Milena Fucimanová
Denní menu
Kniha Zlín 2009, 234 s.
Obraz městečka, v němž se mihne pár osudů brumovských obyvatel, je syrovým dokumentem o lidech a jejich proměnách. Hrdinové připomínají umírající holuby, kteří se vrhají ze střechy školky paní Hedviky do sítě, odkud jim není pomoci. Jako sošky archaické ženy putují z ruky do ruky, nešťastní, unášení, zacyklují se ve vlastních prohrách. Na první pohled nenacházíme pod suverénní formou krátkých vět a úsečného jazyka žádné poselství. Ale pod teplou, byť drsnou látkou autorčina vyprávění lze snadno nahmatat skvěle uchopené téma hledání smyslu vlastní existence, touhy konat dobro a najít svůj protějšek v holubníku světa. Pod drobnohledem objevujeme půvabné příběhy lidskosti. Postavy jsou částečně hrdinové dnešní postmoderní prózy, dobývající své postavení v lehce melancholickém a hluboce groteskním světě. Sebeobviňování, paranoia, odcizení, boj o pozornost druhých. Autorka také pěkně vystihla korupční prostředí mnohých státních institucí a (nejen) jejich často marnou snahu se rozhodovat. Snažme se tedy, na skrytý autorčin apel, pro své dobro najít smysl a identitu alespoň svou vlastní a ještě lépe národní. Aby se nám pak jako hrdinům nestalo, že si přijede nějaká Rosemary z Německa a nám, rezervovaným morousům, spadne čelist nad její otevřeností a vřelostí.
Josefina Formanová
Magdalena Wagnerová
Krajina nedělní
Kniha Zlín, 206 s.
Nerozsáhlý román autorky, jež se dosud zaměřovala především na dětskou literaturu, jasně předkládá střídavě popisované rodinné historie vystavené v nablýskané vitríně parádního pokoje. Martyrium nedělních cukrárenských odpolední prožívají Stefan, Aneta i Jaacob podobně tísnivě, ač žijí na kilometry od sebe. Ti, kteří je obklopují, si již na stereotyp a otupující obřadnost zvykli a pokládají tyto své blízké (přinejlepším) za trucovité výstředníky. Rodinné situace jsou zachyceny ironickým stylem, s využitím filmového vidění – střihů z jedné postavy na druhou, což posiluje dojem scény. Problém je však v tom, že v každé rodině (v Anetině případě soužití nápadníků a její služebné) je líčeno v podstatě to samé, stejným způsobem. Pokud to má být záměr, posilující motiv úmornosti nedělí, pak je otázka, nakolik je třeba tuto nudu násobit. Podobně rozpačitě působí opakování charakteristik postav – že Stefanův dědeček změnil svůj osud kvůli babičce, „o kterou se zarazil na kterémsi pražském předměstí“, se dozvídáme doslova třikrát. Také ozvláštnění spočívající v občasném strukturování promluv postav do bodů se bohužel záhy vyčerpá. Text je tak nejsilnější, když zachycuje bezprostřední výměny postav a jejich mnohdy absurdní jednání (nákupy dortů, tanečky kolem štrúdlu, pokrytectví), samotné multiperspektivní líčení určitého sdíleného pocitu příliš neobstojí.
Anna Vondřichová
Nela Pavlousková
Budu tu s Vámi
Literární akademie 2010, 161 s.
Osamělost, přebytečné vztahy a hledání vlastní identity. I tak by se dala charakterizovat témata sbírky lyrických próz Nely Pavlouskové. Autorka, která v tuto chvíli dokončuje doktorandské studium na pařížské Sorbonně, se inspirovala čtenářsky méně oblíbeným žánrem básní v próze, který dokáže jedinečně variovat, a prokazuje tak sílu tohoto žánru i v dnešní době. Konvolut textů pluje na hranici mezi prózou (lyrickou črtou opatřenou základním příběhem) a poezií. Pozitivní je rozdělení textů do několika oddílů (Malé, Hravé, Plné atd.), díky němuž si čtenář může vybrat, na jaký styl má v danou chvíli čas a náladu. Nela Pavlousková je mistr ve vytváření složitých, avšak přesných popisů. Vrší na sebe detaily a často vyvolá záměrný motivický chaos. Čtenář tak musí od textu poodstoupit jako od malířského plátna, aby dokázal uchopit celistvost jednotlivých próz. Nedourčenost textu mu ukládá, aby si sám domyslel možné významy – nepracuje se zde s hotovými obrazy či myšlenkami. „Básně v próze Nely Pavlouskové rostou z pocitů, nálad, zlomků, příběhů, vzpomínek, snů a tužeb, a protože se zdají nepojmenovatelné, usiluje autorka lapit je do slovesné sítě. Je to dobrodružství neméně autorské jako čtenářské a jsem za ně vděčný,“ dodává v úvodu sbírky Milan Uhde.
