Rezervovanost vůči zobrazování tělesnosti vede mnohdy k odmítání filmů, jež jsou v tomto ohledu příliš explicitní. Nebo naopak – „to je maso“ říkáme o dílech, jež nás zasáhnou. Americká teoretička tvrdí, že žánry, jimž motiv těla dominuje, je třeba brát vážně, neboť jejich působivost plyne z propracované tkáně žánrové struktury.
Když jdu se svým sedmiletým synem do kina, vybíráme si často takové filmy, které umějí tělu zasadit opravdovou ránu. O filmech, jež si tělo jakoby vezmou a vyždímají, syn říká, že jsou hnusné. Shodneme se na tom, že přitažlivost „hnusných“ filmů je založená na jejich schopnosti předložit divákovi citové projevy, jež jsou na hranici důstojnosti. Rozcházíme se v tom (a jde o kulturní rozpor, determinovaný pohlavím, věkem a sexuální orientací), které ze snímků jsou za hranicí – příliš „hnusné“.
Syn uznává dobré „hnusné“ filmy – ty, v nichž děsivé příšery, jako například Freddy Krueger z Noční můry v Elm Street, trhají na kusy teenagery, a to hlavně holky. Tyhle snímky ho fascinují i děsí zároveň. Druhou kategorií jsou filmy, které mám ráda já, ale syn ne – smutné filmy, co vás dojmou k slzám. Jsou „hnusné“ kvůli nepatřičnému důrazu na emoce, jež mu mohou nenadále připomenout vlastní dětskou bezmoc, ale ve mně vyvolávají (ač s pocitem studu) trochu zvrácené potěšení. Třetí kategorii, která u něj vzbuzuje jak silný zájem, tak odpor (když o ní mluví, dělá gesto, jako že zvrací), dokáže syn popsat jen metaforicky jako „L“. L znamená líbání. Pro sedmiletého kluka nic obscénnějšího než líbání neexistuje.
Mluvímeli o vkusu, propočty nám nepomohou, a to zejména v říši „hnusného“. Na to, kde nakreslit onu hranici, se vynaložilo mnoho energie, a proto jsou debaty na toto téma často velmi zmateným galimatyášem různých konceptů zvrhlosti, přemrštěnosti, přemíry či excesu. Například pornografie je dnes považována za přemrštěnou spíše kvůli násilí než sexu, zatímco horory překračují normu vkládáním sexu do násilí. Oproti tomu jsou melodramata chápána jako hraniční kvůli patosu svázanému s určitým pohlavím a pojetím sexu i kvůli nezakrývanému předkládání citů. Ann Douglas jednou označila žánr milostného románu jako „softcore emo porno pro ženy“.
Ať již předkládány společně nebo samostatně, silné dávky sexu, násilí a citu jsou obecně kritiky odmítány, protože prý nemají jiný smysl nebo opodstatnění pro svou existenci než vzrušení. Bezdůvodný sex, bezdůvodné násilí a hrůza, nadměrné emoce jsou obvyklé výtky spojované s fenoménem „vzrušení“ v pornografii, hororu a melodramatu.
Žánry těla
Opakující se pravidla a scény filmových žánrů jsou často definovány na základě své odlišnosti od tradičního realistického stylu narativního filmu. Jak nedávno poznamenal v jednom článku Rick Altman, úvahy o žánrech i úvahy o vcelku vágní kategorii melodramatu jsou již dlouho poznamenány tezemi o klasické povaze a hlavní roli vyprávění, proti němuž melodrama a další jednotlivé žánry stojí. Altman se při rozboru filmového muzikálu zaměřil na zjevně „přemrštěné“ snímky a díla stojící mimo klasický model vyprávění, a proto důrazně navrhuje vzít do úvahy možnost, že samotná přemrštěnost vytváří jistý systém.
Jaké významné rysy v oblasti tělesné přemrštěnosti sdílejí ony tři „hnusné“ žánry? Za prvé: zobrazení těla lapeného do spárů intenzivního pocitu nebo emoce. Carol J. Clover označila filmy těžící z pocitovosti (měla na mysli hlavně pornografii a horor) za „tělesné žánry“. Rozšířím její popis nízkých tělesných žánrů o „doják“, v němž je klíčový pocit všeprostupujícího patosu. Tělo na scéně působí na city nejvíce při zobrazení orgasmu v pornu, násilí a děsu v hororu a pláče v melodramatu.
