František Matoušek
Kindertherapie
Galerie 5. patro, Praha, 27. 10. – 19. 11. 2011
Kindertherapie – velká plátna s nadživotními podobiznami umělcových dětí v mnoha variantách, dcera a syn společně i každý zvlášť, při hře, s psíkem v náručí. Upřeně se na nás dívají. Nedá se říct, že jsou to obyčejné portréty, jsou tajemné a zneklidňující. Terapie dětmi tematicky navazuje na umělcovu dřívější výstavu Co na světě mám rád v téže galerii, složenou z děl inspirovaných rodinným životem. „Maluji to, co každý den prožíváme," říká Matoušek. Vedle portrétů zachycuje děti v jejich domácím prostředí. Klidný, temný pokoj, jediný zdroj světla (lampa, okno) odhaluje část tváře nebo děje. Nejde nevzpomenout na renesanční portréty a Vermeerovy interiéry. Celkový výraz je ale současný, stejně jako materiál pláten, kterým je džínovina, riflovina neboli denim (z francouzského serge de Nimes – tkanina z Nimes). Autor si jej na počátku devadesátých let zvolil záměrně jako symbol svobody i vzdoru vůči komunistům, kteří „západní kalhoty" nesnášeli. Pevnou osnovu páře, vytrhává, vznikají tvary, proměny rastru tvoří rozhraní světla a stínu. Celek domalovává akrylem nebo potiskuje sítotiskem. Během let dovedl nově vynalezenou techniku na pomezí malby a ruční práce k dokonalosti (stále pro ni hledá to správné jméno). Přirozená vrstevnatost materiálu mu dovoluje „vytrhat" z něj potřebnou hloubku, dokáže zobrazit fotorealistický detail dětské tváře i vzdálený pohled na newyorské mrakodrapy, které ho svého času tolik uchvátily (pravý americký denim se k nim opravdu dobře hodí).
Martina Faltýnová
Lucie Kolouchová, Dodo Gombár
Smíchoff/on
Švandovo divadlo na Smíchově, premiéra 15. 10. 2011
Švandovo divadlo na Smíchově slaví 130 let od svého založení a jedním z narozeninových dárků je nová inscenace s názvem Smíchoff/on. Její text napsala kmenová dramaturgyně Lucie Kolouchová; jde o chronologické dějiny v současnosti třetího nejstaršího divadla v Praze. Kabaret, sestavený hostující režisérkou Natálií Deákovou, je sledem scének a spíše než na odborníky míří na co nejširší publikum. K revuálním výstupům byl přizván muzikálový choreograf Pavel Strouhal, k zábavě přispívají i chytlavé písňové texty současného uměleckého vedoucího Dodo Gombára a skladatele Marka Ivanoviče. Na scéně Marka Cpina nechybí červeně podsvícené schodiště, po němž přicházejí a odcházejí osobnosti s divadlem spojené, a také zde bliká patetický nápis NADĚJE. Do zákulisí zavede herecká šatna, kde se lze setkat s nejrůznějšími divadelními obory: komindu, heroinu, naivku, milovníka, barda si většina místních herců užívá s patřičnou ironií a nadhledem, stejně jako divadelní kritiky a Stanislavského metodu, která se v době, kdy divadlo mělo v názvu slůvko Realistické, stala doktrínou. Spory o název, provázející i porevoluční dobu, a pokusy o seriózní pohled na proměny scény na levém břehu Vltavy jsou představeny pouze v jakémsi kalendáriu jednotlivých událostí. Ty neopomenou, ovšem velmi schematicky, připomenout například Olgu Scheinpflugovou, Hanu Kvapilovou, Jiřinu Štěpničkovou či Miroslava Macháčka, ač působení takového Járy Kohouta svérázný teatrologický výklad přeskakuje. Naopak nepochopitelně velký prostor poskytuje inscenace líčení osudů tragicky zesnulé vycházející hvězdy padesátých let Jany Rybářové.
Olga Vlčková
Petra Hůlová
Přes matný sklo
CD, Radioservis 2011
Druhý román, či spíše novela Petry Hůlové, nazvaná Přes matný sklo, se po svém vydání dočkala i zvukové adaptace do rozhlasového seriálu o délce 3 hodiny a 13 minut. Role jednoho ze dvou vypravěčů se chopila jinak především rozhlasová režisérka Hana Kofránková, jejího syna čte David Novotný. Novela o paměti a vzpomínání je rozdělena do dvou vyprávěcích proudů, přičemž jeden je použit jako rámec zasazující knihu do současnosti (synův) a druhý jako obraz vyplněný především šedí normalizační minulosti (matčin). Syn Ondřej začíná své povídání úvahami o životě a zmínkami o svém nepodařeném partnerském vztahu, ale také o odcizeném vztahu s matkou. Hůlová se pokusila zachytit dějiny jedné rodiny v možných interpretacích, které se tolik liší už u dvou členů. Zatímco Ondřej tu zastupuje rozum, matka reprezentuje emoce. Zároveň se tu potkáváme s rodinnou mytologií, která má být ukryta v písemné pozůstalosti po babičce. Právě tady hledá Ondřej nějaký smysl těchto dějin, nachází však jen banality. Ospravedlnění vlastní bezvýznamnosti alespoň něčím pamětihodným z historie se nepodaří. A členové rodiny si i nadále zůstávají vzdáleni. Předloze lze jistě vytknout časté a trochu těžkopádné používání metafor, mladá autorka (ročník 1979, kniha vyšla v roce 2004) naopak překvapuje nejen schopností nahlédnout do duše stárnoucí ženy, ale i muže v krizi středního věku. Četbu v úpravě Jany Soprové natočil v roce 2005 režisér Aleš Vrzák a temným hudebním podkresem ji výtečně doprovodil Michal Rataj.
Jiří G. Růžička
MPTU – Mezinárodní Paralelní Telekomunikační Unie (Správce konkursní podstaty: Tamás St. Turba), projekt Standard životního minima 1984 W aneb Co vzniklo z jednobuněčného organismu
Kurátorka Dora Hegyi
Tranzitdisplay, Praha, 2. 11. 2011 – 15. 1. 2012
Projekt vystavený v pražském Tranzitdisplayi připutoval z maďarského Tranzitu a pozoruhodně souvisí s tématem současného čísla A2. Původem maďarský umělec s četnými pseudonymy, který sám sebe nazývá neosociálním realistou, vystavující nyní pod jménem Tamás St. Turba, člen Fluxu, organizátor prvního happeningu (1966) a prvního Fluxus koncertu v Maďarsku (1968), od sedmdesátých let působící v exilu v Ženevě a dnes opět v domovině, se k práci vztahuje několikerým způsobem. Se svou fiktivní organizací IPUT – Mezinárodní paralelní unií telekomunikací inicioval projekt Standardního životního minima 1984 W, jehož hlavním cílem je zajistit těm, kdo nemohou pracovat anebo práci pověsí na hřebík, minimální doživotní příjem, který by byl financován z armádního rozpočtu. Implementace projektu probíhala v několika fázích, jež jsou na výstavě dokumentovány videozáznamy přednášek a instalacemi. Organizuje také ne-umělecké stávky a téma odcizení prací zkoumá i ve filmu Kentaur (1973–75), který byl financován studiem Bély Balásze, ovšem vzápětí zakázán a považován za ztracený. Obrazová složka sestávající ze záběrů lidí pracujících na různých místech (továrny, kanceláře, pole…) kontrastuje s filosofickými dialogy, komentujícími život trávený strojovou prací.
Lenka Dolanová