Edgar Lawrence Doctorow
Povídky o skvělé zemi
Přeložila Zuzana Mayerová
Mladá fronta 2010, 176 s.
K letošním osmdesátým narozeninám slibuje Edgar Lawrence Doctorow nadělit sobě i svým příznivcům novou knihu povídek All the Time in the World, čeští čtenáři však mohli autorovo jubileum slavit s předstihem – v právě skončeném roce totiž vyšly téměř souběžně dvě knihy z jeho nedávné tvorby. Kromě krátkého románu Homer a Langley to byl nerozsáhlý svazek pěti příběhů shromážděných pod titulem Povídky o skvělé zemi (Sweet Land Stories, 2004). Protagonisty jsou stále selhávající postavy, podvodníci, kteří se ze všech sil pokoušejí vybojovat si alespoň minimální místo na slunci, alespoň elementární postavení ve světě, do něhož však nechtějí či nemohou zapadnout. Ať už se uchýlí ke zločinu záměrně (jako matka se synem z povídky Dům na prérii) či nešťastnou shodou okolností (dvojice únosců z příběhu Malý Wilson), ať jsou smýkáni osudem (mladá Jolene z třetí povídky Jolene: životopis), nebo se pokoušejí svému společenskému osudu uniknout odchodem do sekty (příběh Walter John Harmon), vysněný cíl vždy nakonec uniká. „Skvělá země“ Doctorowových příběhů působí bezútěšně, je přeplněná ztroskotanci, kterým už se nedostává síly ani k minimálnímu morálnímu vzepětí. Zločin a osobní neštěstí jsou tak všudypřítomné, že s nimi snad ani nemá smysl soupeřit. Možná nezbývá než vše nezúčastněně popsat. Povídky o skvělé zemi lze proto číst jako svého druhu varovné volání autora, který v celé své tvorbě tak často zobrazuje morální relativismus pozorovaný všude kolem.
Pavel Kořínek
Emil Hakl
Intimní schránka Sabriny B. (final cut)
Argo 2010, 243 s.
První román Emila Hakla Intimní schránka Sabriny Black z roku 2002 se vyznačoval košatostí stylu i dějových linií, přičemž některé příběhy měly blízko k překombinovanosti. Autorský záměr „vyházet zbytečnou veteš“ se v tomto přepisu zdařil, zápletka, prostředí i postavy jsou uvěřitelné a zachycené s filmovou pečlivostí. Nicméně, bylo-li téma devadesátých let v roce 2002 aktuální, dnes je otázka, má-li jeho resuscitace smysl. Pro autora nepochybně ano, komu by se nechtělo vycizelovat vlastní prvotinu, ale co čtenář? Prostředí reklamek, rychle vydělaných a ještě rychleji propitých peněz, postavičky z pražské Letné (kdy už konečně někdo napíše román odehrávající se třeba na Lehovci či ve Kbelích?) a vypravěč, jenž je v tom svižně se měnícím světě tak trochu outsider, to jsou příliš známé přísady. Protagonista vůbec není nesympatický nebo toporný průvodce, naopak, záznamy v první osobě v sobě zručně mísí slang marketingu, hospodské vyprávění, ironii i elegické stýskání po bývalých láskách i kamarádech, jenže problém tkví v tom, že od roku 2002 podobných příběhů notně přibylo (R. Sovák, M. Janota, P. Šabach). Zmíněné schéma však ozvláštňují sny a fantasmagorické vize hlavního hrdiny, mnohdy spojené s evokací krajiny, jež dodávají vcelku všednímu příběhu temnější ladění: „Náhle cítím, jako by teplota vzduchu klesla o deset stupňů. Jako by za mnou stál neviditelný a chystal se mě dotknout. Připadám si jako v komnatě s klesajícím stropem. Jako v lisu. Barvy jsou ostré, čerstvé. Zvedne se vítr.“
Anna Vondřichová
Thomas Gunzig
Kuru – antiglobalizační příběh
Přeložil Martin Kučera
Garamond 2010, 236 s.
