knihy

Jaroslav Žák

Ve stínu kaktusu

Plus 2011, 239 s.

Ve stínu kaktusu je první satirický román Jaroslava Žáka, který tematizuje společensko-politické poměry po druhé světové válce. Na rozdíl od Konce starých časů (viz A2 č. 8/2010) a Na úsvitě nové doby (A2 č. 1/2011) se ale ve své době dočkal publikace, byť jen v novinové podobě. Byl otiskován na pokračování od počátku roku 1948 ve Svobodném slovu, po únorovém převratu bylo jeho vydávání zastaveno a autor vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Děj knihy tvoří alegorie stavu Československa po první válce – jeho obrazem je zemička Hodoquasie kdesi v Jižní Americe. Změněné reálie a zdánlivý odstup slouží jako záminka k obecnějšímu popisu národní povahy i historie z jistého etnografického nadhledu. Autor si bere na paškál ochotnou přizpůsobivost a pohodlnost Hodoquasanů i například roli médií v ideologiích (především tisku a filmu). Nacisté jsou tu vylíčeni jako kmen lidožravých Vomitivů, nová poválečná víra, která hladce nahradí nadvládu kanibalů, je pak importována z nehostinné Patagonie. Autor používá reálie ze zábavných kovbojek a jako v mnoha jeho starších knihách zde dobro zosobňují trampové, žijící v exilu mimo mocenská centra. Oproti Žákovým knihám vydaným Plusem vloni je na Stínu kaktusu znát, že byl psaný pro noviny. Jednotlivé kapitoly kvalitou kolísají, děj je chaotický a humor místy křečovitý a příliš fraškovitý, přičemž poslední část se utápí v poněkud rozklížené nudě. A vše opět završuje rekordní počet typografických i jiných chyb.

Karel Kouba

Jakub Kostelník

Ptáci v orchestřišti

Tribun EU 2009, 108 s.

Debut jako přitakání konvenci? Tak bohužel vyznívá prvotina Jakuba Kostelníka (nar. 1982). Jako by to předznamenával už název: vzlet a vzletnost, směřování vzhůru, melodičnost, harmonie prolnutá s umírněnou nostalgií a sentimentem, neurčité povzdechy nad neutěšeným stavem světa, které krouží kolem, ale nikam nemíří… Očekávaná témata, očekávaný slovník, očekávané poetično, přičemž při troše zlé vůle by se místo očekávané dalo říct banální nebo průměrné. Jakub Kostelník zdá se ani nehledá vlastní výraz. To by se dalo pochopit u dvacetiletého básníka, který dlí v zajetí četby k maturitě (kultivovanost a literární poučenost autorovi nelze upřít), to však má dotyčný pěkných pár let za sebou. Všechno zhoršuje všudypřítomný patos, záliba v křečovitých gestech nebo dokonce kýči (Pláč pro flétnu), a především iritující snaha neustále mluvit „za nás za všechny“, hlavně o tom, jaký ten svět/život/člověk vlastně je, a čím obecněji, tím lépe: …A život bývá zlostný/ a bývá neradostný/ z vlastních vin (Píseň písmen). Potud převažující tendence – ale autor je naštěstí umí i překročit, a náhle tu noblesní šeď probarví momentka, živá ve své konkrétnosti (Dívčí sny, Na Kotlářské), cit pro rytmus i pro detail, který člověkem pohne (Práh), hra na naivitu (Na starých snímcích), vtip a ironie à la Krchovský, ba i paradox, který zvrátí klišé v báseň (umírající stařec se dívá soucitně na stromy – ne ony na něj). Tak kudy dál?

Simona Martínková­-Racková

Jan Jícha

Maturita

ONYX 2009, 264 s.