Další důležitý rys, který tyto žánry spojuje, je důraz na to, co můžeme asi nejlépe nazvat druhem extáze. Původní význam slova extáze v řečtině byl šílenství nebo zmatek, dnes však výraz implikuje zjevné nebo nepřímé sexuální vzrušení či slast – slast, jež předčí i patos melodramatu.
Z hlediska obrazu obsahují tyto extatické scény prvky nekontrolovatelné křeče a třasu. Jde o tělo „mimo sebe“ v zajetí sexuálního potěšení, strachu a hrůzy nebo dusivého žalu. Z hlediska zvuku je přemrštěnost charakteristická popřením srozumitelného sdělování skrze jazyk a jeho nahrazením neartikulovanými zvuky – slastným vzdycháním v pornu, vyděšeným vřískotem v hororu a úzkostným vzlykáním v melodramatu.
Tyto žánry jsou zaměřeny na různé cílové skupiny diváků: porno na aktivní muže, melodramatické dojáky především na pasivní ženy a současný drsný horor na dospívající, kteří se zmítají mezi mužským a ženským pólem. I přesto si však můžeme při pohledu na tyto tělesné extáze všimnout dalšího společného rysu daných žánrů. V každém z nich představují ženská těla na plátně základní zosobnění slasti, děsu a bolesti.
Jinými slovy, ačkoliv je potěšení z pohledu vytvářeno především pro mužské diváky (v nejběžnějším heterosexuálním pornu), nejvzrušivější obraz nabízí ženské tělo v nekontrolovatelné extázi. Takto fungují ženská těla již od počátku těchto žánrů na stránkách gotických románů, románů markýze de Sada i Samuela Richardsona v 18. století: jako manipulovaná a manipulující.
Dalším prvkem, jímž lze tyto žánry uzávorkovat od jiných, je zjevný nedostatek řádného uměleckého odstupu, pocit přílišného zabřednutí do pocitů a emocí. Cítíme se těmito texty manipulováni, což vyjadřují spojení jako „dohnalo mě to k slzám“, „nahnalo mi to strach“, k nimž můžeme přidat i obhroublý význam porna jako textů, jež vedou některé k tomu „vyhonit si ho“.
Poznali jsme stereotypy tělesných žánrů, nyní bychom se měli zabývat tím, jakou roli hraje v každém z nich tělesná přemrštěnost. Jsou příslušné filmy (či přemrštěnost v nich) charakteristické pouze nepatřičnou a bezdůvodnou přítomností ženy sexuálně vzrušené, ženy mučené a ženy plačící, a to spolu s pohlavními tekutinami, krví a slzami, jež prýští z těla a jež by měly být rozvířeny i na straně diváka? Jak je možné chápat vztahy mezi těmito obrazy tělesnosti v populárních filmech jako systém přemrštěnosti? A konečně, jak přemrštěné doopravdy jsou?
Úchylky a jejich podstata
Úchylky jsou obvykle popisovány jako nevhodné sexuální výstřelky, konkrétně jako výstřelky, které vzniknou ve chvíli, když „správné“ cíle jsou nahrazeny „náhradními“ cíli nebo věcmi – fetiše namísto genitálií, dívání se namísto dotýkání apod. Nicméně perverzní slast ze sledování filmu může jen sotva být neopodstatněná. Je brána tak samozřejmě, že ji máme často až za normu. Zároveň se však feministická kritika ptá, jaká je pozice žen v této slasti vytvářené pro převážně sadistický „mužský pohled“. Do jaké míry jsou obětí? Jsou ženský orgasmus v pornu a ženský děs v hororu určeny výhradně mužskému sadistickému pohledu? A uspokojuje plačící žena v melodramatu nezvyklé masochistické úchylky divaček?
Každý z výše uvedených tří žánrů je založen na předvedení „sexuálně uspokojeného“ ženského těla a nabízí obrazy, které by mnohé feministické kritičky označily za příklad ženské viktimizace. Ale tato viktimizace je v každém z žánrů velmi odlišná a nemůžeme ji jednoduše spojovat se sadistickou mocí a slastí mužských subjektů, jež trestají či řídí subjekty ženské.
Mnohé feministky poukazují na viktimizaci ženských představitelek v pornu, které musejí věci zobrazené ve filmu doopravdy provádět, i na viktimizaci samotných postav. Z tohoto pohledu je pornografie ze zásady sadistická. Na druhé straně, předvádění intenzivního hoře a ztráty v dojácích popisují feministky jako masochistické.
