Ondřej Přibyl
Znaky příčinnosti – proces daguerrotypie
Galerie VŠUP, Praha, 4. 11. – 3. 12. 2011
Fotograf Ondřej Přibyl, absolvent ateliéru Pavla Štechy a Ivana Pinkavy, nyní doktorand na katedře grafiky a vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, experimentuje posledních několik let s daguerrotypií. Nejstarší fotografická technika ho fascinuje svou náročností a jedinečností. Každý snímek je originál, přičemž výsledek dlouhého přípravného procesu (expozice závislá na intenzitě světla může trvat až několik hodin) se dá předem těžko odhadnout. Jako médium slouží stříbrná destička pokrytá světlocitlivou vrstvou jodidu stříbrného, jako vývojka rtuťové páry. Ihned po vyvolání je snímek potřeba zasklít, aby se tenká vrstva amalgámu neporušila a obraz nesetřel. V samostatných nasvícených boxech vystavuje umělec portréty, zátiší i inscenované fotografie. Použitá technika překvapivě silně ovlivňuje to, co vidíme. Nechává čas plynout proti proudu. Malešická spalovna, zachycená opakovaně v časosběrném cyklu, připomíná starověkou obrannou stavbu. I lidé na rodinných podobiznách notně „zestárli". Nepřiměřeně dlouhá doba expozice vytváří nezvyklou hloubku ostrosti a celkové vyznění má mnohem blíž ke kresbě a malbě než současná fotografie. Přibylovy aranžované snímky a práce s rekvizitami nezáměrně odkazují k počátkům fotografických portrétů, kdy se ke znehybnění modelu používali sofistikované pomůcky na držení hlav či rukou.
Martina Faltýnová
Jiří Skála
Předzvěst č. 1 / Třetí skupina předmětů
Galerie 207, VŠUP, Praha, 15. 11. – 18. 11. 2011
Jiří Skála se v galerii 207 vrátil k zájmu o přístroje, které nás obklopují. Pro svůj blog Third family sbírá na internetu videa typu „unboxing", v nichž uživatelé vybalují a komentují přístroje, které si pořídili. Záběry doplňuje zprávami, např. fanoušků Sexu ve městě (přesněji produktů, jimiž je seriál zaplněn), vzpomínkami Steva Jobse nebo vlastními texty. Z videí a zápisů vyplývá, jak moc jsou lidé spjati s technickými doplňky. Ty se stávají součástí osobnosti i prostředkem sebe-prezentace. Hlazení dotykových obrazovek, opatřování obalů na ně i na mobily odhaluje něhu, s níž s technickými mazlíčky zacházíme. Jiří Skála tento až obsesivní fenomén nehodnotí. Při procházce Letenským parkem sledovala skupina vedená umělcem pózování černě oděné modelky před mužem, který se na ni „díval skrze přístroj". Situace se odehrávala takřka přesně podle Skálova textu, který visí v galerii: „Po nějaké době někteří z nich, ti odvážnější, vytahují podobné přístroje, jako má muž, a dávají si je před obličej." Fotografování či pořizování zvukových záznamů je prostředkem našeho rámování skutečnosti. Prostřednictvím těchto „znaků" jsme schopni pro sebe popsat svět, vytvořit si druhou, virtuální skutečnost. Technika jako prostředek vyjadřování ovlivňuje zpětně naše chápání sebe sama. Mobily se stávají našimi ústy, fotoaparáty našima očima, mikrofony našima ušima, protože my je tak vnímáme. Toužíme se obklopovat přístroji, protože nám umožňují rozšířit oblast našeho sebe-pojetí.
Filip Jakš
Giuseppe Verdi, Allen Yu
Dáma s kaméliemi
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, premiéra 10. 11. 2011
Ostravskému baletu se nedaří. Zatímco jarní premiéra Zázraku v tichu, v níž se spojili choreografové Igor Vejsada, Philippe Talard a Eric Trottier, doplnila „moderní" část repertoáru, podzimní Dáma s kaméliemi tchajwanského choreografa Allena Yu rozšířila okruh klasických inscenací. Jedno mají však společné: naprostou bezzubost tanečního sdělení, skrývající se pod atraktivním výtvarným pozlátkem. Dáma s kaméliemi je vděčné téma, které v baletu našlo několik pozoruhodných zahraničních zpracování a pár solidních českých verzí (např. balet Roberta Balogha nebo Libora Vaculíka). Ostravské divadlo ale zvolilo verzi nicotnou. Choreografie bez náznaku originality, jen se lepí baletní figury, k nimž se přidává vyprázdněná baletní pantomima. Dramaturgie, která při pokusech o inovace dokáže zabít i zbytek ohromného emotivního potenciálu příběhu (rej symbolických postav karet v kasinu anebo vzpomínkový duet po úmrtí Marguerity). Sborové výstupy připomínají spartakiádní sestavy, doslovnost mimického vysvětlování situací nemá daleko k parodii. Bohužel příliš se neblýskl ani soubor. Barbora Kaufmannová je sice ideální představitelkou titulní role, plochost inscenace však nemohla zcela překonat. Ostravská Dáma s kaméliemi působí umělohmotně – pestrobarevné kostýmy, umělé emoce, kelímky na přípitek i kamélie. Ostravské publikum, aplaudující ve stoje, to tak má asi rádo.
Roman Vašek
Francis Scott Fitzgerald
Něžná je noc
CD, Radioservis 2011
Roku 1993 uvedl Český rozhlas adaptaci románu jednoho z představitelů amerického Jazzového věku, Francise Scotta Fitzgeralda (1896–1940) v překladu Lubomíra Dorůžky. Party vypravěče (Eduard Cupák) se nepravidelně střídají s dialogy a vnitřními monology postav, poslech tak zčásti dostává mnohovrstevnaté struktuře románu o rozkladu lidské duše, lásky a optimismem naplněné společnosti dvacátých let 20. století. To, co však originál zrazuje – a bohužel natolik, že nahrávku je na rozdíl od knihy skoro těžké pojmout celou – je obsazení dalších rolí, především ženských. Manželka protagonisty Dicka Divera Nicole (Zlata Adamovská), její sestra Baby (Hana Maciuchová) či mladičká herečka Rosemary (Magdalena Reifová), jež okouzlí Dicka, deklamují „jako na divadle", jejich promluvy jsou tak afektované, že si lze jen těžko představit mnohoznačnost jejich povah ve Fitzgeraldově knize. A nejen to. Není téměř možné uvěřit konfliktu, jejž hlavní postava prožívá, protože obě osudové ženy jsou svým výrazem jen málo přitažlivé. Temnou atmosféru díla, naznačenou v titulu, tak nemá co posilovat – i hudební předěly mezi kapitolami jsou zprostředkovány prostými jingly. A je to škoda, tím spíš, že Fitzgeraldův román by si zasloužil mnohem víc pozornosti. To, co jej staví přinejmenším na stejnou úroveň s autorovým nejznámějším dílem, knihou Velký Gatsby, je totiž právě kompoziční originalita, inspirovaná postupy románového modernismu.
Anna Vondřichová