Nikolaj Vasiljevič Gogol
Revizor
Činoherní studio Ústí nad Labem, premiéra 11. 3. 2011
Než jsem 24. 3. šla na pražskou reprízu labskoústeckého Revizora do Divadla v Celetné, přečetla jsem si na netu čerstvou zprávu, že pět podezřelých z korupce v Ústí skončilo ve vazbě. Obviněni byli za podplácení, přijímání úplatků, vydírání v souvislosti s korupční kauzou rozdělování evropských peněz Regionální radou Soudržnosti Severozápad. Kontext pro Revizora Činoherního studia jako ulitý. O dramaturgickém gestu netřeba pochybovat. Režisér Alexandr Minajev se s výkladem nemazlí. O tom, že se ocitáme v sídle gangsterů zakuklených ve veřejných funkcích, vedených hejtmanem Dumchanovským (fyziognomií a herectvím výrazný Marek Pospíchal), svědčí hned na začátku nekompromisní křídová stopa po mrtvole, která ležela na zemi. Manželka a dcera gangstera (Nataša Gáčová, Anita Krausová) mohou být jedině kurvičky, takže „dámy“ z rádoby vyšších kruhů se tu vystavují u tyče. Minajev nemoralizuje, vysmívá se. Ale je to takový ten smích nakažený hysterií, který nás přepadne v případě bezmoci. Předstírají tu všichni a předstíral by i divák, kdyby skončil u toho, že se zasměje (i když se opravdu zasměje). P. S.: Jaroslava Achaba Haidlera, kritika správy města, nahradil od 1. 4. ve vedení divadla dosavadní umělecký šéf Vladimír Čepek. (Kvůli změně v komunikaci mezi zástupci města a divadla, ke které došlo koncem roku 2010. Vzhledem k tomu, že letos končí garantované období příspěvku pro ČS, je třeba zahájit nová jednání o významu divadla pro město a region, informovalo mj. ČS.)
Jana Bohutínská
Nové pověsti české
Národopisné muzeum – Musaion, Letohrádek Kinských (Kinského zahrada 98, Praha 5), výstava prodloužena do 1. 5. 2011
Výstava o lidové kultuře současnosti čili nových pověstech českých v Národopisném muzeu – doplňující tu o pověstech starých v tom Národním – je docela zábavná. Téma pojímá opravdu zeširoka. Možná nejzábavnější je sekce dětské hry a hračky. Ta představuje zejména kultovní objekty osmdesátých let, jako céčka, ale i různé hry s provázky (tzv. přebíračky) či dětské památníčky. Video zachycuje hry skupiny dětí, hlavně takové, při kterých se tleská a říkají se říkadla. Sekce o hudebních subkulturách je chudší a figuríny punkerky a metaláka vyznívají spíš komicky. Děsivě, ale zároveň nepříjemně blízce působí výtvory lidové tvořivosti (samorosty, sešité pohledy, figurky z pivních zátek), podobné asi dosud dlí na leckteré půdě. Že byla kultura vojáků základní služby plná rozmanitých rituálů, asi všichni tak nějak tuší; že se podle způsobu zavázání tkaniček poznalo, jak si ten který vojín stojí, už méně – stejně jako o tom, co všechno si chlapci zapisovali do notýsků. Trampskou duši má v sobě (skoro) každý Čech, a tak sekce s totemy nepřekvapí. Zábavný je i výběr vtipů (o blondýnkách či Somálcích, i těch, jež reflektují různé politické poměry), městských fám a lidových písní současnosti. „Šly tři opice do porodnice, do jakého patra šly…“ – dětská rýmovačka zní v uších, ještě když procházíme etnografickými sály, dokud vizuální ozvěnu nepřebijí lidové písně a zvuk zvonů. I když je pojetí výstavy poněkud zjednodušující, návštěvu si zaslouží. Ostatně je vhodná opravdu pro každého (Čecha). Stejně jako muzeum, kde v průběhu mé návštěvy počet kustodů značně převýšil počet návštěvníků.
Lenka Dolanová
Pohádky tisíce a jedné noci
CD, Radioservis 2010
Velkolepý rozhlasový seriál, v němž Josef Somr a Hana Maciuchová převyprávěli kompletní středověkou arabskou pohádkovou sbírku, byl ve svém vydání na CD notně ořezán. Místo formátu MP3, který by byl jistě důstojnější, vyšly pohádky na klasickém CD a vešlo se jich tak na jediný disk pouhých šest plus úvod. Posluchač tak dostane víceméně jen rámec celého konceptu: první dvě a poslední tři noci. K tomu trochu nepochopitelně ještě noc s číslem 52. Během pravidelného půlnočního vysílání začínal každý díl shodným úvodem, který se tady objevuje jen jednou, stejně jako shodný závěr. U poslední pohádky, která je rozdělená do tří nocí, však zůstaly úvodní pasáže, které ve zhuštěné formě navazují na předchozí vyprávění, což u čtvrthodinových částí puštěných hned po sobě působí trochu nadbytečně. Převyprávěné pohádky mají vysokou kvalitu nejen zásluhou obou herců, ale i díky citlivému rytmizování vstupů mužských a ženských postav, které si Somr s Maciuchovou rozdělili. A podobně jako král Šahrijár, který v důsledku poutavého vypravování Šehrezády ukončil sérii vražd svých panenských milenek po noci s ním strávené, i posluchač je pomalu ukolébán k spánku. Někdy také kvůli tomu, že některé z pohádek jsou natolik přeplněné nejrůznějšími orientálními jmény, že po chvíli člověk netuší, kdo je vlastně kdo. Pohádky vycházejí z překladu Felixe Tauera a v letech 1995–98 je režíroval Ivan Chrz. Třeba se vydavatel jednou odhodlá k tomu, že je vydá v kompletním rozsahu.
Jiří G. Růžička
Mutující médium - fotografie v českém umění 1990–2010
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1), 10. 2. – 1. 5. 2011
Kurátor Pavel Vančát v souhrnné přehlídce české fotografie posledních dvaceti let představuje mj. nefotografy – tedy ty, kteří používají klasické fotografické techniky „v opozici k zavedené fotografické praxi“. Kromě této sekce vymyslel čtyři další, jména většinou dobře známých umělců jimi porůznu proplouvají, některá překvapivě mnohem častěji než jiná (např. Pavel Baňka či dvojice Jasanský – Polák). Mutující v názvu odkazuje k proměnám fotografie v jejím střetu s jinými disciplínami – což se děje zejména od doby, kdy fotografie atakovala výstavní síně a usídlila se v oblasti umění. Výstava je sice konceptem monumentální (a nelehký) úkol, působí ale, jako by jí byly sály Rudolfina velké. Nikoliv proto, že se jména opakují – to by mohlo dávat smysl –, nýbrž proto, že jejich výběr je poněkud ledabylý. Zdá se navíc, že sekce vycházejí spíše z povrchní příbuznosti, než že by zakládaly nová společenství, ale přitom je to klasifikace nepříjemně vnucující: Piktorialisté – ti, kteří mají vztah k tradici? (Proč dnes toto označení z konce 19. století?) Stratégové – ti, co zasahují do sféry výtvarného umění strategickým gestem? Manipulátoři – ti, kteří díky digitální technologii mohou volně manipulovat s obrazem? Nefotografové, umělci používající fotografii, až k sekci Po fotografii, naznačující konec média…, opravdu konec, a ne další z mutací? Sekce by se daly téměř libovolně přeskupit, spojení mezi autory v nich nefunguje. Snad důkaz, že je fotografická kritika vyčerpaná? Fotografie žije dál.
Emílie Fajmanová