Daniel Glattauer
Dobrý proti severáku
Přeložila Iva Kratochvílová
Host 2010, 256 s.
Emmi Rothnerová chce už konečně zrušit předplatné neuspokojivého časopisu Like, omylem však svůj strohý mail odešle na adresu patřící Leo Leikemu. Výměnu dopisů, která se mezi oběma akcidentálními korespondenty pomalu rozebíhá, označil – alespoň tak tvrdí obálková citace – týdeník Der Spiegel za „jeden z nejpůsobivějších dialogů o lásce, jaké můžeme v současné literatuře najít“. Jak dlouho a důkladně asi onen nadšený recenzent Spiegelu v soudobém písemnictví hledal? Komerční úspěch nelze knize odepřít: e-mailový epistolární (e-epistolární?) román německého autora Daniela Glattauera se stal hned po vydání v roce 2006 bestsellerem, byl přeložen do několika světových jazyků a dočkal se už i autorského pokračování. Těžko však identifikovat, co že ten velký úspěch zapříčinilo. Emmin a Leův dialog o životě a takových těch „obyčejných věcech“ je totiž až k nepřežití nudný, nepůsobí nijak zvláště realisticky ani neohromí svou zábavností. Diplomaticky řečeno, Glattauerovy postavy neumějí psát, jejich styl je toporný, výpovědi plné banalit. Předkládané korespondenční námluvy dvou v zásadě ničím nezajímavých lidí se čtou rychle, 250 stran textu ostatně disponuje okraji více než velkorysými. Ještě kratší doba ale postačí na to, aby čtenář na knihu zapomněl. Žánrová varianta e-mailového románu může nabídnout i zdařilé texty, ať už experimentálnějšího (David Llewellyn: Eleven, 2006) či zábavného ražení (Matt Beaumont: e, 2000, česky 2010), samotné její využití ale pozoruhodnou knihu rozhodně negarantuje.
Pavel Kořínek
Marie Majerová
Přehrada
Host 2010, 320 s.
Třicátá léta 20. století jsou v evropské i americké literární historii poznamenána hospodářskou krizí, ale i vědeckým pokrokem, formálně pak využíváním postupů avantgardy. Tuto tendenci dosvědčují díla Johna Dos Passose, Theodora Dreisera, ale i K. Čapka i J. Weisse. I Přehrada s nimi sdílí mnohé rysy – zacílení na modernizaci světa, mísení utopických představ a dokumentárního přístupu a zprostředkování příběhu různorodými vypravěčskými technikami. Příběh monstrózní přehrady, jejího růstu i zkázy je složen ze zacílených pohledů na ty, již jsou dílem zasaženi: jejího tvůrce, dělníky, studenty, zahraniční bankéře, ale i nezaměstnané či manželky tvrdě pracujících mužů. Vedle těchto linií v textu hrají velkou roli i objekty a příroda, Majerová nechává skrze poetický jazyk a metaforu ožívat jak přehradu, tak hlavně řeku – „Vltava se řítí skalnatým korytem, dcera hor, v ustavičné vzpouře proti tvrdému sevření kamenných břehů. Zprvu jen výpotek skal, pak bílá nitka navlékající černé perly tůní (…)“. Vizuálně působivá, ač lehce archaická lyričnost popisu kontrastuje s tezovitostí promluv a charakterů, již z názvů kapitol je zřejmé, na které straně barikády (či spíše přehrady) kdo stojí. Sympatie autorky mají zjevně pracující, avšak její vypravěčský hlas odráží kulturní fundovanost, což se projevuje nejen odkazy na umělecká díla, ale i přímým využitím např. volného verše, hudebních motivů a autoreferenčnosti. I přes tyto umělecké ambice však román bohužel zůstává především ideologickou pohádkou o zemi, již málem postihla biblická zkáza.
Anna Vondřichová
Mona Ozoufová
Co prozrazuje román
Přeložila Pavla Doležalová
CDK 2010, 290 s.
