Kapitoly z autorské knihy Union. Ideální stát, kterou její autor vytvořil jako diplomovou práci v ateliéru Tvorby písma a typografie VŠUP, se dají vykládat mnoha způsoby. Třeba jako nevšední detektivka drsné školy, fantasmagorická próza protkaná všemožnými spikleneckými teoriemi, text o všedním životě ve velkoměstě nebo traktát o bytí.
Předkové někoho jinýho
Všude byla cejtit hlína. Bažina. Hlína. Seděl sem v chýši v Prdeli u potoka. Hlína. Těžkej odér, co prostupuje všechno živý. Zárodky červů, žížal a obilnejch klasů. Zbytky kostí ohlodávanejch mýma předkama. Nebo předkama někoho jinýho. Tlačil mě k zemi. Atomika. Věda o atomech.
Život v přepychu
Nad Zemí stál Měsíc. Kámen. Mrtvej šutrák obrovitejch rozměrů, co svítí světlem něčeho jinýho. Každá věc má svý přirozený vědecký vysvětlení. Válel sem se pod tim kamenim ve zmrzlý trávě mezi rygolama vod divokejch prasat. Nebe bylo jasný a možnosti nehorázný. Mozek sem měl zalitej tim našedlym světlem. Začlo sněžit a sníh se nehlučně klad na zem. Za mnou hořely rozštípaný stanový podsady. Voranžový plameny se blyštěly v krystalcích ledu na stéblech trav a konečně i na tý řídký sněhový vrstvě.
Voda šuměla a na vobloze stál Orion.
Soustředný kruhy. Fialový a zelený a rudý a voranžový. Výseče z těch kruhů a plamenný krajiny někde asi v pekle. V těch krajinách se zmítaly stíny, křičely a kály se. Sice sem to tam neviděl, ale byly tam. Představoval sem si, že to sou lidi, co něco podělali. Celý sem si to představoval.
Pak sem vo tom tvrdil, že to byl šamanskej zážitek. Dělal sem ramena v kavárnách a barech, honil si triko před uznávanejma intelektuálama a užíval si ten pocit nadřazenosti. Viděl sem pekelnou krajinu, samotnýho Lucipera, jak píchá nožem, vidlema, vidličkou, kopíma a halapartnou do výkvětu evropskosvětovejch politickejch špiček. Trpěly za svý zrádný činy, tunely a šukání prostitutek. Prostitutů. Za uniformy padlejch režimů, který si berou k bičíkům a karabáčům. Za ponižování vodborářů a vobyčejnejch lidí. Za tytí z jejich v potu tváře vydělanejch statků. A tak dále, ad libitum.
Vobměňoval sem ty apokalyptický vobrazy, aby byly dost apokalyptický. Když sem byl mezi umělcema, škvařil se tam Švabinskej s Werichem, na schůzi mladejch socdem to byl Fierlinger a Battěk – ten vlastně ne, toho sem šanoval a sliboval, že sem slyšel, jak Luciper říká svejm pohůnkum, že se Battěk vrátí do vočistce a pak šinkanzenem do nebe. Důchodcum sem tvrdil, že přídou do nebe všichni, že tady zvůlí šarží vytrpěli dost. Že má každej právo na život v přepychu. Že to je ta rovnost. Že ta se měří podle těch nejpodprůměrnějších. Že si dovolenou v Thajsku musí dopřát každej. Že to je jeho základní právo, garantovaný ústavou každýho demokratickýho státu.
V bedně se zas rozváděj
Chodil sem po šedivejch a černejch špinavejch ulicích a míjel lidský trosky, co nechtěj makat. Sajou z krabicáků, sbíraj nedopalky. A já na ně platím svý daně. Já doplácim na jejich zhýralej a neseriózní život. Než se naděješ, je tu kolika, rak, infarkt a já to platim. A voni zůstávaj hrdý. Tvrděj furt, že naší pomoc nepotřebujou. Jen že někam jedou, někde v prdeli republiky nastupujou za deset minut do práce a potřebujou nutně prachy na taxíka, že maj děti, který kvílej hlady po nejlevnější vodce. Míjel sem šedý vobčany, co myslej na bene, co maj doma.
Eldorádo u plotny, u televize, v posteli, u hobby ponku, na záhonku, na půdě, v honírně, ve špajzu, v garáži, v bazénu. Nirvánu chipsů, broumovskýho Opata a ligovýho zápasu sraček se sračkama, co dycky dopadne na kříž. No jo, myslej na kříž. Důchodci zmatený Duchem svatym, Vartovaja bašňa a pohled, kterej se rovná spasení. Ženský s igelitkama narvanejma žrádlem, co myslej jen na to, jak to všechno stihnou uvařit a zamrazit a v televizi už se zase rozváděj.
