mnohé dočteme i o ženách, a to zvláště v příspěvku o historičce Miladě Paulové a její reflexi vzniku Československa a také o změnách postavení českých učitelek po vzniku samostatného státu.
Jakub Rákosník
Marek Hrubec, Miroslav Pauza, Josef Zumr a kol.
Myslitel Karel Kosík
Filosofia 2011, 332 s.
Po spíše vzpomínkovém souboru textů Rozjímání vpřed i vzad, který vyšel při příležitosti pětasedmdesátin Karla Kosíka, se konečně dostalo i na kritický sborník přípěvků k dílu jednoho z nejznámějších českých filosofů. Většina textů se zaobírá především hlavním Kosíkovým dílem Dialektika konkrétního: definuje ho nejen tradičně skrze jeho existenciálně-fenomenologický rozměr, ale také ho redefinuje v souvislosti s filosofovými polistopadovými eseji a snaží se v něm nalézt styčné body s kritickou teorií frankfurtské školy (Marek Hrubec) či hledá význam Kosíkova přemýšlení o subjektu a skutečnosti v souvislosti s dnešní úlohou filosofie (Michael Hauser). Pregnantní rozbor Kosíkovy terminologie podává Miroslav Pauza, jemuž se dokonce daří odhalit i to, co chtěl Kosík ukrýt, když se záměrně nehlásil k některým inspiracím svého myšlení. Krom odborných příspěvků lze ve sborníku nalézt i takové, které se ke Kosíkovu myšlení přibližují literárním jazykem a jasným angažovaným apelem na čtenáře (Martin Kučera). Mnoho referátů se potkává v úspěšné snaze objektivně vyvrátit domněnku, že zvláště posmrtně vydané Poslední eseje se mohou zdát pouhým moralizováním spíš nežli kritickým myšlením, které by otevíralo prostor pro budoucí alternativy. Jako by nestačilo, že Kosík byl ve své době jedním z mála českých kritiků nově vzývané svobody kapitalismu, který s velkým předstihem pojmenoval systémovou i společenskou krizi, o níž dnes už málokdo pochybuje.
Pavel Chodec
Hannelore Brenner-Wonschicková
Děvčata z pokoje 28
Přeložily Lenka Šedová a Iva Kratochvílová
Barrister & Principal 2011, 294 s.
Jímavé vzpomínky dětí z terezínského ghetta přinášejí otazník v souvislosti se „šoa byznysem", tj. komerčním využíváním holocaustu. Mně to nevadí, téma jako téma, tím spíš, když lidsky závažné a navíc – taková milá knížka. Vzpomínky děvčat z pokoje 28 v terezínském ghettu, kde pobývaly do roku 1944, než začaly transporty smrti… Z šedesáti dívek zahynulo čtyřicet pět. Zbylých patnáct se každoročně setkává ve Špindlu. Tyhle historky čtu rád už kvůli jejich autentickému vyznění, jako štafetový vzkaz, který máme právo chtít číst, abychom potvrdili, že Adornův bonmot o nemožnosti kultury po zkušenosti Osvětimi vypovídá přinejmenším o jalovosti Adornových úvah. Vždyť právě potom kultury třeba! Můžeme se spíše ptát, komu a proč vadí uvažování o holocaustu, jeho příčinách, souvislostech a obzvlášť o lidech, jichž se týkal. O to přece jde obzvlášť! Už jenom proto, že padesát roků po holocaustu trvají různě ve světě záchvěvy totalitních režimů, jejichž protagonisté se genocidu neštítí dál provozovat! To není to samé, to je trvající násilí beztvárné totality, a kdo si vybral k tomu mlčet, rozhodl se nejhůř – jako by nebyl. Možná by se pan Adorno začal ošívat, kdyby jeho filosofické přístupy „Adorno style" byly označeny za nemožné po zkušenosti holocaustu. Naštěstí si dějiny nedají diktovat.
Vít Kremlička