Matěj Dadák
Horowitz
Gasset 2010, 105 s.
To, že je novela Horowitz herce Matěje Dadáka nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku, představuje jedno z největších překvapení letošního ročníku. O knize se totiž v médiích takřka nemluvilo, výjimkou je recenze Josefa Chuchmy, který ji označuje za průměrnou. Dadák každopádně psát umí, z novely čiší rozhled a snaha odvyprávět netradiční příběh, několikrát se objeví nečekané zvraty v ději. Hlavní hrdina tu dostane za úkol zredigovat poslední román slavného spisovatele Horowitze (v knize se dokonce scházejí příznivci tohoto spisovatele v kavárně naproti jeho domu – je to takový Kafka a Lustig v jednom). Postupně však vyplouvají na povrch další motivy – zejména vzpomínka na dětství, prožité kdesi na venkově u strýce Karla, neúnavného pracanta. Zajímavější však je odkrývání vypravěčovy osobnosti, která se ukazuje být lehce psychopatická, schizofrenní i násilná, jakoby bez emocí. Dadák občas naznačí, do konce však skutečnou identitu své postavy neodhalí. Postupně se zde objevují kurzivou oddělené pasáže knihy, kterou se vypravěč rozhodne napsat za spisovatele sám (nemůže ho najít), a pouto mezi redaktorem a autorem sílí. Problém útlé knihy spočívá v tom, že nedokáže udržet pozornost čtenáře. Většinu času se tu nic moc zajímavého neděje, Dadák propojuje vzpomínky s realitou a zatím touha porozumět vztahu redaktora a Horowitze vyprchává. Tenhle objev potřebuje ještě trochu dozrát, měl by si najít nějaké silné téma, svou schopnost psát vcelku neotřele však již prokázal.
Jiří G. Růžička
Maggie Stiefvaterová
Mrazení
Přeložila Dominika Křesťanová
Argo 2010, 337 s.
Přebal knihy Maggie Stiefvaterové by měl obsahovat následující varování: Pozor! Nečtěte, pokud vám je víc než patnáct, romantika pro teenagery! Nelze přehlédnout paralely s jiným bestsellerem literatury pro dospívající, s trilogií Stmívání. Zatímco ve druhém jmenovaném se jedná o milostný příběh dívky a upíra, v Mrazení je to příběh dívky a vlkodlaka. Kýčovitou fabulí však zábava zdaleka nekončí. Román se potýká se všemi nešvary nekvalitní literatury, a to do té míry, že je v podstatě utrpení ho číst. Zásadní problém číslo jedna: neúnosná míra literárních klišé. Od křišťálových slz po oči, co jsou k zbláznění smutné – míra sentimentálních frází neúnosně překračuje meze i tak tolerantního žánru, jako je literatura pro mládež. V rovině postav lze očekávat schematičnost, Mrazení ale i v této sféře v lecčem překvapí. Postavy – funkce slouží kostře příběhu natolik věrně, že se čtenář může bavit předvídáním jejich reakcí. To je ostatně jediný recept na to, jak dílo přežít ve zdraví – povznést se nad jeho (ne)kvalitu. Větším problémem než zmíněná fakta je však v posledku to, že se kniha tváří jako seriózní, možná dokonce intelektem stříknutá literatura. Jak jinak si vysvětlit citáty z R. M. Rilkeho v překladu Jiřího Gruši? Odpověď možná poskytne závěrečné poděkování třicetileté autorky, které lze shrnout do několika slov: exhibice vyčpělých frází. Závěrem je ještě potřeba dodat, že se Mrazení stalo bestsellerem, jenž se dočkal i pokračování s názvem Váhání. Hrůza pomyslet, jak snadno přilákat čtenáře.
Martina Blažeková
Haruki Murakami
Po otřesech
Přeložil Tomáš Jurkovič
Odeon 2010, 160 s.