Vostrý chlapi, co sou nejrovnější z rovnejch, jen trochu marný ze svýho životaběhu. Mydlej to každej den v práci osum, deset, dvanáct hodin, pak v socce vlčíma pohledama šlehaj po každym kousku stehna nebo práskačky, co se jim namane. Dyž je při tom někdo přistihne, dělaj, jako že to je spíš fotrovská starost, aby jí tak nějakej násilník nenásilnil. Když je přistihne ženská, stojí jim ve vočích výhrůžka. Jen se podívej na sebe, ty flundro stará. A ta ženská se na sebe dycky podívá. A dycky už je trochu moc stará. Přesune se v úvahách nad sporák. Nebo před bednu. A vostrý chlapi myslej na svůj hypotetickej poklad, co maj v trezoru pod pivní vanou, která je tvrdá jako kámen.
Náplast v tělový barvě
Stál sem s tim Amíkem na břehu dlouhýho, úzkýho, ale malýho a hlubokýho jezera v Salzkammergau a přemítal sem, jak sem se sem kurva dostal. Najal si mě, abych mu pomoh najít nějakej esesáckej nebo gestapáckej poklad. Nebylo uplně zřejmý, která jednotka tu takovou vzácnost mohla zakopat. Nejpřísnější utajení. Byl sem najatej jako specialista na krizový situace, ale nevypadalo to, že by snad k mýmu zásahu mělo kdy dojít. Už drahný hodiny do mě hustil, že krom toho, že je Amík, je i berlínskej žid.
Jo, řikal sem si. Tydle votázky identity bejvaj složitý. Jako děda mýho dobrýho známýho, co byl Srb, ale ve skutečnosti nebyl, ale všichni jeho příbuzný vlastně byli.
Tak ten poklad že je děsně drahej, už několik profesionálních výprav si na něm vylámalo zuby, von že tu je už popátý, ale že to dluží svejm rodičum, nebo prarodičum, nevnímal sem ho uplně. Přemejšlel sem vo tý umanutosti.
Představoval sem si sebe a jeho a i jiný lidi, jak se řítěj ledovou pustinou, uplně rovnou šílenou rychlostí dopředu. Ta pustina je nekonečná, jen čas vod času motorest, kde si dá kafe, a jede dál. Kruh pustin, který na sebe nasedaj v místech motorestů, ale vlastně jejich spojnice, ty pomyslný úsečky, sou samostojný a nelze dokázat, alespoň z jeho pohledu, že sou propojený. Mrazivej bod ki. Mrazivá skupina bodů ki. Řekněme, že to nejsou úsečky, ale úseky kružnice, a ty motoresty sou propojený vprostřed v bodě, kterej by byl označitelnej jako archetypální motorest. Soustava takovejch kružnic, která osvětluje terestrální jevy, je propojená středama, jako korále, konec a začátek sou spolu spjatý…
Skupina penzistů v trachtu se zrovna převlíkala do neoprenů. Precizně složený lodenový kalhoty, saka a na nich tralaláček se sojčím pírkem a dioptrický brejle. Mávali před náma nějakejma průkazama, že podstoupili potapěčský kurzy v Dahabu, v Rudym moři. Nechtěl sem bejt škodolibej, ale nemoh sem se dočkat, až na to vlítnou. Dědci v umazanejch montérkách s kloboučkama na hlavách postávali u traktorů s návěsama, co k jezeru přivezly proviant. Kerovali do svejch kumpánů, kerý už mezitim nasazovali bomby. Amík stál na břehu a potěšeně se usmíval. Byl jejich vrstevník a byl z Miami. Na serf bylo ale moc zima a taky malý vlny.
Jeden z místních řikal, že to tam sám dával. Že to najde jako hovno, protože se mu zdá, jako by to bylo dneska. Že byl donucenej násilim, aby to tam schoval, ale že vod tý doby vo tom necek a čekal na vosud. Jinej dědek tvrdil, že tomu zásahu velel, ale že mu bohužel nacisti vymazali paměť. Že mu to udělal Göring, když měl proti němu svědčit v Norimberce. A ukazoval takový tři nachový tečky na temeni hlavy. Podival sem se pak i na hlavu toho prvního dědka a ten to tam měl taky. Na jiný tetování sem se nekoukal, akorát by to znamenalo problémy v týmu. Krom toho, byl sem placenej za supervizi a voni na tom jistě měli náplast v tělový barvě, takže by se ani nic nezjistilo.