Definice titulního slova kuru z nové knihy bruselského autora píšícího francouzsky Thomase Gunziga je vysvětleno už na obálce: „Kuru je onemocnění způsobené rituální konzumací lidských mozků.“ Kuru se naštěstí v knize vůbec neobjeví. Čtenáři se na první pohled může zdát, že hrdinové příběhu jsou blázni a nic víc a že celá pointa nedává smysl. Každá postava se zabývá svým zvláštním typem nevšednosti a snaží se s ním do určité míry bojovat, o jiné věci zájem nejeví. Postupně se však jakýsi smysl textu dostaví. Gunzig předkládá – s notnou dávkou humoru – příběh namířený proti globalizaci světa a kapitalismu. Za vším vtipkováním se snaží zachytit poměrně uvěřitelné dramatické okolnosti života postav, kamarádů, kteří se znají až příliš dlouho. Čtenář se několikrát přistihne, jak nevěřícně kroutí hlavou nad nezvyklou myšlenkou či názorem, jímž se ten či onen protagonista právě zabývá. V příběhu bychom však neměli hledat přehnanou logiku, pro tentokrát je nutné racionalitu omezit a nechat se unést Gunzigovým vyprávěním. Jen tak se v propletenci knihy dobereme významů.
Barbora Dušková
Martin Reiner
Hubená stehna Twiggy
Host 2010, 103 s.
Přítomná sbírka je sedmým básnickým počinem spisovatele a bývalého nakladatele Martina Reinera, od poslední ji dělí čtyři roky. Možná proto je soubor poměrně různorodý, až nesourodý, obsahuje čtyři oddíly, jež se vztahují především k reálným krajinám, osobnostem pro autora důležitým (Brno, Anglie, Španělsko, autorovi příbuzní) a vztahům milostným. Je otázka, nakolik by se zde dalo hovořit o sbírce koncipované tematicky. Básněmi zaznívají přiznané odkazy na Seiferta, Nezvala, Hiršala, ale objevují se tu i spojení připomínající další moravské básníky, Skácela či Mikuláška. Reiner dokáže plasticky zachytit určitý moment, a to aniž by si vybíral exotická prostředí – stačí mu studené mžení, „skřele vchodů“, „dům: noční metronom;“, někdy však má jeho lakoničnost blízko až k banálnosti – „Jedu do Svitav,/ odkud pochází slunce.// Vysedět v cukrárně/ vajíčko pěkného dne.“ I přesto však tyto krajinky jsou působivé, kromě slovních hříček také svou rytmičností, jež je založena na asonanci a zkratce. Básně tematizující lásku jsou na rozdíl od těch městských až na pár výjimek poměrně strohé. Daleko častěji než cit či emoce se popisuje explicitně sexuální akt, a to záměrně mechanickou formou. Já udělám to, ty ono, a dost. Básně tohoto typu se několikrát opakují, což jim možná ubírá na hloubce, neboť ani nepůsobí znepokojivě – ani lhostejně, ani smutně, ani rozzlobeně, zkrátka jde jen o popis, byť za použití metafor. Zapadají ale do vyznění celé sbírky, jež připomíná poetický zápisník všedního dne.
Jan Švestka
Kazuo Ishiguro
Soumrak dne
Přeložila Zdena Pošvicová
Leda 2010, 248 s.
Druhé české vydání románu Soumrak dne (The Remains of the Day, 1989) Kazuo Ishigura, japonského rodáka pevně zakotveného v britské literární tradici a citlivého, leč precizního komentátora lidského života, přináší příběh člověka, jenž vnímá svůj osud jako vypůjčenou cennost – věc, s níž nesmí nic provést, protože by to komusi dalšímu způsobilo obtíže. Majordomus Stevens vyjíždí pokojnou anglickou krajinou na misi, na jejímž konci má být setkání s bývalou hospodyní, tu Stevens hodlá požádat o návrat na panství jeho nového amerického zaměstnavatele. V šesti dnech se však odehraje i pouť metaforická, Stevens zde čtenáři s oslnivou, leč hrůzu nahánějící přesností popisuje okolnosti své profese, přičemž postihne nejen politickou atmosféru panující v Anglii v meziválečném období, ale i mimoděk vyjevuje svůj charakter. Respektive, nevyjevuje takřka nic, protože své pocity (má-li vůbec jaké) zahaluje do nadměrného množství slov. Jeho řeč působí jako důmyslně promyšlená obhajoba, pro každou pohnutku svou i cizí má logické vysvětlení, avšak to v něm nevzbuzuje žádné emoce. Záhy je zřejmé, jak mu i přes umění vládnout zákony služebnického dekora i frázemi uniká skutečnost. Není schopen porozumět jednání druhých, protože odvozuje stav věcí jen ze slov, ale je netečný k pohledům, tónu slov či tichu. Podobně inertní je však i ve vztahu k vlastním potřebám a emocím, až děsivě vyzní scéna, v níž lékaře přivolaného k jeho umírajícímu otci operativně pošle k jednomu z hostů, protože již stejně dorazil pozdě. To, že v samém závěru svého putování nezareaguje na vyznání slečny Kentonové (nyní paní Bennové), ale ponechá jej bez odpovědi i úvahy, ač v něm „vyvolá vlnu nelíčeného smutku“, budí stejný dojem odtažitosti.
