Robinson na Marsu

Když na konci loňského roku vyšel v americkém kosmologickém časopise článek Dirka SchulzeMakucha a Paula Daviese To Boldly Go: A OneWay Human Mission to Mars (Směle vpřed: Jednosměrná lidská mise na Mars, říjen – listopad 2010, http://journalofcosmology.com/Mars108.html), vyvolal ohlas po celém světě. Text popisuje kuriózní projekt, jehož cílem je výlet člověka na Mars, ovšem s jednou zásadní inovací: nejenže by odvážlivec na rudé planetě přistál, on už by tam zůstal napořád.

Smyslem této doživotní mise nemá být plánovaná sebevražda, nýbrž vybudování permanentní lidské základny. Prvotní zásobování ze Země je tu sice nevyhnutelné, ale dříve nebo později by se určitě podařilo vytvořit udržitelnou a soběstačnou kolonii, která by dokázala využívat místní zdroje. Potom by přijeli první vědci. Jakmile by populace na Marsu dosáhla množství 150 lidí, mohlo by dojít k první lidské reprodukci ve vesmíru. Badatelé Dirk SchulzeMakuch a Paul Davies tvrdí, že přínos mise by se projevil ve sféře finanční, technické, zdravotní a v neposlední řadě také futuristické. Vždyť kolonizovat vesmír je nezbytné: náš svět není bezpečný.

Psychologie ideálního kosmonauta

Myšlenku cesty na Mars začal jako jeden z prvních prosazovat v padesátých letech 20. století politicky nevybíravý konstruktér Wernher von Braun. Následovalo mnoho dalších nerealizovaných návrhů. V současnosti se nejčastěji uvažuje o misi, která by trvala od dvou do šesti let a jíž by se zúčastnilo šest nebo sedm lidí. Experimenty s malými skupinami lidí v uzavřených prostorách napověděly, že v průběhu letu lze očekávat různorodé psychologické reakce. Dlouhotrvající nedostatek senzorické a sociální stimulace může vyvolat nervozitu, antagonismus mezi členy posádky, úzkostné poruchy a deprese, nejrůznější druhy iluzí a halucinací a samozřejmě též obyčejný pocit monotónnosti a nudy. Po přistání by kosmonauty přivítalo nehostinné prostředí červené planety a posádka by se musela obejít i bez uklidňujícího pohledu na modrou planetu, jež se promění v jednu z mnoha teček na hvězdném nebi.

Téměř každý projekt uskutečnitelné mise na Mars se s těmito překážkami musí vyrovnávat.

Jednou z výjimek je právě ona jednosměrná mise. SchulzeMakuch a Davies ve svém textu věnují psychologickým aspektům jen pár vět. Nejprve se zmiňují o tom, že první vesmírní kolonizátoři budou pravděpodobně vystaveni velkému psychickému strádání. Náležitě vybraný a důkladně vycvičený dobrodruh, v ideálním případě též vědec a inženýr zároveň, ale podle nich tuto nástrahu nakonec překoná. Na základě diskusí na akademické půdě oba vědci vyslovují přesvědčení, že o vhodné kandidáty nebude nouze. Jejich tvrzení se chopil britský deník Daily Mail a „zjistil“, že přibližně třetina čtenářů by se jednosměrné mise na Mars ráda dobrovolně zúčastnila.

Zájem o psychologické a psychiatrické aspekty vesmírných letů není zcela samozřejmý. V padesátých50. letech v NASA stačilo, aby astronaut prošel důkladným výcvikem, primárně zaměřeným na odbornou a fyzickou zdatnost. U absolventa takové přípravy se automaticky předpokládalo, že má též vhodné psychologické předpoklady. Pro soubor blíže nespecifikovaných charakteristik, jejichž základem je směs vypjaté mužnosti a entuziasmu, se ujal neformální termín „Right Stuff“. „Right Stuff“ nebylo možné získat, člověk to buď měl, nebo ne. Mladý muž, který „Right Stuff“ postrádal, se mohl sebevíc snažit, ale stejně se nikdy astronautem nestal. Toto bezmála magické kritérium se udrželo několik desetiletí. Když se v roce 1988 psycholožka Patricia Santyová pokoušela zjistit, co je jeho obsahem, byla obviněna z pokusu o zničení celé organizace.