Tomáš Kříkava
Joann Sfar
Malý upírek: Malý upírek jde do školy – Malý upírek se dal na kung-fu!
Přeložila Kateřina Reinischová
CooBoo 2010, 64 s.
„Kdybyste to náhodou nevěděli, tak podle některých strašidel udělá paní učitelce na uvítanou největší radost bobek, a když jdou strašidla spát, přejí si navzájem ,Dobrý den a sladké, zlé sny‘.“ Pokud znáte sérii Donjon, bude vám Malý upírek povědomý. Stojí za ním Joann Sfar, kterého si možná pamatujete i ze série nazvané Rabínův kocour, komiksové adaptace Malého prince nebo dospělejších knih Klezmer a Pascin. Tahle série je ze všech jmenovaných nejdětštější. Těžko podezírat Sfara z toho, že se chytil populárního tématu – upírů. Zpracování této tematiky připomíná mnohem víc Werichova Frantu Nebojsu než upírské romance. V knize najdete dva příběhy. V tom prvním zatouží Malý upírek po vzdělání, ale zjistí, že děti nechodí do školy v noci, nýbrž ve dne. Jeho nemrtví kamarádi se mu však rozhodnou toto prostředí nasimulovat přímo v ústavu. Přes školní sešit se pak Upírek skamarádí s lidským klukem a o zábavu je postaráno. V druhém příběhu se Upírkův kamarád Michel učí kung-fu, aby si poradil se spolužákem, který ho šikanuje. Větším problémem se však nakonec ukáže být to, že šikanujícího mladíka z kamarádství sežraly příšery a je třeba ho oživit. Malý upírek je dle mého ještě o chlup vtipnější než Donžon, výtvarným zpracováním – množstvím detailů a nápadů – si s ním nezadá a rozhodně se při jeho čtení nepobaví jen děti. Snad se časem dočkáme pokračování.
Jiří G. Růžička
Radim Kopáč, Josef Schwarz (eds.)
Vrchlický erotický: Rytíř Smil a další erotika připisovaná Jaroslavu Vrchlickému
Paseka 2011, 304 s.
Editoři Radim Kopáč a Josef Schwarz předkládají čtenáři soubor erotických – lépe by ovšem bylo říci „skatologických“ – textů, které jsou nějakým způsobem spojeny se jménem Jaroslava Vrchlického. Edici vypravili pečlivě jako kritické vydání; textologická péče je skutečně dokonalá, zdá se až skoro nadbytečná. Co však čtenář dostává do rukou? Směs nesourodých děl – kniha začíná těmi, které snad, možná, asi, pravděpodobně napsal Mistr sám. Ale, jak jsme upozorněni, možná také ne. Alespoň jedno z nich („Chanson sans honneur“) je krásné; erotické a mistrné. Ostatní jsou spíše legrační – v lepším případě. Slavný „Rytíř Smil“, „Hovno“, parodie „Svatební košile“ atd., úroveň však postupně klesá. Editoři komičnost textů, tedy kvalitu, jež je má oddělovat od prosté pornografie, sice zdůrazňují, ale nevím – ta erotika je v první řadě nenápaditá. „Na svém hradě rytíř statný/ jménem Smil žil přeudatný… nevěděl ten rytíř tupý, / že má kunda krásné chlupy“, praví se v úvodu „Rytíře Smila“. Rytíř se poučí a počne souložit. Stejně tak ostatní postavy dalších příběhů. Čtenáři se však valného užitku nedostává – a to jej čekají další oddíly knihy. Zde se již o možném autorství Vrchlického ani neuvažuje, jen tu lze (ale není to nutné) tušit či předpokládat