Jana Vrána
Sfinga
Premiéra 22. 1. 2010, NoD Praha
K autorské sólové inscenaci Sfinga inspiroval Janu Vránu dvanáctihodinový tanec, který v listopadu loňského roku pořádala v Altě skupina Kyklos Galaktikos. Prázdné jeviště ohraničené místem, kde končí baletizol, a světlo (Paľo Kršiak) jsou jejími jedinými partnery. Vrána začíná ve vnější nehybnosti v pozadí jeviště a postupně jako člověk – zvíře rozvíjí svůj zemitý tanec. Svými kroky a podupy měří a rozeznívá prostor (nepotřebuje hudbu jako umělý ornament), soustředěně měří také možnosti těla – hraje pohybem očí, plácavými zvuky uvolněných obličejových svalů, základní emocí zabarvené pohyby, jako je třeba nahrblá páteř, střídá s až téměř akrobatickými figurami. Je bosá, v tmavě hnědém kostýmu, v kalhotách s volným sedem, s upnutou kapucí, se zlatým dekorem v pase a na ramínkách, se zlatě nalakovanými nehty – jako bytost ozdobená plátkovým zlatem. Téměř hodinová inscenace ukazuje, že dokázala z dlouhého tanečního zážitku vykondenzovat zkušenostní a pohybovou dřeň, kterou přetavila v ritualizovanou Sfingu. Zásadní otázkou zůstává, zda vůbec potřebuje diváky, zda tento soustředěný „sólový taneční výzkum napříč světadíly vnitřních krajin“ není podobně posvátný jako někdejší tajné rituály prováděné kněžími osaměle v neveřejných hlubinách chrámu. Co nám totiž chybí, jsou větší taneční inscenace, do nichž se promítne tak intenzivní tanec, jaký Vrána ve Sfinze předvedla. Ne se vším je hned třeba jít na jeviště; další sólová miniatura může divácky zbytečně zapadnout.
Jana Bohutínská
Mahulena Nešlehová a Petr Wittlich (eds.)
Demartini
Gallery 2010, 192 s.
Očekávané monografie se sochař Hugo Demartini, který zemřel v září 2010, nedočkal. Obsáhlou publikaci formátu 30 x 30 cm vydalo na konci minulého roku nakladatelství Gallery, které tím pokračuje ve vydávání katalogů a monografií současných výtvarných umělců. Texty sledují Demartiniho dílo doslova od narození; zejména Josef Hlaváček shrnuje podrobně sochařův vývoj, od raného příklonu plošnosti a informelu k experimentům šedesátých let. Demartini dospívá ke „konstruktivním tendencím“, jak tuto oblast nazval teoretik Jiří Padrta (jehož dvě stati jsou také zastoupeny). Patřil k prvním tvůrcům „variabilních“ kompozic, umožňujících participaci diváka (o nich i o Demartiniho „modulární metodě“ je text Víta Havránka). Využíval k tomu také zrcadlení chromovaných objektů, zejména koulí, které umísťoval i do volné krajiny. Prostorovým kompozicím (1968), pracujícím s prvkem náhody a zemskou přitažlivostí, se věnuje Petr Wittlich, který je považuje za nejradikálnější bod díla. V následných bílých objektech se Demartini vrací k sochařské modulaci a pracuje s motivem rozpadu a ruiny. Jsou sice naznačeny vztahy k mezinárodním tendencím (happening, land art, minimalismus), bylo by ale zajímavé prozkoumat tuto tvorbu v mezinárodním kontextu podrobněji. Uvedení teoretici navíc sledují Demartiniho z podobné perspektivy. Kniha je kvalitním, i když velmi tradičním uvedením do sochařovy tvorby. Čtvercový formát je dobrá volba, navíc koresponduje s formátem mnoha, často celostranných reprodukcí.