Šest povídek Haruki Murakamiho reaguje na zemětřesení v Kóbé z roku 1995, publikovány byly postupně časopisecky na přelomu tisíciletí. Zemětřesení zde představuje klíčový motiv, ač je zmíněno jen jako časové pozadí k osudům postav. Jejich životy však určuje značně – nutí je (podobně jako se hledají pod sutinami oběti) znovu vážit svou existenci, odkrývat zapomenutou minulost a procítit zmrtvělá místa v sobě. Protagonisté, jejichž příběhy jsou podány subjektivizovanou er-formou s využitím retrospektivy, se ocitají ve středních letech a uvědomují si, co jim uniklo mezi prsty – manželství, porozumění s rodiči, první láska. Murakami se nesnaží překvapovat složitostí zápletek a nepředvídatelností point, rozuzlení se dočkáme v podstatě jen v závěrečné povídce. Nedějovost však dovoluje intenzivněji evokovat prostředí, což ještě posiluje strohost dialogů. Atmosféra je tu lehce melancholická, protože se v obrazu různých cest objevuje jen výseč, ale ne konec. Mimoto se zdá, že podobně jako v textu Žabák, zachránce Tokia, je zde neustále cosi číhajícího pod povrchem, o čem se nemluví, ale co představuje pro jedince (či celou populaci) hrozbu – „… ale tvorové jako Žížala jsou v jistém smyslu něco, s čím na světě prostě musíme počítat, řekl bych. Svět je jako velikánský svrchník, na kterém jsou zapotřebí kapsy všech možných i nemožných tvarů.“ Symbolicky se boje proti zlu odhodlaně zhostí personifikovaná žába milující Annu Kareninu a průměrný účetní, jejich hrdinství je však stojí život i rozum.
Anna Vondřichová
Christian Futscher
Květy krve. Básně chorého muže z Vídně
Přeložil Ondřej Buddeus
Nakladatelství Petr Štengl 2010, 48 s.
Morbidní, hravé, daleko přesahující hranice dekadence či prvoplánové parodičnosti. Taková je sbírka rakouského dramatika, prozaika a básníka Christiana Futschera (1960), kterou do češtiny převedl básník a překladatel Ondřej Buddeus (1984). Básně jsou stylizovány jako zápisky básníka-vraha, který s evidentním potěšením a zdůrazňovaným estetickým i estétským požitkem „kouše, saje, rdousí“, respektive bodá, škrtí a hlavně usekává prstíky, což je oblíbený leitmotiv. Ačkoli je takto koncipována celá sbírka, nehrozí jí jednotvárnost: tahle poezie se čte sama a přes „temnou“ tematiku působí… téměř radostně. Smrt, vraždění a bizarní nakládání s kousky těla (nejvýrazněji v básni Velebeno budiž umění kuchařské) jsou předkládány jako sice extrémní, pro lyrický subjekt však samozřejmý způsob reakce, sebevyjádření a paradoxně i komunikace: útok jako obrana, vražda jako vyznání lásky. Příbuznost s psaním poezie (ničení jako tvorba) evidentně není čistě náhodná, autor však nesetrvává jen u tohoto provokativního podobenství a jeho třecích ploch. Etický rozměr a „kritika doby“ plné věcně servírovaného násilí, vyvstávající za touto – záměrně – velmi přístupně podanou zábavou a povyražením, zůstávají sice nevysloveny, o to silněji však skrze archetypální krvelačnost v čtenáři rezonují. Obdoba kramářských písní v době televize a internetu? Nejen to.
Simona Martínková-Racková
Inio Asano
Město světel
Přeložila Anna Křivánková
Hanami 2010, 212 s.
