Petr Čichoň, básník s loutnou a prozaik zaujatý kadencí řeči Slezska (A2 č. 13/2011), představuje tři nová jména v české klasizující poezii.
Fenix
Jak plamen je dnes noc, noc rudou barvou hoří,
jak plamen dýchá noc, noc žlutá květina.
Spár dravých perutí se opět do tmy boří,
do sebe pohrouží a křídla rozpíná.
Je to již pět set let, co povstal ze svých kostí,
pět lidských staletí je jeden jeho věk.
Žij jej. Teď vznese se ze sedla pozemskosti
a z ohně staroby a z ohně vzpomínek.
Je starý, je však mlád, má tělo stále žhavé.
Má tolik životů, že sotva řekne: ave,
a padnou otcové a syni jakbysmet.
„Až vstanu z popela, až – otec – budu synem,
můj zobák zakřičí do dálek, v kterých hynem,
a křídlem ohnivým pak spálím celý svět."
Miroslava Janičatová
Jak mělké jsou tvé hladiny
bublají, tečou, už znovu, už nemůžou
kradou dech kašnám
té jedné
pro pár mincí
a mé rty v mdlobách
líbají její sten.
F. Ř. Jemnický
Herečka Jana Sládková 1962–2000
Spala jste? – Jistě, byla noc. –
Tak vzniká minulost.
Listí pád.
– –
Bylo to o dovolené v Egyptě. Pokoj s výhledem na Nil.
Na Nilu vlna vyslaná od vesla, do opony zabalená vesla
a pádlující muž, bosý, nepovšiml si, jak velké ticho stvořil
kolem sebe.
– Nad Egyptem nebe chudší než pod Egyptem bohaté hroby… –
Váš poslední sen, byla jste ruka ohmatávající dno vázy,
ruka pomalu se měnící v květinu, pětilistá. Ta darovaná…
Komu?
– Tělo nahého starce po koupeli, on pádlující muž.
Tělo zvyklé přistihnout noční oblohu ve dne a sebe v jiném.
Ač je to klišé, tak vzniká přítomnost! Listí pád. Údolí králů.
Mélika a patos
Filosof a milovník klasického pojetí evropské kultury Jacob Burckhardt, kterého Friedrich Nietzsche považoval za svého učitele, napsal, že nové klasické dílo navazuje na tradici opatrně. Spíše se připodobňuje tomu starému, než by se snažilo být překotně nové. Hlídá tradici. Rád bych představil tři mladé básníky, kteří se pokoušejí obcovat právě s tím „předmoderním", snaží se dokonce obejít moderní polohu a navázat na klasizující tradici českého verše.
Naštěstí mají na co navázat – snad nejznámějším současným zastáncem českého klasického básnění je Jiří Kuběna, ale je tu též Jiří Veselský nebo Josef Topol. Z básníků střední generace bych za mnohé uvedl Pavla Petra, Tomáše Reichla, Petra Borkovce a snad také sebe. Měl jsem možnost právě s Jiřím Kuběnou v devadesátých letech pracovat v redakcích a nekonečné hodiny s ním promlouvat o „klasice". Co to vlastně klasika je? Lze mluvit o klasicismu? Nebo o klasičnosti? Pokud si dobře vzpomínám, Jiří Kuběna se přikláněl k termínu „klasismus". Klasizující poezie má většinou silný mélický charakter a patos a bývá metricky či rýmovaně strukturována. O této problematice pojednává také kniha Miroslava Balaštíka Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století (Host 2010), která zmiňuje i tento proud literárního myšlení devadesátých let minulého století. V současné době o „klasice" její hlasatelé již příliš nemluví; mlčky a trpělivě vydávají svou poezii a o reflexi svých knih se víceméně nezajímají. Objevují se však také nová jména, básníci, kteří navazují na zkušenosti svých starších předchůdců, tři z nich bych tu rád uvedl.
První sbírka F. Ř. Jemnického Hroby divadelních herců (Kniha Zlín 2010) dokonale ušla kritické pozornosti. Mluví se o ní pouze v moravských literárních kuloárech. V televizním pořadu ji pochvalně zmínil Martin C. Putna a dodal, že stejně po ní „neštěkne ani pes". Měl pravdu. Vybral jsem její úvodní báseň, začínající signifikantním veršem „Tak vzniká minulost". Jemnický navazuje na tradiční polohu spíše vnitřně než vnějškově, básnickou povahou se blíží k iktickému verši se silným, v současné poezii nevídaným epickým charakterem.
Radovan Šoba, autor knihy Ke hvězdám (Vetus Via 2003), je básníkem dokonalého alexandrijského metra. Obsah jeho veršů je na rozdíl od Jemnického romanticky vyprázdněn. Ale vždyť už Kierkegaard napsal, že „forma, toť obsah sám". Šobovy básně lze číst jako silně mélické písně, v nichž klasický obsah říká, že materiál je mrtev – ne vyčerpán, nýbrž vyhuben –, ale forma (v naší ukázce sonet) a rytmické i mélické struktury žijí dál, i když jsou v současné době téměř nepoužívané. Básník se příznačně od vydání své sbírky odmlčel.
Miroslava Janičatová spojuje psaný básnický projev s filmovým obrazem. Jejím velkým vzorem je básník-režisér František Vláčil. Publikuji zde verše z dosud nevydaného cyklu, plného milostných motivů, kdy klasický patetický obsah je nekompromisně podrobován výslednému obrazu. Básním je jaksi bráněno vzniknout, hned u zrodu je vše vláčilovsky „zabito". Zbývá jen obraz, otisk krve na roušce.
Je příznačné, že všichni tři básníci se snaží své literární dílo podpořit ještě jiným uměleckým žánrem či smyslem, gestem. F. Ř. Jemnickému se poezie přechyluje k próze nebo k divadelní hře, Miroslavě Janičatové k filmové básni, Radovanu Šobovi k mlčení. Já sám se dlouhodobě zabývám hudební poezií a dnes vlastně poezii bez loutny nepíši. Pokouším se – i tady s těmito mladšími básníky – nalézt pro svou klasiku staronové funkce a účelnost.
Petr Čichoň