Nepatrné tření svalů o ocel

Nedá se říct, že by existovalo málo disidentských autobiografií, málo historických záznamů snažících se uvádět různé skutečnosti komunistické éry na pravou míru (jako kniha mnoha kontrapunktovaných historií Tato fakulta bude rudá, Akropolis a Univerzita Karlova v Praze 2009) či málo osobních výpovědí (celý svod ponurých výpovědí nabízí Osočení. Pravdivé příběhy lidí z Cibulkova seznamu od Zdeny Salivarové­-Škvorecké, Host 2000). Kniha Druhý exil Jane Kirwanové a Aleše Macháčka (jejíž anglická verze vyšla v nakladatelství Rockingham Press v roce 2010) se mezi těmito texty přesto výrazně vyjímá a dokazuje, že jich dosud nevyšlo dost. A ty, které vyšly, jen málokdy měly stejnou sílu navodit bytostnou hrůzu života v komunismu, již mám za sebou i v sobě taky já sama.

Dva jazyky

Lakonické „memoáry" málo známého disidenta Macháčka, které jdou svým minimalismem skoro proti pravidlům žánru, jsou nesebestředné a mají pozorovací zájem o svět vně sebe sama. Formou rychlých postřehů a vyprávěcích zkratek utvářejí ne snad společenské plátno, ale spíš koláž života české společnosti v průběhu víc než poloviny 20. století. Je to život, který zastupují třeba momentky z historie kina Sofie na Smíchově, vlastněného Macháčkovým dědou, který si sám tiskl lístky, aby unikl zdanění, a zaměstnával bez platu (a penzijního pojištění) dceru jako pianistku a manželku jako pokladní. Rodinné kino jakžtakž prosperovalo i za protektorátu, kdy se lidé jinak neměli kde bavit. Znárodnění zrušilo kino jako téma domácích hovorů, vnoučata ho prostě chápala jako jedno z pražských kin a netušila, že patřívalo do rodiny. „Když matka dostala v roce 1992 budovu zpět, chtěl jsem obnovit kino, ale řekla mi: Nech to na mně, jinak z toho uděláš hráčské doupě. Pod jejím vedením se z kina během dvou let stalo kasino."

Časté sarkastické pointy nebo černý humor vyhánějí z úsporného líčení byť i jen stín únavnosti (rodiče se Macháčkovi, uvězněnému v roce 1977 za podvracení republiky, svěřili, že nevěří v chabé argumenty jeho odsouzení; byli „přesvědčeni, že Oni vědí, že mě v Londýně [při studentském výletu] v osmašedesátém najali k MI5"). Macháčkovy vzpomínky ale zároveň nesou už samy v sobě specifickou a překvapivou recepci – básnickou reflexi jeho prožitků v poezii Jane Kirwanové, která protkává prozaický text. Když Egon Bondy otvíral své částečné paměti, vydané jako Prvních deset let (Maťa 2003), varoval čtenáře (ve víře, že mu jejich zážitek bude odporovat): „Memoá­ry – pokud to není Dichtung und Wahrheit – jsou kupodivu nudné čtení…" V Druhém exilu vrůstá Macháčkova pravda do básní Jane Kirwanové, britské přítelkyně a posluchačky jeho životního příběhu. Tento příběh nebo spíš jeho různé traumatické momenty pohlcují její básnickou obraznost. Totalitní zkušenost reflektovaná zevnitř se kombinuje s téměř konsternovanou perspektivou zvenčí, čímž celé sdělení získává – v případě textů s tímto námětem ojediněle – dvojí dimenzi. (Titulek této recenze vznikl zkrácením verše „žádný zvuk, jen nepatrné tření svalů o ocel", pocházejícího z básně Prasečák: Lety květen 2007.)

StB

Stáhli žábě kůži, připíchli ji

hlavou vzhůru

s víčky od sebe vzepřenými.

Zlatězelená skvrnitá schránka

se shrnula dozadu.

Nechali ji sebou škubat

a protokolovali, jak reaguje

na bolest všeho druhu.

Jenom tomu říkali jinak.

Říkali tomu rozhovory.

Obyčejný anarchismus

Co je ale prostorem „druhého exilu"? Je nějak spojený s exilem prvním? A s jakým prvním? Macháčkovo vyprávění směřuje od dětství v padesátých letech přes beatnicky studentské i dělnické mládí v letech šedesátých ke zrajícímu Pražskému jaru, jehož atmosféra tak nějak samozřejmě konvenuje s přirozenými potřebami seberealizace studenta vysoké školy (zemědělské). Potom ale přichází normalizační deprese, kterou i on léčí snahou „normálně" rodinně žít, přitom pracovat. Poctivě, dokonce mimo Prahu. Sděluje obyčejné věci. Jak bylo možné v maloměstských Prachaticích přijít o byt, na který měl smlouvu a složenou zálohu, protože nenašel čas dostavit se k prověrkovému pohovoru. Jak se stalo, že rychle ztratil sympatie kolegů v práci (už ve Stavoprojektu v Ústí nad Labem, kde konečně dostal byt), když byl sám proti odsouzení Charty 77, jež se veřejně nepřečetla, zatímco ostatní se zdrželi hlasování. Sice četli se zájmem exilovou literaturu, kterou šířil (poté, co ji přebíral od Kavanova londýnského Palach Pressu), ale přitom hráli mrtvé nebo opatrné brouky.

