Kateřina Stupecká
Sunyata
Premiéra 4. a 5. 10. 2010 v Divadle Ponec Praha
Nejnovější choreografie Kateřiny Stupecké Sunyata vznikla díky finanční podpoře Ceny Sazky za objev v tanci, již autorka získala v červnu 2009. Je to zřejmě poslední dílo uskutečněné díky ocenění, jímž Sazka dosud podporovala tvorbu začínajících tanečníků a choreografů v Česku. Sunyata, s podtitulem Plodná prázdnota, čerpá z autorčiných osobních prožitků a z inspirace knihou psychologa Thomase Moorea Temné noci duše. Temná duše, základní téma kusu, je zde metaforou hledání smyslu – coby východiska z marnosti věčného bloudění. Samotný název pochází ze sánskrtu, pojí se s buddhistickou filosofií a jeho význam lze vykládat jako konečnou či počáteční prázdnotu. Stupecká se obrací k abstrakci, neuchopitelnosti našeho počátku či konce. Ohledává křehkou hranici mezi smyslem a zmarem, moment, v němž se prázdnota stává plodnou. Pohybová struktura Sunyaty je minimalistická, niterná. Základním prvkem choreografie jsou paralelní sólové etudy a pohyb v kruhu. Stupecká odkrývá své choreografické kvality – dokáže uchopit téma a beze zbytku jej formulovat. Silnou stránkou Sunyaty je hudební složka – meditativní pásmo, souzvuk violoncella s etno motivy. Velmi slabá je naopak výtvarná stránka, která zůstává marným pokusem o vytvoření jevištní atmosféry prostoupené symbolikou barev buddhistické tradice. Béžový závěs a rudé tepláky tanečníků však vyvolávají zcela jiné asociace.
Julie Kočí
SuckMyDIY - leden 2011
Punx23 a spol.
„Těm, kterým se nic nedaří a nikdy se nic nepovedlo.“ Druhé číslo časopisu SuckMyDIY volného seskupení lidí z pražské nezávislé, „punkové“ výtvarné scény má podobu pečlivě vyvedené bibliofilie. Ruční práce. Sítotisk s útočnými barvami, dvanáct listů podlouhlého formátu (50 x 17 cm), otevírání na rozdíl od prvního čísla na šířku, takže při něm v podstatě rozpažíte. Hlavní výrazivo vizuální (artefakt však láká i k osahávání). Jsou tu různá podvratná využití nápisů – hrdinský antikomiks, pseudograffiti, dokumentace virtuálních uměleckých akcí, parodie plakátů a záběrů z filmů, manipulace s fotografií, koláž. Z titulní stránky hledí (tři) zlé děti, na zadní straně obálky fialové sekery na černém pozadí. Sympatický, originálně a výtvarně v naprosté většině brilantně ztvárněný vztek; útoky na očekávatelné, tím však o nic zesláblejší cíle: konzum, policii, mocenské hierarchie všeho druhu, třeba školní, fiskální, církevní, kulturní. Texty se vešly tři. Autoři nejsou k dílům přiřazení, jen sepsaní: Rýč, Hynek, Dybuk, Síkal, M. Coolbath, Pjetra, Mr. A Konto, Fidko Fetyčenský, Krk. Lab. Úhrnem čtu číslo takto: neboj se (nápis Fear makes the wolf bigger drží na vodítkách sedm Karkulek), nedej se zblbnout („A z tebe bude co?“ ptá muž v saku dítěte na pozadí rozpité nadčasové scény z obchodu. „Ze mě bude buď produkt, nebo konzument.“) a něco pořádně dělej (minimálně flusej na správných místech). Nevím, zda se autorům jinak nedaří, tenhle citlivý kus starého dobrého papíru se jim povedl.
Karel Brávek
Jaká je vize Prahy?
Centrum současného umění DOX, Praha, 5. 3. 2011
Cyklus veřejných diskusí o vizích pro Prahu odstartoval první březnovou sobotu v Doxu. Další budou následovat po dvou měsících, v mezidobí je možné projekt sledovat na webových stránkách (vizeprahy.dox.cz). První část o identitě Prahy byla svěřena sociologům a historikům a dozvěděli jsme se mj. o proměnách obyvatelstva jednotlivých městských částí. Robin Hanus z Útvaru rozvoje hl. m. Prahy promluvil o tom, jakým způsobem město kontroluje rozvoj v centru. Druhá část, zaměřená na veřejný prostor a centrum Prahy, přinesla mj. lekce z urbanismu. Novinář Jan Macháček se zamyslel nad tím, kde by mohlo vzniknout alternativní pražské centrum (v okolí řeky či železnice). Živější odezvu vzbudil snad jen Adam Gebrian, který rychlým sledem fotografií ukázal, jakým způsobem se zachází s klíčovými prostory a památkami pražského centra. Vratislav Filler z Auto*matu srovnal Prahu s dalšími městy, co se týče řešení dopravy, a Jaromíra Eismannová z oddělení územního rozvoje Prahy 1 ukázala, jaké drobné úpravy koná radnice v ulicích. Krátkou dokumentaci pouliční performance promítl Epos 257. Pořádat diskuse o veřejném prostoru Prahy je chvályhodné (vzrůstající počet lidí svědčí o tom, že i populární), dramaturgicky však nesnadné. Šestihodinový program prezentací (nepřekvapivých, známe-li trochu diskutující a situaci) možná není tím pravým. O vizích se skoro nemluvilo. Když byl oznámen čas k diskusi, už jsem v temném Doxu nevydržela a vydala se raději do předjarních ulic (soucítíc s Eposem 257, který to celé proseděl v černé kukle). Snad budou další diskuse živější a inspirativnější.
Lenka Dolanová
Hanka Nováková
Brouk jako umělec
Galerie K4, Praha, 4. 3. – 29. 3. 2011
Hanka Nováková se pohybuje na disciplinárním pomezí: výtvarného umění, dokumentárního filmu, ale i zoologie, politiky a etiky. V současnosti studuje na Katedře dokumentárního filmu pražské FAMU a ve svých filmech se věnuje zejména vztahu člověka a zvířat. Ve svém dalším dokumentárním filmu se zamýšlí zabývat brouky, konkrétně tématem vztahu lidí ke kůrovci. V Galerii K4, fungující již pár měsíců jako součást studentského klubu K4 v prostorách sklepení Karolina, propůjčuje brouku kůrovci status umělce – v rámečcích zde visí proděravělé větvičky, pod sklem jejich zpracování ve formě dřevorytu. Na první pohled primitivní koncept je jen základem, nebo spíš pódiem, pro samotné natáčení bakalářského filmu. Ten se bude týkat zneužívání brouka k politickým účelům i ekonomickou lobby. „Brouk jako umělec totiž, jen s mírným mrknutím, není o moc přitaženější za vlasy než jako personifikovaný konec Šumavy,“ dodává autorka. Vernisážové publikum se stalo součástí prvních záběrů vznikajícího filmu, stejně jako entomolog Stanislav Komárek, jehož výklad o životě hmyzu výstavu zahájil. Další události mají následovat.
Emílie Fajmanová