surrealismus ve filmu

ošemetná věc, surrealismus ve filmu; v tomto čísle se k němu můžete přiblížit zezadu, ze strany 18, kde Michael Richardson vyvrací klišé („surrealismus se nikdy nezajímal o tvoření děl“), pucuje slovo surreálný a ten tajemný předmět badatelské touhy mění z filmu na kino, zvláště takové, jež kdykoli z rozmaru, přesycení, bez důvodu opustíte, jako Breton s Vachém, pro jiné, v němž vplujete zas – do rituálu kolektivního snu. Anebo zepředu se přibližte, nevoní­-li vám historicko-prostorový obchvat, přes text redaktora Antonína Tesaře, který téma připravil, jeho klíčové výrazy k dvěma dědicům daného směru ve světové kinematografii jsou: žádný program; komunitnost; kraviny (10). Třetí cesta, literární, o nic poklidnější, se zatáčí v kruhu (R. Daumal, P. Ctibor a moucha, 8), kus cesty lemována biči svědomí (V. Effenberger, E. Švankmajerová, M. Caňko, 6). Neopomiňte recenzi Šokové doktríny Naomi Kleinové (36), rozhovor s antropologem Bobem Kuříkem o životě v Chiapasu (24) a případ nádraží Praha-Vyšehrad (38). – Připojujeme se k protestu lidí knižního typu vůči chystanému tupě nivelizačnímu zvýšení DPH na knihy, očekávatelné důsledky zrovna v A2 netřeba pitvat. Přesto se v duchu táži, kolik asi nakladatelů a překladatelů volilo strany dnešní vlády a jejich ohlašovanou antireformu.

Kolektivně panikářské čtení!