jakousi inspiraci Vrchlického díly. Jednotlivé ukázky jsou anonymní či jde o díla jiných autorů, někdy dokonce lovená z nekonečných plání internetu; ale to jsme již plně v říši banality. Poněkud zajímavější je oddíl Dodatky: jen není jasné, proč se zde objevuje, a dokonce ve dvou verzích, „Babička vulgaris“, proslulá parodie knihy B. Němcové. I v tomto oddíle přitom narazíme na erotiku a skatologii dosti primitivní. Přitom pěkná úvodní studie Milana Šedivého, která sice otázku, zda je Vrchlický autorem alespoň některých z publikovaných textů, nezodpoví, jasně ukazuje, jak může kvalitní literární erotika vypadat. Cituje Vrchlického oficiálně vydané milostné verše. Postavit proti nim necudné říkačky je podivuhodné, a čtenář se ptá, k čemu je to dobré. Ukázat velkého poetu v netradičním světle? Jistě, byly vydány například Deníky K. H. Máchy. Ale ty jsou krásné, jejich erotika je plně funkční. Nabízí se jen jedno řešení, které k celé edici vedlo: snaha přiblížit velkého a obecně již málo známého lumírovce lidu. Nicméně domnívají-li se editoři, že takto Vrchlického zlidští, je to asi stejná úvaha, jaká vedla F. A. Brabce k filmovému zprznění Máchova Máje. K nekonečnému oceánu publikovaných nesmyslů přibude další kniha, zatímco skutečné básnické mistrovství Jaroslava Vrchlického zůstane nepoznáno.
Pavel Šidák
Iva Málková (ed.)
Adresát František Hrubín / Dopisy F. Hrubína, J. Seiferta, J. Strnadla, E. Frynty
Host 2010, 376 s.
Korespondence Františka Hrubína je rozdělena na tři oddíly – vzájemnou korespondenci s Jaroslavem Seifertem z let 1933 až 1970, vzájemnou korespondenci s redaktorem a knihovníkem Josefem Strnadlem z období 1933–1970 a dopisy Emanuela Frynty zaslané Hrubínovi mezi roky 1946 a 1970 včetně několika konceptů Hrubínových dopisů Fryntovi (Frynta doručené dopisy spálil). Součástí pečlivě připraveného svazku je i podrobný poznámkový aparát s detailními popisky k podobě jednotlivých dopisů. Hodnotit dopisy jako celek je v podstatě nemožné, najdeme zde stručné vzkazy týkající se plánovaných setkání, pozdravy z dovolené, podrobné referování o podobě připravovaných děl (zejména v části prostřední), ale i zapálené polemiky o charakteru dvou básnických generací v části třetí. Právě u té zamrzí, že máme tuto diskusi zprostředkovanou jen z jedné strany. Jeden rys však mají psaní společný – vyjadřují oboustrannou úctu, ale zároveň až vřelost a příchylnost k člověku, jenž je spřízněn profesně i názorově v době, která nepřeje toleranci. „Milý Seiferte, proč je rozebraná Viktorka? A proč jsou Limb a jiné básně v antikvariátě? To nám říká: Seiferte, vzpomínáme na Vás, máme Vás rádi, ať zhyne literatura! Ať zhyne konformismus! Ať žijete Vy a Holan. Řeknete si: jsou ožralí! Dobrá! Jsme. Ale máme Vás rádi! Váš Hrubín.“
Anna Vondřichová
Radim Kopáč, Josef Schwarz
Zůstaňtež tudíž tajemstvím… Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809–2009
Artes Liberales 2010, 128 s.
