Vůle přežít

1. Sledujete zahraniční literární časopisy? Pokud ano, tak které a proč?

2. Co vám (i v porovnání s těmi zahraničními) vadí na českých literárních časopisech?

Peter Šulej, básník a šéfredaktor časopisu Vlna

1. Áno, sledujem, hlavne české, keďže padajú jazykové bariéry. Najviac A2, His Voice, Umělca, Tanečnú zónu, predtým som si kupoval Vokno, Živel, Blok. Občas sa dostanem k ostravskému Protimluvu, ale to len preto, že šéfredaktor je môj priateľ. Veľmi zriedka sa mi do rúk dostane brnenský Host. Zo zahraničných si občas pozriem britské hudobné periodiká ako NME alebo Melody Maker, výtvarnícky časopis Frieze… Mám celkom dobrý prehľad v poľských kultúrnych periodikách, avšak nemôžem povedať, že by som ich sledoval. Vlna má vždy jedno číslo do roka orientované na konkrétnu zahraničnú kultúru. Minulý rok sme pripravovali (ale nakoniec nerealizovali) španielske číslo a pri zbere materiálov som nakúpil asi tucet španielskych kultúrnych časopisov, takže snáď tá „španielska“ Vlna raz vyjde a budeme ich môcť odprezentovať. Sú naozaj veľmi kvalitné.

2. Každý časopis je svojbytný vesmír, takže ťažko povedať, že by mi niečo vadilo. Zaujímavé je práve to, že sú tak rôznorodé. Jediná chyba je, že sa niekedy ťažko zháňajú, avšak aj v tom sa dá nájsť romantické čaro. Viete, keď niekto ide napríklad do Londýna a vy ho poprosíte, či by neskočil napríklad do ICA na The Mall a nekúpil vám Frieze (nie žeby sa nedal objednať cez internet, ale to už nie je ono), tak už len tento samotný úkon je začiatkom príbehu a o to predsa ide.

Ondřej Kavalír, komparatista, kritik a redaktor

1. Nejsoustavněji asi sleduji webovou mutaci časopisu Lire, který nabízí základní a srozumitelný kontext současné francouzské literatury. Nedávno jsem objevil americký časopis Cabinet, jenž je zajímavým prototypem nejen literárního, ale širšího kulturního magazínu, jehož každé číslo je tematicky zaměřené. Takové nastavení spolu s kombinací přispěvatelů z řad předních současných angloamerických intelektuálů nabízí četbu, která skutečně nečekaně rozšiřuje obzory.

2. Má výhrada není jmenovitá, jako spíše obecná, týkající se trendu úzce spojeného s českou literární kritikou a jejími tvůrci. Připadá mi, že na rozdíl od devadesátých let, jež dala prostor zkušeným a zralým kritikům, kteří předtím často nemohli oficiálně publikovat, a tak dozrávali déle a důkladněji v podzemí, současnost takovéto osobnosti postrádá. Na jedné straně se kritice věnují mladí dvacátníci, přičemž tato aktivita bývá spojena s přechodnou etapou jejich studií a zpravidla netrvá déle než dva tři roky, u těch nejvytrvalejších pokrývá i celých pět let, potřebných k dosažení magisterského titulu. Poté, co školu opustí a začnou řešit naléhavou otázku profesního uplatnění, opouštějí i prostor literární kritiky, kde je nahrazují mladší ročníky studentů, a tak stále dokola. Rozhodně pak nemůžeme mluvit o nějaké kontinuitě, na povrch spíše vyjde nedostatek zkušenosti, vzdělání a základů řemesla, které tyto pokaždé nové vlny s sebou přinášejí.

Druhou stranu reprezentují profesionální kritici a recenzenti, v široké škále od deníkářů po redaktory časopisů, kteří pochopitelně nepostrádají řemeslo, zato nezřídka podléhají zplošťujícímu tlaku rutiny kulturního provozu. Z toho vyplývá, že nejvíce mi zde chybějí zkušení kritici, kteří by se psaní věnovali kontinuálně, ale zároveň by si zachovávali intelektuální odstup a svěžest, již často postrádají jejich profesionální kolegové. Před pár lety bych prohlásil, že takovými kritiky by mohli být univerzitní pedagogové, filologové, filosofové a další, tedy ti, kdo mají zasvěcenou reflexi literatury a kultury v popisu práce – pár takových stále ještě existuje, mám na mysli například Karla Theina –, nebýt toho, že současná reforma humanitních věd ve stylu „publish or perish“ literární kritiku, ale i esejistiku odstavila na slepou kolej něčeho podezřele nevědeckého a neužitečného. Což je škoda, zvlášť vzpomenemeli si například na Václava Černého, pro kterého věda a kritika netvořily žádnou opozici, ale navzájem se – erudicí filologa a vnímavostí kritika – obohacovaly. To bylo ovšem v době, kdy bylo ještě všem zřejmé, že humanitní vědy nelze narazit na kopyto scientismu a všudypřítomné kvantifikace věd přírodních.