Jíchova Maturita je dokonalou ukázkou postmoderního vyprávění. Kniha je založena na několika příběhových rámcích. Primární rovinou, líčením maturitní zkoušky z češtiny a literatury, prosvítá širší příběh románu z budoucnosti, variace na oblíbenou antiutopickou tematiku, jež líčí život lidské společnosti po definitivním krachu stávající situace. Ani tento příběh není konečný, i pod ním leží další rovina, tentokrát ne příběhová. Jde o jazykovou hru, příběh se tu rozvíjí dle žánru, jejž si studenti z první vypravěčské roviny losují při maturitě. Vypravěč dovedně střídá styly, kniha přepíná z prózy do dramatu, setkáme se i se staročeskou básní, respektive s variací na ni; tu ocení asi jen nemnozí znalci české literatury a čtenáři Rukopisů, ostatní však budou bohatě saturováni jinými polohami textu, dramatickými a humoristickými a samozřejmě nezbytnými erotickými; Jíchovo vypravěčství je samozřejmé a brilantní a unese i silnou (byť recenzentovi dost sympatickou) dávku ideologie. Nápad založit knihu kompozičně na maturitních otázkách upomíná na Grušův Dotazník, román založený na dotazníkových kolonkách, či na Perecův Život návod k použití, kde je kompozičním principem dům. Avšak Jíchův nápad učinit východiskem literatury opět literaturu je výjimečný. Umožňuje rozehrát veškerý potenciál významů a založit text skutečně mnohotvárný. Ač vydaný poměrně dávno, román neztrácí platnost – a to nejen kvůli blížícím se maturitám, jež právě mnohotvárností neoplývají.

Pavel Šidák

Virginia Woolfová

Deníky

Přeložila Kateřina Hilská

Odeon 2011, 432 s.

Druhé české vydání Deníků modernistické prozaičky (první 2006) v sobě obsahuje dvacet šest sešitů, do nichž si Woolfová zaznamenávala životní události od roku 1918 do doby krátce před sebevraždou roku 1941. Editor původního vydání Leonard Woolf tvrdí, že v denících své ženy ponechal „prakticky vše, co se nějak vztahuje k jejímu psaní“, avšak dílo je nepoměrně bohatší. Kromě dobových ohlasů na její díla a kritiky se zde objevují i reálie mimoliterární, od roku ’39 prohlubující se úzkost z politické situace, cesty Woolfových na kontinent, a především se zde odráží snaha spisovatelky postihnout podstatu existence. Ač jí deníky sloužily jako jisté guilty pleasure, kde si mohla postesknout nad zdravotními problémy, tvůrčí krizí či protivnými sousedy, stylově jsou vybroušené. Zachovávají pro Woolfovou typickou bystrost, lyričnost, ale zároveň zacílenost – na předmět i posluchače (množství otázek a úvah o budoucnosti vytváří úspěšně iluzi dialogu). Tyto rysy přetrvávají paradoxně i v mrazivých obdobích: „Nic mě nenapadá, hlavu mám prázdnou jako slepé okno. Zavřu tedy dveře pracovny a jdu si lehnout, uši si ucpu špunty a tak proležím den či dva. A jaký dlouhý kus během té doby urazím! Ty pocity, které se mi plíží po páteři a do hlavy, hned jak jim dám šanci.“ Skepse a nedůvěra vůči životu i psaní je však střídána ohromnou chutí být součástí toho, co nás převyšuje: přírody, umění i radosti z obojího získané.

Anna Vondřichová

Michail Bulgakov

O prospěšnosti alkoholismu

Přeložili Dina Arshinskaya, Anna Černá, Irena Čížková, Anna Fričová, Aneta Krausová, Michaela Kreuzová, Kateřina Lhotová, Asja Mejtuv, Magdaléna Nováková, Petr Poborský, Irina Ruchkina, Miroslav Tomek a Rostislav Valvoda

Pistorius a Olšanská 2010, 104 s.

Kniha, která vznikla v kursu literárního překladu na Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK, je složena ze sedmnácti krátkých textů a autentického Bulgakovova dopisu z března 1930 adresovaného ruské vládě. Soubor je nesmírně bohatý na žánry – najdeme tu prosté dialogy, hospodské povídačky, přednášky a jednání úředních orgánů, bonmoty i reportáž. Fiktivním původcem textů je většinou „dělnický dopisovatel“, proto budí zdání autenticity. V kombinaci s úředním stylem a záměrně „objektivním“ přístupem k popisovanému pak absurdita skutečnosti září i přes mlhavý opar všudypřítomného alkoholu: „Nebýt faktu, že 8. března žádný uvědomělý občan nemůže být opilý, natož když má někde referát, navíc v kulturním zařízení, nebýt všeobecně známé skutečnosti, že zdravotník Ivan Ivanovič se alkoholu nikdy ani nedotkl, bylo by nad slunce jasnější, že Ivan Ivanovič je ožralý jako doga.“ Nejde jen o zdůrazňování nesmyslnosti úředního aparátu, celé Rusko je tu zobrazováno jako země, v níž je díky revolučním změnám možné vše, aniž by se nad tím kdokoliv pozastavil – kádrování egyptské mumie, výčep v pojízdné knihovně (kde se záhy stírá rozdíl mezi stravou duchovní a tekutou), zápis ze schůze konající se následující den.