Ovšem vytvořit postavu takto ledově chladnou by bylo poměrně snadné. Ishiguro si zde ale hraje velmi rafinovaně s vypravěčskou perspektivou. Z reakcí ostatních postav na Stevensovo chování je zřejmé, že majordomus možná věci prožívá, ale vůbec o nich před čtenářem nemluví. Když mu hospodyně po otcově smrti řekne, že vypadá, jako by plakal, on sám odvětí, že je jen unavený. Jeho podání se najednou narušuje a zdá se, že možná není ani tak necitlivý, jako spíš přesvědčený o tom, jak má jeho vyprávění na veřejnost působit. Pro čtenáře se tak záznam komplikuje, ale zároveň představuje výzvu – hledat mezi automatizovanými slovními spojeními pravdu o postavě samotné, ale i o tom, co ji obklopuje.
Román Soumrak dne získal Bookerovu cenu za rok 1989 a nadto jej proslavila filmová adaptace J. Ivoryho z roku 1993 s A. Hopkinsem a E. Thompsonovou v hlavních rolích. Nicméně, kouzlo tohoto textu je právě v ich-formě vyprávění, omezené perspektivě, jíž jsou nám fakta předkládána v kontrastu s marginálními detaily prostředí. Příběh, tak jak nám jej Stevens (stejně jako paní Bennová jako by neměl křestní jméno) líčí, se před námi tyčí jako skleněná nezdolná hora. A je zapotřebí dávky představivosti a pozornosti, abychom nesklouzli jen po jeho nablýskaném povrchu.
Anna Vondřichová
S.d. Ch.
Nouzové Imitatio Christi
Divus 2010, nepaginováno
Jak víme z běžné praxe, všemožné oslavy jubileí spojené s pozlacováním bust a pitváním tkání dávno mrtvých těl dokážou udělat blbce i ze sebepodvratnějšího myslitele. Jak je ale vidět v případě knihy Nouzové Imitatio Christi, výročí lze slavit i jinak – nenápadně a ironicky, přesto živě a zároveň zapáleně. V tomto případě se jedná o výročí nezvyklé: jde totiž o sto let uplynulých od tzv. Cholupického dne, který hraje podstatnou roli v mytologii, obklopující život filosofa Ladislava Klímy. Dne 1. října 1910 totiž při cestě z pražských Modřan do Cholupic Klíma prožil a vyhrál duchovní bitvu se svými běsy a vstoupil do nového októnia svého života. Pod zkratkou S.d Ch. se skrývá pseudonymní autor Sigismund de Chals, jinak také tvůrce svérázného barokního superhrdinského komiksu z Prahy Červený Amadeus. Všechno podstatné o ději knihy se lze dozvědět už z výmluvného podtitulu „Závěť muže, který ukradl a vyprasil uprostřed postpřírody popel praktického filosofa Ladislava Klímy“, avšak o děj zde tolik nejde (i když momenty kradení urny s filosofovým popelem z Malvazinek nebo cesta po stopách jeho památné cholupické cesty jsou dost napínavé). Kniha je spíše filosofickou novelou o trapném konci jednoho hrobníka, kterého posednou zpopelněné ostatky a posléze prázdná urna (mj. se dozvíme, že se do ní vejde obsah 44 sardinkových konzerv nebo dva a půl kila masa). Text je nenásilně protkán inspirativními postřehy o Klímově díle, smrti a trapnosti, přičemž je možné ho také použít jako vtipně zpracovaný příspěvek ke klímovské topografii. A mytický nimbus obalující filosofovo dílo dál kypí.