Mona Ozoufová je jedna z nejvýznamnějších žijících historiček (historiky nevyjímaje) Velké francouzské revoluce. Devatenácté století včetně jeho romanopisců představuje bezpochyby, alespoň ve Francii, plod této události. Je prodchnuto na jedné straně obavami z jejího návratu a na druhé nemožností odstranit to, co přinesla. Podobně ambivalentním symbolem je Napoleon jako tyran i vzor pro všechny Julieny Sorely Francie. Román je privilegovaným polem „stoleté války“, jak toto období nazývá Ozoufová, protože je bytostnou formou porevoluční doby. Doby, v níž výsostné formy Starého režimu (jako klasická tragédie) už nebyly dále možné, protože půda, na které stály, byla nevratně podemleta. A tak v románu, tomto „zrcadle bytostné proměnlivosti věcí“, u autorů tak rozdílných jako Hugo, Balzac, Sandová, Flaubert nebo Zola je možné sledovat postupný rozklad zbytků Starého režimu a stabilizaci republikánských institucí, stejně jako nástup moci buržoazie a zánik slávy aristokracie. Více než historický text pak román umožňuje postřehnout nejednoznačnost a promíšenost protikladu starého a nového. To se odráží jak v pozici spisovatelů, v jejichž názorech se mísí aristokratičnost s demokratičností, tak v jejich dílech, kde lze narazit na komunistické markýze i royalistické průmyslníky. Metafora se zrcadlem by nás ale neměla vést k domněnce, že podle Ozoufové román jen trpně odráží svou dobu. Daleko spíše ji artikuluje, i s onou smíšeností, které si jiné než fikční texty často nejsou vědomy.
Matěj Metelec
Leoš Šedo
Beatles přistanou v Praze dnes večer
Galén 2009, 186 s.
Nakladatelství Galén vydává především odborné zdravotnické publikace. Vedle titulů jako Žít se stresem, to je kumšt nebo Těhotenství a šestinedělí v kondici tu v řadě Olivovníky také vycházejí texty zaměřené na nezávislou hudební scénu sedmdesátých a osmdesátých let. Leoš Šedo do profilu nakladatelství výborně zapadá. Kromě stomatologie se zabývá psaním prózy s rockovou tematikou. Beatles přistanou v Praze dnes večer, název knihy, která, kromě dvou dalších, obsahuje i stejnojmennou povídku, říká skoro vše. Ze dvou povídek zasazených do komunistického Československa šedesátých let a ze třetí, jejíž děj se odehrává v Praze po roce 2030, čiší nostalgie. Stesk po dobách „Vondráčkové s Kubiškou“, „elpíčkách“, big beatu a rock’n’rollu starých, minulých časů. Je z nich cítit obdiv k Bobu Dylanovi, „broukům“, „stounům“ a spol., bezmezný, počeštělý, naivní, až dojemný. Šedo fantazíruje o tom, jaké by to bylo, kdyby v Praze přistáli Beatles, fabuluje o Hradčanech jako centru globální metropole, futuristického světa, kde probíhá poslední koncert Micka Jaggera. Se směsí úcty, obdivu a lásky volně překládá písně rockových velikánů, jako by to byli sousedé z rodné Sázavy, známí, přátelé, ale zároveň vzdálení, nedosažitelní guruové. „Polož se, paní, polož přes moji velkou mosaznou postel,“ „přemlouvá ho z gramofonu“ Bob, když dochází k prvnímu polibku s první slečnou. Taková familiérnost je sice možná, fanouškům a posluchačům oldies rádia jistě blízká, v tomto povídkovém triptychu však působí komicky, dětinsky a příliš prostě.
Alžběta Glancová
Mayda Argüelles del Pino, Liuver Saborit Morales
Trosečníci z ostrova svobody
Přeložil David Klimánek
Host 2009, 240 s.
„Vy, Saborite, jste z ideologických důvodů dočasně vyloučen na dobu neurčitou.“ Esej studenta filosofie prozrazující samostatné myšlení spustil dramatický příběh, jakých se však v zemi paradoxně nazývané Ostrovem svobody odehrává na tisíce. Liuver Saborit ani Mayda Argüellesová, manželský pár z Havany, neměli ambice vstupovat na literární scénu. A nejspíš by byli raději, kdyby jejich zápisky neměly důvod vzniknout. V roce 2003 emigrovali z Havany do Brna, kde jim Člověk v tísni pomohl zajistit potřebnou mediální pozornost – teprve díky ní kubánské úřady vydaly výjezdní doložku také jejich dětem.
