Ad Jak dělat časopis a nenudit (A2 č. 3/2011)
K článku Pavla Kořínka mám jednu poznámku. Tvrzení, že Lidové noviny „procházejí již po řadu let důsledným odklonem od kultury“, už není aktuální. Přinejmenším od doby, kdy kulturní rubriku opustil Ondřej Horák a nastoupil Jiří Peňás s Jáchymem Topolem.
František Knopp
Ad Rozmarné řevy české poezie
(A2 č. 2/2011)
Vážený Jene Štolbo, Váš poslední kritický text je zcela podloudný: nesvědčí totiž o kritičnosti, ani o ztotožnění, ale zejména o neodbytné příchylnosti Vašeho hladového jazýčku. Komu vlastně adresujete pateticky uvozující „ano“ a komu skromně vložené „myslím“? Máme si pochutnat na větě, anebo byste raději olízl každého ze svých čtenářů?
Uvědomujete si vůbec, že slova nejsou teplý jazyk, kterým by bylo třeba, jak píšete, cosi „až neuvěřitelně trefně postihnout“? Jenže – proč vlastně vytváříte něco tak důvtipného jako třeba obsahově titěrný obrat „nejběžnější ušpiněná běžnost“? Zřejmě proto, že básnění po troškách je prosté, zvlášť když nejde o báseň, ale o kritiku. Zároveň se ale ukazuje, nakolik je poezie ve Vašich útrobách vyvařená a jak snadno se s tím v kritice smíříte. Slovní vynálezy a poetické imitace typu „haraburdný“ nebo „rozplápolaná momentka“ ovšem nikam nevedou, leda k nechtěným důvěrnostem.
Opravdu znepokojující pak je, že se ve Vašem pohostinném (i když ne necitlivém) kritickém břiše rozplývá jakákoli proklamace vkusu. Na pozadí neurčité intuice pak zbývá jen chvějící se jazyková sedlina, v které se na pokračování vyvařuje Vaše skutečná příchylnost k lyrice. Jen to Vám stačí, abyste si byl jistý svým úlovkem. Jste nimrod české kritiky.
Ale abychom nezůstali u invektiv: to, co Vás může zachránit, je přece jen jazyk. Ne povídavý jazýček v ústech Vaší zasněné hlavy (Kritický Orgán Vašeho Psaní), ale jazyk překladu bez mateřské příchuti a bez podloudné intimity, která se v mělkém přílivu české literatury stále vrací. Na „nejlepší české básně 2010“ klidně zapomeňte. Je sice možné, že se česká poezie, které se tak trpělivě věnujete, bude i nadále nacházet mezi básněním prožitku a básněním poetismů, to ale není důvod, aby také kritika provázelo splaskávání a ožužlávání slov.
Miloslav Cecek
Vláda a její nevládky (A2 č. 3/2011)
U redaktora Filipa Pospíšila jsem čekal o poznání lepší článek, tady se jen podařilo asi přesně reprodukovat nudu nevládní byrokracie a grantových tahanic. U autora, který je jindy radikálem občanské společnosti, opravdu překvapí volání po chystaném zákonu o veřejné prospěšnosti, z kterého má radikálnější a zajímavější část nevládek (a kritičtější část publicistů věnujících se tématu) hrůzu už dlouho dopředu, neb bude patrně znamenat větší míru kontroly státu nad agendou a aktivitou nevládek. O tom by měla Ádvojka kriticky a analyticky a podrobně psát mnohem spíš než komentovat výroční zprávy.
Ondřej Slačálek