Když mě před časem oslovili sociální demokraté, abych jako nezávislý odborník vystoupil na jejich programové konferenci, nejprve jsem váhal, protože riziko nepochopení je v takové situaci značné. Objevit se na stranické půdě je jiná situace než přednášet pro senátory, soudce nebo poslance, protože zde neoslovujete veřejné činitele ústavních orgánů, ale politiky s konkrétním programem a stranickou vizí společnosti.
Můj problém přitom nebyl jen osobní, ale i obecný. Moderní demokracie totiž funguje na základě propojení čtyř různých podsystémů a jejich slovníků, které se často nedají vzájemně přeložit, ale současně se jeden bez druhého neobejdou. Prvním takovým podsystémem je ústavnost, která hovoří nestranným jazykem spravedlnosti a obecného státního zájmu. Ústavnost však existuje jen díky demokratickým volbám a podsystému stranické demokracie, ve kterém se prosazuje slovník skupinových zájmů, stranických programů a sociálních preferencí. Stranický systém by zase nemohl fungovat bez systému médií, protože každé politické sdělení se potřebuje dostat do čtvrtého podsystému, kterým je voličská veřejnost. Veřejnost si na základě mediálně sdělovaných stranických programů volí své zástupce, kterým tak otevírá přístup k ústavní moci, ovšem s vědomím, že tato moc je omezena textem ústavy. Kruh se uzavírá, moc cirkuluje, demokracie funguje.
Pozvání jsem nakonec přijal, protože česká demokracie se nalézá ve své nejhlubší krizi od roku 1989 a právě popsaná cirkulace moci v ní fungovat přestává. Nemine měsíc, aby nevznikla nějaká politická strana nebo petice, která bojuje proti korupci, úpadku politiky nebo rovnou mravů celé společnosti. V kombinaci s přicházející globální ekonomickou krizí tak hrozí, že naše dnešní politická krize může kdykoli přerůst v rozklad zavedených politických stran a nástup politických seskupení, ve kterých se totální kritika prohnilé společnosti spojí s totalitními vůdcovskými praktikami.
Panelové diskuse se zúčastnila Tereza Stöckelová za politické aktivisty, Brigita Schmögnerová za politické ekonomy a Václav Bělohradský za revoltující filosofy. Různorodost pohledů doplňovalo obecné přesvědčení, že je v současné krizi třeba posílit legitimitu demokratického rozhodování a hlasu veřejnosti, i kdyby jím měl být hlas protestní. Osobně jsem varoval proti riziku depolitizace politických stran, které se na pravici projevilo naivní vírou v ekonomickou logiku trhu a na levici stejně naivní vírou v administrativní regulaci na státní i evropské úrovni. Skutečná politická lekce ovšem přišla, když se následně ujal slova bývalý (a možná budoucí) slovenský premiér Fico. Už z řeči těla bylo zřejmé, že toto je „sekáč, který se nezakecá". Mírně předkloněný, se zaťatými pěstmi a jemně vysunutou bradou v první větě řekl, že řeči nezávislých expertů nerozumí, protože politika si vyžaduje hovořit jazykem obyčejného člověka. Tohoto člověka údajně dnešní krize ohrožuje na životě, a proto je třeba zasáhnout proti těm, kdo ji způsobili. Na konci projevu měl člověk dojem, že se ze Slovenska valí politický hněv a síla, která zkrotí londýnskou City i newyorský Wall Street a všude obnoví společenskou harmonii a idylu.
Ficův projev byl srážkou se slovníkem, který se zcela vymyká slovníkům ústavnosti i stranických programů a je důkazem toho, jak se iracionální charisma vůdce projevuje i v naší vysoce racionalizované postmoderní společnosti. Vystoupení všem připomnělo, že toto charisma zůstává nástrojem uchopení moci i v ústavní demokracii – v čase krizí a nejistoty však roste riziko, že se stane nástrojem jediným a politika se, jako už tolikrát, změní v charismatické kouzelnictví.
Každé charisma ovšem jednou zevšední, a proto i vůdci všech stranických barev a ideologií usilovně hledají, jak si přizpůsobit státní aparát a ústavní systém tak, aby je nikdo nemohl mocensky ohrozit. Pod záminkou boje proti prohnilosti demokratických stran tak nakonec provádějí totální privatizaci státu a své osobní zájmy povyšují na zájmy národa, lidu nebo rasy. Vládne vůdce, který bere pod svou ochranu vystrašenou masu a důsledně likviduje všechny projevy občanského odporu. Když jsem si ten večer zapnul televizi, ve které jakýsi komentátor kriticky poznamenal, že lidé jako Bohuslav Sobotka nebo Petr Nečas nemají dostatek charismatu, bral jsem to jako naději, že dnešní česká politická krize není zcela bezvýchodná a že politiku jako schopnost racionální a obecné domluvy lze ještě obnovit.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.