V hospodských kecech Bulgakov rozehrává přirozený jazyk plný jadrných výrazů, metafor zacyklenosti, jde o scénu, jež nikam nevede, stejně jako rozhovor aktérů. I přes roztříštěnost textů lze však zachytit výrazné rysy doby. Bulgakov si vedle směšných, ale nebezpečně svéhlavých tajemníků, předsedů a komisí všímá i běžných obyvatel. Vidí je jako lehce manipulovatelný dav, jenž tleská každému trochu dojemnějšímu projevu, ale i jako chudáky, co se perou s alkoholem, bídou a všudypřítomně číhající syfilidou. Podání je komické (soudruh Uher se dozví, že stravenky vydává úřad jen ženatým, situaci tedy řeší žádostí o ruku přítomné písařky), tím překvapivější a pichlavější jsou pak náhlá prozření, čemu se to smějeme.

Závěrečný dopis zábavu zmrazí docela. V jedenácti oddílech vysvětluje Bulgakov politické moci, jak je coby tvůrce „úplně odepsán“. Cituje rozhořčené i pochvalné ohlasy na vlastní hry a bez iluzí líčí budoucnost. Na otázku „Je tedy v SSSR pro mě místo?“ nepřímo odpovídá záporně a žádá sovětskou vládu, aby tento fakt přiznala také. Neboť autorovým záměrem není pošpinit Rusko, ale říkat pravdu, a pokud mu to není dovoleno (či to již z podstaty není slučitelné), umírá zaživa. Implicitně tedy nabízí jediné východisko – dovolení opustit Sovětský svaz.

Anna Vondřichová

Kan Furuyama, Jiro Taniguchi

Kniha větru

Přeložila Anna Petrášová

Hanami 2010, 236 s.

Tato manga představuje českým čtenářům Jira Taniguchiho, který od sedmdesátých let patří k ústředním osobnostem japonského komiksu. Tvůrce je známý jak autorskými pracemi typu meditativního díla Procházející se muž, tak spolupracemi s jinými scenáristy, například s Natsuo Sekikawou na manze Doba Botchan či s Francouzem Moebiem na komiksu Icaro. Knihu větru Taniguchi nakreslil v roce 1992 dle scénáře Kana Furuyamy, který se vedle psaní komiksů věnuje japonské historii. Příběh spadá do žánru jidai geki, tedy historických dramat převážně z doby samurajů, který je trvale populární zejména v japonském hraném filmu. Furuyama v doslovu klade důraz na historickou věrnost díla, což nebrání faktu, že se příběhy rozvíjejí podle základního schématu samurajských dramat a soustředí se především na scény šermířských soubojů. V každé kapitole je alespoň jeden několikastránkový duel, kde nejvíce vyniká realističnost a zároveň dynamika Taniguchiho kresby. Souboje mohou sloužit jako ukázka schopnosti tvůrců efektně a přehledně rozfázovat akci na řadu různě velkých statických výřezů, kde hraje roli obsah jednotlivých panelů i rozměr či sklon hran. V soubojových scénách navíc bývají často popsané a názorně vykreslené techniky, jež sokové používají, což akci dodává na konkrétnosti. Kniha větru má šanci oslovit širší okruh čtenářů, než jsou náctileté fanynky, jimž je určena většina u nás dosud vydaných mang.

Antonín Tesař

Petr Placák

Medorek

Albatros 2010, 244 s.