Feministky často též chápou ženské oběti v hororech, podstupující hrané mučení a mrzačení, jako oběti sadismu, ale současné feministické práce tvrdí, že horor může představovat zajímavý a případně poučný příklad oscilace mezi masochistickým a sadistickým pólem. Tato teze, již prosazuje Carol J. Clover, říká, že pro diváka ztotožňujícícho se s mužským pohledem se slast pohybuje mezi identifikací s prvotní pasivní bezmocí ponížené a vyděšené oběti (dívky) a jejím pozdějším aktivním nabytím moci a sebeuvědoměním.
Můžeme tudíž perverzní potěšení v těchto žánrech zhruba rozdělit následovně: záliba především mužských diváků v pornu by byla chápána jako sadistická, záliba diváků (hlavně dospívajících) s formující se sexuální identitou v hororu by byla sadomasochistická a záliba především divaček ve filmech pro ženy by byla masochistická.
Ale i v nejextrémnějších ukázkách ženského masochistického utrpení je přítomen prvek moci nebo slasti, jíž se ženské oběti dostane. Řekli jsme si, že se ve slasherech identifikace s obětí pohybuje mezi bezmocí a silou. V sadomasochistickém pornu a melodramatických dojácích se zdá, že pozice ženského subjektu je vytvářena tak, aby ženy dosáhly špetky moci a slasti, a to v mezích stanovených patriarchálními konvencemi. Je také radno zmínit, že nesadomasochistické porno je historicky jedním z mála druhů populárních filmů, jež netrestají ženy za aktivní vyhledávání sexuálního potěšení.
Hodné a zlobivé holčičky
V podžánru S/M porna však musí být dle scénáře masochistka při dosahování slasti podřízená. Hraje roli pasivní trpitelky, aby získala potěšení. Patriarchální dvojí metr vždy přísně rozlišoval sexuálně pasivní „hodnou holčičku“ a sexuálně aktivní „zlobivou holčičku“, masochistická hra ale nabízí východisko spojením hodné holčičky se zlobivou. Pasivní „hodná holčička“ dokazuje pozorovatelům (superegu, jež představuje její trýznitel), že netouží po slasti, jíž se jí dostává. Avšak sexuálně aktivní „zlobivá holčička“ si tuto slast vychutnává a vědomě si nechává působit bolest, která ke slasti vede. Kulturní pravidlo, jež tvrdí, že některé holčičky jsou hodné a jiné zlobivé, tu není vyvráceno. Ale hraje se zde v jeho rámci o slast – ta je splácena a podmíněna bolestí. „Zlobivá holčička“ je potrestána, ale za odměnu získá slast.
Oproti tomu v S/M hororech pro dospívající jsou zabíjeny sexuálně aktivní „zlobivé holčičky“, přežít je dovoleno jen asexuálním „hodným holčičkám“. Asexualitu zde však vyvažuje výrazná aktivita, a to do té míry, že si postavy přisvojují falickou sílu. Zdá se ale, že jim tato falická moc vydrží jen do té doby, než je zřetelně oddělena od falického či jiného druhu potěšení. Potěšení totiž znamená v tomto žánru jistou smrt. Mohli bychom si myslet, že v melodramatu se setkáme s čistší formou masochismu na straně divaček. Avšak ani zde se nejspíš ženské publikum nemá zcela identifikovat s obětující se hodnou ženou, ale spíše s množstvím různých pozic subjektu, včetně těch, které empaticky přihlížejí jejímu vlastnímu utrpení.
Využití sexu, násilí a citu se zdá mít v těchto tělesných žánrech velmi jasné funkce. Jako všechny populární žánry se dotýkají trvalých problémů naší kultury, sexuality a samotné identity. Přítomnost těchto prvků proto není nikdy neopodstatněná či nadměrná a rozhodně není přísně omezená na jeden konkrétní žánr. Každé použití sexu, násilí či citu představuje kulturní způsob řešení problémů – a při překonávání obtíží těží z citů, jež jsou s nimi spojeny. Pornofilmy dnes mají sklon ukazovat sex jako problém a řešením je zde obraz častějšího, jiného nebo lepšího milování. V hororu je problémem akt násilí spojeného se sexuální odlišností, řešením je ještě více podobně motivovaného násilí. V dojácích je problémem patos ztráty, řešením je opakování a variace této ztráty.
Ještě ne – už – už víckrát ne!
Všechny tyto kategorie se vztahují k genderové identitě a mohou být podnětně zkoumány jako žánry genderových fantazií. Existuje zde spojení mezi oblibou těchto forem a jejich schopností dotknout se, aniž by je někdy skutečně „vyřešily“, základních otázek sexuální identity. Na každém ze tří popisovaných žánrů lze postřehnout, jak významně navazuje na určitou primární fantazii.