Snaha zanedbávat, redukovat nebo zmechaničťovat duševní procesy je u technicky orientovaných vědců velice častá. Podobný postoj je implicitně obsažen v myšlení neurofyziologa Manfreda Clynese a psychiatra Nathana Klinea, kteří se na začátku šedesátých let 20. století zabývali problematikou dlouhých letů. Ačkoliv není snadné ve vesmíru zajistit prostředí, které by vyhovovalo lidským potřebám, pořád ještě zbývá jedna možnost: změnit člověka. Ideálně adaptovaný kybernetický astronaut podle Clynese a Klinea v sobě zahrnuje senzor na měření hladiny radiace a osmotickou pumpu, která bude automaticky vstřikovat ochranné látky ve vhodných dávkách. Jeho vědomí je pomocí energetizérů udržováno v dvaadvacetihodinové pohotovosti nebo naopak suspendováno v případě dlouhého letu. Nitrožilní výživa minimalizuje biologický odpad. Dýchání ve formě, kterou známe, je zapomenuto. Oxid uhličitý je rozkládán na jednotlivé prvky, uhlík se odstraňuje a recyklovaný kyslík je opět uváděn do oběhu. Jediné, co se podle Clynese a Klinea vzpírá úplné automatizaci, je psychika. Lidé v akutní psychóze nedokážou svůj stav odhadnout, a tím pádem často odmítají léčbu. Proto je i u ideálně adaptovaného astronauta nutná kontrola zvnějšku, od spolupasažérů nebo z řídícího střediska.

Vraťme se však k dnešnímu projektu lidské mise na Mars. Doba bezprostředního nadšení z rozvoje vědy a techniky už dávno minula. Většina vědců se dnes shodne na tom, že u obousměrné mise bude také nezbytné počítat s psychologickými efekty. Totéž by mělo samozřejmě platit i pro misi jednosměrnou. SchulzeMakuch a Davies tuto problematiku sice dále nerozvádějí, to ale může být způsobené nedostatkem místa. Zkusme si na chvíli představit, že se jejich projekt dostal do realizační fáze a že se hledá vhodný vesmírný emigrant. Jaké charakterové vlastnosti by měl takový člověk mít a na co by se měl připravit? Odpověď na tuto otázku se hledá nesnadno. O člověku bez společnosti víme velice málo: ve skutečnosti téměř nic.

Vnitřní a vnější ostrovy Robinsona Crusoe

Paralelu můžeme hledat v příběhu Robinsona Crusoe, který se ocitá sám na opuštěném ostrově. První noc Robinson ze strachu z divokých šelem stráví na stromě. Když se přesvědčí, že na ostrově žádné šelmy nejsou, postaví si improvizovaný přístřešek. Opatří si vodu a jídlo. Ze ztroskotalé lodi si přenese užitečné nástroje. Jeho chování je víceméně racionální. Ve skutečnosti se jedná o pravidlo: jeli člověk vystaven extrémním podmínkám, veškerá aktivita se podřizuje funkčnosti. Psychologická rovina se radikálně zjednodušuje a subtilní emoce ustupují do pozadí. Tento stav ale nemůže trvat dlouho. Jakmile si Robinson zabezpečí vlastní existenci a dojde k malému uvolnění napětí, začnou ho pronásledovat nepříjemné duševní stavy: hrůza, smutek, výčitky. V případě dobrovolné emigrace na Mars by musely být tyto pocity ještě tisíckrát intenzivnější. Dlouhodobá deprivace bývá obvykle provázena nejrůznějšími tělesnými potížemi, záněty zažívacího traktu počínaje a poruchami paměti konče.

Robinson Crusoe navíc po dvaceti osmi letech ostrov opouští. Josef V. Pleva v dětském převyprávění tuto dobu zkrátil na deset let, protože se dočetl, že po delší době by už musel Robinson zešílet. Také Michel Tournier ve svém přepisu Robinsonova příběhu Pátek aneb lůno Pacifiku (Vendredi ou les limbes du Pacifique, 1967, česky Pavel Mervart 2006 v překladu Michala Pacvoně) dochází k podobnému závěru. Kdyby Robinson na ostrově přežil celých osmadvacet let, musel by podle Tourniera projít nějakým typem duševní transformace, která by způsobila, že by se už odtamtud nedokázal vrátit. Tato transformace přitom není, navzdory Tournierovu sugestivnímu popisu, jednoznačně radostná. Přestože vypravěč v poslední kapitole románu zachovává objektivizující odstup třetí osoby a věnuje se východu slunce, čtenář si intenzivně uvědomuje, že Robinson, který si jako ještěrka nahřívá v slunečních paprscích zkřehlé tělo, právě přesáhl hranici normality a jeho stav se překlápí do tísnivé perverze.