Slova Scotta McClouda, že zatímco západní komiksové příběhy jsou o tom „někam se dostat“, kdežto v těch japonských jde o to „někde být“, se v souvislosti s mangou Inia Asana obzvlášť hodí. Město světel skutečně nevypráví teleologicky vystavěný příběh západního střihu, ale spíš se pokouší o něco jako mozaiku volně propojených motivů. To je ostatně typické i pro jiné Asanovy práce v čele s povídkou Před úsvitem (anglicky otištěná ve sbírce Before Dawn and the End of the World), která se nejvíce podobá katalogickým vyprávěním v románech Čáry Rjú Murakamiho a Peklo Jasutaka Cucuiho. Stejně jako v těchto knihách ani v Asanových komiksech není cílem nějaká vyčerpávající suma, ale naopak rozvolněný proud fragmentů, provázaných pouze na základě vágních asociací. Město světel se záměrně rozpadá do několika otevřených dějových linií spojených prostředím sídliště, kterému se přezdívá Město světel. Pojetí celého komiksu jako pouhé kompilace impresí je potvrzeno i tím, že v první kapitole vystupuje postava Asanova alter ega, komiksového autora, který se na sídliště vypravuje hledat inspiraci. S Cucuiho a Murakamiho knihou spojuje Asanovu tvorbu také společné téma, kterým je zachycení dnešního Japonska jako společnosti osamělých a frustrovaných podivínů, jež se stává vhodným podložím pro nejrůznější patologické jevy. Tato představa se promítá do situací, které mají civilní základ, ale neustále samovolně sklouzávají do různých forem šílenství. Město světel nevyhrocuje tyto motivy až do polohy sociálního hororu jako třeba Asanova kniha Nidžigaharský rukopis, ale přesto se v ní objevují autorovy typické motivy, například sebevraždy, paranoia z mimozemšťanů nebo očekávání konce světa. Delikátně vyšinutá nálada autorových mang je ještě umocněna častým užíváním vnitřních monologů, které bývají, po vzoru šódžo mangy, umisťovány do samostatných černých panelů (přestože samotné rozvržení panelů na stránce i jejich tvar a konečně také kresebný styl se drží poměrně standardní konvence komiksů pro dospělé muže). Právě tyto promluvy, u nichž často navíc není jasné, kdo a za jakých okolností je pronáší, dodávají komiksům silně introvertní nádech, který ale v Městě světel tu a tam sklouzává do úporně skleslého světabolu. Přesto se ze západního pohledu jedná o inovativní použití prostředků komiksového média k plynulému prolnutí privátních myšlenek s obrazy. Město světel rozhodně patří mezi nejlepší mangy, které u nás vyšly, a společně s Itóovou Spirálou zastupuje ten typ japonského komiksu, jenž svým žánrovým záběrem i uměleckými ambicemi uchvátil západní komiksové znalce včetně zmíněného Scotta McClouda.
Antonín Tesař
Jan Werich
Deoduši
Ilustroval Peter Uchnár
Albatros 2010, 168 s.
Když má Fimfárum v kině tolik dílů, co by nemělo i v knihkupectví! A tak vyšla kniha Deoduši, „druhý díl“ Fimfára, jak napovídá shodná grafická úprava a stylizace ilustrací. Ponechme stranou, že se jedná o sbírku Werichových textů z let 1959–1972, které drží pohromadě především solidní knižní vazbou. Zábavnější je, co implicitní mystifikace způsobí, protože podtitul dospělé pohádky není jednoznačný a rodiče u pultů neodradí. Budou se děti u většiny z patnácti textů červenat, nudit, děsit či si užívat, jak se předčítající babička vyrovnává se slovem „hovno“, které nelze obejít, neboť tvoří samotnou pointu příběhu? Pomineme-li drobné defekty na dětech, pro zralejší čtenáře tyto bajky a pohádky v kontextu Fimfára fungují dobře. Samy o sobě by byly místy snad trochu moc laskavé, didaktické, přemoudřelé a chtěně humorné, kdyby přece nešlo o tu naši starou dobrou dětskou klasiku, jen s přidanou hodnotou dospělých frustrací, s hořkým podtónem, a přitom vrchovatou dávkou humoru „moudrého klauna“ – jak by jistě neopomněl Wericha označit autor obsáhlého adorujícího doslovu František Cinger. Jeho detailní rozbor rozkrývá možné inspirace textů a tvoří paralely založené na korespondenci, čímž knize poskytuje spíše medvědí službu. V protipohybu ke zdařilé práci výtvarné ji spíš staví do role dobového dokumentu zajímavého pro Werich-fandy, než aby ji ukázal jako soubor životných textů vyzývajících k aktuální interpretaci.