Nové vydání Medorka zařadilo nakladatelství Albatros do řady Portréty nedávné minulosti, v níž vydává například romány J. Žáka. Zde je minulost oproti té Žákově, poválečné, čerstvější – román vyšel poprvé v samizdatu v roce 1985 a napsal ho tehdy dvacetiletý debutant, dnes historik a mj. šéfredaktor časopisu Babylon. Medorek zachycuje dospívání Karla Medora, jenž se na novém místě ve fabrice setkává s lidmi, kteří jsou v době normalizace dobře zajetí, vůči režimu loajální, nicméně pracují zejména na vlastním obohacení. Medor se v tomto šedém světě snaží být svůj, odmlouvá, hádá se, ukrývá se spící ve sprše, nicméně jeho vzpoura proti pořádkům se odehrává především uvnitř něj samotného, ve snech, které se prolínají s realitou. Placák se nesnaží obě roviny výrazněji oddělovat, spíš je nechává plynule navazovat. Nejpůsobivější pasáže jsou ty, v nichž rozvíjí absurdní dialogy, někdy seskládané až do divadelní hry. Tady se odhaluje tehdejší přítomnost nejživěji. Děsivý i zábavný je výstup s policistou, který Medorovi u výslechu do zblbnutí podkopává židli. Druhou významnou složkou jsou četné ilustrace Pavla Reisenauera, v nichž těžko rozeznat autora kreseb týdeníku Respekt. Reisenauerova pérovka jako by vznikala někde v hospodě, bubliny s částmi textu připomínají komiks. Povedené vydání by mohlo k četbě nalákat i ty, kteří prožívají dospívání o třicet let později a ve zcela jiné době.

Jiří G. Růžička

Křížové výpravy očima arabských kronikářů

Vybral a uspořádal Francesco Gabrieli, přeložil Josef Prokop

Argo 2010, 344 s.

Obvyklým závěrem odborníků je, že důsledky křížových výprav dopadly mnohem výrazněji na křesťanskou Evropu než na jejího muslimského protivníka. Předkládaný soubor ukázek z děl bezmála dvou desítek arabsky píšících kronikářů nám při líčení událostí, jež se odehrály v období dvou století mezi křižáckým vypleněním Jeruzaléma (1099) a muslimským masakrem Akkonu (1291), přiblíží pohled na kruciáty očima „druhé strany“. Nepřáteli Boha se tak namísto pohanských Saracénů z evropských kronik stávají nevěřící Frankové a můžeme si být jisti, že jim arabští kronikáři mnoho náklonnosti neprojeví. V lepším případě se ironicky vysmějí neskonalé „necivilizovanosti“ západních barbarů, v horším je zatratí jako spojence samého satana. Určitého uznání se dostane jen nemnohým z Franků, těm nejudatnějším a nejčestnějším mezi vládci a vojevůdci. Kniha prezentuje nesourodou směsici autorů, a tak se někdy setkáme s vyzrálými historickými analýzami, jinde s orientálně vzletným, leč vcelku bezobsažným jazykem. Pod pokrývkou rétoriky náboženského fanatismu, vlastní oběma stranám, odkryjeme často zcela pragmatické uvažování, jež vedlo protivníky k uzavírání rozmanitých koalic, nezřídka proti vlastním souvěrcům. České vydání Křížových výprav očima arabských kronikářů je vhodné doplnění dosavadních překladů z evropských dobových kronik a odborné literatury věnované této etapě středověkého muslimsko-křesťanského potýkání.

Jan Kondrys

Václav Kaplický

Hrst vzpomínek z dospělosti

Národní archiv 2010, 190 s.

Komunistický ministr Zdeněk Nejedlý v padesátých letech přemlouval Václava Kaplického, aby sepsal románovou epopej o legiích v Rusku. Autor Kladiva na čarodějnice jej neuposlechl. Četba druhého dílu jeho vzpomínek (první díl, Hrst vzpomínek z mládí, vyšel v roce 1988) poskytuje mimoděk vysvětlení. Kaplický, účastník bitvy u Zborova, byl delegátem II. sjezdu československého vojska na Rusi, který v roce 1918 odmítl rozkaz M. R. Štefánika rušící samosprávu v legiích. Jeho druhové také nechtěli bojovat na straně bílých, bolševiky byli zaujati. Kaplický navíc vyznával zásadu „Nezabiješ!“, v bojích střílel do vzduchu. Trauma Gornostaje (mys s věznicí, kde rebely internovali) provázelo spisovatele, který přes uvedený konflikt výkon „brášků“ při sibiřské anabázi ctil. Popis dění v legiích i neblahých zkušeností s českými rudoarmějci patří k nejzajímavějším částem knihy. K nim přiřaďme především líčení práce v nakladatelstvích za první republiky i později. Autor se setkával s vynikajícími literáty, například Františkem Halasem, Josefem Horou, Jindřichem Hořejším, Egonem Hostovským, Milenou Jesenskou, Marií Majerovou, Jaroslavem Seifertem. Některé jeho vzpomínky mají souvislosti téměř aktuální, například když líčí, jak úředníci ministerstva obrany manipulovali při zadávání veřejných zakázek se zalepenými obálkami s nabídkami. V doslovu editor Martin Kučera vysvětluje, proč se o jistých skutečnostech autor ani za pražského jara, kdy vzpomínky vznikaly, raději nezmínil – například o kontaktech se Závišem Kalandrou.