Macháček, který porušoval názorovou disciplínu v trockistickém, ojedinělém opozičním Hnutí revoluční mládeže těsně po invazi v roce 1968 (bylo rozprášené po zatčení vůdců Petra Uhla a Ivana Dejmala už v roce 1970), označuje svou tehdejší pozici jako anarchistickou. Z jeho vzpomínek však jako klíčovější vystupuje to, že v prostředí normalizace se „anarchistickou" stala celá jeho existence. Příčiny byly zdánlivě jednoduché – nedokázal se chovat stádně, ne­­uměl potlačit jistou svou základní potřebu řídit se svým přesvědčením a pojmenovávat podle něj skutečnosti tehdejšího života. I když to byla třeba jen žádost jediného pracovníka mezi mnoha, kteří měli příkaz zvýšit produktivitu, o potřebné technické vybavení…

Prázdnota, bezmoc; jiná malichernost

Absurdita a nebezpečnost toho, jak se dnes již zase běžné věci či prostě individuální postoje stávaly nestandardní, vyčnívající a jakým podléhaly trestům, buduje účin Druhého exilu. V takových podmínkách se jedinec může dostat do stavu skutečné existenciální bezvýchodnosti (která v dobromyslném televizním seriálu Vyprávěj nepřekvapivě absentuje). Macháčkův první exil začíná nemožností „normálně" se zařadit do normalizačních struktur, pokračuje vězením (tři a půl roku za šíření nepřátelských tiskovin) a po několika letech na svobodě, ale de facto bez prostředků (StB selže při získávání Macháčka jako spolupracovníka a zařizuje jeho opakované vyhazovy ze zaměstnání) emigrací do Anglie. Druhým exilem je ovšem děsuplná osamělost, kterou zesiluje i konfliktní rozvod vypravěčova prvního manželství, vlivně dirigovaný StB. „Od konce vysoké školy jsem nenašel skupinu lidí nebo jednotlivce sdílející stejný pohled na svět. Aspoň do doby, než mě zavřeli. A teď jsem zase v izolaci. Nedostatek peněz tomu moc nepřidá."

Macháček neměl, na rozdíl třeba od Ludvíka Vaculíka či Vlasty Chramostové, svůj disidentský „klub". Nezpochybňuji, že také Ludvík Vaculík prožíval prázdnotu a bezmoc. Měl však oporu v onom světě o sobě, pulsujícím jeho intenzivními, soukromě „veřejnými" – a zveřejněnými – kontakty se spoludisidenty a spoludisidentkami. Právě z těchto kontaktů upletl síť svého Českého snáře, jejímiž oky proplouvají „české sny", jeho mnohomluvné, byť snad charismatické reflexe a sebereflexe. Vaculíkovsky sebestředný, téměř pětisetstránkový záznam jednoho roku (1979–1980) v Českém snáři silně kontrastuje s časosběrným objemem i literárně originální střídmostí Druhého exilu, v němž se jazyk téměř slyšitelně vzpírá mluvení o sobě. Český snář je pro mě Druhým exilem zcela zastíněn. Proč? Připomenu ještě pokračování výše zmíněné Bondyho úvahy o memoárech jako vlastně nudném čtení: „Čert ví, v čem to je – snad v tom, že vůči sobě nemáme patřičný odstup, nemáme básnický nadhled nad věcí, o níž tu píšeme, nebo možná proto, že ve skutečnosti je lidský život opravdu příliš malicherný, jakkoli se bájí o tom, že žádný román nepřekoná fantastičnost skutečnosti."

Druhý exil a Český snář se mají k malichernosti diametrálně odlišně. V prvním textu se zdánlivě malicherné všednodenní drobnosti mohou stát odvážnými i závažnými rozhodnutími s celoživotním dosahem; mohou také rezonovat s náběhy „anarchistického" chování neznámých nedisidentů v totalitním světě. V textu druhém je často obtížné dočíst se přes malichernosti vaculíkovského prožitku (od použití záchoda přes jistě imponující žití v zahradě, což je ale přece jen už náhradní, málo ohrožený prostor, po vztahy k různým ženám) k reflexím širšího dosahu (jako je třeba Vaculíkův poslech Kunderových úvah o Češích ve střední Evropě na Hlasu Ameriky či jeho nemohoucnost souznít s Karlem Kosíkem v jeho filosofické skepsi a bezradnosti).

Druhý exil také má, poznatelněji než Český snář, silnější étos samotářské odvahy, s níž je možné i nutné hledět mimo sebe sama ve velkém, stále znovu neznámém světě – a snad v něm najít i posluchače. V tomto případě posluchačku, Jane Kirwanovou, která při svém britském „outsiderství" vůči české komunistické totalitě potvrzuje a poeticky performuje, jaké v ní cítí nehumánní a antisociální zlo. Což není jako podpora (evropsky či světově) minoritního hlasu českého kulturního vědomí málo.

Autorka působí v Ústavu translantologie a v Centru ­genderových studií FF UK.