Přijeli i chlápci s pneumatickou rukou na valníku, že toho zlata a platiny sou tuny a že by to normálníma rukama nevytáhli. Jestli můžu soudit, bylo to docela profi. Mýmu americkýmu klientovi přejela přes čelo vráska. I mně bylo jasný, že se takový tuny zlata nevobejdou bez strážce. Nedal sem na sobě ale nic znát. Důchodci na sebe přidělali baterky a rambo nože a hupsli z pramice přímo do ledový vody.
Netrvalo to ani vteřinu. Zdvihly se vlny jako mrakodrapy, pramice se rozpadla na třísky, třísky na prach a ten se rozptýlil do vzduchu. Byl to netvor. Z bible. Spíš ze Starýho zákona. Ňákej Odinův miláček. Obrovská vlna vyplavila na břeh zhruba deset Nožů. Vlastně sedum. Miamák se začal třást jako drahej pes, já taky, a tak sem si zapálil. Počty souhlasily. Sedum.
Vlny utvořily uprostřed úžlabinu a najednou ztuhly. Z hlubiny se vynořil obrovitej, árijskej sumec. Byl velkej jako dům, jako hrad, jako zaoceánská loď. Byl taky všelijak pokerovanej a to kerování fosforeskovalo. Nemoh sem to přečíst, bylo to vytetovaný runama. Olbřímíma fousama se chytal stromů a skal na břehu a vmžiku byl na souši.
Spolk všechny tři traktory, pár dědků, defendr vod Miamáka a taky tu pneumatickou ruku. Bylo vidět, jak se v něm zoufale natahuje a smršťuje, aby se dostala ven. A pak bylo pozdě. Amík se nemoh hrůzou pohnout, já sem ho měl sice chránit, ale proti sumci sem neměl šanci. Pro forma to vode mě koupil z tý upilovaný brokárny Teplýho Píta, co mi jí na akci pučil, ale sekaný volovo se jen neškodně vodrazilo vod jeho bulv. Fousy chňaply mýho klienta a byl v prachu. V břichoprachu. Sumec se bleskově votočil a zalez zpátky, vlny se poklidně vrátily do jezera.
Stál sem pokálenej na břehu společně s pár znečištěnejma dědkama. Vobjevil se tam nějakej nepoškozenej zahradní traktůrek, tak sme na něj všichni vylezli a mlčky se šinuli do vesnice. Vrátil sem se k tomu kolu, k tý kružnici, soustavě kružnic. Co uprostřed je ten archetypální bod. Mrazivá, bílá pustina bez záchytnejch bodů. Ultima Thule. Ultima Thule je tečna toho velkýho kruhu. Tečna ki.
Zničující singularita
Hmát sem po lahvi jablečnýho moštu se sodovkou a pozoroval dědky, jak si lejou malinovej šnaps do piva. Pryčny začaly pěkně pálit, jak někdo naposled přiložil. Na stěnách sauny se vypájený Alpy leskly našim potem.
Jídlo bylo naplánovaný až po sauně a koupeli v soukromym bazénu sekáče, co pro nás přijel tim zahradnim traktůrkem. Staroši se už docela slušně zvetili po tom děsnym zážitku, policajti nás předběžně vyslechli a uložili případ ad acta. Dva borci s bypassem už řádně funěli a byli uplně rudý. Nikdo nemluvil, ale žádnej se už taky netřás.
Měli sme předplacenej porno kanál a televizi přivedenou ad hoc. Koukali sme na mladý vyholený megafalitiky, jak klátěj vylepšený blondýny s vosíma pasama, a bylo nám docela fajn. Koukal sem se a myslel na Otce zakladatele.
Na ženskou emancipaci, že dneska může ženská bejt i nahoře. A taky se tak ve filmech dost šuká. Ženský v tý krajině bez snů a se zanedbatelnym třenim vrcholily neustále. Supernovy, komety, černý díry se zničující singularitou. Vzdechy a sténání. Falotrofové jako navolejovaný stroje. Vytrénovaný plíce eliminovaly funění a vo nějakej hormonální příliv nešlo ani málo.