Tomáš Glanc, rusista a pedagog

1. Ze zahraničních časopisů, které se věnují literatuře, sleduju výběrově ruské Novoje litěraturnoje obozrenije, už proto, že jsem v jejich redakční radě, ale hlavně se tam člověk dozví, co se zrovna děje v určitém spektru ruské kulturní elity. Vzhledem k obrovskému rozsahu každého čísla (jsou to tlusté svazky) si mohou dovolit solidní bloky věnované jednotlivým autorům nebo tématům, zájem o literaturu časopis vsazuje do myšlení v humanitních vědách bez jakýchkoliv omezení. Výborné materiály z původní tvorby, memoárů, obsáhlejších rozhovorů i studií mívá Zerkalo, časopis, který vychází v TelAvivu (rusky). Občas jednotlivosti hledám buď v „kamenných“ ruských časopisech, které existují desítky let (třeba Novyj mir), nebo naopak v menších časopisech zaměřených třeba na současnou poezii či nové podoby starých avantgard. Některé literární časopisy přešly i v Rusku zcela na internet, nemají tam sice nic tak univerzálně orientovaného, jako je česká iliteratura.cz, ale zato výborný nástroj je Žurnaľnyj zal, čítárna časopisů, kde můžete „listovat“ desítkami titulů a hlavně snadno najít naráz články jednoho autora otištěné ve všech časopisech do čítárny zahrnutých. V Německu se někdy dívám do časopisu Literaturen, dobré tematické bloky mívá Schreibheft, ale recenze i úvahy a analýzy, často na solidní úrovni, německý tisk publikuje také v oddílech „fejetonů“ ve větších denících, z týdeníků má nejdůkladnější materiály o literatuře jednoznačně Die Zeit. Občas si něco přečtu v The Times Literary Supplement nebo na slovenském portálu salon.sk, ale vůbec ne pravidelně.

2. V českých literárních časopisech bych u některých článků uvítal méně zaujatosti autorů vlastní osobou a rychle hotovými pocity, více zdrženlivého odstupu, věcnosti a erudice; ale nevadí mi na nich nic! Obdivuju jejich vůli přežít.

Markéta Pilátová, spisovatelka

1. Zahraniční literární časopisy čtu, zejména španělské, brazilské a argentinské. Nejraději mám brazilský kulturněliterární měsíčník Bravo!. Každý týden čtu literární přílohu španělského deníku El País, nazvanou Babelia, a dva literární argentinské časopisy Ň a adn Cultura.

2. Vadí mi, že v českých literárních časopisech jsou články o politice, politické komentáře a rozbory sociálních jevů apod. Myslím si, že tohle patří do jiného typu médií, a ne do většinou grantově podporovaných časopisů, které by se podle mého názoru měly zaměřovat výhradně na kulturu či literaturu. Je to podle mého názoru typicky český jev, který v žádném literárním časopise, jejž sleduju, nenacházím. Jsou to všechno časopisy, které se do hloubky věnují literatuře a kultuře, politiku přenechávají profesionálům z novin.

Pavel Ctibor, básník

1. Ne. Dřív jsem trochu sledoval litevský Literatura menas, víceméně jen vzhledově, litevsky skoro nic neumím.

2. Neschopnost přesahu mezi žánry a obory, nedostatek odvahy rozhlédnout se trochu za hradbu literátského ghetta, které je poněkud „nevětrané“.

Ádvojka patří k čestným výjimkám, které tohle zvládají líp, někdy ovšem za cenu určité povrchnosti nebo uspěchanosti/chaotičnosti finální podoby prezentovaných názorů a odkazů. Časopisů jako A2 by „správně“ mělo v ČR být aspoň osm, jeden trochu víc orientovaný na sociologii, jeden trochu víc na hudbu apod., ale v zásadě „všechny na všechno“, větší specializace zabíjí určitého ducha prolínání.

Anežka Charvátová, překladatelka

1. Pravidelně zahraniční literární časopisy nesleduju, čtu je spíš náhodně, jak se mi dostanou do ruky. Ráda čtu literární přílohy deníku El País, tolik informací o literatuře v žádném českém deníku nikdy není. Mají na literaturu stabilně vyhrazený velký prostor a přispívají do nich velmi kvalitní osobnosti.

2. Ani české literární časopisy nesleduju úplně pravidelně, ale nárazově, když je nějaké pro mne zajímavé tematické číslo, někdo mi něco doporučí, hledám nějakou recenzi apod. Ve srovnání s cizinou mám pocit, že nám tu chybí nějaká výrazná kritická autorita, jejíž názor by byl uznáván odborníky, ale také by mu naslouchala široká čtenářská veřejnost. Pochvalná recenze takové osobnosti by znamenala okamžité zvýšení prodeje knihy!

Ondřej Sýkora, bohemista

1. Zahraniční časopisy vůbec nesleduju. Poslední, co ve mně něco vzbudilo, byla Heislerova grafická úprava Néonu nebo Bataillovy revue Acéphale a Documents, ale to jsem ještě nežil.