Jana Šrámková
Revolver Revue 82
Jásavě červená Revolverka je jarně občerstvující i palčivá – představuje ukázky z připravovaného vydání románu Henryho Rotha Možná jenom spánek (1934) v překladu Martina Bráta a pasáže z Deníku Stanislava Mrožka (v překladu Heleny Stachové) z šedesátých let. Spolu s texty Zdeňka Primuse (próza Žiletky zobrazuje fenomén fingovaných sebevražd na přelomu šedesátých a sedmdesátých let) a Karla Halouna (líčící specifické prostředí undergroundu na Chmelnici v osmdesátých letech) ukazují proces utváření bytnosti, jež je neodlučitelně spojena s minulostí. V případě Rotha jde o dětský prožitek socializace, zvýznamněný přítomností různých jazykových variet. Téma židovství je klíčové i v ukázce z prózy Francine Proseové Průvodce peklem, již komentuje amerikanistka Hana Ulmanová. Nemožnost historii porozumět je pak tematizována i v příloze, nové knize Martina Ryšavého Stanice čtyřsloupový ostrov. Jde o záznamy z opuštěné polární stanice v blízkosti Medvědích ostrovů, jejíž osud byl zmíněn i v posledním autorově dokumentu. Skrze dopisy zaměstnanců se vyjevuje pociťovaná stísněnost a samota, nadto z celého souboru není jasné, zda vlastně jejich spory či přání byly vyřešeny. Celý text působí jako stopa dávno zamrzlá v ledu. Poezie je zastoupena novými básněmi Petra Borkovce, Petra Halmaye a Štěpána Noska. V Couleuru recenzuje mimo jiné Marek Vajchr dvě prózy nominované na Magnesii Literu, Zeptej se táty Jana Balabána a Pravidla směšného chování Emila Hakla.
Jan Švestka
Ludwig Wittgenstein
O jistotě
Přeložil Vlastimil Zátka
Academia 2011, 208 s.
Není obvyklé, aby filosofické knihy namísto zasvěcujícího úvodu začínaly prostým tvrzením, že někdo ví, že „zde je ruka“. To je důsledkem přinejmenším dvou faktorů. Knihu O jistotě Wittgenstein totiž nikdy nenapsal, a i kdyby napsal, žádným takovým úvodem by ji nejspíš neopatřil. Wittgenstein tuto knihu nenapsal, ačkoli napsal vše, co je v ní napsáno. Tento zdánlivý protimluv poukazuje pouze na fakt, že poznámky z asi posledního půl druhého roku jeho života poskládali editoři (Anscombová a von Wright) tematicky a chronologicky. Potenciální čtenář by však neměl upadnout v omyl, že jde o nějaký soubor aforismů. Sami editoři upozorňují na to, že jde o texty zabývající se důsledně jedním tématem, a tak ač sebrali poznámky porůznu roztroušené, působí nakonec celek velmi kompaktně. Druhý určující faktor takového začátku je ten, že Wittgenstein začíná zmíněnou větou, která má být podle anglického filosofa G. E. Moorea důkazem vnějšího světa a k ní je už úvod zbytečný. Wittgenstien uvažuje o tom, proč a v čem se Moore mýlí, a jak to je s tím, když říkáme, že něco víme, a co znamená v něčem se mýlit. České vydání je paradoxně na konci doplněno obsáhlou doprovodnou statí autora překladu Vlastimila Zátky (té by slušela lepší redakční práce), která je sice označená jako doslov, ale v poslední větě sama sebe nazývá předmluvou. To je možná jen náhoda, ale přesto účelně vytváří kruh, který odpovídá poctivému Wittgensteinovu zkoumání našich jazykových her ve snaze lépe porozumět tomu, kdy a co s námi hrají, a namísto postulátů nabádá čtenáře k přemýšlení.
Ondřej Pomahač
Henry Corbin
Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn’Arabího
Přeložil Jacques Joseph
Malvern 2010, 336 s.
Západní badatelé dlouho tvrdili, že islámské filosofické myšlení vyvrcholilo a zároveň zaniklo s osobou věhlasného Averroese. Henry Corbin, religionista a přední postava francouzské íránistiky, toto tvrzení neúnavně vyvracel a přišel s převratnou teorií, že smrtí Averroese ustrnula filosofie pouze na sunnitském západě. Její těžiště se přeneslo na ší‘itský východ, do Íránu, kde přežila až do moderní doby. V tom sehrál klíčovou roli největší ze súfijských mistrů, šajch al-akbar Muhjiddín ibn’Arabí, svědek Averroesova pohřbu, poutník Východu a žák Chidrův. Na základě jeho životní cesty Corbin symbolicky sleduje učení výjimečné osobnosti, jež po sobě zanechala rozsáhlé dílo, v němž dokázala skloubit prorocké náboženství s mystickou zkušeností a za zjevnou podobou islámu (záhir) odhalit jeho skrytou duchovní podstatu (bátin). Ignorovat ší’u a Ibn’Arabího učení jako menšinové, heretické a nenapravitelně opoziční směry myšlení – ve skutečnosti však útočiště odvážného ducha – podle Corbina znamená odmítat odpovědi islámu na otázky, jež mu klademe. Při tomto postoji se autor, odpůrce všech forem náboženského dogmatismu, nemohl vyhnout nařčení z íránocentrismu, idealizace ší’i a elitářského vnímání světa. Tak jako Ibn‘Arabí považoval svoji nauku za plně přístupnou pouze pro elitní okruh zasvěcenců, ani Corbinovo dílo není odpočinkovou knihou pro každého se zájmem o „duchovno“, nýbrž náročnou studií, kladoucí vysoké požadavky na čtenářovu zasvěcenost do otázek islámu a především na nemalou míru tvůrčí imaginace.