Například porno je žánrem, který jako by donekonečna opakoval fantazie o prvotním svádění, setkání s druhým, svádění či svedení druhým v ideální „pornotopii“, kde, jak podotkl Steven Marcus, je stále čas postele. Horor je žánrem, jenž jako by donekonečna opakoval kastrační trauma a chtěl řemeslnou dokonalostí „vysvětlit“ prvotní problém sexuální odlišnosti. A melodramatický doják je žánrem, který jako by donekonečna opakoval náš melancholický pocit ztráty kořenů, neuskutečnitelnou touhu vrátit se do ranějšího stavu, jehož pravděpodobně nejzásadnějším obrazem je tělo matky.
Význam opakování v každém žánru by však neměl zastínit naše vnímání různých časových struktur opakování. Je totiž v podstatě možné, že právě ony vytvářejí rozdílné utopické prvky řešení problémů v každé formě. Fantazie o svádění typické pro nesadomasochistické porno se tak například snaží „vyřešit“ problém vzniku vášně.
Nesadomasochistické porno usiluje o vytvoření utopické fantazie s dokonalou časovou shodou – jeho cílem jako žánru je zachytit subjekt a objekt (svůdce a sváděného), jak se setkají „právě včas!“ a „právě teď!“ a sdílejí pak vzájemné potěšení.
Na rozdíl od porna pracují fantazie současného hororu pro teenagery s časovou strukturou, jež popisuje strach z nepřipravenosti, problém představuje „příliš brzy!“. Jedny z nejkrutějších a nejděsivějších okamžiků v hororu jsou ty, v nichž ženská oběť stane tváří v tvář šílené zabijácké zrůdě nečekaně, dřív, než je jí schopna čelit. Ženské oběti, které nejsou na útok nachystané, umírají. Toto překvapivé setkání se často odehrává ve chvíli sexuálního očekávání, když si žena myslí, že se má setkat s přítelem nebo milencem. Násilnický útok příšery živě symbolizuje obraznou kastraci, která často představuje druh trestu za špatně načasované vyjádření sexuální touhy. Oběti jsou překvapeny krutými útoky, jež hluboce prožívá i publikum (zejména dospívající chlapci u slasherů), protože jsou spojeny s vědomím sexuální odlišnosti. Klíčem k těmto fantaziím je opět načasování – vědomí předčasné sexuální odlišnosti ovládne jak postavy, tak diváky a navozuje pocit, na nějž nejsme připraveni nikdy.
A konečně, na rozdíl od setkání „právě včas!“ v pornu a nečekaného setkání „příliš brzy!“ v hororu nalezneme v melodramatu patos pocitu „příliš pozdě!“. V těchto fantaziích se pouť za návratem a objevením počátků sebe sama odráží v dětských představách o vlastních dokonalých rodičích ve freudovské rodinné romanci, v rodičovské představě o vlastním dítěti v mateřském či otcovském melodramatu a dokonce v milenecké představě o vlastnění druhého v romantických dojácích. V těchto fantaziích je cesta ke spojení vždy zastíněna melancholií ze ztráty. Kořeny jsou již ztraceny, setkání vždycky proběhnou příliš pozdě – na smrtelných ložích či u rakví.
Jedna věc se již zdá zřejmá – tyto „hnusné“ tělesné žánry, jež mohou vůči ženám působit tak krutě a nepřátelsky, nelze odmítnout jako doklad monolitické a trvající misogynie, jako čirý sadismus pro mužské diváky nebo masochismus pro divačky. Jejich samotná existence a obliba jsou založeny na rychlých proměnách na poli vztahů mezi pohlavími a rychle se měnících definicích genderu – na tom, co obnáší být mužem nebo ženou.
Odsoudit je jako špatný výstřelek – ať už kvůli explicitnímu zobrazení sexu, násilí či citu – nebo jako nechutnou úchylku – masochismus nebo sadismus – by znamenalo popřít jejich roli při řešení kulturních problémů. Žánry koneckonců žijí z přetrvávání problémů, k nimž se vyjadřují – ale také těží ze své schopnosti vyjádřit povahu těchto problémů metaforicky.
Autorka je filmová teoretička.
Z anglického originálu Film Bodies: Gender, Genre and Excess (Film Quarterly č. 44, 1991) přeložila Anna Vondřichová. Redakčně kráceno.