Vidíme tedy, že na původní Defoeovu otázku, co se stane s člověkem, když uvízne na neobydleném ostrově, existují přinejmenším dvě odlišné odpovědi. Osvícenec nadšeně předpokládá, že racionální přístup Robinsonovi umožní postupně zorganizovat ostrov i sebe sama. Po vzoru survivalistických příruček podává Defoe názorný návod na vytvoření co nejdokonalejší kopie ztracené civilizace. Odstraní­li se některé dobově podmíněné motivy, jako je obchodování s otroky, může tato setonovská poetika zaujmout dokonce i malé děti. Naopak Tournierovo čtení se do dětských knih nehodí. Ukazuje totiž, že svět, ve kterém chybí ten Druhý, postrádá formu. Robinson postupně ztrácí všechny typické vlastnosti bílého Evropana. Při svém osamělém pobytu na ostrově totiž nemá možnost diferenciace, kterou za běžných podmínek obstarávají blízcí, sousedé, známí a kolemjdoucí. Jak zmiňuje francouzský filosof Gilles Deleuze v doslovu k Tournierovu románu, druhý člověk je nezbytnou podmínkou naší percepce. Proto se hranice mezi subjektem a objektem v jeho vnímání narušuje. Tento proces nedokáže zastavit ani přítomnost Pátka, z něhož se nestane ten Druhý, ale pouhý Robinsonův dvojník. Dokonce ani Čtvrtek, který se objevuje v závěru románu, s tím už nic neudělá. Zůstává jenom Robinson, utápějící se ve svém „vnitřním“ ostrově.

Aplikace tohoto příběhu na případ jednosměrné mise je zřejmá. Vyslovme hypotézu: pokud by se výprava dokázala adaptovat na cizí prostředí, stejně by dříve či později většina účastníků skončila v jistém druhu šílenství. Situace člověka bez společnosti se až příliš vymyká běžnému uspořádání. A navíc, i kdybychom v diskusi o jednosměrné misi připustili možnost, že existuje člověk, který by byl schopen dobře snášet trvalou a definitivní samotu, aniž by přitom přišel o rozum, pořád ještě nevíme, jak ho najít. Není možné provést experiment nebo využít statistiku, která by alespoň zčásti zaručila, že volíme správně. Pravděpodobně by pak nezbylo nic jiného než se opět spoléhat na to, že náš neohrožený kandidát má cosi, co se kdysi dávno v NASA označovalo jako „Right Stuff“. V takovém případě by ale projekt jednosměrné cesty na Mars ztratil mnoho ze své vědeckosti a začal by se podobat skutečné sebevražedné misi.

Katastrofické vize studené války

Připusťme možnost, že SchulzeMakuchův a Daviesův text není myšlen úplně vážně. Autoři vyjadřují své sympatie pro étos doby nedávno minulé, který byl podle nich nahrazen kulturou založenou na pohodlí a politické korektnosti, a žádají duchovní návrat o pár desítek let zpět, kdy se vědci aktivně podíleli na formování společnosti. Manifestačně vyzývají k oživení ztraceného nadšení. Jejich projekt by ostatně do období vesmírné extroverze snadno zapadl. Skutečně jsme ale zlenivěli?

Americká společnost se počátkem padesátých let důkladně připravovala na další válku, o níž se všeobecně soudilo, že bude vedena nekonvenčními zbraněmi. Analytikové ze společnosti RAND (Research and Development) se pokoušeli odhadnout následky termonukleárního konfliktu. S využitím dat z útoků na Hirošimu a Nagasaki fyzik Ernst Plesset spočítal, že 55 vodíkových bomb o síle 20 megatun TNT by zničilo 50 největších sovětských měst a zabilo 35 milionů obyvatel, a to během několika minut. Jim Lipp zkoumal následky použití vodíkové bomby na evropském kontinentu. Po třech týdnech usilovné práce došel k názoru, že počet obětí by nevyhnutelně přesáhl dva miliony. Jeho zděšení bylo tak velké, že následně podal výpověď. Přes rozporuplné reakce se termonukleární zbraně staly nedílnou součástí arzenálu Spojených států a zanedlouho nechyběly ani ve výbavě Sovětského svazu.

Přirozenost, s níž lidský druh obýval planetu Zemi, začala být vnímána jako nesamozřejmá. Aby se tato nesamozřejmost nestala v napjaté atmosféře studené války skutečností, bylo nutné vymyslet šetrný způsob, jak s novými ničivými zbraněmi zacházet. Obraz divokého a nepředvídatelného Sovětského svazu postupně vystřídala vize mnohem krotčejšího státu, jehož chování lze dopředu odhadnout. Teprve když se prosadil koncept racionálního protivníka, bylo možné problém uchopit rozumem. Velice dobře se přitom uplatnila teorie her, nová matematická disciplína, která se začala používat při hledání nejlepších strategií v politice a v ekonomii. Jelikož každé použití vodíkové bomby přesahuje svou účinností rozumnou míru destrukce a mohlo by snadno vést k „národní sebevraždě“, jak tvrdil v studii z roku 1952 Bernard Brodie ze společnosti RAND, bylo nutné zajistit, aby tato zbraň nebyla nikdy použita. Jedním z možných řešení byla strategie M.A.D. (Mutal Assured Destruction neboli Vzájemně zaručená destrukce). Odstrašující efekt termonukleárních zbraní měl efektivně zabránit rozpoutání jakéhokoliv většího konfliktu. Ačkoliv nukleární odstrašování nebylo jedinou rozvíjenou strategií, mělo své nezastupitelné místo v politických prohlášeních a promítalo se do směřování zbrojního průmyslu, který produkoval obrovské množství zbraní, jejichž jediným správným způsobem použití bylo to, že nikdy nebudou použity. Paradoxnost této situace je zřejmá.