A ty bezcitný mrdači měli výdrž s afinitou k nekonečnu. Vyčerpaný silikonový krasavice se už vršily vyjebaný na pohovkách, křeslech, lustrech, kobercích, záchodovejch mísách, koupelnách, bazénech, schodech, střechách, postelích, ale nějak nemohly vodejít.
Musely čekat na hlas svýho pána. Svýho prcíře, svýho boha. Až když se rozhod, že ta chvíle přišla, je nechal kleknout, lehnout, vohnout se přes fotel a umístil svý semeno na předem specifikovaný místo.
Dědci na to lhostejně čuměli, vožralý a přehřátý. Voči se jim potahovaly kalnou blánou a voni se měnili v plazy. Strakatá zvrásněná kůže měnila barvu každou chvilku, ale en gros se držela malin. To čekání jim nepřišlo moc blbý, jen tak trochu zdlouhavý. Detaily nikoho nezajímaly. Srovnával sem je s kecama vo vilnejch starcích, vo zvrhlym kapitalistickym zřízení, který z lidí dělá sexem posedlý automaty. Mlsný nevybitý důchodci, co kroužej v nočnim městě. Osumdesátiletý sexuální mašiny. Temná ruka trhu v pornobranži. Mladý holky, kterejm stačí pár vět z pornoesperanta a trhaj světový žebříčky v popularitě pohlavních orgánů.
Chlápci měli k slintání daleko. Tvářili se, jako když čtou Dostojevskýho. Spíš jako když v rakouský stranický buňce četli Kampf nebo Kapitál. Pocit bezpečí z něčeho důvěrně známýho. Z něčeho milýho a mateřskýho. Nebylo to ani vedrem. Jako kdyby mlátili špačka za barákem, trápili chycenou kunu nebo merunou vysklili vokno. Jakej rozdíl proti tý partě králíčků na traktoru. Pochyboval sem i vo tom, že by kdy nějaký sexuální nutkání měli. Uvařený nahý sedumdesátiletý kluci vykalený ležákem a ovocnym likérem.
V bedně se pomalu schylovalo ke konci programu. Upřímný obličejíky pornohvězd z nadhledu, ze kterejch čišela spokojenost z čekání. Spokojený, rovný ksichty spořádanejch vobčanů, který čtou noviny jen vobčas, jen když je průser. Nebo pořádně každej den. Rudý, modrý, hnědý, černý, fialový – flanďácký. Co vyjadřujou svojí loajalitu správný věci, revoltě v mezích demokratickýho zákona. Revolučnim odborářům, který neporušujou práva jinejch jednotlivců. Individuálních bohů v personální unii se státem. Vobčanů, který splatěj svý závazky vůči tomu státu. Co čekaj neidentifikovatelnou dobu na jeho vyvrcholení. A pak, když je potřeba, všichni na ňákym tom lustru, pohovce, záchodový míse bezejmenně čekáme, než na nás přijde řada. Těšíme se, že snad předběhnem v tý nekonečný řadě upřímnejch tváří.
Kamenný tváře Otců zakladatelů, který se nebáli, který si užili svoje, vstali a vodešli. Kamenný tváře budoucích Otců zakladatelů, který se nebudou bát, který si užijou svoje, vstanou a vodejdou. Naše tváře s průhlednym škraloupem.
Stesk německejch dálnic
Seděl sem v autě na parkovišti u McDonalda v Divoký Šárce, hned za smyčkou, kde se kdysi votáčela jedenácka a byl tam taky kiosek eliptickýho průřezu, dřevěnej, se zmrzlinou. Z jedný strany se tam vcházelo a na druhý, zaoblený se vycházelo. Chtělo by se říct, že sem stopoval pachatele, ale jen sem tam zabíjel čas před spichem na Kulaťáku.
Po parkovišti zevloval nějakej chlápek v signální vestě s takovou tou peněženkou na řemeni přes rameno. Dozevlil dost zvolna až ke mně. Vobšoural auto a vodprejsk se nudit někam jinam. Na protějšim skalnim vostrohu seděla nějaká dvojice a čuměla do díry pod sebou nebo se tam vobjímali, nebylo to na dálku moc vidět, zářily jejich trekový anoraky.
Za nima se vypínal další vostroh, vyšší a na temeni plošší, pokrytej chabym porostem světle zelený jarní trávy. Na něm se flákala malá postavička se psem. Stromy bez listí byly rozkvetlý, všechny ty třešně a hrušně a smokvoně a baobaby, bylo pod mrakem a dusno.