Ve své rozsahem nevelké, hojnými ukázkami doplněné studii si autoři kladou za cíl zpochybnit údajně obecně přijímanou představu, že česká literatura „posledních dvou set let, ale zejména 19. století, byla a dodnes je pouze záležitostí kultivovaného ducha“, a převážně se vyhýbá tematice erotiky a sexuality. Studie je časově zarámována rokem vzniku souboru necudných „písní krátkých“ Jeníka z Bratřic (1809) a rokem 2009, kdy se tato sbírka, pojmenovaná Když jsem šel okolo vrat…, dočkala necenzurovaného vydání. Výběr látky tak zahrnuje všehochuť čítankových velikánů typu K. H. Máchy a J. Vrchlického přes českou avantgardu mezi světovými válkami (Nezval, Štyrský, Halas aj.) až po ztvárnění erotiky v období 1948–1989, kdy vznikla v rámci alternativní kultury celá řada zdařilých děl (např. Bondy či Effenberger). Pomineme-li, že už klíčový impuls díla bourat předsudky tam, kde nejsou (Máchovy deníky dnes dech nevyrazí ani gymnazistovi), je poněkud pomýlený, chybí knize především konkrétní pohled, který by se jednak vyjadřoval k nějaké obecnější otázce (co třeba proměny praktik cenzury?) a jednak ozřejmil výběr zmiňovaných děl. Bez něj se zdá, že autoři chtějí jen poválet autority v bahně v duchu fráze „jsou to taky jen lidi“, a obálka nakonec zůstává interesantnější než vlastní kniha.
Michal Kotík, Marta Svobodová
Pavla Státníková
Trhy a tržiště
Paseka 2010, 231 s.
Už za pár dnů plochu Staroměstského náměstí zkolonizují desítky velikonočních stánků a stovky turistů nadšeně utrácejících za předražený svařák. Před sto lety pražské trhy a tržiště vypadaly jinak. Nová kniha z edice Zmizelá Praha přináší především cenný soubor fotografií a obrázků, ilustrujících kolorit mikrosvěta pražských tržišť s jejich pečlivě naskládanými vejci, skromnými pugéty chryzantém a zakouřenými masnými krámy. Textová část se střízlivě vyhýbá sentimentalitě a idealizování navždy zmizelého a soustředí se na věcný popis každodenního chodu tržišť. Čtenář tak nahlédne do názorně okomentovaných tržních řádů, dozví se, že nebylo jednoduché přimět prodejce k využívání pohodlí zastřešených tržnic, a také třeba o zákazu urážení zákazníků. A pokud má dost trpělivosti, může si přečíst i nekonečný seznam druhů hub prodávaných na Uhelném trhu. Pečlivě vydaná kniha vznáší zároveň poměrně zásadní otázku: Jak došlo k tomu, že zatímco jsou jinde ve světě trhy neodlučnou součástí městského života, v Praze se bez nich stovky tisíc lidí dokážou obejít (vždyť tržiště patří i na sídliště!). Můžeme být vděční aspoň za přespříliš kultivované farmářské trhy s moderátory a drahými belgickými pralinkami. Z publikace plyne i podstatná informace, že se kdysi trhy konaly po celý rok a tržiště dokázal dočasně vylidnit jen čtyřicetistupňový mráz. V Praze končí březen a těch pár stánků, které na náměstí Jiřího z Poděbrad patří farmářům, zeje prázdnotou.
Joanna Derdowska
Josef Ládek, Robert Pavelka
Encyklopedie komiksu v Československu 1945–1989
XYZ 2010, 275 s.
Pod poněkud širokým pojmem se schovává kniha, která mapuje vydávání komiksu v časopise ABC. O tom, že se encyklopedie zaměřuje na jediný časopis, se dozvíme na zadní straně knihy, má jít prý o první díl. O dalších se však nikde v encyklopedii nepíše. Autoři si dali práci s porovnáváním jednotlivých vydání (ABC, Speciál, Velká kniha komiksů) a mnohdy objevili zajímavé neshody – u pionýrských Strážců byl třeba v porevolučním vydání vyretušován rudý šátek. Někdy ale zbytečně zahlcují text informacemi o tom, kde chybí text ze záhlaví a zápatí. Možná by se v encyklopedii neztratily profily nejfrekventovanějších autorů scénářů a kreslířů, takhle dostal největší prostor nejaktivnější Toman. Součástí knihy je reprint seriálu Přerušený souboj, který se „nevešel“ do VKK, zřejmě proto, že je o bitvě o Stalingrad. Tolik překlepů, kolik nasekali autoři v dodělaném zápatí, se jinde hned tak nenajde. Trochu mimo pak je otištění komiksu Jana Paula (prý ho odmítli v Aarghu!), který se tu ocitá údajně proto, že Paul ve třinácti letech hezky kreslil a ABC ho občas tisklo. Jinak je encyklopedie zajímavou přehlídkou tendenčnosti v tomto časopise (sám Toman se diví, proč Foglar nechtěl dělat pionýrský seriál). Od adaptací ruských autorů přes úlitby pionýrské organizaci a vzdělávací seriály o zbraních (Tomanova záliba), spojené s komunistickým pohledem na historii, po neškodné cestovatelské příběhy z minulosti. Zajímavým objevem je hned několik reklamních komiksů, které propagovaly Vítkovické železárny nebo Spořitelnu. Product placement na stránkách socialistického časopisu!