Lenka Dolanová
Pilotní šetření
Galerie mladých – Galerie BKC (Radnická 2, Brno), 12. 1. – 17. 2. 2011
Pilotní šetření je první výstavou nového projektu, nazvaného Galerie Mládí. Program Galerie mladých, jedné ze tří fungujících pod střechou Brněnského kulturního centra, je zaměřen na studenty, zejména brněnské FaVU VUT, a kvalitativně rozkolísaný. Studentské zaměření by mohlo být výzvou k radikálnějším experimentům s formátem výstavy, i když v nepříliš ideálním vyhrazeném prostoru (otevřeném k vrátnici a průchozím). Nyní přichází kurátor Jiří Ptáček s tematickým zaostřením: na mládí. Ptá se: „Jak se dětství a mládí stávají tématem, materiálem či prostředkem uměleckého vyjádření?“ A přichází s velmi eklektickou skupinou; snad záměrně. Zatímco obarvené tabulky Václava Stratila, nápis BADELIDA Terezy Stejskalové coby její šifra z dětství či smutní hrdinové večerníčků, Tip et Tap par mémoire (2001) Jiřího Havlíčka vycházejí z dětských vzpomínek, Ursonáta Pavla Ryšky (z roku 2005) se k tématu vztahuje hodně vzdáleně. Stejně tak video Lída a Venda (1999) Pavla Humhala s dospívajícími dívkami rozverně zpracovávajícími narozeninovou tabuli à la postavy z filmu Sedmikrásky. Zajímavější je videozáznam akce Trest, v níž se berlínské děti poněkud rýpavě zaobírají portrétem George W. Bushe (spolupráce Kristofera Paetau a Ondřeje Brodyho), a politicky nekorektní nástěnné omalovánky (dotvořené dětmi při vernisáži). Téma působí tak trochu jako ad hoc vytvořené. Jména dalších vystavujících (celkem deseti výstav) jsou povědomá, uvidíme, co s tématem provedou (či co téma provede s nimi).
Emílie Fajmanová
Comics, Manga & Co. – Die neue deutsche Comic-Kultur
Goethe-Institut Praha, 27. 11. 2010 – 24. 1. 2011
Na webových stránkách Goethe-Institutu můžete pod záložkou Umění najít také podložku Komiks a už to znamená, že to Němci myslí s komiksem vážně. Výstava komiksů dokázala, že o výtvarníky nemá tato země nouzi. Někteří z vystavených jsou u nás známí především díky KomiksFestu. Patří mezi ně Ulf K., jehož kresba je plná nostalgie i černého humoru, nebo Berlíňan Mawil, který vtipně popisuje vlastní historky (vyšla mu u nás kniha Safari pláž). Henning Wagenbreth se u nás zase prezentoval ilustracemi ke knize 1989 – příběhy zdí a pro mne je to jeden z letošních objevů. Jeho geometrické a přitom hravě barevné obrázky jsou plné příběhů i bez bublin. Obecně překvapila nejen vyzrálost německé kreslířské scény, ale také různorodost kresebných stylů i v rámci práce jednoho autora. Vlastně všechny autory na přehlídce zastoupené stojí za to sledovat. K výstavě vyšel stejnojmenný katalog, který je její dokonalou kopií. Kdo neumí německy (doprovodné texty jsou i v angličtině), může sáhnout po desátém čísle komiksového sborníku Aargh!, které při této příležitosti vyšlo. V něm najdete několik Mawilových příhod, v nichž třeba „tuní“ škodovku, zasněné veverčí pásmo výtvarnice Moki nebo až lynchovsky děsivé obrazy Anke Feuchtenbergerové. Své teoretické znalosti o komiksu si pak můžete prohloubit v rozsáhlém článku Made in Germany Andrease G. Kniggeho. V čísle se můžete ukázkou navnadit i na mezigalaktická dobrodružství Vladimíra Remka, která připravuje dvojice Baban-Mašek.
Jiří G. Růžička