Ze štyrproudý silnice duněly auta a smrděly zplodiny, hrkaly dlouhý autobusy a supěly tiráky, mířící do evropskýho soustátí v oblacích dýmu a prachu. Kvéry pod vodpruženejma sedačkama, kántry na rádiu, jemnej, ale vytrvalej stesk německejch dálnic hluboko za sítnicí.
Tady na tom ostrohu byl chycenej hrdina Nik. Byl tu vobklíčenej se svejma pravěkejma kolaborantama, bráchama a bratrancema, levym cizim kmenem, kterej byl usídlenej na tom temeni za timdle vostrohem. Ten hrb byl vejš, a tak je kropili šípama, voni se bránili, jak mohli, ale furt zůstávali vobklíčený. Všechno bylo ok, skála strmá, nebe vysoký a modrý, vochrannej val pevnej a nepropustnej, chlapci jako obrázek, kolem špičky se vajíčko otočí, před podpatkem vrabec prolétne. Jen neměli vodu.
Nevim, jak to skončilo, ale evidentně je dostali do nějakýho spáru strachu z bytí a voni vodtáhli a mohli si to hodit. Z toho vyprávění sem pochopil, že Nik tady byl doma. Minimálně byl v tý knížce šéf, takže se mu nemohlo nic moc zlýho stát.
Pokořil je po právu, to jo, ale bylo to prodaný. Dyť sem mu taky fandil, dyž sem to čet, i pak, dyž sem celej děj tý knížky zapomněl. Ale ty klucí z levýho kmene měli taky sourozence, rodiny a kmeny. Měli svý vlastní úkoly.
Prodaný. Padesátník. Sed sem do káry a zmizel kolem Vokovický Sorbonny dolu, na Hadovku.
Do šera empajru
Vzbudil mě telefon. Bylo půl pátý vodpoledne. Ve sluchátku se vozval arogantní mužskej hlas. Posadil sem se na matraci, zapálil si a přemejšlel. Město bylo prázdný a plný turistů. Všichni jako by se vypařili na víkendový chaty, na vodácký výlety a k moři. Voblík sem se a zamířil k Průhonicum.
Tenis klub byl takovej pohrobek smetánky konce vosumdesátejch let. Dezény jekorů, lakovanej smrk, boxy z nějakýho filcu a na stropě lustry z hnědýho skla. Bylo vidět, že trochu chčije střechou, ale prefabrikovaný stropní díly z bůhvíčeho na sobě měly tak intenzivní vzorek, že to na první pohled nebylo znát.
Ten typ tam nebyl. Nechal mi u sběrače míčků prachy a vzkaz. Přečet sem si to, rožvejkal a spolknul. Sběrače sem zastřelil. Moc toho věděl. Zazdil v kotelně.
Průmyslová špionáž. Šlo vo ty prefabrikovaný stropní díly. Že zrovna dneska večer si tam jejich šéfkonstruktér přišel střihnout pár gemů. Vověřená, nekonkrétní informace. Vobšláp sem si tu arogantní nulu dopředu. Myslim tu Nulu, co mě platila.
Dělala na jadernym výzkumu v tajnejch laboratořích v Lovosicích. V tunelech pod Lovošem. Za nácků. Pak na pár let zmizel ve Svazu, tak na dvacet, vrátil se s nima v šedesátym vosmym a vod tý doby se udělal pro sebe. Má svý laboratoře… No to je buřt, měl sem prostě svý informátory.
Seděl sem na baru a srkal podchlazený nealkoholický pivo. Proč se tendle typ zajímá vo ty prefabrikáty. Proč se nedal vidět. Jak to, že neví, jak ten inženýr vypadá. Spirála. Nekonečná spirála. Bere všechny svý body a povyšuje je jako stoupavej vír. Vynáší je vzhůru, identický, v jinejch kontextech. Ve stejnejch, teda umocněnejch.
Drink vypitej, popelník plnej. Poslední amatérský tenisti a vobšourníci se trousili domu ze zábavy.
Von, Nula – Molekula, na něco přišel a to něco schoval. Do stropního dílu, kterej si nechal implementovat pod strop. Jel s nim v tom ten inženýrskej, ten šéfkonstruktér. Jen vo tom asi nevěděl. Ten si pamatoval umístění toho dílu. To něco teda souviselo s tim nukleárnim výzkumem.