Jiří G. Růžička
Christian Norberg-Schulz
Genius loci. Krajina, místo, architektura
Přeložili Pavel Halík a Petr Kratochvíl
Dokořán 2010, 219 s.
Kniha norského historika a teoretika Christiana Norberga-Schulze Genius loci již podruhé vstupuje do českého kontextu. Čtenářský ohlas však nezpůsobila její mimořádnost, ale absence teorie architektury v českém kontextu. Považovat toto dílo za jakýsi úhelný kámen současné teorie architektury je možné právě jen v Česku, kde se o architektuře a jejím vztahu k prostoru jen píše, ale nepřemýšlí. Jinak by nemohl být adorován esej, který zcela neprávem aspiruje na to být „fenomenologií architektury“ či dokonce „fenomenologií místa“. S fenomenologií totiž nemá autorovo textové úsilí, v němž je mnoho povrchních úvah a málo skutečné interpretace, nic společného. Deklarativní přihlášení k filosofickým autoritám ještě neznamená vstup na interpretační rovinu. Celý text je tedy zavádějící především v tom, že markýruje filosofii, kterou ovšem zcela postrádá. Hojné odkazy na Heideggerovo Sein und Zeit nemají nic společného s pasážemi věnovanými prostorovosti (§ 22–24 Bytí a čas). Citace z Heideggerových děl tak fungují uvnitř textu jako falešné odkazy s primárně dekorativní funkcí. Odtud ona popularita v českém prostředí, kde se tento nešvar hojně vyskytuje u drtivé většiny, ne-li u všech „teoretiků“ architektury. Esej Genius loci má své nesporné literární kvality a jako literatura (polohy až beletristicko-esejistické) je jistě akceptovatelná, nelze ji však brát vážně jako aspiraci, na niž autor sám nedosáhne.
Michal Janata
Václav Vokolek
Neznámé Čechy 3. Posvátná místa severozápadních Čech
Mladá fronta 2011, 295 s.
Třetí díl Vokolkova netradičního průvodcovského cyklu se přesouvá ze zvlněné roviny středních Čech (viz A2 č. 1/2011) na hornatý sever, do pestré a členité krajiny Českého středohoří, Krušných hor, Českosaského Švýcarska a Šluknovského výběžku. Kniha je opět členěna na různé tematické celky, mezi nimiž nyní pochopitelně přibývají posvátné hory (Milešovka, Sedlo, Hradišťany a Hlinná), podzemní prostory (Verneřice, Jetřichovice) a stromy (zde je samozřejmě slavný Oldřichův dub v Peruci). V souvislosti s touto krajinou autor často zmiňuje prehistorické osídlení a zároveň v nedávné době porušenou integritu starých duchovních center a sakrálních míst. Opět také uvádí báje, pověsti a etymologii, nachází celkem překvapivé (a mnohdy odvážné) analogie a pracuje s místními zdroji. Občasné sklony k esoteričnu a časté zmínky o Keltech zůstávají v mezích dobrého vkusu, zvlášť když Vokolek mnohdy zavádí čtenáře na místa, která nenajdeme v mapách ani průvodcích. Příjemné vybočení z místopisné série je v oddílu Kamenné podoby, kde je zmíněn malíř a amatérský archeolog Jiří Mikula, autor knihy Dvacetkrát starší než Altamira. Ten v okolí Libochovic na polích nacházel kameny, které mu připomínaly lidské hlavy nebo zvířata, a na jejich základě vystavěl nejen obsáhlou expozici, ale také teorii stojící na pomezí vědy a mašíblu, v níž posouvá nejstarší umění o mnoho tisíc let zpět. Dobrá inspirace pro toulky krajinou.
Jan Gebrt