Myšlení o nemyslitelném

Úvahy o člověku bez společnosti stejně jako o Zemi bez civilizace jsou bezesporu děsivé. Je to podobně extrémní úkon, jako když potřebujeme vynásobit nekonečno nulou. Matematici dobře vědí, že může nastat případ, kdy jsou stejně přijatelné zcela protikladné výsledky: limita zprava může být rovna záporné hodnotě limity zleva. Potom obvykle říkají, že výsledek není definován. V případě reálného neuchopitelného nekonečna, které se vynořilo během studené války, byl ale takový typ závěru značně neuspokojivý.

Smysl, základní substance, na níž spočívají všechna tvrzení o světě, se podle Deleuze musí neustále vytvářet. Jedná se o velice křehký proces, který snadno přesáhne až do oblasti nesmyslu. Deleuze rozlišuje dva typy nonsensů. První z nich zůstává na povrchu. Je to dětská hra se slovy, průzkum principů vyvozování, Alenčina procházka převráceným světem za zrcadlem, kde lze přes veškerou podivnost hledat jistý řád. Přinejmenším neustále víme, kde se nacházíme. Druhý typ nonsensu Deleuze na začátku třinácté kapitoly Logiky smyslu (The Logic of Sense, 1969) přirovnává k monstru, které vychází z hlubin a požírá povrch. Zprvu si jej nemusíme všimnout, ale trhlina v organizaci se může najednou rozevřít a my s hrůzou zjistíme, že nám už delší dobu chybí pevná půda pod nohama. Každý, kdo se někdy setkal s hollywoodskými monstrfilmy let padesátých, bude vědět, o čem je řeč: z ledových arktických vod se nenadále vynořují oživlí dinosauři, mravenci zčistajasna dorůstají do velikosti osobního automobilu, pokusy s vodíkovou bombou probouzejí k nevídané aktivitě chobotnice s šesti chapadly. Od šedesátých let až do konce studené války jsou poklidná americká maloměsta vytrvale ohrožována zombiemi. Jelikož jsou zombie mrtvé, je logické, že je nelze zabít. Nákaza se zběsilým tempem rozšiřuje a svět spěje k nevyhnutelné zkáze.

Je-li něco nemyslitelné, nemusí to být ještě zcela vyloučené. Během padesátých let byla katastrofa na dosah. Nejspíš proto mohl být smysl generován pomocí paradoxů. Aktivní přístup k řešení problémů, který má na novém kontinentě velkou tradici, napověděl, že přežít setkání s monstrem lze pouze tehdy, pochopímeli jeho mechanismy. Žádnou variantu nebylo možné pominout. V případě nutnosti se improvizovalo. Odpověď na otázku, zda přes všechnu zběsilost zůstala během studené války zachována organizace, nebo zda naopak nějakým nedopatřením nevznikla trhlina, která pohltila veškerý smysl, zůstává stále otevřená.

Dnes se naštěstí nacházíme v odlišné situaci. Téměř nikdo nepředpokládá, že by se základní problémy tohoto světa měly řešit přesídlením na jinou planetu. Proto nemůže být projekt jednosměrné mise na Mars, který se snaží obhájit svůj smysl pomocí katastrofických vizí konce světa, chápán ani jako utopie, nýbrž jako pouhý projev nostalgie po zašlých časech. Dirk SchulzeMakuch a Paul Davies přitom až příliš samozřejmě zapomínají, že dobývání kosmu nebylo během studené války jenom záležitostí prestiže. Kromě srážky s asteroidem, výbuchu supernovy, pandemií, biologických zbraní, supervulkánů a vyhasínajícího Slunce existovala zcela konkrétní hrozba v podobě nukleární katastrofy. Má­li se stát lidská mise na Mars opravdu vědeckým projektem, nezbude než přiznat, že jejím cílem není nalezení další obyvatelné planety ani záchrana lidstva před červeným obrem, jímž bude za několik miliard let naše Slunce. Skutečným motivem je obyčejná touha vidět v přímém přenosu odvážné muže nebo ženy, jak se procházejí po Marsu v závějích červeného prachu, aby se pak jako hrdinové mohli vrátit zpátky na Zemi.

Autorka studuje matematiku na MFF UK.