Byl sem v baru sám. Pingl se nudil u pípy na ionťák překrytý utěrkou. Dal sem si turka do skla, do lisovanýho skla, a bejčil dál. V zádech mě zamrazilo. Asi na mě myslel. Molekula. Ale to nebyl vobeznámenej s mejma pracovníma postupama. Potichu sem se vod barpultu vytratil na kurty. Umělotina, která byla položená na podlaze, aby to neklouzalo na kapkách potu vyždímanejch z čelenek a potítek, kňourala v mejch stopách, jak se narovnávala zdeformovaná mojí vahou. Zmizel sem do šera empajru.
Stará vorientální technika
Po stropní konstrukci sem přeskakoval jako vopice, přepnutej na autopilota. Dostal sem se do úzkejch, to dycky přepnu na autopilota. Šel sem po zlatym řezu toho vohavnýho stropu. Věci vytvořený lidma v sobě maj skrytý zákony. Zákony neuronovejch polí, tepen, co samy dorůstaj, novejch spojení, vytvořenejch podle starejch mustrů.
Byl sem na místě. Pod tim správnym dílem. Voťukal sem ho kloubem pravýho ukazováčku, diagnostikoval pokladový zóny. Nebyl to stropní díl. Byl to podhledovej plastovej ksindl, kterej skrejval nějakou variantu montážní pěny. Vytáh sem svůj boviják, Bowie, Arizona, a proved sekci. Z díry se mě vysypaly vločky tvrdýho molitanu. Vytáh sem miniaturní titanový pouzdro na závit.
Rozkročil sem se na traverze, zajistil těžiště a rozšrouboval futrál. Potily se mi ruce. Rozšroubovanej futrál mi vypad z ruky a padal celejch těch pětadvacet metrů dolu. Dopad na kurty. Do autu.
Našel sem vobě poloviny bez větších obtíží. Nic v nich nebylo. Nikde nic nebylo. To je jako s ježkem v kleci. Za těch dvacet let to ztrouchnivělo. Degradovalo. Nebo tam nikdy nic nebylo a byla to léčka.
Byla to léčka. Začal sem se dusit. Jako by mě něco dusilo. Někdo dusilo. Jen ta vosoba nebyla vidět ani cejtit. Ani nic nevážila. Kurva, byl to ten frajer, pan Nula.
Pohnul sem rukou, ale jako by zůstala v křeči. Byl ve mně, ten frajer. Vovládal části mýho těla tou starou vorientální technikou. Chovaly se uplně autonomně. Jedna průdušnice, pravá ruka, některý z vočí a nohy. Zuby mi byly věrný. Pomalu sem je sunul k pochvě, co sem měl na lejtku. Chyt sem nohavici do zubů a už sem svym jednim vokem laskal střelku kompasu, co sem měl na vrcholu střenky. Podařilo se mi nůž vytáhnout. Bodnul sem poprvý. Do pravý ruky. Jako bych bod do pneumatiky. Tichý zlostný syčení. Do voka, do hrudníku. Byl sem jako Papinův hrnec. I s párou. Bodal sem a bodal.
Syčení ustalo a z ran proudila už jen čistá krev. Soustředil sem se na celení. Za vokamžik bylo po všem. Jasný jako facka. Vod štyrycátejch let na tom makal. V tajnejch laborkách vykutanejch do čedičů, buližníků, vyvřelin. Specializace utajení. Vyvíjeli nukleární mimikry pro voddíly horskejch myslivců. Tajný ho, tehdá, když nikdy nekvetly ty šeříky tak krásně, pověřili vytvořenim novýho týmu, co to bude dělat pro rezidenty. Pak s výsledkama uprch, když se voteplilo, do Svazu. A tam svý tělo ztratil. Je na to takový přísloví, ale je trapný. Jeho duševní surogát se pak přivez zpátky. Všichni se křižovali. A ten surogát byl v tom titanovym pouzdru. Tam, kde to v detailech hapruje, se to dá vysvětlit telepatií. Vo hajzla míň.
Štípal sem to stočtyřicítkou směrem k Chodovu a Vopatovu.
Jan Čumlivski (nar. 1978 v Mostě) absolvoval studium v Ateliéru tvorby písma a typografie na VŠUP v Praze. Je tvůrcem autorských knih Kvartira 77 (2004), Ni čest, ni slávu / Weder Ruhm, noch Ehre (2006, oceněna v studentské kategorii soutěže Nejkrásnější kniha roku 2005), Palmáre (2007), Union. Ideální stát (2008), Kolchoz 2047 (2010) a Jesus Gym (2010). Publikoval v Revolver Revue. Je členem volného sdružení grafiků a ilustrátorů Koprbooks.