Jiří Křesťan

Jean Clair

O surrealismu

Přeložil Martin Hybler

Barrister & Principal 2010, 144 s.

Nakladatel slibuje text (z roku 2003), který v něčem připomíná styl surrealistických pamfletů. Marně však budeme v knize současného uměnovědce hledat stopy po agresivní energii Bretona, Artauda a dalších. Zůstala jen povýšenost, která surrealistům takřka po jednom století udílí špatné známky z mravů. Hlavní Clairovou pracovní metodou je zde redukce – vysvětlí nám, že surrealisté byli okultisté a totalitáři, kteří se až příliš otevírali psychickým chorobám. To je jistě pravda, ale ne celá. Stalin i Breton sice sdíleli některé totalitářské názory a dokonce i určitý totalitářský politický styl, podstatné ale bylo spíše to, co je odlišovalo. Zatímco Stalin spolustvořil totalitní impérium, Breton jedno z nejpozoruhodnějších estetických dobrodružství 20. století. Surrealistický „protiútok“ vůči úspěchům krajní pravice v polovině třicátých let působí spíše jasnozřivě oproti hlavnímu proudu, stejně jako odklon od stalinismu, jenž výrazně přispěl ke kritickému přístupu vůči němu. Spíše než o surrealismu svědčí knížka o současném stavu části francouzských intelektuálů, kteří se obracejí ke konzervativismu a jakémusi prazvláštnímu civilizačnímu šovinismu. To se projeví v pasážích, kde si autor stýská, že „mladí surrealisté chtěli radikální zničení toho, co dalo Západu jeho převahu“. Ano, a právě proto je máme tak rádi. Naprosto bizarní je pak konstrukce, podle níž surrealisté – a spolu s nimi Deleuze a Guattari a rovněž Baudrillard – tak nějak nesou spoluvinu za 11. září, banalizaci vzdělání v západní Evropě a vůbec mnoho špatného…

Ondřej Slačálek

Jan Macek, Jakub Straka, Pavel Bogusch

Blanokřídlí České republiky I. – žahadloví

Academia 2010, 520 s.

„Lesknáček mravenčí žije v hnízdech mravence černolesklého a je aktivní zejména v noci. Potká­-li nasycenou dělnici, zastoupí jí cestu a dotyky tykadel napodobujícími hladovou dělnici ji donutí k vydávení potravy z volete…“ Takhle si to umějí zařídit někteří příživníci v mravenčích hnízdech. Jak se z prvního dílu plánovaného trojdílného atlasu dočtete, jsou mimikry u hmyzu k přežití nezbytné. Třeba takový drabčík mravenčí vydává pro mravence tak libé pachy, že ho dělnice krmí víc než vlastní larvy, které pak trpí podvýživou. Někteří mravenci pak zotročují mravence z vedlejšího mraveniště. Jiné druhy hmyzu zas napodobují varovné zbarvení vos, aby z nich šel strach. Kromě promyšlených životních strategií však v knize často narazíme na druhy, jejichž taktika připomíná horory o vetřelcích a upírech. Taková očnatka žlutá připevní své vajíčko k zadečku vosy; když se larva vylíhne, hned se zavrtá vose do těla a zevnitř ji celou sežere. Trněnky si pak v zemi najdou larvu chrousta, nakladou na ni vajíčko a vylíhlá larva poté mladého brouka vysaje. Objevíme tu ale i poetičtější pasáže. Třeba názvy poddruhů vosovitých: hrnčířky, jízlivky, papírnice nebo vosíci. V celém druhu blanokřídlých najdeme jak kutílkovité, tak kutíkovité (součástí tohoto druhu jsou i žirafíkovití)! Spíše laickým čtenářům jsou určeny oranžové boxy, v nichž se soutřeďují nejen zajímavosti o jednotlivých druzích, ale třeba i o životních etapách vosí královny nebo stavbách mravenišť. Skvělé čtení pro deštivé dny na chatě.

Jiří G. Růžička