Po téměř osmnácti letech byl během posledního říjnového týdne zlikvidován uprchlický tábor u severofrancouzského přístavního města Calais. Jedná se o již několikátý pokus francouzských úřadů skoncovat s provizorním útočištěm tisíců lidí, jejichž chatrče vyrůstající z všudypřítomného bahna se staly symbolem uprchlické krize.
Příchod prvních uprchlíků do oblasti Pasde-Calais byl spojen s válkou v Kosovu na konci devadesátých let. Tehdy sem začali přicházet lidé, kteří se přes kanál La Manche, jenž je zároveň hranicí schengenského prostoru, snažili dostat do Velké Británie. V té době bylo také deset kilometrů od Calais ve vesnici Sangatte otevřeno stejnojmenné přijímací centrum, kterým prošlo za dobu jeho existence několik desítek tisíc uprchlíků, než bylo v roce 2002 na příkaz tehdejšího ministra vnitra Nicolase Sarkozyho uzavřeno. Situaci se tím ovšem vyřešit nepodařilo a zanedlouho vznikla poblíž přístavu Calais „první džungle“, provizorní tábor, který zde zůstal až do roku 2009, kdy byl zrušen. Odhodlanost a zoufalství lidí prchajících před válkou a bídou se však nezmenšily, a tak se po každém vyklizení tábora v blízkosti přístavu znovu začnou tvořit skupinky lidí rozhodnutých dostat se do vytoužené země.
Z džungle do džungle
S nárůstem počtu nově příchozích docházelo k postupnému zpřísňování bezpečnostních opatření na obou březích Lamanšského průlivu. Calaiská radnice proto v lednu 2015 otevřela denní centrum JulesFerry, kde bylo k dispozici teplé jídlo a zajištěny základní hygienické potřeby. Současně v jeho těsné blízkosti poskytla pozemek o velikosti 18 hektarů, kam byli migranti nuceni se přesunout a kde v dubnu téhož roku vznikla „nová džungle“, která se – kvůli stále přísnějším vstupním procedurám v Británii a dalšímu přílivu uprchlíků v návaznosti na probíhající konflikty v Súdánu a Sýrii – velmi rychle rozrůstala. Po několika měsících se situace francouzským úřadům zcela vymkla z ruky. Počet uprchlíků se od roku 2010, kdy jich v Calais žilo méně než pět set, do letošního září zvýšil na více než deset tisíc, z čehož téměř deset procent tvořili nezletilí bez doprovodu dospělé osoby.
Na místě působili především dobrovolníci z různých koutů Evropy a neziskové organizace, které zde spolu s migranty zřídily například školu, obchody s potravinami nebo stánek s právním poradenstvím, což je však infrastruktura pro takové množství lidí zcela nedostačující. Nečinnost francouzských úřadů byla ostře kritizována například organizací Lékaři bez hranic, která opakovaně upozorňovala na alarmující hygienické podmínky a nepřítomnost sociálních pracovníků a mediátorů, kteří by mnohdy dezorientovaným lidem pomohli ulehčit situaci, a předešli tak častým konfliktům, plynoucím z nahromaděné frustrace, nemluvě ani o bující pašerácké mafii a prostituci.
Na očích veřejnosti
První pokus o likvidaci „nové džungle“ proběhl začátkem letošního roku, kdy bylo vyklizeno sedm a půl hektaru jižní části tábora, avšak bez náhradního ubytování. Výsledkem tak bylo pouze zmenšení životního prostoru pro tentýž počet lidí. V září ministr vnitra Bernard Cazeneuve ohlásil záměr tábor, který byl po téměř dvacet let citlivým politickým tématem, definitivně uzavřít. Jako alternativu k němu nabídl sedm tisíc míst v orientačních přijímacích centrech, nově zřízených po celé Francii. Od pondělí 24. října tak desítky autobusů několik dní rozvážely migranty do zhruba osmdesáti středisek, kde budou moci setrvat po dobu jednoho měsíce a zažádat zde o azyl.
Na tuto akci bylo mobilizováno přes tři tisíce policistů a akreditováno na sedm set novinářů, aby vše probíhalo na očích veřejnosti. Povolení však zřejmě neplatí pro všechny stejnou měrou, takže se po začátku operace množí stížnosti některých novinářů, zaměstnanců neziskových organizací (například Human Rights Watch) či právníků vyřizujících žádosti o azyl, že jim bylo zamezeno vstoupit na místo. Ani slibované zjišťování věku migrantů neproběhlo podle předešlých prohlášení a dotyční byli namísto deklarovaného rozhovoru tříděni odhadem podle vzhledu. I když se akce obešla bez vážnějších incidentů, francouzské autority jsou kritizovány za nedostačující počet míst v přijímacích zařízeních a za neuspokojivé informování obyvatel „džungle“ (hlavně těch nezletilých, jichž několik stovek zůstalo v táboře po začátku demontáže bez jakýchkoliv informací). Hlavní chybou však bylo nechat situaci zajít tak daleko.
Tábory v Paříži
Odhady počtu lidí přemístěných v rámci operace „Přístřeší“ do připravených center se pohybují mezi šesti a osmi tisíci. Zbylá část buď zmizela do okolních squatů nebo se rozhodla pro odchod do Paříže, kde především v X. a XIX. městském obvodu u stanic metra Stalingrad a Jaurès vznikají už od jarních měsíců minulého roku stanová města, která se svými nedůstojnými podmínkami nápadně podobají těm v Calais. V blízkosti kanceláře organizace France Terre d’Asile, která poskytuje sociální a právní poradenství žadatelům o azyl, a nedaleko nádraží du Nord, odkud jezdí vlaky právě do Calais, vznikla migrantská čtvrť, složená převážně z afghánské a africké komunity. Francouzská policie se již několikrát pokusila kempy vyklidit, ale vždy se znovu rychle zaplnily. Poslední takový pokus proběhl 4. listopadu, kdy se na dlažbě ocitly téměř čtyři tisíce lidí. Několik dní poté bylo otevřeno nové „humanitární centrum“ s kapacitou čtyři sta míst, které je však přístupné pouze dospělým mužům. Ti budou po deseti dnech přemístěni do orientačního přijímacího centra v některém z francouzských departmentů. Obdobné centrum pro ženy a rodiny s dětmi má být v otevřeno v Paříži v lednu příštího roku.
Vzhledem k tomu, že do Paříže denně dorazí až sto nově příchozích uprchlíků, se však s velkou pravděpodobností budou podobná tábořiště tvořit stále znovu, dokud nevznikne lépe fungující síť azylových zařízení s větší kapacitou nebo nedojde ke zrušení hranic, a neumožní se tak volný pohyb osob i mimo schengenský prostor, jak požadují například aktivisté z hnutí No Borders. Ukončení válečných konfliktů nebo zmírnění dopadu klimatických změn se bohužel nezdá být na dohled.
Autorka studuje sociální a kulturní ekologii.