Jan Kondrys
Markéta Baňková
Straka v říši entropie
Petr Prchal 2010, 137 s.
Svět teoretické fyziky je čím dál složitější, a tak je sympatické, když se ho někdo pokusí přiblížit laikům, nebo dokonce dětem. Mladá spisovatelka Markéta Baňková na to jde přes bajky a podle prodejních úspěchů (kniha již byla dotištěna) se jí to daří. Některé z bajek jsou určené dětem a dospělým, jiné zase mládeži a dospělým a jedna dokonce jenom dospělým – přece jen chtít po dítěti, aby i jen v náznacích pochopilo kvantovou mechaniku, by bylo moc. Vlastně vždycky nejde tak úplně o bajky, tak jak je známe, tedy texty, v nichž zvířata reprezentují nějaké lidské vlastnosti, ale spíše o příběhy, v nichž prostě vystupují zvířata. Třeba v kapitole o gravitaci vystupuje tlustý pes a zvídavá koťata. V devíti kapitolách představuje Baňková devět fyzikálních zákonů, od termodynamiky po teorii superstrun. Asi nejvíc bajkový a zároveň nejzábavnější je příběh Unáhlené sousto, v němž závodí gepard s myší o to, kdo bude rychlejší. Jejich schopnosti se ale tak zdokonalují, že na konci jim zbývá jediný protivník – světlo. A při závodech, kde se jejich rychlost přibližuje rychlosti světla, najednou začnou všichni kolem nich umírat, zatímco tahle dvojice se pořád drží ve formě. Bohužel je někdy fyzikální ponaučení trochu narychlo zapletené v závěru kapitoly, která je jinak o úplně něčem jiném. Baňková je nominovaná na cenu Magnesia Litera za objev roku. I pro ten náročný úkol, který si předsevzala, a který se jí víceméně povedl, by si ji zasloužila.
Jiří G. Růžička
Lukáš Fasora
Dělník a měšťan. Vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870–1914
CDK 2010, 423 s.
Zatímco městské střední vrstvy se v české historiografii po roce 1989 začaly těšit rostoucímu zájmu ze strany historiků, přesný opak platí o dělnictvu, jež v předchozí době představovalo výrazně politicky preferované téma. Autor, který se dříve věnoval především vývoji komunálních elit v moravských městech, svůj zájem nyní rozšířil na studium vzájemných interakcí mezi dělníky a měšťany v posledních pěti desetiletích před vypuknutím Velké války. Přestože se jeho výzkumné otázky zaměřují hlavně k postižení diferenciace společnosti podle třídního principu, což by na první pohled evokovalo čtenářsky nepříliš zajímavé rozbory demografické statistiky či odborové organizovanosti, je jeho kniha nesmírně čtivá, a text orientující se na deskripci sociální struktury je protkán rozličnými individuálními příběhy skutečných aktérů. Autorova hlavní síla a přesvědčivost spočívá ve schopnosti shromáždit obrovské množství relevantních pramenů ke studované problematice a pomocí zajímavých otázek rekonstruovat životní praxi studovaných aktérů. Celkem podle očekávání se mu podařilo empiricky potvrdit existující předpoklad, že Marxem ohlašované vytvoření homogenní dělnické třídy jako doslovné nutnosti v tržně-kapitalistické společnosti se nepotvrdilo a že dělnická masa zůstala i nadále rozdělována dalšími štěpícími liniemi, jako je etnická, náboženská či profesní příslušnost.
Jakub Rákosník