Velmi čtivá kniha není umělecky převratná. Střídání kapitol psaných Liuverem a Maydou je ozvláštněno retrospektivou, která má zvýšit napětí i za cenu lehce ztížené orientace. Také zmnoženou perspektivu známe z moderního románu. Líčením drsné kubánské reality však kniha bere dech, a daleko tak přesahuje rámec kritérií pouze literárních. „Nejvíc jsem se bála, že oslepnu jako moje teta, která z nedostatku jídla a vitaminů dostala optickou neuritidu. Trvalo několik měsíců, než se pak naučila bez cizí pomoci dojít si alespoň na záchod.“ Liuver a Mayda popisují každodenní bezpráví a buzeraci režimu, který svou ideologii pomocí všudypřítomné propagandy hluboce zakořenil v myslích lidí. Opakovaná ztráta zaměstnání, hladovění a vyhrožování je dohnalo k emigraci – ovšem bez obou dětí, které kubánská revoluční vláda takto „chrání“: před rodiči, před svobodou, před světem.
Spolu s odvíjejícím se příběhem se vyjevuje postavení uprchlíka. „A začínal jsem už tušit, co znamená být uprchlíkem. Upínat se na odpověď, která nepřichází, trávit čas v nejistotě a nekonečném čekání, v němž se nežije, jen rychleji stárne.“ Liuver a Mayda unikli politické perzekuci, činící už tak nevyhovující ekonomické podmínky nesnesitelnými, prošli jako žadatelé o azyl byrokratickým aparátem imigračního úřadu, získali své děti, poté se však potýkali s rasovou diskriminací a sociální a jazykovou bariérou. „Ale může být ten, kdo utíká, vůbec někdy svobodný? Není svoboda paradoxně v tom, že člověk odevzdá svůj osud do rukou někoho jiného? Třebas by jím byl diktátor?“ Nesnáze pociťují tak palčivě, že se záhy rozhodnou odjet na Floridu, do azylu tisíce Kubánců. Ukazuje se, že svoboda neznamená možnost volby, ale naopak nebýt k volbě nucen.
Humanistický étos knihy posiluje závěrečný Liuverův esej Socialismus, nebo smrt! o Castrově režimu. Na mezinárodní politické scéně Česko díky humanitárním organizacím vyniká zasazováním se za dodržování lidských práv a upozorňováním na situaci disidentů a vězňů svědomí. Vydání Uprchlíků z ostrova svobody završuje jednu z úspěšných mediálních kampaní – způsob, jak se pokusit přimět diktátorské režimy, aby ukázaly lidskou tvář.
Petr Andreas
Radek Štěpánek
Soudný potok
Weles 2010, 72 s.
Další z kultivovaných, ale nevýrazných sbírek – tak se dá, bohužel, charakterizovat prvotina Radka Štěpánka (1986). Naštěstí nelze říci „další nevýrazný debut“, protože loni vydali umělecky průraznější první sbírky například Martin Poch (Běhařovská lhářka) či Johana Hořejší (Okraje višní). Verše Radka Štěpánka jsou ztišené snad až příliš a meditativní, hloubavé tóny nezaznívají dost výrazně na to, aby dokázaly porušit hladkou hladinu jeho náladových veršů, v nichž je v souladu s klišé „krajina stavem duše“, pokud rovnou neuvíznou na mělčině popisu. Třeba báseň Obleva: Sníh taje/ ale země k vůni/ ještě nedozrála// Spálená obloha/ se zacelila jako rána// A voda znovu váží tolik/ kolik váží voda. Ne, není to špatné – kdyby ovšem prakticky celá sbírka nebyla ladnou a splavnou variací téhož. V mnoha básních se navíc opakují motivy (ryba, voda, stromy, ptáci, domov, ticho, čas, duše, tma…), které zdůrazňují statičnost a silnou tradičnost Štěpánkovy venkovské poezie. Vynalézavost, průbojnost, nedej bože provokace, byť za cenu jisté neumělosti a zjevných přešlapů – všechno, co čtenář čeká od plnokrevného debutu, jako by bylo autorovi cizí. Většina veršů jen vkusně a monotónně rozhojňuje to, co tu už bylo; pozoruhodnou výjimkou je série básní blížících se haiku (oddíl Pramen hlasu) a básně jako Srdce, Cesta či Babí léto. Tady báseň není pouhou krajinkou; dokáže se však autor od téhle manýry oprostit častěji?
Simona Martínková-Racková
Jim Shooter, Mike Zeck
Tajné války superhrdinů Marvelu
Přeložili Marek Barányi, Pavel Švanda
BB art, Crew 2010, 449 s.