2. Pokud chce člověk číst, sám psát nebo přemýšlet o psaní, bez sledování literárních časopisů se lze naprosto obejít – jen spoluvytvářejí a posilují literaturu jako instituci a to může být zajímavé jen pro ty, kdo se cítí dobře uvnitř. Literární časopisy postavené na literatuře, pocitu výjimečnosti z její tvorby a zároveň komplexu ze všeobecného nedocenění (ale právě: může to zajímat akorát je samé), a tak se křečovitě ukájející v rubrikách, kde blahosklonně poučují autory z vnějšku (třeba „z lidu“), to je ta nejhorší kombinace. K informacím o tom, kdy co vyšlo a kdo co napsal, zatím stačí internet; zajímavě namíchaný materiál se pro mě může objevit v časopisech, jako je Analogon, Revolver Revue, Souvislosti, a ty za literární nepovažuju. Existuje tu určitý sentimentální vztah ke staré Světové literatuře, ale to je trochu i časovým odstupem od děl, která už mají statut kultu. Něco podobného se koneckonců může týkat i Vokna, u něj se ale navíc přidává stesk po „absenci stylu“. Na literárních časopisech mi tedy asi chybí cokoli, co je v zásadě neliterární.

Patrik Linhart, spisovatel, publicista a performer

1. Lingvisticky jsem fatálně indisponován, takže jsem schopen jakžtakž pochopit pouze texty slovenské a anglické. Z tohoto důvodu jsem dříve s nadšením četl slovenské Dotyky a nepravidelně občas i v těchto časech vycházející Romboid. Na obou časopisech mě především fascinovaly nádherné a nikterak puritánsky pojaté fotografie krásných slovenských básnířek. Něco takového bohužel v českých literárních časopisech najdeme stěží. Nechci být nespravedlivý, ale patrně to bude i tím, že většina českých autorek nabyla dojmu, že musí vypadat nebo působit jako Bára Nesvadbová. Škoda. Ze zcela jiných pohnutek si čtu Times Literary Supplement. Vlastním sice jen pět tištěných originálů, ale na webové stránky se dívám často (i když momentálně tam nějak blbnou). Důvod tohoto mého počínání je prostinký – láska k britskému impériu, méně už k jeho současné literatuře, ale člověk si holt nemůže pomoct. Z toho důvodu se pokouším překládat archivní články z Blackwood’s Edinburgh Magazine, kde jsem se třeba dočetl pikantní novinku, že Lady Walter Scottová válčila s démonem opiem.

2. Při nejlepší vůli si nemohu vybavit žádný obzvlášť závažný nedostatek. I když mě občas chvalozpěv o díle nějakého rošťáka dokáže rozpálit víc než ta nejhorší zpráva z televizních novin, ale to je můj boj. S radostí sleduji doslova humorné rozdíly v přístupech mezi českými a moravskými literárními časopisy (jakkoli jsou redakce „multinárodnostní“). Snad rozdíl mezi anglickým TLS a literárním tuzemákem, i když docela nepatrný, je v tom, že první suverénně píší i o největší pakárně, u nás z mnoha věcí cítím jakýsi upocený ostych. Ale teď nevím, pro koho je to lepší. Celosvětový trend je vytlačování literatury z literárních časopisů, stalo se to u Atlantic Monthly i u řady jiných (ještě proslulejších) ve prospěch politickospolečenských rozborek a zborek nebo lifestylových trendy kampaní. Ale i přesto mě těší, že do českých a moravských literárních časopisů neonormalizace (téměř) nepronikla.

Jaromír Typlt, básník

1. Ano, je určitě jeden literární časopis, na který jsem si za posledních patnáct let vytvořil bezmála závislost – a to francouzský Magazine littéraire. Když napíšu, že vydávání obdobného periodika na srovnatelné úrovni je u nás nemyslitelné, není to myšleno jako výtka, protože žádná malá literatura na něco takového jednoduše nemá síly. Každý měsíc se zaměřit na jednoho spisovatele, filosofa nebo na určité téma a pokaždé znovu sestavit přehledný „dossier“ tak, aby nevznikla jen náhodná sbírka, co dům dal, ale skutečně systematické zmapování základních problémů a úhlů pohledu, které s sebou zvolené téma nese, to už vyžaduje zázemí velké kultury. Pravidelně přispívají autoři, kteří se věcí dlouhodobě zabývají, a je obdivuhodné, že i akademičtí specialisté tu dokážou výsledky své práce předložit v zajímavé a čtivé podobě. Líbí se mi také výběr fotografií a kreseb, vydávání neznámých pramenů anebo přehledná recenzní rubrika, ve které člověk čas od času narazí dokonce i na taková překvapení, jako je celostránková kritika na novou knihu překladů Ladislava Klímy.

2. Ta otázka je možná trochu návodná, protože člověk hned probírá v hlavě, na co by si postěžoval. V současnosti u nás každopádně nevychází žádný časopis, který by dokázal čtenáře vyvést z pocitu nepřehlednosti a roztříštěnosti literární scény. A to jsme malá literatura, jak bylo výše připomenuto. Odpovídá to ale všeobecně narůstajícímu informačnímu šumu – nezadržitelně se zmnožujícímu vysílání, které vyznívá čím dál víc naprázdno – a sám si už vlastně ani nedokážu představit, že by se s tím ještě dalo cokoliv udělat.