Karel Kouba
Warren Ellis, Darick Robertson
Transmetropolitan 2 – Život je pes
Překlad Darek Šmíd
BB art, CREW 2010, 139 s.
Druhý díl příběhů sloupkaře budoucnosti Spidera Jerusalema, jenž má podobnou image jako český novinář J. X. Doležal (podobně toporně píše a své tělo krmí všemi možnými i nemožnými jedy), krom občasných fungujících vtipů na účet kyber-genetické budoucnosti lidstva nijak nepřevyšuje díl první. Docela i chápu, proč se tenhle soubor stal kultovním dílem v oblasti komiksu. Je to ale jen další z identifikačních rysů stavu, v němž se alternativa stává prodejnou kurtizánou v okatě potrhaném oděvu od těch nejdražších firem, jež imitují už i opotřebovanost. Vize budoucnosti se trefně proplétá s naší dnešní mediální skutečností a dotahuje ji do krajnosti. Pokud byste ale čekali nějaký apel, čekáte marně, tohle je a má být především velká zábava. Spiderova investigativa je nakonec vždy spíše cynickým glosováním než bojem za jistou další záležitost, snad kromě vlastní existence a psaní. Asi nejlépe zde fungují vypointované dialogy, jež se ale nesou ve stále stejně sarkastickém tónu a v posledku nudí. Lidé z mlhoviny, stejně jako neurologické suspenze hlavy jsou zase jen další variací na mnohokráte zpracovaná témata. S tím rozdílem, že zde je potřeba se budoucnosti nikoliv bát, ale především se jí smát. To je přece právě ta dnešní „alternativa“.
Lukáš Rychetský
Miloš Havelka
Ideje – dějiny – společnost: Studie k historické sociologii vědění
CDK 2010, 414 s.
Jakkoli vágně zní hlavní název knihy, plně odpovídá širokému disciplinárnímu autorovu zaměření. Nalezneme zde texty směřující k sociologii vědění, jak evokuje podtitul, i příspěvky z oblasti filosofie, historie a politické teorie. Některé z textů byly již dříve publikovány časopisecky nebo v rozličných publikacích autorských kolektivů a mnohé z nich jsou dnes již těžko dostupné, jejich souborné vydání lze tedy kvitovat jedině s povděkem. Nejzásadnější částí je úvodní rozsáhlá studie o vývoji historické sociologie, tedy oboru, který se v posledních letech u nás uspokojivě rozvíjí zvláště díky tomu, že získal institucionální zázemí na Karlově univerzitě. Druhá sekce knihy, nazvaná Motivy, obsahuje čtyři studie orientované více či méně k problematice teorie a konceptuálních přístupů v sociálních vědách. Třetí část Případy zahrnuje soubor devíti textů nejrůznější povahy. Širší čtenářskou obec jistě zaujmou především Havelkovy úvahy na téma tradiční slabosti českého konzervatismu a jejích příčin z hlediska sociální struktury české společnosti a jejích mentálních map. Téma české mentality prostupuje více textů z knihy a oživuje tak řadu otázek, které se pojily s tzv. sporem o smysl českých dějin. Autor tím tematizuje zároveň i jednu z otázek v dnešní době mimořádně kontroverzní, týkající se interpretace komunistické varianty totalitarismu a jeho společenské akceptace. Škoda jen, že redakční práci nakladatel velmi podcenil.
Jakub Rákosník
Miroslav Verner
Chrám světa
Academia 2010, 568 s.
Doyen české egyptologie pokračuje v sérii čtivých, poučených, popularizačních knih, jimiž svůj obor přibližuje laickým zájemcům. Tentokrát se zaměřuje na egyptské svatyně, kulty a mysteria. Po úvodní kapitole o životě a práci kněží a o hlavních rituálech se s námi vydává na plavbu po Nilu (s odbočkou na Západní poušť, kde Český egyptologický ústav nyní kromě Abúsíru také pracuje) se zastávkami u nejdůležitějších náboženských středisek staroegyptské civilizace. V Heliopoli zmíní stvoření světa, Prapahorek a božské Devatero, v metropoli Staré říše Memfidě boha Ptaha a pozdější kult posvátných býků – Apidů, jejichž stovky pohřbů byly uloženy ve spletitém podzemí sakkárského Serapea. V Hermopoli na nás čeká bůh Thovt a helénistické hermetické nauky, v Thébách samozřejmě „státní božstvo“ Nové říše Amon. Kacířská Amarna, usirovský Abydos s hrobkami z Archaické doby, ptolemaiovská Alexandrie… to vše prokládáno intermezzy o velkých svátcích, usirovském mýtu, všedních a svátečních dnech a architektuře svatyň. Byl by to hezký průvodce, kdyby… Snad po, slovy radujícího se Íránu, „islámském uvědomění egyptského lidu“ v zemi ještě něco k dívání zbude a bude do ní možné cestovat. Rabování archeologických nalezišť a Egyptského muzea v Káhiře vypadají vskutku hrozivě. Má vlastně UNESCO ozbrojené jednotky?