Série Tajné války, která česky vyšla v jediném ohromném svazku, spadá přesně do typu chlapeckých superhrdinských komiksů, vůči němuž se serióznější autoři jako Scott McCloud vymezují a který je pro dospělého čtenáře obtížné brát vážně. Představuje koncentrát maximálně nabité akce, kde jedinci nadaní nadlidskými schopnostmi pořádají gigantické bitky, metají po sobě pohořími, proměňují molekulární strukturu věcí či ovládají své protivníky telepatií a hypnózou. Radostně infantilní přehlídka nabušenců, kteří se trumfují, kdo má drtivější síly, v sobě navíc obsahuje nádech klukovského chlapáctví, které se vedle špičkování superhrdinských part projevuje také otevřeně sexistickým pojetím ženských postav. Páteří série je zbytnělý patriotismus ztělesněný v postavě Kapitána Ameriky, na kterého všechny ostatní kladné postavy spoléhají. České vydání je cenné přinejmenším tím, jak zhuštěný pohled na nejčistší americký komiksový mainstream přináší. Cyklus je ostatně především výkladní skříní postav vydavatelství Marvel. Jedná se o první z velkých crossoverů, kde se setkává mnoho hrdinů téhož vydavatele (u nás vyšlo Království tvé nakladatelství DC a existují i bizarní koncepce, jako např. nemrtví superhrdinové v sérii Marvel Zombies). Sběratelsky pojatý český počin navíc obsahuje několik novějších publikací, které na Tajné války navazují. Ty jsou určeny již spíše pubertálnímu publiku, protože hyperbolizovaní hrdinové už tu mají i lidské emoce.
Antonín Tesař
Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner
Superfreakonomics
Přeložil Petr Holčák
Dokořán 2010, 256 s.
Ekonomie neznamená, alespoň v podání autorů knihy, zdaleka jen daně nebo měnovou politiku. Celá řada našich rozhodnutí je „ekonomických“ v tom smyslu, že bereme do úvahy různé plusy a minusy, psychologie a ekonomie téměř jednou jsou… Autoři velmi čtivého textu se snaží především předvést řadu paradoxních situací, kdy se pečlivým rozborem ukáže, že věci fungují jinak, než se zdá na první pohled, a čísla se dají různě ohýbat. Jen letmo pár zajímavostí a paradoxů: Pro opilce je možná bezpečnější jet domů vozem než jít pěšky. Kdyby prostituce byla legálním odvětvím, pak by příslušní lobbisté nejspíš prosadili zákaz sexu zdarma jako nekalé soutěže. Přepočítávání věcí na peníze se snadno naučí i opice (ne šimpanzi, skutečně malé opičky). Budoucího sebevražedného atentátníka identifikuje s mnohem větší pravděpodobností ekonomické chování (životní pojistky apod.) než to, jak se jmenuje nebo zda bydlí blízko mešity. V psychologii neustále opakovaný případ „otřesné lhostejnosti“ u vraždy Kitty Genoveseové, kdy se hromada svědků údajně na čin koukala z okna, aniž se kdokoliv obtěžoval zavolat policii, se nikdy nestal – tedy alespoň ne tak, jak se traduje (jde de facto o výmysl newyorské policie). K tomu ještě přibude pár nápadů, třeba jak potlačit malárii střílením komárů laserem nebo jak pomocí plováků ze starých pneumatik omezit hurikány. A samozřejmě, protože kniha de facto nabádá nevěřit tomu, „co se říká“, určitou obezřetnost lze aplikovat i na samotný obsah.
Pavel Houser
Alena Dvořáková – Viktor Fischer, text Josef Moucha
Water/Voda
KANT – Karel Kerlický 2010, 112 s.
Kniha autorské dvojice Dvořáková – Fischer tematizuje jeden z živlů – vodu. Dílo však poznamenává dvojznačnost, která je sice slabinou, ale z jistého hlediska vytváří jeho specifičnost. Na jedné straně totiž autoři nastolili obecné téma vody, na druhé straně k tomu paradoxně zvolili reportážní prostředky. Rezignovali na estetické vyznění svých fotografií, zároveň ale programově usilovali o co nejsilnější účinek. Podřídili knihu environmentálnímu étosu a apelu, přitom ale z publikace nelze vyčíst naléhavost řešení stále se zhoršující vodní bilance. Z jejich příběhu vody se nedozvídáme nic o budoucích válkách o tenčící se zdroje pitné i „sanitární“ vody, přitom fotografie nezapřou jistý tragicky varovný tón. A možná nejparadoxnější pointa tkví v tom, že všechny fotografie jsou z Evropy, kde se příznaky hrozícího hydrokataklyzmatu dají vytušit nejméně. Knize tak schází ucelený koncept, téma vody je značně vágní pojítko, byť je v něm sebevíc skryta ekologická naléhavost zabývat se konečně vodou jako vyčerpatelným zdrojem. Text Josefa Mouchy je sice kultivovaný, ale je pouhou glosou, rozvedenou do kratičkého eseje. Autoři zjevně podcenili skutečnost, že environmentální naléhavost tématu není samonosná, nedomysleli, že má-li být naléhavou i pro čtenáře, musejí téma promyslet, uspořádat, komponovat. Příliš podlehli iluzi, že dobré téma se samo o sobě prosadí.
Michal Janata
Pavel Schreier
Naše dráhy ve 20. století. Pohledy do železniční historie
Mladá fronta 2010, 176 s.
Publikací autor navazuje na své Příběhy z dějin našich drah (2009), které se věnovaly období od zrodu železnic do roku 1918. „Našimi“ drahami jsou zde míněny především československé: kniha totiž postupuje chronologicky a její členění vychází z politických dějin, které daly vzniknout společnosti Československé státní dráhy (1918–1992, s výjimkou protektorátu); u rozpadu federace text končí. Jde tedy o popularizační vyprávění dějin železnic, jež se snaží na malém prostoru věnovat skutečně mnoha aspektům: nejen stavbám a přestavbám tratí a provozu na nich, ale také vývoji železničních uniforem, předpisů, tarifu, organizaci řízení nebo cestám státních představitelů; několik pasáží je věnováno sociálním poměrům na železnici, tématu u podobných publikací občas vynechávanému: za pozornost zde stojí například málo známý případ pasivní rezistence odborů v roce 1905. Zaujme také obraz padesátých let s jejich ambivalencí budovatelského nadšení, organizačního chaosu a slepého přejímání sovětských metod. Za pestrost ovšem publikace platí místy nepřehlednými, někdy až kolážovými kapitolami, v nichž se letem světem proberou nové stejnokroje, liknavost elektrizace či zlepšovatelské hnutí. Chybí také obsah. Cenný obrazový doprovod včetně starých map či jízdenek tvoří odhadem polovinu knihy, což ovšem její cenu vystřeluje na úroveň parádnických obrazových publikací do polic obývacích pokojů.
Michal Špína
Karel Veselý
Hudba ohně (Radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dále)
BiggBoss 2010, 431 s.
Karel Veselý poněkud netradičně nepíše ani tolik o černé hudbě jako spíše o jejích kulturních a sociologických aspektech. Je v trochu jiné pozici, než ho známe z recenzí, a navíc toho chce na 431 stranách ještě hodně stihnout. Nutně se pak ozývají hlasy, co vynechal, a čemu naopak věnoval snad až příliš písmen. Jeho antropologický průlet dějinami černého obyvatelstva Ameriky vypráví, jako by byl neodmyslitelně spojen s vývojem černé hudby, která podle něj nakonec vždy předurčovala hudební trendy bílé Ameriky a v posledku vlastně hudební vkus celé euroatlantické civilizace. Symbolická, kulturní zbraň namířená na bílou majoritu se dle Veselého ale v mnoha případech stala nástrojem nenápadného sebezničení a paradoxního vytržení z vlastních kulturních kořenů, jak to lze sledovat u mnoha hvězd současného hip hopu. Jistá povrchnost knihy je nutnou daní za její tematické rozpětí, které čtenáři umožňuje vidět blues, jazz, soul, ale i rave v netušených souvislostech, jež jsou třeba pro většinu českých hiphopových fanoušků polem neoraným. Často omílaná četnost tiskových přešlapů (jež vskutku naleznete v úvodu, stejně jako ke konci knihy) možná souvisí s neexistencí redaktora v tiráži, ale určitě nemůže shodit obsah Hudby ohně. Veselého svérázný příběh lze navíc číst na mnoho způsobů a začínat nemusíte zrovna na první straně. Těžko ale spolu s autorem (jenž to činí přímo v podtitulu) nahlížet černou hudbu pouze prizmatem její radikality. Dnes se například zdá, že jí její původní radikalita docela schází.
Edita Roubíčková