Petr Ferenc
Luboš Antonín
Bestiář
Půdorys – Argo 2010, 375 s.
Vampíři, bazilišci, satyrové, vlkodlaci, leviathan – to je jen zlomek ze zástupu stvoření, jimiž se hemží Bestiář Luboše Antonína. Pozice pracovníka Oddělení zámeckých knihoven Národního muzea dává autorovi možnost dostat se ke starým, vzácným tiskům, pocházejícím z ojedinělého souboru knih zkonfiskovaných majitelům českých zámků a hradů po roce 1948. Podtitul „Bájná zvířata, živlové, bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy“ je poněkud zavádějící – půvabné historické knižní ilustrace sice text doprovázejí téměř na každé stránce, avšak jde především o jednotlivá „hesla“, věnovaná nejen tomu, co se lze ve starých knihách o těchto obludách dočíst, ale také obecnějším souvislostem i různým interpretacím. Setkáme se tak s výklady přihlížejícími k alchymistické tradici, jungovské interpretaci mýtů, etymologii, ale jsou tu i kryptozoologické spekulace spolu se střízlivou zoologickou konfrontací oblud s jejich pravděpodobnými předlohami (např. mořský mnich a tuleň). Základ samozřejmě leží v evropských mýtech od antiky až ke středověku, ovšem najdeme zde třeba i exkurs mezi indiánské vlčí lidi nebo africké kajmaní muže. Text využívá mnoho trefných citací: od ukázek z dobových cestopisů nebo fantastických zoologických popisů po úryvky z novějších literárních děl (Hugo, Flaubert, Melville). Konec každého hesla je věnován heraldice, tedy výpisu erbů a znaků, na nichž se jednotlivá bájná stvoření vyskytují. Bestiář nám mimo jiné napovídá, že počet monster našeho světa zdaleka není konečný.
Jan Gebrt
Pivo, Bier & Ale 1/11
Pavel Borowiec a Aliance P.I.V.
Takzvaná 4. pípa (tedy pivo točené mimo desítku, dvanáctku a černé) začíná být v hospodách čím dál populárnější. Nedávno jsem na ni narazil i v podniku, kde doposud nedali na kombinaci gambrinus/plzeň dopustit. Čeští konzervativní pivaři pomalu zjišťují, že tradicí ražený a médii podporovaný mýtus o nejlepším českém pivu se ve všech těch moderních technologiích (rozuměj zvyšujících výstav) a šetření na všem u nadnárodních pivovarů ztratil. Zatímco velkým pivovarům tržby klesají, těm malým a mikro rostou. Dalším krokem směrem k rozšíření pivního gurmánství u nás je „měsíčník o kvalitě, tradici a rozmanitosti“ piva, který začal vycházet v lednu. Vydává ho P. Borowiec s podporou Aliance P.I.V., která na trhu zastupuje malé pivovary. Možná na první pohled trochu moc luxusní první číslo nabízí pro milovníky piva tuplovanou porci čtení (a obrázků). Najdete tu profil pivovarské hospody U medvídků, text o archivních pivech, rozhovor se sládkem Oldřichem Zárubou z Chotěbořského pivovaru (jeho ležák vyhlásili majitelé restaurací a hospod spadajících pod Alianci tím nejlepším), v rozhovoru s Alešem Dočekalem z Pivovarského klubu se zase dozvíte o využití piva v kuchyni. Gurmáni cestovatelé tu najdou informace o pivech vyráběných v německých Frankách. Pro ty, kteří by chtěli prostudovat obor víc do hloubky, začíná seriál o degustaci piva. Dočtete se, co znamenají písmena IBU, která u svých piv malé pivovary uvádějí stále častěji.
Jiří G. Růžička